Z Mexika na Cejl

Los The Ultramar - performance. Brno 28. a 29. 7. 2022. Foto Vojtěch V. Sláma

LOStheUL­TRA­MAR – Foco alAire – BPART a další

“Be Part! je dvou­le­tý mezi­ná­rod­ní pro­jekt zahr­nu­jí­cí Island, Čes­ko, Mexi­ko, Itá­lii, Kana­du a Spo­je­né stá­ty. Vyu­ží­vá umě­lec­ký pro­ces jako nástroj na pod­po­ru roz­vo­je občan­ské spo­leč­nos­ti, poci­tu souná­le­ži­tos­ti a zvi­di­tel­ně­ní mar­gi­na­li­zo­va­ných skupin.”


Pro začá­tek jsem si vypůj­či­la defi­ni­ci, kte­rá vze­šla pří­mo od dvou žen čes­ké­ho, a neostý­chám se říct, i svě­to­vé­ho taneč­ní­ho a per­for­ma­tiv­ní­ho svě­ta – cho­re­o­gra­f­ky, pro­du­cent­ky, taneč­ni­ce a per­for­mer­ky Len­ky Flo­ry a pub­li­cist­ky, mana­žer­ky, a taneč­ni­ce Micha­e­ly Kessler. Obě sto­jí za kom­plex­ním mezi­ná­rod­ním pro­jek­tem od počát­ku pro­dukč­ně a organizačně.

Jak je uve­de­no výše, Be Part! je pro­jekt, kte­rý pro­po­ju­je roz­lič­né svě­ty, tvůr­ce i kon­ti­nen­ty. Já jsem měla mož­nost být pří­mou sou­čás­tí brněn­ské čás­ti s mexic­kým sou­bo­rem Foco alAire a pra­co­vat 3 týd­ny pod vede­ním tvůr­čí dvo­ji­ce Mar­ce­ly Sán­chez Mota a Octa­via Zei­vy.

„Foká­če“, jak jim fami­li­ér­ně v roz­ho­vo­ru říká­me, jsem s pro­jek­tem LOStheUL­TRA­MAR popr­vé vidě­la na fes­ti­va­lu Kore­spon­Dan­ce ve Žďá­ru nad Sáza­vou v roce 2018. Spo­lu­pra­co­vat s nimi jsem se odhod­la­la až letos v čer­ven­ci, o celé 4 roky poz­dě­ji. O to inten­ziv­ně­ji, na úrov­ni umě­lec­ké a lid­ské spo­lu­prá­ce, kte­rou jsem si do té doby nedo­ká­za­la před­sta­vit ani v nejdi­vo­čej­ších snech.  Do toho vše­ho vstou­pi­la rom­ská komu­ni­ta brněn­ské­ho Cej­lu, “běž­ní” oby­va­te­lé Brna (vč. ukra­jin­ských stu­den­tů žijí­cích posled­ní­ho půl roku v ČR) a 10 per­for­me­rů s koře­ny na Islan­du, v Němec­ku, Špa­něl­sku, Fran­cii, Turec­ku i Čes­ku. V tom­to netra­dič­ním for­má­tu roz­ho­vo­ru jsem výji­meč­ně neby­la jen taza­te­lem, ale také odpovídajícím.

Los The Ultra­mar v Brně 28. a 29. 7. 2022. Foto: Voj­těch V. Sláma

Jak vní­má­te brněn­skou část pro­jek­tu Be Part! s odstu­pem něko­li­ka měsí­ců?
Len­ka Flo­ry: Brněn­ské dozvu­ky jsou pro mě ješ­tě stá­le vel­mi inten­ziv­ní. Objem prá­ce tam byl obrov­ský, tvůr­čí pro­ces, roz­lo­že­ný do 4 týd­nů, byl kom­plex­ní a zahr­no­val v sobě spous­tu dopl­ňu­jí­cích, ale pozor­nost vyža­du­jí­cích ele­men­tů. Pro nás orga­ni­zá­to­ry to byl pro­ces nároč­ný, čas­to slo­ži­tý, ale jed­no­znač­ně pří­nos­ný pro naši cílo­vou sku­pi­nu a pro mezi­ná­rod­ní obsa­ze­ní per­for­me­rů. Spous­tu jsme se toho nau­či­li. Ohlas po před­sta­ve­ní byl nád­her­ný. S odstu­pem času vidím, že to obrov­ské vypě­tí sil – o kte­rém v daném momen­tě oprav­du začneš pochy­bo­vat – vyvo­la­lo celou řadu ohrom­ně pozi­tiv­ních reak­cí, kte­ré se pro­lí­na­jí do dal­ších čás­tí pro­jek­tu a nabí­zí pokračování.

Vero­ni­ka Hra­ba­lo­vá: Já jsem si takhle při­pa­da­la těs­ně potom. Tře­ba týden, mož­ná i víc, jsem neby­la vůbec schop­ná pře­dat ten záži­tek. Měla jsem toho v sobě hroz­ně moc a nedo­ká­za­la jsem to pojme­no­vat. A když člo­věk nedo­stá­vá feedback, tak začne pochy­bo­vat, jest­li je normální.

Los The Ultra­mar v Brně 28. a 29. 7. 2022. Foto: Voj­těch V. Sláma

Máte něja­kou zpět­nou vazbu od rom­ské komu­ni­ty?
LF: Zpět­nou vazbu od dospě­lých Romů máme ome­ze­nou. Od koho ji ale máme, jsou rom­ské děti. Tam došlo k něče­mu tak vel­ké­mu, že kdy­bychom se vra­ce­ly do Brna, tak cílo­vou sku­pi­nou budou urči­tě ony. Vní­ma­jí všech­no, co se děje. Někte­ré hol­ky mi doteď tele­fo­nu­jí. To je naše bez­pro­střed­ní zpět­ná vazba.

Micha­e­la Kessler: Zástup­ci orga­ni­za­cí, kte­ré se o rom­ské děti sta­ra­jí a děla­jí pro ně pro­gram, se mi zmí­ni­li, že to vní­ma­jí jako neu­vě­ři­tel­né, že ty děti někam dochá­ze­jí pra­vi­del­ně. Sku­teč­ně mě doja­lo, že se nám je poved­lo zaujmout nato­lik, aby chtě­ly chodit.

Měly jsme od Romů ale i spous­tu reak­cí na samot­nou tech­ni­ku prá­ce s pohle­dem do očí, kte­rá byla důle­ži­tou sou­čás­tí pro­jek­tu. Po prv­ních zkouš­kách jsme zjis­ti­ly, že je to pro ně obrov­ský pro­blém. Romo­vé totiž věří, že když se někdo dívá ženě dlou­ho do očí, tak ji uhra­ne. Prů­běž­ně jsme se dozví­da­ly spous­tu tako­vých sku­teč­nos­tí, se kte­rý­mi jsme pak muse­ly pra­co­vat. Bylo by skvě­lé, kdy­bychom všich­ni měli víc času na prá­ci a zkou­še­ní tře­ba ješ­tě o 14 dní dýl. Urči­tě by se sta­la spous­ta dal­ších věcí.

VH: S tím sou­hla­sím. Já jsem si spous­tu věcí zača­la uvě­do­mo­vat až ten posled­ní týden. Pří­mo na Cej­lu se to nějak zlo­mi­lo a (nejen) mně se sta­ly věci, kte­ré by na zku­šeb­ně vůbec němě­ly jak vznik­nout. O to vět­ší chy­bě­ní jsem já potom zaží­va­la, co pro­jekt sko­čil a všich­ni odjeli.

Los The Ultra­mar v Brně 28. a 29. 7. 2022. Foto: Voj­těch V. Sláma

Na závěr po před­sta­ve­ní jsme měli hro­mad­ný feedback s antro­po­lož­kou a z pozo­ro­vá­ní celé­ho toho pro­ce­su měla vznik­nout antro­po­lo­gic­ká stu­die. Pořád to pla­tí, že vznik­ne?
MK: Ano, máme již k dis­po­zi­ci závě­reč­nou zprá­vu. Struč­ně bude­me výsled­ky pre­zen­to­vat na kon­fe­ren­ci v červ­nu. V dru­hé čás­ti pro­jek­tu v Rey­kja­ví­ku, kde bude­me pra­co­vat s uprch­lí­ky, jsme se nako­nec roz­hod­ly rea­li­zo­vat samo­stat­ný soci­o­lo­gic­ký výzkum, i ten bude před­sta­ven na konferenci.

VH: Mys­lím, že je to dob­ře, že se bude prá­ce reflek­to­vat s odstu­pem a úpl­ně jinou per­spek­ti­vou, než kdy­bychom se o tom bavi­ly hned nebo před měsí­cem. Já jsem měla mož­nost se s autor­ka­mi stu­die bavit bez­pro­střed­ně po před­sta­ve­ní, kdy to všech­no ve mně hod­ně rezo­no­va­lo a ony říka­ly, že to je jed­na z věcí, kte­rá je na tom hroz­ně zají­má. Jak se srov­na­jí účast­ní­ci s 3týdenním zkou­še­ním, s tím, jak jim moh­lo svým způ­so­bem na chví­li změ­nit život i pohled na spous­tu věcí. A pak taky s tím, že sou­bor i lidé, se kte­rý­mi jsi byla téměř den­ně ode­jdou a necha­jí tě tady na to samotného/samotnou.

LF: Ano, tohle je důle­ži­tý ele­ment, kte­rý nebe­re­me na leh­kou váhu. Na chví­li umož­ní­me lidem vstou­pit do svě­ta, kde vlád­nou jiná pra­vi­dla, kde nikdo niko­ho nesou­dí a mezi­lid­ské vzta­hy jsou posta­ve­ny na jiných hod­no­tách. Pak pro­jekt skon­čí a s tím se tenhle dočas­ný svět zbo­ří. Ane­bo nezbo­ří. To už je prá­vě na kaž­dém z účast­ní­ků osob­ně. Pře­ta­ve­ní, o kte­rém mlu­víš, je přes­ně ten moment, se kte­rým se sna­ží­me v pro­jek­tech pra­co­vat. To jsou TY hod­no­ty, kte­ré by si kaž­dý měl v sobě ucho­vat jako poklad. Kon­krét­ní záži­tek z nové­ho – tvůr­čím pro­ce­sem umě­le vyvo­la­né­ho – pro­stře­dí umož­ní lidem nahléd­nou jinou hie­rar­chii kva­lit. Já věřím, že ji po skon­če­ní pro­jek­tu budou hle­dat ve vzta­hu k jiným lidem, v kaž­do­den­nos­ti, v odva­ze k dal­ším neob­vyk­lým výzvám.

Tuhle prá­ci dělá­me, pro­to­že nám na ní zále­ží. Tudíž ani pro nás nefun­gu­je sys­tém pro­jekt skon­čil a víc nic. Já osob­ně po zku­še­nos­ti z Brna jsem dodnes myš­len­ka­mi s mno­ha účast­ní­ky na pro­jek­tu. Tak­že kdo komu chy­bí, zůstá­vá otázkou…

Los The Ultra­mar v Brně 28. a 29. 7. 2022. Foto: Voj­těch V. Sláma

MK: Mys­lím, že kdo byl někdy na zážit­ko­vém let­ním tábo­ře, kde zapa­dl, to moc dob­ře zná. Lou­če­ní a návrat domů byl těž­ký, nikdo si neu­měl před­sta­vit, jak bude bez kama­rá­dů a kaž­do­den­ní­ho vzru­še­ní fun­go­vat, ale nako­nec to nějak jde. A co zůsta­ne, jsou zážit­ky na celý život, zku­še­nos­ti, přá­te­lé. Když při noč­ní bojov­ce pře­ko­náš strach ze tmy, už navždyc­ky se jí pře­sta­neš bát, nebo se budeš bát aspoň míň. A tady je to stej­né. Při­chá­zí mrze­ní, urči­tá for­ma roz­ča­ro­vá­ní, ale až se tahle bou­ře uklid­ní, pře­tr­vá to dob­ré. A je to trvalé.

VH: Já jsem měla chuť se na to mís­to rych­le vrá­tit, ale cíti­la jsem zábra­ny. A neby­la jsem si jis­tá ode­zvou dru­hé stra­ny. S Foká­če­ma to bylo neu­vě­ři­tel­ně inten­ziv­ní a mys­lím, že tam vznik­la neza­po­me­nu­tel­ná spo­je­ní. Ješ­tě dlou­ho jsem neby­la schop­ná se od nich odpo­jit a vrá­tit se do nor­mál­ní­ho živo­ta. A nešlo mi to tře­ba dal­ší 3 týd­ny. Celou tu dobu a vlast­ně až doteď pře­mýš­lím nad tím, jak s tím nalo­žit a v co to přetavit.

LF: Oslo­ve­ní aka­de­mi­ků ke spo­lu­prá­ci na pro­jek­tu byl náš plán od úpl­né­ho začát­ku. Být sou­čás­tí pro­jek­tu orga­ni­zač­ně nebo umě­lec­ky je jed­na věc. Nahlí­žet ten­to pro­ces s odstu­pem je věc dru­há. To, co popí­šou tvůr­ci a účast­ní­ci, může znít pře­cit­li­vě­le, pře­hna­ně a vlast­ně nere­ál­ně. Popis stej­né­ho pro­ce­su vněj­ším pozo­ro­va­te­lem – aka­de­mi­kem by mohl být mos­tem k obec­něj­ší­mu pocho­pe­ní hod­not, kte­ré pro­jek­ty toho­to typu přináší.

VH: No mně lidi, kte­rým jsem se sna­ži­la to pře­dat, říka­li: “To zní troš­ku ezo”. A já jsem říka­la: “To nemá s ezo­te­ri­kou nic společného”.

LF: Ano, pro lidi, kte­ří nikdy v živo­tě nic podob­né­ho nezku­si­li, to může znít úpl­ně trapně.

VH: Pro mě to ale mno­hem víc bylo způ­so­be­no i tou fyzic­kou blíz­kos­tí, kte­rá není vůbec samo­zřej­má, tak jako u lidí, kte­ří děla­jí tanec nebo fyzic­ké diva­dlo. Plus ten inten­ziv­ní pohled do očí. To je pros­tě pec­ka, se kte­rou se nesrov­ná kaž­dý. Ačko­li si to spous­ta lidí mys­lí, že to je pře­ce brn­kač­ka se něko­mu 15 minut dívat zpří­ma do očí.

MF: Antro­po­lo­gic­ký výzkum by to měl umět dát do něja­kých kate­go­rií, kte­ré budou samy o sobě pojme­no­va­tel­né. Jed­not­li­vé výpo­vě­di jsou vel­mi hod­not­né, ale ve chví­li, kdy se to sna­žíš nějak zará­mo­vat, tak je to mno­hem nároč­něj­ší, než se zdá. Musíš mít nástro­je k tomu to správ­ně zařa­dit. A tohle si od výzku­mu sli­bu­je­me a od začát­ku jsme ho chtě­ly. Mít i teo­re­tic­kou rovi­nu. Umě­lec­ké komu­nit­ní prá­ce je obzvlášť v ČR zatím straš­ně málo.

VH: Vzpo­mí­nám teď taky na lidi, kte­ří se hod­ně báli a neby­li si jis­tí, že do toho chtě­jí jít. Nemá­te tře­ba zpět­nou vazbu tady od těchhle lidí?

LF: Máme něko­lik písem­ných zpět­ných vazeb od rom­ských účast­ní­ků, od Brňá­ků a od Ukra­jin­ců. A tuto, úpl­ně pří­mou, od Tebe.
Věřím, že komu­ni­ka­ce mezi lid­mi začne fun­go­vat v momen­tě, kdy na sebe začnou být hod­ní. Zní to banál­ně, ale je to tak. Účast­ní­ci pro­jek­tu na sebe hod­ní být musí, pro­to­že to mají v zadá­ní. A po něko­li­ka dnech spo­leč­né prá­ce bari­é­ry padají.

VH: Tohle je pro mě obrov­ská hod­no­ta celé­ho toho projektu.

LF: V rám­ci tvůr­čí­ho pro­ce­su se dají zvo­lit pra­vi­dla, kte­rá umož­ní vytvo­řit atmo­sfé­ru pospo­li­tos­ti, důvě­ry a nepo­su­zo­vá­ní. Tato atmo­sfé­ra pak ote­vře nový pro­stor, ve kte­rém nikdo nemu­sí hlí­dat sám sebe a může se tudíž otevřít ostatním.

VH: Vznik­ne nako­nec zmí­ně­ný doku­ment, kte­rý v prů­bě­hu brněn­ské čás­ti natá­če­li David Butu­la a Lin­da Kallistová?

MK: Ano, doku­ment, kte­rý se nako­nec bude jme­no­vat Pro­tan­co­vat Cej­lem, bude mít pre­mi­é­ru 8. břez­na na ČT Art a násled­ně bude v čes­ké i ang­lic­ké ver­zi dostup­ný v iVy­sí­lá­ní. Pře­je­me si ale v natá­če­ní pokra­čo­vat i v dal­ších čás­tech pro­jek­tu. Pokud se nám to pove­de zafi­nan­co­vat, mož­ná vznik­ne ješ­tě jeden film, kte­rý bude reflek­to­vat prů­běh celé­ho pro­jek­tu, tedy se v něm kro­mě Brna obje­ví i prá­ce v Rey­kja­ví­ku a Praze.

VH: Mož­ná se díky fil­mu dozví­me mno­hem víc, než si doká­že­me představit.

Los The Ultra­mar v Brně 28. a 29. 7. 2022. Foto: Voj­těch V. Sláma

VH: Mě by ješ­tě zají­ma­la jed­na věc. Jak s tím naklá­da­jí samot­ní Foká­či. Jest­li se jich tako­vá spo­lu­prá­ce dotý­ká tak moc jako nás, nebo jest­li jsou schop­ni záži­tek samot­ný lépe reflek­to­vat a efek­tiv­ně pře­ta­vit do umě­lec­ké tvorby.

MK: Oni jsou zvý­hod­ně­ní tím, že neu­stá­le fun­gu­jí ve sku­pi­ně. Tvo­ří v ní a s ní se také vra­ce­jí zpát­ky domů. V tomhle to mají jed­no­duš­ší, pro­to­že zůstá­va­jí spo­lu a mohou záži­tek, na kte­rý ty jsi byla sama, sdílet.

VH: Mys­lí­te, že sou­bor samot­ný je si vědo­mi toho, co tak inten­ziv­ní spo­leč­ná prá­ce s lid­mi může udělat?

LF: Ano, jsou. Jejich meto­da je posta­ve­na na míře­ném pře­dá­vá­ní emo­cí mezi per­for­me­ry a pub­li­kem. Spe­ci­fic­ky před­sta­ve­ní LOStheUL­TRA­MAR je smě­řo­vá­no přes­ně k tomu­to cíli. Zku­še­nost per­for­me­rů z pro­ce­su tvor­by toho­to před­sta­ve­ní a ze sto­vek repríz jim umož­ni­la vyvi­nout účin­né nástro­je k pře­dá­vá­ní této zku­še­nos­ti. Přes­ně tyto nástro­je pou­ží­vá­me v prá­ci s komunitou.

VH: Jo, to je regu­lér­ní diva­del­ní metoda.

LF: Čle­no­vé sou­bo­ru jsou ovšem také cit­li­ví lidé, kte­ří vní­ma­jí hloub­ku vzni­ka­jí­cí­ho vzta­hu a nepři­stu­pu­jí k němu for­mál­ně nebo pracovně.

VH: Tam vznik­lo vel­ké přá­tel­ství a vaz­by, kte­ré zůstá­va­jí. I když přes oceán.

MK: Meto­da samot­ná je důle­ži­tá na začát­ku. Je spouš­tě­čem a zrych­lo­va­čem. Ale není tím jedi­ným, co se děje. To, co se děje i to přá­tel­ství, je skutečné.

Vero­ni­ka Hra­ba­lo­vá na Los The Ultra­mar. Foto Voj­těch V. Sláma

Více infor­ma­cí o pro­jek­tu Be Part! hle­dej­te ZDE!

Doku­men­tár­ní film Pro­tan­co­vat Celjem hle­dej­te ZDE!

Umě­lec­ké vede­ní pro­jek­tu: Mar­ce­la Sán­chez Mota, Octa­vio Zei­vy
Kon­cept komu­nit­ní prá­ce: Len­ka Flo­ry
Inter­pre­ta­ce: Inés Gua­da­lu­pe Herre­ra Cam­pa, César René Pérez Mal­do­nado, D‘Enirio Perez Villa­go­mez, Lucio Alber­to Sosa Fon­se­ca, Luis And­rés Ville­gas Espar­za, Leny Her­nán­dez, Este­ban E. Her­nan­dez, Orkun Türkmen, Marie Svo­bo­do­vá, Agá­ta Jaro­šo­vá, Levin Eichert, Lara Hereu Macho, Gab­riel Mar­ling Ride­out, Auður Huld Gun­nar­sdót­tir, Tif­fa­ny Mar­ge­lin, Espe­ran­za Yuli­a­na Pala­ci­os Figue­roa, Thor­gerdur Atladót­tir
Pro­duk­ce: BPART, Micha­e­la Kessler, Len­ka Flory

Před­sta­ve­ní bylo sou­čás­tí ofi­ci­ál­ní­ho pro­gra­mu ke sté­mu výro­čí spo­lu­prá­ce mezi Čes­kou repub­li­kou a Mexi­kem. Ode­hrá­lo se pod zášti­tou vel­vy­slan­ky­ně Spo­je­ných stá­tů mexic­kých Rosau­rou Leo­no­rou Rue­da Gutierrez. Kul­tur­ní ata­šé Miguel Ángel Vil­chis udá­lost osob­ně navští­vil. Rea­li­za­ce této čás­ti pro­jek­tu a závě­reč­né před­sta­ve­ní se kona­lo pod zášti­tou Minis­ter­stva kul­tu­ry a pri­má­tor­ky sta­tu­tár­ní­ho měs­ta Brna JUDr. Mar­kéty Vaň­ko­vé. Pro­jekt je majo­rit­ně finan­co­vá­ní Fon­dy EHP a Norska.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.

1 komentář

  1. S rados­tí sle­du­ji, jaký dosah má pro­jekt Foco AlAire Mar­ce­ly a Octa­via, kte­ré jsme při­vez­li na mezi­ná­rod­ní fes­ti­val TANEC PRAHA v roce 2018 —  LOStheUL­TRA­MAR jsme teh­dy uved­li 11. 6. v Plzni, 16. 6. v Pra­ze a 17. 6. 2018 v Kar­lo­vých Varech za vel­ké­ho ohla­su veřej­nos­ti. Díky tomu mohl pří­tom­nos­ti uměl­ců vyu­žít i fes­ti­val Kore­spon­Dan­ce. Krás­né vzpo­mín­ky, těším se na porkačování!

Komentáře nejsou povoleny.