Tři pokoje strachu: návody, jak zůstat naživu

Neboj­sy při­chá­zí na Bread & Dan­ce Pra­gue 2025 jako jed­na z nej­in­tim­něj­ších insce­na­cí fes­ti­va­lu, skrov­ně poja­té imer­ziv­ní dílo, kte­ré však nese emo­ci­o­nál­ní náboj celo­ve­čer­ní­ho dra­ma­tu. Uve­de­no v ARCHA+ jako sou­část pro­gra­mu Bread & Dan­ce, vybí­zí divá­ky, aby vymě­ni­li bez­pe­čí hle­diš­tě za nesta­bil­ní pohod­lí domo­va něko­ho jiné­ho a doslo­va vstou­pi­li do rodin­ných kon­ste­la­cí tří mla­dých žen.

Neboj­sy, kte­ré spo­leč­ně vytvo­ři­ly, reží­ro­va­ly a inter­pre­to­va­ly Tere­za Holu­bo­vá, Klá­ra Kočár­ko­vá a Kris­tý­na Štar­ho­vá, vze­šlo z plat­for­my Emer­gen­cy Dan­ces kurá­to­ro­va­né Tan­te­hor­se, jež pod­po­ru­je začí­na­jí­cí cho­re­o­gra­fy a autor­ské projekty.

Dílo je v pro­gra­mu rámo­vá­no jako zkou­má­ní „vnitř­ní­ho pro­sto­ru odmít­nu­tí, uvíz­nu­tí v sobě samém a hra­ni­ce mezi dává­ním živo­ta a nedá­vá­ním živo­ta“. Pro­střed­nic­tvím gest, ste­pu a mlu­ve­né­ho slo­va se per­for­mer­ky pohy­bu­jí v teri­to­ri­ích prázd­no­ty, ztrá­ty a nejis­té­ho obje­vo­vá­ní a zvou nás, abychom je násle­do­va­li z pod­ze­mí do foyer a nes­li tak s nimi část dra­ma­tic­ké­ho břemene.

Struk­tu­rál­ně jsou Neboj­sy tripty­chem doku­men­tár­ně ladě­ných při­zná­ní. Kaž­dá per­for­mer­ka hos­tí divá­ky ve svém fik­tiv­ním „domo­vě“ a kaž­dý domov je tla­ko­vým hrn­cem, v němž se kolem zdán­li­vě banál­ní soci­ál­ní situ­a­ce stup­ňu­jí nevy­řče­ná napětí.

Úvod­ní zasta­ve­ní pat­ří Kris­týně Štar­ho­vé, kte­rá nás vítá na rodin­ném obě­dě k osm­nác­tým naro­ze­ni­nám. Zde jsou divá­ci expli­cit­ně obsa­ze­ni do rolí pří­buz­ných: babič­ky, dědeč­ka, strý­ce, bra­t­ra … a Milo­še. Stůl je pro­stře­ný, pada­jí vti­py, hos­té se ostý­cha­jí (což může sou­vi­set i s tím, že chví­le­mi nevě­dí, jaká je jejich role), a cho­re­o­gra­fie upou­tá­vá pozor­nost na eti­ke­tu, na to, kdo kde sedí, kdo podá­vá, kdo smí mlu­vit. Jak se scé­na odví­jí, vyjde naje­vo sku­teč­ný důvod setká­ní: osla­ven­ky­ně je těhot­ná, a zda­le­ka ne všich­ni sezva­ní jsou na ten­to fakt při­pra­ve­ni. „Hra­ni­ce mezi daro­vá­ním živo­ta a neda­ro­vá­ním živo­ta“ se z poe­tic­ké­ho popi­su pře­sou­vá do bolest­ně kon­krét­ní rea­li­ty a Neboj­sy se dotý­ka­jí své­ho nej­na­lé­ha­věj­ší­ho téma­tu, totiž toho, jak může nebo nemů­že mla­dá žena vyjá­d­řit své vlast­ní roz­hod­nu­tí v míst­nos­ti plné zdě­dě­ných očekávání. 

Pro­střed­ní část nás (mne) pře­ná­ší na kolaudač­ní par­ty Tere­zy Holu­bo­vé. Na vese­lé osla­vě nové­ho bytu se postup­ně odha­lu­je pod­tón nekli­du. Hos­té jsou jem­ně mané­v­ro­vá­ni po pro­sto­ru, při­dě­lu­jí se jim mís­ta na pohov­kách a židlích, nabí­ze­jí se „občer­stve­ní“ a nahra­ný hlas jim dává poky­ny, jak se cho­vat. Záro­veň jako by Holu­bo­vé tělo regis­tro­va­lo trh­li­ny v povrch­ní kon­ver­za­ci: zrych­le­né dýchá­ní, ost­ré, úseč­né pohy­by, nerv­ní leh­kost, kte­rá pro­zra­zu­je, jak nepří­jem­ně se cítí v této nové život­ní eta­pě a v roli dob­ré hos­ti­tel­ky. Pod lakem hez­ké­ho bytu, nové­ho nábyt­ku i mnoh­dy nuce­ných či nejap­ných úsměvů sou­se­dů se tu stá­le víc rýsu­je fáze vnitř­ní­ho uvíznutí.

Závě­reč­né zasta­ve­ní se ode­hrá­vá ve spod­ním foyer Archy, na mís­tě činu rodin­né­ho dra­ma­tu Klá­ry Kočár­ko­vé. Atmo­sfé­ra se posou­vá k více tea­trál­ní­mu, téměř kaba­ret­ní­mu sty­lu. Vstu­pu­je­me do poko­je mla­dé ženy, plné­ho anekdot a pís­ní. Kočár­ko­vá vyu­ží­vá své zku­še­nos­ti se ste­pem, hra­je si s růz­ný­mi povrchy v míst­nos­ti, nechá­vá rytmy odrá­žet se od dře­va a lino­lea a sklá­dá ost­rý, per­kus­ní zvuk do pří­bě­hu, kte­rý se točí kolem absen­ce a pamě­ti. Prá­vě toto vylou­če­ní čeho­si je zřej­mé ze zjev­ných názna­ků scé­no­gra­fie, jako je poli­cej­ní pás­ka a obrys lid­ské­ho těla na pod­la­ze. Postup­ně se uka­zu­je, že se ve sku­teč­nos­ti jed­ná o smu­teč­ní hos­ti­nu, roz­lou­če­ní s jejím zemře­lým otcem. Zpo­čát­ku hra­vé ste­pař­ské sek­ven­ce se postup­ně mění v něco, co při­po­mí­ná exor­cis­mus, způ­sob, jak vymý­tit pře­tr­vá­va­jí­cí duchy kom­pli­ko­va­né­ho vzta­hu mezi rodi­čem a dítětem.

Ve všech třech pří­bě­zích je stra­te­gií per­for­me­rek opev­nit se zná­mým. Naro­ze­ni­no­vá osla­va, kolaudač­ní par­ty, vánoč­ní peče­ní, rodin­né setká­ní, klišé stře­do­ev­rop­ské domác­nos­ti, se stá­va­jí kuli­sa­mi, v nichž těla zra­zu­jí to, co se jazyk sna­ží udr­žet pod kon­t­ro­lou, a z čeho by se Tho­ma­su Ber­nhar­do­vi zve­dal žalu­dek, ačko­liv mož­ná prá­vě to ve své tvor­bě hle­dal. Dra­ma­tur­gie trvá na blíz­kos­ti: sedí­me na dosah ruky, jsme oslo­vo­vá­ni pří­mo, občas jsme požá­dá­ni, abychom pro­ved­li malé úko­ly (já sně­dl hou­bič­ku na nádo­bí). Čas­to cito­va­né při­rov­ná­ní Miřen­ky Čecho­vé, že Neboj­sy jsou jako str­že­ní z ces­ty před jedou­cím kami­o­nem, vysti­hu­je tuto smě­si­ci péče a šoku; jako divá­ci nikdy nemů­že­me zapo­me­nout, že jsme také mate­ri­á­lem, se kte­rým dílo pracuje.

Fyzic­ký slov­ník tria zůstá­vá blíz­ko kaž­do­den­ním ges­tům, ale je peč­li­vě modu­lo­ván. Holu­bo­vé prud­ké pohy­by zhuš­ťu­jí soci­ál­ní úzkost z „před­vá­dě­ní nor­ma­li­ty“ před sou­se­dy a zná­mý­mi. Kočár­ko­vé ste­pař­ské vzor­ce vyře­zá­va­jí kapsy odpo­ru, tělo odmí­tá sedět zdvo­ři­le v rohu a mís­to toho zesi­lu­je svou pří­tom­nost zvu­kem. Štar­ho­vé osci­la­ce mezi úsmě­vem hos­tes­ky a uza­vře­ným kli­dem vykres­lu­jí vel­mi přes­ný oblouk od dív­čí­ho věku k dospě­los­ti, stla­če­ný do jedi­né­ho jíd­la. Když text ustu­pu­je a per­for­mer­ky nechá­va­jí scé­nu nést ticho a ryt­mus, Neboj­sy nachá­zí své nej­vý­raz­něj­ší momenty.

Někdy však spo­lé­há­ní se na nahra­ný komen­tář a mlu­ve­né vysvět­le­ní hra­ni­čí s pře­tí­že­ním. Zejmé­na v pro­střed­ní čás­ti, ode­hrá­va­jí­cí se na kolaudač­ní par­ty, neu­stá­lé stří­dá­ní vyprá­vě­ní a taneč­ní ilu­stra­ce ris­ku­je, že divá­ky uzamkne do poměr­ně vede­né­ho čte­ní situ­a­ce, což pone­chá­vá méně pro­sto­ru pro nejed­no­znač­nost. Doku­men­tár­ní ambi­ce insce­na­ce, tedy vyprá­vět sku­teč­né pří­běhy tří žen, je pocho­pi­tel­ná, ale občas půso­bí pro­ti síle nepřímých fyzic­kých obra­zů, kte­ré se mih­nou a jsou oka­mži­tě pře­ve­de­ny do slov.

Zvu­ko­vý design, jehož autory/kami jsou Never Sol, Petr Šmíd a Ondřej Báča, fun­gu­je jako dis­krét­ní, ale důle­ži­tá spoj­ni­ce mezi těmi­to svě­ty. Kaž­dá část má mír­ně odliš­ný zvu­ko­vý nádech, kte­rý sta­čí k ozna­če­ní změn tónu, aniž by pře­hlu­šil inti­mi­tu malých míst­nos­tí. Hud­ba je nej­ú­čin­něj­ší, když se mísí s hlu­ky samot­né­ho domu, kro­ky na chod­bě, cin­ká­ním skle­nic, kle­pá­ním pod­pat­ků, tak­že domá­cí pro­stře­dí se stá­vá samo­stat­ným nástrojem.

V rám­ci šir­ší­ho pro­gra­mu Bread & Dan­ce, jemuž domi­nu­jí vel­ko­le­pá jevišt­ní díla zave­de­ných com­pa­ny, před­sta­vu­jí Neboj­sy cen­ný pro­ti­pól. Pre­zen­tu­jí jinou úro­veň pro­duk­ce a jiný způ­sob vyjá­d­ře­ní: tři uměl­ky­ně vyprá­vě­jí své vlast­ní pří­běhy a zvou nás do cha­o­tic­ké, nevy­ře­še­né zóny, kde se pro­tí­na­jí sou­kro­mé a poli­tic­ké, těles­né a soci­ál­ní scé­ná­ře. V tom­to smys­lu se dílo dob­ře hodí k ambi­cím fes­ti­va­lu reflek­to­vat udr­ži­tel­nost a budou­cí smě­řo­vá­ní sou­čas­né­ho tan­ce, nejen na úrov­ni insti­tu­cí a networ­kin­go­vých sítí, ale také na úrov­ni toho, kdo má mož­nost pro­mlu­vit a z jaké­ho prostoru.

Neboj­sy nejsou zce­la nebo­jác­ným dílem, jeho téma­tem je konec­kon­ců strach a tabu, strach z odmít­nu­tí, ze zasek­nu­tí, ze stá­vá­ní se mat­kou nebo z roz­hod­nu­tí se jí nestát. Je to však dílo, kte­ré se těm­to oba­vám nevy­hý­bá a kte­ré divá­kům důvě­řu­je nato­lik, že jim umož­ňu­je, aby se jim odha­li­ly zblíz­ka. V chod­bách a ved­lej­ších míst­nos­tech Archy, mezi sušen­ka­mi, chle­bíč­ky a naro­ze­ni­no­vý­mi dor­ty, tiše kla­de někte­ré z nej­těž­ších otá­zek večera.

Neboj­sy

Pre­mi­é­ra: 14. 6. 2024

Pod­le stej­no­jmen­né kni­hy Pénélo­pe Bagieu. 

Kon­cept, režie, scé­no­gra­fie a per­for­man­ce: Tere­za Holu­bo­vá, Klá­ra Kočár­ko­vá, Kris­tý­na Štarhová

Hud­ba: Ondřej Báča, Never Sol

Dra­ma­tur­gic­ká super­vi­ze: Kris­tý­na Boháčová

Režij­ní super­vi­ze: Miřen­ka Čecho­vá a Pavel Šimák