Tělo jako domov aneb sladký život bez střechy nad hlavou

V industri­ál­ním pro­sto­ru praž­ských Jatek78, kde se potká­vá umě­ní s odva­hou a humor se syro­vos­tí, měla 9. dub­na 2024 pre­mi­é­ru taneč­ní insce­na­ce La Dol­ce Vita sou­bo­ru DEKKADANCERS. Nenech­te se ale zmást jejím slad­ce iro­nic­kým názvem. Nabí­zí totiž pří­běh těch, kte­ří balan­cu­jí na okra­ji spo­leč­nos­ti. Šes­ti­ce taneč­ní­ků tu roze­hrá­vá cho­re­o­gra­fic­ký mani­fest o svo­bo­dě, zou­fal­ství i důstoj­nos­ti lidí bez domo­va. Insce­na­ce nevy­ni­ká jen for­mou, ale pře­de­vším téma­tem, kte­ré si říká o naši pozor­nost: život na uli­ci bez pozlá­tek a před­sud­ků, vidě­ný oči­ma těch, kte­ří ho žijí, s nad­hle­dem, humo­rem i syro­vos­tí. A prá­vě tako­vé pohle­dy na pře­hlí­že­né vrst­vy spo­leč­nos­ti je dnes tře­ba sly­šet. Nebo ale­spoň vidět – tan­cem. Někdy totiž sta­čí jen se zasta­vit a dívat. 

La Dol­ce Vita se na prv­ní pohled tvá­ří jako sty­li­zo­va­ná taneč­ní gro­teska. Posta­vy nosí potr­ha­né oble­če­ní, v rohu scé­ny blýská pou­lič­ní lam­pa a dob­ro­vol­ní­ci tiše ser­ví­ru­jí tep­lou polév­ku. Až postup­ně se z této zdán­li­vě roz­tě­ka­né mozai­ky vyno­ří pří­běh: pří­běh sku­pi­ny lidí bez domo­va, kte­ří se sna­ží pře­žít jak zimu na uli­ci, tak chlad mezi­lid­ských vzta­hů. Insce­na­ce pro­po­ju­je moti­vy alko­ho­lis­mu, nási­lí, lás­ky a smr­ti, čímž vytvá­ří inten­ziv­ní a emo­ci­o­nál­ně nabi­tou atmo­sfé­ru, kte­rá divá­ka nutí kon­fron­to­vat se s tem­ný­mi strán­ka­mi lid­ské exis­ten­ce. Na scé­ně se před­sta­vu­je šes­ti­ce výraz­ných per­for­me­rů: Nata­lie Meto­di­je­va, Adri­a­na Šte­faňá­ko­vá, Nela Štar­ko­vá, Flo­ri­an Gar­cia, Albert Kaše a Patrik Čer­mák, z nichž Meto­di­je­va a Kaše za své výko­ny zís­ka­li šir­ší nomi­na­ci na Cenu Thá­lie. Insce­na­ci spo­leč­ně reží­ro­va­li cho­re­o­graf Ště­pán Pechar a dra­ma­turg Ště­pán Beny­ovsz­ký, kte­ří záro­veň sto­jí i za jejím cel­ko­vým kon­cep­tem a výtvar­ným řešením.

Taneč­ní jazyk před­sta­ve­ní se pohy­bu­je na ten­ké hra­ni­ci mezi sty­li­za­cí a rea­li­tou. Cho­re­o­gra­fie Ště­pá­na Pecha­ra vytvá­ří svět, kde se těla zmí­ta­jí v zášku­bech návy­ků, impul­ziv­ních roz­hod­nu­tí i těles­né­ho nepo­hod­lí. Někdy je pohyb expre­siv­ní a násil­ný, jin­dy líný, ospa­lý, sko­ro jako by taneč­ní­ci jen odpo­čí­va­li v ryt­mu vlast­ní úna­vy. Prá­vě tato fyzic­ká dua­li­ta mezi živel­nos­tí a rezig­na­cí vytvá­ří sil­ný obraz živo­ta na okra­ji. Herec­tví v tra­dič­ním smys­lu tu sice není hlav­ním nástro­jem vyprá­vě­ní, ale kaž­dý pohyb nese psy­cho­lo­gic­ký obsah. Sta­čí sle­do­vat způ­sob, jakým se napří­klad posta­va Nata­lie Meto­di­je­vy sta­hu­je do sebe, jak její pohy­by při­po­mí­na­jí člo­vě­ka, kte­rý už dáv­no pře­stal oče­ká­vat dotek, a přes­to po něm stá­le nevě­do­mě sahá. Výraz­ným prv­kem insce­na­ce je prá­ce s kon­tras­tem mezi kolek­tiv­ním a indi­vi­du­ál­ním. V někte­rých pasá­žích taneč­ní­ci tvo­ří doko­na­le syn­chro­ni­zo­va­ný celek, jako by sdí­le­li jedi­ný dech a byli stme­le­ni do jed­né pul­zu­jí­cí masy. Tyto cho­re­o­gra­fic­ké cel­ky vyvo­lá­va­jí dojem, že komu­ni­ta bez­do­mov­ců fun­gu­je jako orga­nis­mus, ve kte­rém jsou si všich­ni navzá­jem opo­rou, nebo nao­pak zátě­ží. V jed­né ze scén začnou jed­not­li­ví bez­do­mov­ci zve­dat kusy oble­če­ní roz­há­ze­né po scé­ně a vyha­zo­vat je do vzdu­chu. Zpr­vu naho­di­le, poz­dě­ji syn­chro­ni­zo­va­ně a v ryt­mu hud­by, čímž se z banál­ní­ho ges­ta stá­vá sil­ný význa­mo­vý motiv vzpou­ry pro­ti tíze věcí, kte­ré s sebou vlá­čí­me. V ost­rém kon­tras­tu k tomu­to kolek­tiv­ní­mu ges­tu jsou pak scé­ny, kdy se jed­not­liv­ci poma­lu pohy­bu­jí napříč scé­nou, potá­ce­jí se nebo jen nehyb­ně sedí, pono­ře­ni do sebe. Tyto oka­mži­ky osa­mě­ní, fyzic­ké vyčer­pa­nos­ti nebo vnitř­ní rezig­na­ce odha­lu­jí křeh­kost kaž­dé­ho z nich. V něko­li­ka scé­nách se navíc obje­vu­jí i názna­ky queer vzta­hů. Napří­klad intim­ní taneč­ní due­ty mezi žena­mi ote­ví­ra­jí pro­stor pro čte­ní, kte­ré roz­ši­řu­je tema­tic­ký rámec insce­na­ce o dal­ší rovi­nu jina­kos­ti a tou­hy po blízkosti.

La Dol­ce Vita © Jakub Červenka 

Scé­no­gra­fie Pav­la Knolle­ho záměr­ně pra­cu­je s este­ti­kou omše­los­ti. Sta­rý kon­tej­ner na odpad, lah­ve od alko­ho­lu, obno­še­né oble­če­ní, všech­no má v sobě sto­py před­cho­zích pří­bě­hů. Přes­to­že je scé­na kon­stru­o­va­ná s umě­lec­kým zámě­rem, její půso­bi­vá věro­hod­nost evo­ku­je rea­li­tu živo­ta lidí na okra­ji spo­leč­nos­ti. Vytvá­ří kon­trast s abs­trakt­ním jazy­kem pohy­bu, kte­rý ji obklo­pu­je. Kos­týmy nava­zu­jí na tuto linii a přes­ně sedí do svě­ta, ve kte­rém se děj ode­hrá­vá. Kaž­dý kus oble­če­ní jako by měl vlast­ní his­to­rii. Obno­še­né kabá­ty, roz­tr­ha­né pun­čo­chy a ušmud­la­né koši­le, kte­ré už toho dost pama­tu­jí ‒ a mož­ná prá­vě tím je insce­na­ce v detai­lu nej­sil­něj­ší. Hud­ba Jana Šik­la je své­byt­ným part­ne­rem pohy­bu. Vyu­ží­vá kom­bi­na­ci ruchů i kla­sic­kých nástro­jů. Výsled­kem je pod­kres, kte­rý někdy tíží, jin­dy hla­dí a čas­to neče­ka­ně ude­ří. Podob­ně jako rea­li­ta, kte­rou posta­vy insce­na­ce žijí. V někte­rých momen­tech se hud­ba stá­vá až nara­tiv­ní. Vět­ši­na scé­ny je ladě­na do rea­lis­tic­ké este­ti­ky. Výjim­kou je však pes, kte­rý se obje­vu­je v jed­né ze scén a je zře­tel­ně ply­šo­vý. Tohle jem­né odci­ze­ní nepů­so­bí ruši­vě, nao­pak dodá­vá celé­mu výje­vu zvlášt­ní diva­del­ní nad­sáz­ku, kte­rá zpo­chyb­ňu­je, zda vše, co sle­du­je­me, má být vní­má­no jako „prav­da“, nebo spíš jako obraz, výkřik, symbol.

Dek­ka­dan­cers: La Dol­ce Vita © Jakub Červenka

Motiv svo­bo­dy bez záruk, žití ze dne na den, bez odpo­věd­nos­ti a bez plá­nů, se v insce­na­ci opa­ku­je jako man­t­ra. Skr­ze jed­not­li­vé scé­ny se uka­zu­je, že i v cha­o­su exis­tu­je řád. Spo­le­čen­ství bez­do­mov­ců má svá pra­vi­dla, vzta­hy, ali­an­ce i zra­dy. Zaujme zejmé­na posta­va ženy, kte­rá do této sku­pi­ny tepr­ve při­chá­zí. Cítí­me její zma­te­ní a nejis­to­tu, sle­du­je­me i její postup­né při­je­tí komu­ni­tou. V tom je insce­na­ce sil­ná, v zob­ra­ze­ní mik­ro­svě­ta, kde jsou vzta­hy defi­no­vá­ny niko­liv rolí, ale oka­mži­kem. Záro­veň se však insce­na­ce jen zříd­ka pokou­ší jít do hloub­ky: vět­ši­na témat je pou­ze naho­ze­ná a dění na scé­ně se jich vždy jen krát­ce dotkne a pak se rych­le stáh­ne zpět k este­tic­ké­mu efek­tu. Výraz­ným prv­kem pro­jek­tu je ovšem i jeho soci­ál­ní pře­sah. DEKKADANCERS z kaž­dé­ho před­sta­ve­ní vyčle­ni­li bene­fič­ní vstu­pen­ky, jejichž výtě­žek putu­je na pod­po­ru orga­ni­za­cí, kte­ré pomá­ha­jí lidem bez domo­va (Armá­da spá­sy, Nový Pro­stor, Pra­gu­lic). Tato ini­ci­a­ti­va doklá­dá, že před­sta­ve­ní má být impul­sem pro­bou­ze­jí­cím empa­tii, niko­li jen ego­is­tic­kým aktem sebe-pobavení. 

Dek­ka­dan­cers: La Dol­ce Vita © Jakub Červenka

La Dol­ce Vita není jen taneč­ní insce­na­cí, ale i výpo­vě­dí o svě­tě, kte­rý vět­ši­nu z nás neza­jí­má. Při­nu­tí zasta­vit se a podí­vat se na ty, kolem kte­rých jinak bez povšim­nu­tí pro­chá­zí­me. Cel­ko­vě umí strh­nout vizu­á­lem, cho­re­o­gra­fic­kou ener­gií a sil­ným kon­cep­tem. Nevy­hnu­tel­ně si divák při sle­do­vá­ní před­sta­ve­ní kla­de otáz­ku, jak může být život plný vol­nos­ti záro­veň tak bez­útěš­ný a zda svo­bo­da bez jis­tot sku­teč­ně zna­me­ná štěstí. 

Dek­ka­dan­cers: La Dol­ce Vita © Jakub Červenka

Tvůr­čí tým a obsa­ze­ní – La Dol­ce Vita

Námět, režie a cho­re­o­gra­fie
Ště­pán Pechar

Režie a dra­ma­tur­gie
Ště­pán Benyovszký

Hud­ba
Jan Šikl

Scé­no­gra­fie a kos­týmy
Pavel Knolle

Svě­tel­ný design
Lukáš Brin­da

Pro­duk­ce
Tere­za Bascho­vá, Pavel Knolle

PR a mar­ke­ting
Zuza­na Hoš­ko­vá, Hynek Toman

Vizu­á­ly
Pavel Hej­ný

Foto­gra­fie
Jakub Čer­ven­ka

Účin­ku­jí
Nata­lia Meto­di­je­va
Adri­a­na Šte­faňá­ko­vá
Nela Štar­ko­vá
Flo­ri­an Gar­cia
Albert Kaše
Patrik Čer­mák

Více infor­ma­cí
Dél­ka před­sta­ve­ní: 70 minut
Vhod­né od 12 let
Bez jazy­ko­vé bariéry

Pre­mi­é­ra: 9. dub­na 2024