MDP: Měsíc Ukrajiny /II/

Musta­fa Dže­mi­lev v dám­ské halen­ce s vyšy­van­kou
aneb
Zprá­va o kom­po­no­va­ném veče­ru Návrat na Krym

Dal­ší udá­los­tí fes­ti­va­lu Měsíc Ukra­ji­ny byl ve čtvr­tek 5. břez­na kom­po­no­va­ný večer ve foyer Diva­dla Kome­die věno­va­ný krym­ským Tata­rům. Nej­pr­ve se kona­lo insce­no­va­né čte­ní sesta­ve­né z roz­ho­vo­rů Bře­ti­sla­va Rych­lí­ka a Pet­ra Mina­ří­ka s před­sta­vi­te­lem nená­sil­né­ho odpo­ru krym­ských Tata­rů Musta­fou Dže­mi­le­vem a po něm násle­do­va­la ochut­náv­ka krym­ských spe­ci­a­lit při­pra­ve­ných Lera­ne Chajbulajevou.

Na scé­ně je sto­lek, před ním ori­en­tál­ní kobe­re­ček. Za ním pohov­ka, kde sedí Eva Sal­zman­no­vá zastu­pu­jí­cí Bře­ti­sla­va Rych­lí­ka a Tomáš Pavel­ka zastu­pu­jí­cí Pet­ra Mina­ří­ka. Vza­du tro­chu stra­nou sto­jí řeč­nic­ký pul­tík pro Iva­nu Uhlí­řo­vou zastu­pu­jí­cí Musta­fu Dže­mi­le­va. Vle­vo je pro­stor Lera­ne Cha­j­bu­la­je­vy se sto­ly s hos­ti­nou pro závě­reč­ný raut. Pra­vou stra­nu zabí­ra­lo vel­ké plát­no, na kte­ré byly pro­mí­tá­ny tvá­ře pro­ta­go­nis­tů roz­ho­vo­ru, občas foto­gra­fie dáv­né­ho Kry­mu a v závě­ru záznam pro­slo­vů Pav­la Fische­ra a Musta­vy Dže­mi­le­va v čes­kém senátu.

Zákla­dem scé­nic­ké­ho čte­ní byly roz­ho­vo­ry, kte­ré se usku­teč­ni­ly v roce 2015 v Kyje­vě, a roz­ho­vo­ry v Pra­ze v roce 2024 u pří­le­ži­tos­ti Dže­mi­le­vo­vy návštěvy Čech a jeho vystou­pe­ní v Sená­tu. V roce 2015, kdy Rych­lík začal Národ­ním aka­de­mic­kém dra­ma­tic­kém diva­dle Iva­na Fran­ka v Kyje­vě při­pra­vo­vat Hav­lo­vu Asa­na­ci (pre­mi­é­ra 10. 6. 2016), bylo nedlou­ho po Euro­majda­nu a začát­ku rus­ké oku­pa­ce Kry­mu. Musta­fa Dže­mi­lev byl teh­dy — v roce 2014 — podru­hé v živo­tě vyhnán ze své země. Popr­vé to bylo v roce 1944, kdy mu ješ­tě neby­lo ani půl roku. Na pří­kaz Sta­li­na byl celý tatar­ský národ depor­to­ván do Uzbekistá­nu. Vra­cet se moh­li až po roz­pa­du Sovět­ské­ho sva­zu. A svo­bod­ně žít do roku 2014…

Rych­lí­kův roz­ho­vor pro­klá­da­ly epi­zo­dy z dějin krym­ských Tata­rů. Jed­na­lo se o popi­sy Kry­mu z ces­to­pis­ných knih Pav­la Svi­ni­na z 19. sto­le­tí a z kni­hy Iva­na Šmej­lo­va Slun­ce mrtvých popi­su­jí­cí masa­k­ry krym­ských Tata­rů v roce 1920 po vítěz­ství bol­še­vi­ků. Na plát­ně je dopro­vá­ze­ly foto­gra­fie dáv­né­ho Kry­mu z muzea Bach­či­sa­raj­ský his­to­ric­ko-kul­tur­ní a arche­o­lo­gic­ký muzej­ní rezer­vát a sou­čas­né ukra­jin­sko-rus­ké války.

Roz­ho­vor se týkal pře­de­vším teh­dej­ší poli­tic­ké situ­a­ce a vizí budouc­nos­ti. Z Dže­mi­le­vo­vých slov zpro­střed­ko­vá­va­ných ústy Iva­ny Uhlí­řo­vé nej­nad­ča­so­vě­ji a pro­roc­ky vyzní­vá řeč­nic­ká otáz­ka z roku 2015: Kdo bude dal­ší na řadě? (na koho Rus­ko zaú­to­čí) a otáz­ka (také řeč­nic­ká) rea­gu­jí­cí na „nápad“ Milo­še Zema­na, že Ukra­ji­na se vzdá Kry­mu a Rus­ko zapla­tí kom­pen­za­ce: Svo­bo­da má pře­ce vět­ší cenu než něja­kých pár set mili­ó­nů eur, ne? Hlav­ním Dže­mi­le­vo­vým téma­tem je svo­bo­da Kry­mu a trva­lý návrat Tata­rů. On sám tam má od roku 2014 rus­ký­mi úřa­dy zaká­za­ný vstup.

Spja­tost Dže­mi­le­va s Čes­kem má dlou­hou his­to­rii. V jed­nom z roz­ho­vo­rů mlu­ví o Janu Pala­cho­vi a o tom, že zprá­va o jeho sebe­u­pá­le­ní měla vel­ký ohlas mezi disi­den­ty v Sovět­ském sva­zu. Dže­mi­lev veřej­ně odsou­dil oku­pa­ci v roce 1968. Jako sou­část sovět­ské­ho disi­dent­ské­ho hnu­tí byl napo­jen na okru­hy kolem Char­ty 77 a pro­stře­dí kolem Vác­la­va Hav­la. S ním a dal­ší­mi čes­ký­mi poli­ti­ky se setká­val po roce 1989. Za svou disi­dent­skou čin­nost strá­vil cel­kem pat­náct let ve vězení.

V roce 2024 čes­ká vlá­da ofi­ci­ál­ně uzna­la udá­los­ti z roku 1944 za geno­ci­du Tata­rů. Při té pří­le­ži­tos­ti byl Musta­fa Dže­mi­lev pozván do Pra­hy. Setkal se s teh­dej­ším minis­trem zahra­ni­čí Janem Lipav­ským, vystou­pil v Sená­tu a v Knihov­ně Vác­la­va Hav­la. Pro­jev v Sená­tu a roz­ho­vo­ry, kte­ré se usku­teč­ni­ly během jeho návštěvy Čech, tvo­ři­ly dru­hou část scé­nic­ké koláže.

Z ní i dnes hla­di­vě půso­bí komen­tá­ře čes­ké poli­tic­ké situ­a­ce: Byl pro mě šok, že si Češi zvo­li­li Milo­še Zema­na podru­hé. (vol­ná cita­ce) a kro­ků někte­rých čes­kých poli­ti­ků včet­ně Milo­še Zema­na, kte­ří i po rus­ké oku­pa­ci Kry­mu a východ­ní Ukra­ji­ny do Rus­ka jez­di­li, někte­ří i na samot­ný Krym (opět vol­ná cita­ce): Nero­zu­mím, jak před­sta­vi­te­lé země, kte­rá byla Rus­kem napa­de­na a kte­ré se jiné země zastá­va­ly, může teď nepod­po­ro­vat dal­ší Rus­kem napa­de­nou zemi… V těch­to pasá­žích si Iva­na Uhlí­řo­vá dokon­ce dovo­li­la vystou­pit z „role“ a pronést osob­ní poznám­ku: To se tak krás­ně čte...

Potě­še­ní z toho, že stá­le exis­tu­jí lidé schop­ní vní­mat pod­sta­tu věcí a veřej­ně se k tomu při­hlá­sit, dopro­vá­zel fakt, že prá­vě v prů­bě­hu veče­ra poslan­ci Sně­mov­ny odhla­so­va­li nevy­dá­ní Andre­je Babi­še a Tomia Oka­mu­ry k trest­ní­mu stíhání.

Scé­nic­ké čte­ní roz­ho­vo­rů bylo ve více­mé­ně pra­vi­del­ných inter­va­lech pře­ru­šo­vá­no tónem výpad­ku sig­ná­lu Sky­pu. V těch­to pauzách na scé­nu vchá­ze­la Lera­ne Cha­j­bu­la­je­va a na výzvu akté­rů vyprá­vě­la o tom, co uva­ři­la, nebo zazpí­va­la tatar­skou píseň, pro­nes­la mod­lit­bu, pří­pad­ně povyprá­vě­la o tatar­ské pohos­tin­nos­ti a nabíd­la jim kávu a tatar­ským způ­so­bem spe­ci­ál­ně při­pra­ve­ný kara­me­li­zo­va­ný cukr. Půso­bi­lo to však nad­by­teč­ně a neú­stroj­ně. Mož­ná mám na ten­to druh pre­zen­ta­ce lidí z jiných zemí a oblas­tí pře­cit­li­vě­lost, ale situ­a­ci jsem neu­měl vní­mat jinak než jako nechtě­né diva­dlo potvr­zu­jí­cí pod­ma­ně­ní Tata­rů, kte­ří mohou během veče­ra pou­ze vněj­ší­mi scé­nic­ký­mi pro­střed­ky ilu­stro­vat pořad o nich samých.

Kro­mě jejích vstu­pů bylo čte­ní oži­vo­vá­no i drob­ný­mi akce­mi hlav­ních akté­rů. Tomáš Pavel­ka se napří­klad poté, co dostal kávu, pře­mís­til z pohov­ky do turec­ké­ho sedu na zemi. Iva­na Uhlí­řo­vá zase v urči­té chví­li zved­la tatar­skou šavli scho­va­nou za pohov­kou a mácha­la s ní ve vzduchu…

Rych­lí­kem při­pra­ve­né scé­nic­ké poje­tí u mě vyvo­lá­va­lo spí­še odstup od něj, než že by pomá­ha­lo pře­no­su sdě­lo­va­né­ho, kte­ré by bylo samo o sobě — bez jaké­ho­ko­liv scé­nic­ké­ho hávu — mno­hem sil­něj­ší. Ptal jsem se, proč Dže­mi­le­va hrá­la žena, k tomu v bílé hale­ně s vyšy­van­ka­mi? Proč hovo­ři­la tak nejis­tě a čas­to se pře­ří­ká­va­la, když Dže­mi­lev hovo­ří pří­mo a pev­ně (jeho pro­mlu­vy jsou k nale­ze­ní v inter­ne­tu)? Proč jsme na plát­ně sle­do­va­li tvá­ře účin­ku­jí­cích, když k nám byli blí­že než plát­no? Proč měla scé­nic­ká for­ma podo­bu roz­ho­vo­ru po Skypu?… 

A odpo­vě­di jsem nenalezl…

Bře­ti­slav Rych­lík: Návrat na Krym /scénický roz­ho­vor reži­sé­ra Bře­ti­sla­va Rych­lí­ka s legen­dou nená­sil­né­ho odpo­ru Krym­ských Tata­rů Musta­fou Dže­mi­le­vem v zastou­pe­ní Iva­ny Uhlířové/. Režie Bře­ti­slav Rych­lík, dra­ma­tur­gie Simo­na Pet­rů, svět­lo a zvuk Ondřej Zunt. Obsa­ze­ní: Iva­na Uhlí­řo­vá: Musta­fa Dže­mi­lev, Eva Sal­zman­no­vá: Bře­ti­slav Rych­lík, Tomáš Pavel­ka: Petr Mina­řík / Sená­tor Pavel Fischer, Lera­ne Cha­j­bu­la­je­va:Krym­ská Tatar­ka, novi­nář­ka, kuchař­ka. Tlu­moč­ni­ce Lucie Řeho­ří­ko­vá. Pro­duk­ce Klá­ra Markvar­to­vá. Psá­no z pre­mi­é­ry 5. břez­na 2026 v Diva­dle Kome­die v Pra­ze v rám­ci fes­ti­va­lu Měsíc Ukra­ji­ny.

///

Více o fes­ti­va­lu Měsíc Ukra­ji­ny 2026 na i‑Tz:
MDP: Měsíc Ukra­ji­ny /I/