Rozhovor s kulturní PR: Michaela Sikorová (KoresponDance)

S Míšou jsme se setka­ly na zám­ku ve Žďá­ru nad Sáza­vou, kde se kaž­do­roč­ně v čer­ven­ci koná mezi­ná­rod­ní fes­ti­val sou­čas­né­ho tan­ce, pohy­bo­vé­ho diva­dla a nové­ho cir­ku­su Kore­spon­Dan­ce. Míša ho kro­mě kom­plex­ní PR péče vyba­vu­je i orga­ni­zač­ně dola­ďo­va­cí akut­ní pod­po­rou pří­mo na mís­tě – napří­klad když se strh­ne bou­ře a neče­ka­ně je tře­ba nalézt pro spe­ci­ál­ně při­pra­ve­né exte­ri­é­ro­vé před­sta­ve­ní ihned vhod­ný inte­ri­ér – ide­ál­ně tak, aby si toho divák moc nevšiml.

Vše se hned vyře­ší, všech­no kla­pe. Buď úpl­ně nená­pad­ně, nebo s úsměvem.

V tako­vém těž­ko popsa­tel­ném flow – pre­ciz­ně zor­ga­ni­zo­va­ném a sou­čas­ně zleh­ka ležér­ním – se vzná­ší celý fes­ti­val. Tohle chceš zažít.

Před­sta­vu­je­me uni­kát­ní osob­nost v oblas­ti „komu­ni­ka­ce kul­tu­ry“ Míšu Sikorovou.

Míšo, co obec­ně vní­máš jako svůj hlav­ní úkol coby PR spe­ci­a­list­ky? Nebo rov­nou PR-istky?

Asi klid­ně PR-istky.

Při­nést pově­do­mí o dané akci, pře­dat pub­li­ku něco, o čem sto­jí za to mluvit.

Vlast­ně si ke spo­lu­prá­ci pří­mo vybí­rám tako­vé akti­vi­ty, o kte­rých si mys­lím, že by se o nich mělo vědět. V mé prá­ci čas­to nejde jen o kul­tu­ru a umě­ní, ale i o myš­len­ky, resp. něja­ký způ­sob myš­le­ní či živo­ta, kte­ré pod­le mého názo­ru má smy­sl dávat na vědo­mí. Mnoh­dy je však jejich ces­ta k rele­vant­ní­mu pub­li­ku slo­ži­tá. Svůj pri­már­ní úkol vidím tedy v pro­po­jo­vá­ní těch­to dvou stran – pub­li­ka s těmi, kte­ří chtě­jí svým dílem či akcí říct něco, co zasa­hu­je celou naši spo­leč­nost v růz­ných kon­tex­tech a souvislostech.

Nako­lik je pro tebe důle­ži­té vlast­ní pře­svěd­če­ní o smys­lu­pl­nos­ti při­pra­vo­va­né udá­los­ti, resp. o jakém­si jejím vyš­ším smys­lu, obec­něj­ším význa­mu či pří­no­su? Moh­la bys rea­li­zo­vat PR vylo­že­ně takří­ka­jíc na zakáz­ku? Nebo potře­bu­ješ s pro­jek­tem souznít – z hle­dis­ka život­ní­ho posto­je, svě­to­ná­zo­ru, ideově?

Roz­hod­ně s pro­jek­tem musím souznít. Je pro mě zásad­ní, abych byla na jed­né vlně s obsa­hem, kte­rý komunikuju.

Pokud jde o zakáz­ku, v tom pro­blém nevi­dím. Jde o témata.

Nemu­sí při­tom jít nut­ně o pro­jekt v oblas­ti kul­tu­ry, i když jsem ráda, že se mi zatím daří věno­vat se pře­de­vším kul­tur­ní­mu PR, pro­to­že ke kul­tu­ře mám oprav­du blíz­ko i ve vol­ném čase.

Ale je fakt, že PR na ciga­re­ty nebo chipsy bych oprav­du dělat nemoh­la. Neslu­čo­va­lo by se to s mojí před­sta­vou něče­ho, o čem sto­jí za to mlu­vit a co má smy­sl podporovat.

Vystu­do­va­la jsi – mimo jiné – diva­del­ní vědu. Vyso­ko­škol­ské stu­di­um ti nepo­chyb­ně poskyt­lo kul­tur­ní bac­kground a roz­hled, roz­vi­nu­lo tvůj pohled na kul­tu­ru a její mož­nos­ti, zpřes­ni­lo její ver­bál­ní popis. Do oblas­ti samot­né orga­ni­za­ce kul­tu­ry a kul­tur­ní­ho PR jsi pro­ni­ka­la postup­ně, uči­la ses za pocho­du samot­nou pra­xí. Čím tě pro tvou pro­fe­si vyba­vi­la ško­la? Nako­lik uplat­ňu­ješ vystu­do­va­ný obor ve své PR praxi?

Mě vždyc­ky nej­ví­ce zají­ma­lo diva­dlo. Dokon­ce jsem se kdy­si hlá­si­la na diva­del­ní režii, na kte­rou jsem se nedo­sta­la a více­krát už to nezkou­še­la. Diva­dlo u mě vždy bylo ve stře­du zájmu prá­vě i kvů­li tomu, že pře­sa­hu­je oblast kul­tu­ry, resp. kul­tur­ní­ho zážitku.

Dosta­la jsem se k němu už dáv­no před uni­ver­zi­tou, na gym­ná­ziu, kde jsem diva­dlo hrá­la. K tomu mě při­ved­la moje pro­fe­sor­ka fran­couz­šti­ny Valé­rie Hame­lin, kte­rá hrá­la napros­to zásad­ní roli v mém živo­tě i z hle­dis­ka tva­ro­vá­ní vzta­hu ke kul­tu­ře, k lite­ra­tu­ře, vůbec myš­len­ko­vě, lze říci filo­zo­fic­ky. V obdo­bí tee­nage věku, kdy se člo­věk nějak vyví­jí, mi Vale­rie vel­mi pomoh­la – zásad­ně mě ovliv­ni­la v tom, kým jsem. Mohu-li si to tak­to dovo­lit říct.

Tam to všech­no zača­lo a čer­pám z toho do dneška. 

Vyso­ko­škol­ské vzdě­lá­ní není k tomu, co dělám, nějak nezbyt­né. V posled­ní době se však setká­vám se spous­tou lidí, kte­ří tře­ba na Kar­lo­vě uni­ver­zi­tě stu­du­jí medi­ál­ní stu­dia, což je mys­lím oprav­du ces­ta k PR, resp. je to obor nej­bliž­ší k PR praxi.

Já sama jsem po diva­del­ní vědě a filo­zo­fii vystu­do­va­la ješ­tě dál­ko­vě manage­ment v kul­tu­ře, ale nic z toho mi neda­lo něja­ké zvlášt­ní zákla­dy pro PR.

Tomu mě oprav­du nau­či­la pra­xe – při­čemž zákla­dem a před­po­kla­dem byl u mne zájem o tuto čin­nost, a hlav­ně o kul­tu­ru, také ote­vře­nost a při­pra­ve­nost učit se z růz­ných zdro­jů. A pře­de­vším jsem měla štěs­tí na lidi, kte­ré jsem ces­tou potká­va­la a kte­ří byli mými par­ťá­ky i učiteli.

Ale vyso­ká ško­la mi urči­tě dala záze­mí, kon­tak­ty a uká­za­la mož­nos­ti, toho jsem si vždy ceni­la. Tam potkáš spous­tu lidí, nava­zu­ješ a roz­ví­jíš růz­né linie, dosta­neš se k věcem, ke kte­rým by ses tře­ba jinak nedo­sta­la, kdy­bys neby­la obklo­pe­na touhle soci­ál­ní sku­pi­nou nebo bub­li­nou, ve kte­ré působíš.

Díky tomu jsem měla mož­nost už na začát­ku stu­dia spo­lu­pra­co­vat tře­ba na Diva­del­ní Flo­ře Olo­mouc, moh­la jsem navště­vo­vat fes­ti­va­ly jako AFO (Aca­de­mia Film Olo­mouc) nebo PAF (Pře­hlíd­ka ani­mo­va­né­ho fil­mu) – a to všech­no člo­vě­ka rozvíjí.

Dal­ší věc, kte­rá mě hod­ně posu­nu­la, byl výjezd do zahra­ni­čí v rám­ci Eras­mu, kdy jsem žila rok ve Francii.

Tam je diva­del­ní věda poja­ta dale­ko více prak­tic­ky než v Česku.

U nás je to pře­de­vším his­to­rie, teo­rie, kri­ti­ka – zatím­co tam jsme měli mož­nost vyzkou­šet si stát na dru­hé stra­ně, vymýš­let napří­klad scé­no­gra­fii pro diva­del­ní insce­na­ci, zku­sit si dra­ma­tur­gii, režii, herectví.

A to mě zase vel­mi obo­ha­ti­lo po prak­tic­ké diva­del­ní stránce.

Když pak píšeš kri­ti­ku nebo recen­zi, najed­nou si to všech­no doká­žeš lépe před­sta­vit. Mys­lím si, že pohled na věc je pak mno­hem komplexnější.

Jak postu­pu­ješ při oslo­vo­vá­ní poten­ci­ál­ní­ho divá­ka? Co je v tom­to pro­ce­su klíčové?

Ve své pra­xi se aktu­ál­ně věnu­ji sko­ro výhrad­ně media relati­ons, tedy komu­ni­ka­ci s médii – zatím­co komu­ni­ka­ci na soci­ál­ních sítích už vůbec, mar­ke­tingu jako tako­vé­mu vel­mi okrajově.

Za napros­to klí­čo­vé pova­žu­ji mít téma. Vzhle­dem k tomu, že mám to štěs­tí, že si pro­jek­ty více­mé­ně můžu vybí­rat — nebo i když se k něja­ké­mu dosta­nu „náho­dou“ a on si takří­ka­jíc vybe­re mě — jde vždy o něco, co mě oprav­du zají­má a v čem vidím poten­ci­ál. Tak­že tak nějak vím, cítím, že tam to téma je, i když tře­ba nemu­sí být na prv­ní pohled zjevné. 

To je to, co můžeš nabíd­nout novi­ná­ři, díky kte­ré­mu se infor­ma­ce dosta­nou k něja­ké cílo­vé skupině.

Při­čemž to téma musí být oprav­du uni­kát­ní, pro­to­že věcí, kte­ré se dějí a chtě­jí komu­ni­ko­vat ven, je straš­ně moc a ty pros­tě musíš mít oprav­du uni­kát­ní, zají­ma­vý pří­běh, aby ses se svým pro­jek­tem do médií prosadila.

Na začát­ku je samo­zřej­mě také potře­ba určit si, pro koho téma je, kdo o tom může psát, kdo čte to kte­ré médi­um. To zna­me­ná, že peč­li­vě vybí­rám média pro kon­krét­ní téma­ta, pro­jek­ty, lidi.

Hlav­ní je tedy cílo­vá sku­pi­na a sdě­le­ní, kte­ré daný pro­jekt má. A ve chví­li, kdy se tohle dá dohro­ma­dy, hle­dám média, pak redak­to­ry, beru to takhle postupně. 

Pře­su­ne­me-li se v otáz­kách k před­mě­tu Kore­spon­Dan­ce, zamě­ří­me se na jeho téma. Kolem něj se točí veš­ke­rá pro­pa­ga­ce fes­ti­va­lu, a mě zají­má, zda ho kon­zul­tu­ješ s jeho ředi­tel­kou paní Kin­sky, resp. s dra­ma­tur­gic­kým týmem? Hle­dá­te nebo cize­lu­je­te to ústřed­ní sdě­le­ní společně?

Přes­ně tak, to hlav­ní dává­me dohro­ma­dy s Marií Kin­sky, kte­rá je i jed­nou z dra­ma­tur­gy­ní fes­ti­va­lu, a pak spo­leč­ně pro­chá­zí­me sou­bor za sou­bo­rem, uměl­ce za uměl­cem, smě­rem k cel­ko­vé­mu kon­cep­tu fes­ti­va­lu. Roz­krý­vá­me téma­ta, na kte­rých může­me komu­ni­ka­ci postavit.

To se vždy děje na začát­ku mé práce.

Exis­tu­je vlast­ně něja­ká pauza mezi kon­cem jed­no­ho roč­ní­ku a začát­kem pří­prav toho příští­ho, nebo vše pro­bí­há kon­ti­nu­ál­ně? Kdy vlast­ně začí­na­jí pří­pra­vy dal­ší­ho ročníku? 

Co se týče dra­ma­tur­gie a boo­ko­vá­ní sou­bo­rů, uměl­ců a podob­ně, to je oprav­du kon­ti­nu­ál­ní a sou­stav­ná prá­ce. V pod­sta­tě už před začát­kem letoš­ní­ho roč­ní­ku jsme měli část pro­gra­mu na dal­ší rok hoto­vou. Tato dra­ma­tur­gic­ká část se řeší klid­ně i dva roky pře­dem, nebo i více, zále­ží na projektu.

Co se týče PR, to pro­bí­há spí­še ve vlnách.

Pře­ce jen jde o pro­jek­to­vý způ­sob prá­ce, tak­že teď po fes­ti­va­lu jsou ješ­tě něja­ké povin­nos­ti ve smys­lu post­pro­duk­ce, post­PR pro­duk­ce a podob­ně, pak to na něja­kou dobu uti­chá, na pár měsí­ců, a někdy před Váno­ce­mi si k tomu zno­vu sedá­me, dává­me dohro­ma­dy komu­ni­kač­ní plán a postup­ně se krok po kro­ku roz­jíž­dí komu­ni­ka­ce příští­ho ročníku.

Máš řadu zku­še­nos­tí s růz­ný­mi typy a žán­ry festivalů.

Vní­máš ze své pozi­ce něja­ký roz­díl napří­klad mezi fes­ti­va­lem čino­her­ním a tanečním?

Nemám pří­mou pra­cov­ní zku­še­nost s PR sou­bo­ru nebo fes­ti­va­lu, kte­rý by byl zamě­ře­ný výhrad­ně na čino­her­ní divadlo.

Vlast­ně se ve své pra­xi kon­cen­t­ru­ji na prá­ci s okra­jo­věj­ší­mi, mož­ná lépe řeče­no ne-main­stre­a­mo­vý­mi žán­ry. Pri­már­ně mě zají­má to, jak lze sdě­lit myš­len­ku nebo otevřít dis­ku­si s pub­li­kem či smě­rem do společnosti.

A co se týče pří­mo tan­ce nebo pohy­bo­vé­ho diva­dla – a říká­me to vždy i v rám­ci Kore­spon­Dan­ce — ta před­sta­ve­ní či vět­ši­na z nich nemá jazy­ko­vé bari­é­ry. Což je pro mě moc důle­ži­té, že jejich message je sdě­li­tel­ná oprav­du glo­bál­ně pro všech­ny, bez potře­by znát něja­ký kon­krét­ní jazyk.

Já oprav­du vní­mám tanec a pohy­bo­vé diva­dlo jako uni­ver­zál­ní jazyk vyjá­d­ře­ní, kte­rý je ote­vře­ný úpl­ně všem. Ale vní­mám i to, že spous­ta lidí, kte­ří mají rádi kul­tu­ru a mají rádi diva­dlo, ale se sou­čas­ným tan­cem a pohy­bo­vým diva­dlem se doteď nese­tka­li, se troš­ku zdrá­há tako­vá před­sta­ve­ní navští­vit, pro­to­že si říká, že tohle není pro ně. Občas se i bojí, že to „nepo­cho­pí“. 

A to je vlast­ně i úkol Kore­spon­Dan­ce – ote­ví­rat oblast tan­ce šir­ší veřej­nos­ti a uká­zat, že je pro všech­ny. A že když vidíš taneč­ní před­sta­ve­ní, nemu­síš si nut­ně na kon­ci říct, aha, to jsem pocho­pil, to bylo přes­ně o tomhle a o tomhle.

Nejde tu o jed­no­znač­né sdě­le­ní, nao­pak se ote­ví­rá pro­stor pro řadu inter­pre­ta­cí – což mimo jiné pova­žu­ji na tomhle umě­ní za skvě­lé: že pros­tě kaž­dý vidí­me svět jinak, kaž­dý máme hod­no­ty nějak nasta­ve­né a to, co lze vidět v pohy­bu a pohy­bo­vém před­sta­ve­ní, je pro kaž­dé­ho dost individuální.

Tak­že to je pro mě ten zásad­ní roz­díl opro­ti čino­hře, kde je spous­ta věcí dána či spo­lu­ur­če­na slo­vy. I když ani tady to samo­zřej­mě nut­ně nezna­me­ná, že jak je to psa­né, tak je to dané. Tanec a pohyb nabí­ze­jí mož­ná ote­vře­něj­ší pro­stře­dí – ote­vře­něj­ší k tomu, co si z toho můžu vzít. Je tu více pro­sto­ru pro inter­pre­ta­ci, náhled, hle­dis­ko – a tím pádem i více pro­sto­ru k tomu, aby se s tím člo­věk zto­tož­nil. I když to kaž­dý chá­pe­me jinak. A nic z toho není špatně.

Lze říci, že uni­ver­zál­nost taneč­ní­ho jazy­ka, kte­rý nepo­tře­bu­je tlu­moč­ní­ka ani vět­ši­nou nepře­de­sí­lá či nesu­ge­ru­je inter­pre­ta­ci, pří­mo kore­spon­du­je s podo­bou návštěv­nic­ké­ho pro­stře­dí, tedy se spe­ci­fi­ky taneč­ní­ho pub­li­ka? Vní­máš toto pub­li­kum jako více demo­kra­tic­ké, ote­vře­něj­ší jiným názorům?

Mimo­cho­dem já mám tře­ba pocit, že se na taneč­ních fes­ti­va­lech opro­ti těm čino­her­ním méně pije, méně mlu­ví, mož­ná méně kas­tu­je, při­tom více sdí­lí. Vnitř­ně. Říkám si, že je to asi v pří­mé návaz­nos­ti na tu odpo­je­nost tan­ce od slov i na taneč­ní­ko­vu nut­nost zacho­vat si těles­nou schrán­ku něja­kým způ­so­bem fungující.

Netroufla bych si tvr­dit, že taneč­ní pub­li­kum je více demo­kra­tic­ké než pub­li­kum čino­her­ní. Ale mož­ná je méně dogmatické. 

Asi bych ani neřek­la, že na tanec cho­dí lidi s více ote­vře­nou mys­lí než na čino­hru. Ale mož­ná tanec více tu mysl otevírá.

Tak­že ne že by cho­di­li divá­ci nějak více ote­vře­ní, ale mož­ná ote­vře­něj­ší odcházejí.

Na fes­ti­va­lu Kore­spon­Dan­ce půso­bíš tře­tím rokem. Pro­mě­ňo­va­la se během té doby tvo­je pozi­ce či náplň práce? 

Ten­to roč­ník je tře­tím, ale popr­vé se letos věnu­ji pře­de­vším media relati­ons. Pozi­ci jsem pře­vza­la od kole­gy­ně s čer­s­tvý­mi mateř­ský­mi povinnostmi.

Před­tím jsem měla více roli copy­wri­te­ra, pra­co­va­la jsem prá­vě ješ­tě se soci­ál­ní­mi sítě­mi. Letos jsem dosta­la šan­ci a důvě­ru sesta­vit si celý komu­ni­kač­ní tým dle svých před­stav a rea­li­zo­vat komu­ni­ka­ci fes­ti­va­lu dale­ko komplexněji.

Vrať­me se přes­to ješ­tě k soci­ál­ním sítím, kte­rým se už nevě­nu­ješ. Vždy jsem pova­žo­va­la péči o ně – dis­tri­buci infor­ma­cí a rekla­my jejich pro­střed­nic­tvím – za sou­část sek­to­ru media relati­ons. Navzdo­ry tomu, že si Face­book a spol. vyža­du­jí u člo­vě­ka sadu spe­ci­fic­kých doved­nos­tí a čas­to se dnes o ně i výhrad­ní spe­ci­a­lis­ta stará.

Přes­to mi to nějak šty­mu­je do jed­né „nápl­ně čin­nos­ti“ s media relations.

Ano, a při­tom jsou to úpl­ně roz­díl­né disciplíny. 

Copak Face­book není medi­um? Nebo není public? 

Urči­tě je, je to nástroj komu­ni­ka­ce. Komu­ni­ka­ce s veřej­nos­tí, s pub­li­kem. Ale je to mar­ke­tingo­vý nástroj, niko­liv medi­ál­ní. V pub­lic relati­ons jde o komu­ni­ka­ci s novi­ná­ři, s médii. Resp. jde o to, aby se infor­ma­ce dosta­ly ven skrz média jako jsou novi­ny, ať už tiš­tě­né nebo onli­ne, roz­hlas, tele­vi­zi a další.

Jsou to dvě oprav­du odliš­né dis­ci­plí­ny, dva úpl­ně jiné obo­ry. Ale­spoň tedy jak to vní­mám a vidím já.

Tedy kla­sic­ká média na stra­ně jed­né a soci­ál­ní sítě na stra­ně druhé.

Ano.

Já jsem vlast­ně dří­ve taky dělá­va­la vše a měla jsem pocit, že to všech­no musím umět, aby má prá­ce byla komplexní.

Jenomže po pár letech v téhle pra­xi jsem si uvě­do­mi­la, že dělám sice všech­no, ale vlast­ně nic z toho pořád­ně a tak, jak bych si to představovala.

Postup­ně jsem se pak odpou­ta­la od mar­ke­tingu, včet­ně soci­ál­ních sítí, a zača­la se sou­stře­dit na media relati­ons. To mě straš­ně moc posu­nu­lo v PR pra­xi dopře­du, beru to jako vel­mi dob­ré roz­hod­nu­tí. Pro­to­že oprav­du nemů­žeš být super člo­věk, kte­rý umí dob­ře nasta­vit rekla­my, záro­veň být skvě­lým social media manage­rem a do toho ješ­tě špič­ko­vým PR-istou. Kaž­dá z těch dis­ci­plín je i časo­vě nároč­ná, tudíž pokud se chceš někte­ré z nich věno­vat plno­hod­not­ně, potře­bu­ješ na to ten čas mít.

Kdo jsou na fes­ti­va­lu Kore­spon­Dan­ce tví nej­bliž­ší spolupracovníci? 

Pokud jde o letoš­ní roč­ník, musím nej­pr­ve jme­no­vat Vero­ni­ku Hra­ba­lo­vou, kte­rou zná­te z Taneč­ní zóny. Ta se prá­vě věnu­je mar­ke­tingu a letos byla ve funk­ci social media manažerky.

Dále spo­lu­pra­cu­ji s Mar­ti­nem Kal­fa­řem, kte­rý mi zase pomá­hal s nasta­ve­ním reklam na soci­ál­ních sítích.

Pří­mo v media relati­ons, a to pro regi­on Vyso­či­na, mi pomá­ha­la Jit­ka Kadl­čí­ko­vá, kte­rá vede mar­ke­tingo­vý tým zám­ku Žďár nad Sáza­vou a věnu­je se i jeho PR.

Kro­mě toho spo­lu­pra­cu­ji s Šár­kou Frká­ňo­vou, pro­voz­ní ředi­tel­kou zám­ku Žďár nad Sáza­vou, se kte­rou na mís­tě řeší­me věci ohled­ně pro­de­je, vstu­pe­nek, merche či ser­vi­su návštěvníkům.

Pátým klí­čo­vým člo­vě­kem byla pro mě Kris­tý­na Sud­ko­vá, kte­ré jsem pře­da­la tu svou pri­már­ní copy­right roli. Pomá­ha­la mi s tex­ty, dáva­la dohro­ma­dy fes­ti­va­lo­vou brožuru.

Sle­du­ješ něja­ké změ­ny či pro­mě­ny na stra­ně divá­ků během těch posled­ních tří let, kte­ré byly oprav­du dra­ma­tic­ké i z celo­svě­to­vé­ho hle­dis­ka? Pro­psa­ly se nějak do fes­ti­va­lu Kore­spon­Dan­ce? Doká­žeš tohle vlast­ně vní­mat zevnitř orga­ni­zač­ní­ho mechanismu? 

Začnu nao­pak tím, co vní­mám, že zůstá­vá stej­né, udr­žu­je se a je to pro nás straš­ně moc důle­ži­té a klí­čo­vé. Bude to znít tro­chu jako klišé, ale je to ta atmo­sfé­ra, ta blíz­kost lidí, pospo­li­tost, kte­ré zůstá­va­jí, i když se věci tře­ba pře­sou­va­jí kvů­li poča­sí a je to koli­krát dis­kom­fort i pro návštěv­ní­ky. Pořád je tady ta zvlášt­ní atmo­sfé­ra, kte­rá je jis­tě ovliv­ně­na i geni­em loci ždár­ské­ho zám­ku a na dru­hé stra­ně tím, že jde vlast­ně o tako­vý rodin­ný, komu­nit­ní festival.

Teď nemys­lím co do počtu divá­ků, ale pros­tě tím, že jsou si tu lidi oprav­du blíz­cí, nebo­jí se začít spon­tán­ně komu­ni­ko­vat a pros­tě se bavit.

Co se týče něja­kých změn, já jsem nastou­pi­la ke Kore­spon­Dan­ce prá­vě ve chví­li, kdy se láma­lo covi­do­vé a post covi­do­vé obdo­bí. A byť ten návrat kul­tu­ry a kul­tur­ních akcí nebyl úpl­ně jed­no­du­chý, je vidět vývoj v tom, že Kore­spon­Dan­ce navště­vu­je čím dál více lidí, kte­ré to zají­má a baví.

Napří­klad letos měl prv­ní fes­ti­va­lo­vý den, kte­rý pro­bě­hl v cen­t­ru měs­ta, suve­rén­ně nej­vět­ší návštěv­nost v his­to­rii festivalu.

Něko­lik sto­vek lidí.

Jo. A tohle je i ta prá­ce, za kte­rou jdu a na kte­ré to sto­jí. Prá­ce s komu­ni­ta­mi, s míst­ní­mi lid­mi, prá­ce v regi­o­nu a pro regi­on, roz­voj zdej­ší­ho kul­tur­ní­ho života.

A to se mys­lím oprav­du daří, aspoň sou­dě pod­le toho, že kaž­dý rok se účast­ní fes­ti­va­lu více a více Žďá­rá­ků a jejich reak­ce jsou veskr­ze pozi­tiv­ní. Prá­vě tady pla­tí, že i když se tře­ba setká­va­jí s taneč­ním nebo pohy­bo­vým nebo cir­ku­so­vým žánrem úpl­ně popr­vé v živo­tě, při­chá­zí od nich moc hezká ode­zva, že je to něco sice nové­ho, ale zau­ja­lo je to.

Tak­že v tom vidím vývoj, význam­nou proměnu.

Napros­tou novin­kou v letoš­ním roce byl samo­stat­ný fes­ti­va­lo­vý den i v Novém měs­tě na Mora­vě, ne pou­ze v Pra­ze. Roz­hod­li jsme se jít více do regi­o­nu, což je urči­tě směr, kte­rým chce­me pokra­čo­vat. Navíc jsme se i v Novém Měs­tě setka­li s krás­ným ohla­sem. Zjis­ti­li jsme, že to je vel­mi kul­tur­ní měs­to, a s Horác­kou gale­rií se výbor­ně spolupracuje.

Chce­me pri­már­ně roz­ví­jet regi­on Vyso­či­na, roz­hod­ně bude­me pokra­čo­vat ve spo­lu­prá­ci s Horác­kou gale­rii a roz­hod­ně chce­me fes­ti­va­lo­vé dny roz­ví­jet a při­ná­šet je i do dal­ších měst, jako je tře­ba Jihlava.

Bude­me se těšit!

Děku­ji za rozhovor.

Micha­e­la Siko­ro­vá vystu­do­va­la na olo­mouc­ké uni­ver­zi­tě diva­del­ní vědu a filo­so­fii, už za stu­dií se zača­la věno­vat PR v kul­tur­ním pro­stře­dí, pře­de­vším divadelním. 

Po stu­di­ích ode­šla do jiho­čes­ké Blat­né za svou prv­ní pro­fe­si­o­nál­ní PR pra­cí v nově vznik­lém kul­tur­ním cen­t­ru, kte­ré je dodnes (pod názvem Kul­tur­ní plan­táž Blat­ná) vel­mi pro­gre­siv­ní a ote­vře­né. „Za ty tři roky v Blat­né jsem se nau­či­la spous­tu věcí – pře­de­vším díky paní ředi­tel­ce, kte­rá byla vel­mi ote­vře­ná a dáva­la nám svo­bo­du. Dnes to beru jako ten nej­lep­ší mož­ný start mé PR ces­ty, kte­rý jsem moh­la dostat.“

V roce 2017 pře­síd­li­la do Pra­hy, kde půso­bi­la ve Stu­diu Ypsi­lon nej­pr­ve jako tajem­ni­ce sou­bo­ru, poté vedou­cí PR a mar­ke­tingu. Na začát­ku covi­du si odsko­či­la od kul­tu­ry ke spor­tu, aby ved­la juni­or­ní PR tým a komu­ni­ka­ci pro­jek­tů jako Jizer­ská 50, Ski­tour, Běhej lesy, Sokol­ský běh repub­li­ky ad. Podí­le­la se také na PR spor­tov­ně-kul­tur­ní­ho pro­jek­tu Sport in Art, zamě­ře­né­ho v sou­la­du s názvem na sport ve výtvar­ném umění.

Po dvou a půl letech ode­šla na vol­nou nohu, aby se moh­la věno­vat opět PR v kultuře. 

Dnes spo­lu­pra­cu­je s agen­tu­rou PIARISTI a vede medi­ál­ní komu­ni­ka­ci řady pro­jek­tů. K těm z oblas­ti tan­ce a diva­dla, ale i fil­mu, hud­by a lite­ra­tu­ry, se při­dá­va­jí akti­vi­ty s pře­sa­hem do obo­ru vzdě­lá­vá­ní. Ved­le Kore­spon­Dan­ce zmiň­me diva­del­ní a taneč­ní Baza­ar fes­ti­val, Mezi­ná­rod­ní fes­ti­val nové­ho cir­ku­su a diva­dla Let­ní Let­ná, nezá­vis­lou taneč­ní plat­for­mu Tem­po­ra­ry Collecti­ve, fes­ti­val ilu­stra­ce a komik­su LUSTR, Poli­ce Sym­pho­ny Orchest­ra, výtvar­ný pro­jekt Art Grand Slam (v rám­ci Sport in Art), Fes­ti­val umě­ní a kre­a­ti­vi­ty ve vzdě­lá­vá­ní (FUK), pro­jekt k IT vzdě­lá­vá­ní dětí Vzdě­lá­ní budouc­nos­ti a další.