Série polemických textů reflektuje a problematizuje inscenaci Medea’s Children švýcarského režiséra Mila Raua uvedenou v rámci festivalu Pražské křižovatky 9. listopadu 2024. Texty obsahují kritické recenze, polemiky i autorský rozhovor s režisérem. Jádrem reflexe je napětí mezi uměleckou inovací a etickými otázkami práce s dětskými herci, explicitním zobrazením násilí a reinterpretací antické tragédie v současném kontextu. Texty Aleny Sarkissian, Veroniky Holečkové, Pavla Janouška, Vladimíra Hulce a Milo Raua, jež vyšly v TZ a Divadelních novinách, se vzájemně doplňují a podávají plastický obraz o jednom z nejkontroverznějších divadelních projektů roku 2024.
Závěrečný příspěvek série věnované inscenaci Medea’s Children režiséra Mila Raua přináší ostrou kritickou reflexi formy i smyslu jeho divadelní práce. Autor – Pavel Janoušek – v polemickém duchu odmítá považovat opakované používání šokujících a formálně ozvláštňujících postupů za projev autentičnosti či umělecké hloubky. Rau je pro něj spíše zručným manipulátorem, který s minimální námahou naplňuje očekávání určité části publika toužící po provokaci.
Text se kriticky vymezuje vůči vnímání novosti jako automatické hodnoty a zpochybňuje uměleckou i etickou integritu tvůrců, kteří místo hluboké výpovědi spíše kalkulují s efektem a módními postoji. Závěrečná ironická paralela s TikTokovým působením Aleny Schillerové podtrhuje autorovu skepsi vůči divadlu, které zaměňuje autenticitu za chytře cílený efekt.
„Skoroodpověď“ tak uzavírá sérii jako hlas zásadního nesouhlasu, kladoucí důraz na kritické myšlení, uměleckou poctivost a neochotu podléhat inscenačním trikům maskovaným za hlubší smysl.
Skoroodpověď
Umění je komunikace mezi tvůrce a jeho adresáty a historie divadla nám praví, že se jím stává vše, co diváci jako umění akceptují. Cokoli se tedy může stát obdivovanou inscenací, pokud se autorovi podaří oslovit určitou konkrétní část publika a vyvolat náležité nadšení. A k naší době divadelní i jiné nadprodukce patří představa, že uměním je především to, co je nějak ozvláštněno, čili nové, jiné, zvláštní, dosud nevídané, provokativní… subverzivní, neboť právě toto nás probouzí z letargie zautomatizovaného. Přičemž je, upřímně řečeno, stále těžší opravdu fungující novost vymyslet. Je proto naprosto přirozené, že určitá ozvláštňující témata a určité postupy jsou schopny adresáty diferencovat: to co jednoho nadchne a dá mu zakusit cosi hlubšího, připadá druhému křečovité, blbé, pitomé či podvodné.
Osobně si proto dělím tvůrce na ty, co promlouvají, protože mají, cítí potřebu něco za sebe a ze sebe sdělit, proniknout pod povrch jevového, a na ty, kteří se zručně trefují do vkusu potenciálního publika. Mezi ně počítám i režiséra Raue.
Pane Hulci, fakt, že tento režisér použil mnou karikovaný postup ve svých divadelních výrobcích již mnohokrát, mi není polehčující okolností, ani dokladem toho, že se k přítomné inscenaci probádal, nýbrž potvrzením skutečnosti, že je schopný opakovaně komerčně úspěšné manipulační techniky zdařile replikovat. Zručně a s minimální námahou oslovovat ty, kteří mu na to naletí.
Přiznám se, že v dnešním komplikovaném světě některé umělce vnímám jako artovou variantu populistických politiků, kteří se také úmyslně pohybují na hraně a snaží se své vybrané příznivce oslovovat něčím, co je právě pro ně náležitě, přitažlivě a sentimentálně extrémní. Oslovují přitom právě ty lidi, kteří jsou připraveni jejich manipulaci akceptovat. Proto svou skoroodpověď zakončím poněkud ozvláštněnou variací na vaší obhajobnou argumentaci.
Parafrázuji: Nedivím se, že jejími vystoupeními na TikToku jsou nadšeně především mladí. Rozumějí, co jim Alena Schillerová říká. Používá totiž jejich optiku, zkušenosti i stále ještě neotřelé city a touhu po inovacích, netradičních přístupech. A možná skrze tato skeče dokáží vhlédnout do hlubších vrstev politiky, člověka, mytologie a kultury. Tomu, co se kolem nich děje a odehrává. Věřím i na pedagogický účinek těchto videí, ale to už bych nerad rozebíral a otevíral tak další témata.