Rubriky
Contemporary circus Contemporary dance Recenze

Soukromá babylonská věž: jak PLI přetváří obyčejné věci v neobyčejné

PLI Vik­to­ra Čer­nic­ké­ho se na fes­ti­val Bread & Dan­ce vrá­ti­lo po sed­mi letech od pre­mi­é­ry jako při­po­mín­ka toho, že sku­teč­ně zásad­ní před­sta­ve­ní nestár­nou, ale spí­še se zahuš­ťu­jí. Sólo­vá insce­na­ce na pome­zí tan­ce, fyzic­ké­ho diva­dla a výtvar­né­ho umě­ní při­ná­ší vizu­ál­ně půso­bi­vou stu­dii rov­no­váhy, vytr­va­los­ti a kre­a­ti­vi­ty. Na malém pódiu, obklo­pe­ný dva­a­dva­ce­ti kon­fe­renč­ní­mi židle­mi, se Čer­nic­ký zno­vu pouš­tí do neko­neč­né­ho sesta­vo­vá­ní, boře­ní a pře­sta­vo­vá­ní vlast­ní­ho vesmí­ru. Mini­ma­lis­tic­ká scé­na nechá­vá vynik­nout dia­log těla a objek­tu, v němž se kaž­dé drob­né zavá­há­ní mění v napí­na­vý moment a kaž­dá dal­ší kon­struk­ce balan­cu­je na hra­ně kata­stro­fy i zázraku.

Hledání rovnováhy. © Vojtěch Brtnický
Hle­dá­ní rov­no­váhy. © Voj­těch Brtnický

Výcho­dis­kem je jed­no­du­chý, až úzkost­li­vě kon­krét­ní mate­ri­ál: židle, obse­siv­ní ryt­mus a jed­no tělo v neu­stá­lé inter­ak­ci s pro­sto­rem. Čer­nic­ký se stá­vá archi­tek­tem i živým sta­veb­ním mate­ri­á­lem, kte­rý v neko­neč­ném cyk­lu kon­struk­ce, dekon­struk­ce a rekon­struk­ce pro­mě­ňu­je oby­čej­né objek­ty ve stá­le nově se rodí­cí vizu­ál­ní kom­po­zi­ce. Pro­stor se pod jeho ruka­ma nepře­tr­ži­tě for­mu­je, dyna­mic­ká insta­la­ce se stře­tá­vá s per­for­ma­tiv­ní pre­ciz­nos­tí, pohyb se mění v sochu a cha­os v dočas­ně uspo­řá­da­ný celek. Záro­veň insce­na­ce nava­zu­je na barok­ní filo­so­fii Gottf­rie­da Wilhel­ma Leib­ni­ze, jenž z jed­no­du­chých prin­ci­pů sklá­dal obraz extrém­ně kom­plex­ní­ho svě­ta. Tam, kde baro­ko sází na robust­nost a pře­py­ch, pra­cu­je PLI s pro­sto­ro­vou skrom­nos­tí a mate­ri­ál­ním mini­ma­lis­mem, kte­rý však žád­ným způ­so­bem neo­me­zu­je představivost.

Jed­na z nej­pů­so­bi­věj­ších pasá­ží veče­ra uka­zu­je Čer­nic­ké­ho prá­ci v mik­ro­mě­řít­ku. Jem­ný ryt­mus podu­pá­vá­ní, téměř neo­ká­za­lý zvuk podrá­žek, kte­ré dáva­jí tušit sou­stře­dě­ní i narůs­ta­jí­cí úna­vu. Židle se sklá­da­jí dia­go­nál­ně, jed­na má být ješ­tě někam vlo­že­na a řada pro­dlou­že­na, jen­že jedi­ný kus náh­le roz­ho­dí celou kon­struk­ci a per­for­mer je nucen začít zno­vu. Ten­to­krát volí jiný prin­cip a sta­ví z dru­hé stra­ny, do půl­kru­hu, z leží­cí­ho půl­mě­sí­ce židlí postup­ně vzni­ká sto­jí­cí útvar. Židle jsou zno­vu vysklá­dá­ny noha­ma vzhů­ru, Čer­nic­ký pře­chá­zí k hvěz­di­ci židlí, zve­dá celý tvar nad hla­vu jako mon­stran­ci a začí­ná z jed­not­li­vých kusů tvo­řit páry. Sta­ví je na sebe, opí­rá je o sebe v něko­li­ka vari­a­cích, sedm růz­ných kom­bi­na­cí vyzkou­ší, zatím­co jed­na lichá zůstá­vá v ruce, při­pra­ve­na stát se spouš­tě­čem dal­ší­ho kroku.

Jakoby v těch židlích byly magnety. © Vojtěch Brtnický
Jako­by v těch židlích byly mag­ne­ty. © Voj­těch Brtnický

Z nesmě­lé „lichos­ti” se stá­vá základ sou­kro­mé baby­lon­ské věže. Tro­ji­ce židlí se pro­mě­ní v jádro kon­struk­ce, na niž při­dá­vá čtvr­tou, pátou, šes­tou. Kaž­dý nový kus zna­me­ná nové rizi­ko, rov­no­vá­ha je hle­dá­na a nachá­ze­na s přís­ným, téměř kon­t­rol­ním pohle­dem, kte­rý sle­du­je sebe­men­ší náklon. Divák má chuť mu radit, aby už nepo­kra­čo­val, když něco koneč­ně fun­gu­je, ale Čer­nic­ký nao­pak z devá­tou židlí vzhlí­ží vzhů­ru a zkou­má, kam ješ­tě může kon­struk­ci vytáh­nout. Vzá­pě­tí ji prud­ce sejme a začne židle navr­šo­vat do vyso­ké­ho sloup­ce. Osm­náct židlí už se nebez­peč­ně naklá­ní, deva­te­nác­tá padá, per­for­mer doslo­va pum­pu­je cho­di­dly, jako by celým tělem dola­ďo­val fyzi­kál­ní záko­ny. Nako­nec doká­že udr­žet i dva­cá­tou, jed­n­a­dva­cá­tou nasa­dí, zno­vu sejme, nalo­ží si ji na záda a s tím­to neprav­dě­po­dob­ným bato­hem špl­há vzhů­ru. Sesou­vá se, ale v posled­ní chví­li se zachy­tí. Celá scé­na je tak přes­ná, že vyvo­lá­vá pocit, jako by divák v reál­ném čase sle­do­val pří­rod­ní expe­ri­ment, v němž se tělo, objekt a gra­vi­tač­ní síla stá­va­jí rov­no­cen­ný­mi partnery.

PLI tak tes­tu­je samot­nou defi­ni­ci sóla. Dva­a­dva­cet židlí zde není rekvi­zi­ta­mi, ale plno­hod­not­ný­mi spo­lu­hrá­či, s nimiž per­for­mer nava­zu­je vztah, kte­rý osci­lu­je mezi prag­ma­tic­kým vyu­ži­tím, něž­ným ope­čo­vá­vá­ním a bez­o­hled­ným odha­zo­vá­ním. V sou­la­du s kri­tic­ký­mi ohla­sy ze zahra­ni­čí je osvě­žu­jí­cí sle­do­vat před­sta­ve­ní, v němž člo­věk není samo­zřej­mým stře­dem pozor­nos­ti, ale jed­ním z prv­ků kom­plex­ní­ho sys­té­mu. Humor nevy­růs­tá z cir­ku­so­vých efek­tů, ale z drob­ných nezda­rů, z chví­lí, kdy se kon­struk­ce kře­hce zavl­ní a divák na oka­mžik pře­sta­ne dýchat. Kaž­dý pád je záro­veň chy­bou i pří­le­ži­tos­tí, kaž­dé zhrou­ce­ní sys­té­mu nutí per­for­me­ra zno­vu pro­mys­let pra­vi­dla hry.

Modlitba v chrámu bez klenby. © Vojtěch Brtnický
Mod­lit­ba v chrá­mu bez klen­by. © Voj­těch Brtnický

Od pre­mi­é­ry v roce 2018 pro­ces­to­va­lo PLI desít­ky scén po Evro­pě i mimo ni, zís­ka­lo hlav­ní cenu i cenu divá­ků na Čes­ké taneč­ní plat­for­mě a zařa­di­lo se do pres­tiž­ní­ho výbě­ru Aerowa­ves Twenty20. Mezi­ná­rod­ní úspěch však z před­sta­ve­ní nedě­lá export­ní pro­dukt, ale spí­še zvý­raz­ňu­je jeho zvlášt­ní nená­pad­nost a sou­stře­dě­nost. Lis­to­pa­do­vé uve­de­ní na Bread & Dan­ce uká­za­lo PLI jako stá­le živý, kon­cen­t­ro­va­ný pro­ces myš­le­ní tělem a objek­tem. Není těž­ké v něm roz­po­znat meta­fo­ru pro vlast­ní kaž­do­den­ní sklá­dá­ní a roz­pa­dá­ní plá­nů, vzta­hů a ide­á­lů. Čer­nic­ké­ho věž ze židlí se hrou­tí zno­vu a zno­vu, per­for­mer se však tvr­do­šíj­ně vra­cí k mate­ri­á­lu a trpě­li­vě hle­dá dal­ší kon­fi­gu­ra­ci. V tom spo­čí­vá síla insce­na­ce, kte­rá i po letech zůstá­vá lek­cí trpě­li­vos­ti, humo­ru a důvě­ry v to, že i z nej­oby­čej­něj­ších věcí lze zno­vu posta­vit něco neobyčejného.

Cestou okamžiku. © Vojtěch Brtnický
Ces­tou oka­mži­ku. © Voj­těch Brtnický

Vik­tor Čer­nic­ký: PLI.

Kon­cept, cho­re­o­gra­fie, per­for­man­ce: Vik­tor Čer­nic­ký; dra­ma­tur­gie: Lukáš Kará­sek; svě­tel­ný design: Zuza­na Rež­ná; scé­no­gra­fie: Dra­ho­mír Stulír.

Autor: Tomáš Kubart

Tomáš Kubart, vědecko-výzkumný pracovník Oddělení pro výzkum moderního českého divadla na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, a Kabinetu pro studium českého divadla NIK. Zabývá se performativitou, zejména českým akčním uměním, vídeňským akcionismem, scénografií, německojazyčným divadlem a českým dramatem dvacátého století … a tancem. V letech 2023 – 2026 byl hlavním redaktorem a správcem i‑TZ.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *