Ozvěny ptáků: Text se stává liturgií, tělo obřadem, divadlo rituálem

Diva­dlo jako ozdrav­ný ritu­ál živo­tem zkou­še­né duše
Pří­běh o hle­dá­ní svo­bo­dy v nesvo­bod­ném svě­tě
Čino­hra pro taneč­ní­ky se slo­vy a myš­len­ka­mi Jose­fa Topola

Pro­ART com­pa­ny uza­ví­rá letoš­ní rok multi­žánro­vou insce­na­cí Ozvě­ny ptá­ků před­sta­vu­jí­cí osob­nos­ti kolem Jose­fa Topo­la a Krej­čo­va Diva­dla za bra­nou, kte­ré bylo středo­bo­dem auto­ro­va díla, ale i význam­ným uzlem čes­ké­ho pová­leč­né­ho diva­dla. Mar­tin Dvo­řák podob­ně jako u před­cho­zích pro­jek­tů vstu­pu­je do dia­lo­gu s jeho osob­ním živo­tem, ten­to­krát jej však roz­ši­řu­je i o auto­ro­vu tvorbu. 

Mar­tin Dvo­řák, jenž se ve své dlou­ho­do­bé tvůr­čí linii opa­ko­va­ně pra­cu­je s bio­gra­fic­kým mate­ri­á­lem, v insce­na­ci nava­zu­je dia­log s Topo­lo­vým osob­ním život­ním pří­bě­hem, kte­rý roz­ši­řu­je o ana­lý­zu auto­ro­vy dra­ma­tic­ké poe­ti­ky a její dobo­vé rezonance.

Úvod­ní vyzvá­ně­ní zvo­nů půso­bí jako akus­tic­ká brá­na do jiné­ho časo­prosto­ru – pře­ná­ší divá­ky do atmo­sfé­ry boho­služ­by. Kore­spon­du­je tak s Topo­lo­vou poe­ti­kou, kte­rá vždy osci­lo­va­la mezi sakrál­ním a pro­fán­ním, mezi tíhou země a leh­kos­tí ptá­ků. Navíc z hor­ní­ho pat­ra vily Löw-Beer, kde se brněn­ská pre­mi­é­ra ode­hrá­la, před­ná­šel Petr Kubes Topo­lo­vy tex­ty jako kázá­ní a ostat­ní – Zby­šek Hum­po­lec, Adam Zvo­nař, Danie­la Hane­lo­vá, Mar­tin Dvo­řák i divá­ci – sedě­li dole na židlích jako v kos­te­le. Ostat­ně Topo­lův dět­ský sen o drá­ze kně­ze nemu­sí být pou­hou živo­to­pis­nou kuri­o­zi­tou, ale může být i klí­čem k pocho­pe­ní jeho díla. Topo­lo­vo dílo má litur­gic­ký cha­rak­ter. Text se v něm stá­vá litur­gií, tělo obřa­dem, diva­dlo ritu­á­lem. Zho­ra se na scé­nu sná­ší peříč­ka, jedi­ný scé­no­gra­fic­ký prvek, jako něž­ný sníh vzpomínek.

Dva Topo­lo­vé, jed­na iden­ti­ta v pohybu

Na jeviš­ti jsou dva Topo­lo­vé – star­ší inte­lek­tu­ál, jenž v poza­dí čte své tex­ty a čas­to mu ani nevi­dí­me do tvá­ře. Jeho ges­ta jsou mini­mál­ní, herec­ká posta­va je v pro­sto­ru spí­še tuše­ná. Ten mlad­ší pak své vzpo­mín­ky pře­ta­vu­je v ener­gic­ký, mís­ty pový­še­ný a v urči­tých momen­tech pří­liš dekla­mo­va­ný pro­jev. Neu­stá­le se vzta­hu­je k pub­li­ku, mani­pu­lu­je s ním jako s mate­ri­á­lem, mode­lu­je jej – přes­ná per­for­ma­tiv­ní meta­fo­ra autor­ství. Divá­ci se stá­va­jí figu­ra­mi z jeho tex­tu či živo­ta: autor je ten, kdo tvo­ří svět, ale záro­veň jej nikdy nedo­ká­že mít zce­la pod kontrolou.

Inter­ak­ce s divá­ky má i vel­mi kon­krét­ní moment – mla­dý Topol bere ženě z pub­li­ka vyzvá­ně­jí­cí mobil a zaho­dí jej do šat­ny. Scé­na je záro­veň vtip­ná, agre­siv­ní a sympto­ma­tic­ká: svět, kte­rý vyru­šu­je, je tře­ba zni­čit. Tvor­ba vyža­du­je abso­lut­ní sou­stře­dě­ní. Zvláš­tě pak pro Jose­fa Topo­la, kte­rý byl bytost­ný introvert.

Čino­hra pro tanečníky

Tis­ko­vá zprá­va hovo­ří o „čino­hře pro taneč­ní­ky“ a „poezii pohy­bu i slo­va“. Tanec oprav­du někdy pří­mo ilu­stru­je vyprá­vě­ní, jin­dy je poe­tic­ký a abstraktní.

Tři taneč­ní­ci – Mar­tin Dvo­řák, Adam Zvo­nař a Danie­la Hane­lo­vá – vykres­lu­jí život­ní situ­a­ce Jose­fa Topo­la v taneč­ních obra­zech, kte­ré se pohy­bu­jí na hra­ně mezi meta­fo­rou a fyzic­kým popi­sem. Napří­klad když „Topol – reži­sér” aran­žu­je milost­ný duet Marie Tomášo­vé a Jana Třís­ky v někte­ré z jejich legen­dár­ních insce­na­cí, jako byly Romeo a Julie, Kočka na kole­jích nebo Konec maso­pus­tu. Vzni­ká tak meta­di­va­del­ní moment, v němž cho­re­o­graf hra­je reži­sé­ra své­ho díla.

Mezi tře­mi taneč­ní­ky tech­nic­ky i výra­zo­vě exce­lu­je Adam Zvo­nař. Jeho sóla fun­gu­jí jako cho­re­o­gra­fic­ké uzly, v nichž se tělo stá­vá médi­em pro nevy­slo­vi­tel­né. Danie­la Hane­lo­vá je výra­zo­vě mno­ho­tvár­ná, čas­to nese emo­ci­o­nál­ní pod­text, niko­li však psy­cho­lo­gic­ký – spí­še jako tělo, kte­ré rea­gu­je na atmo­sfé­ru vyprá­vě­ní. Doká­že zatan­čit a mik­ro­ges­ti­kou i zahrát všech­ny žen­ské postavy.

Dal­ší posta­vou na scé­ně je Topo­lův dlou­ho­le­tý život­ní part­ner Vlas­ti­mil Hara­pes. Jejich vztah vná­ší do insce­na­ce hlu­bo­ký roz­měr inti­mi­ty. V jejich pří­pa­dě skry­té a tro­chu zaká­za­né. Spo­je­ní čino­hry (domé­ny Topo­la) a tan­ce (domé­ny Hara­pe­se) v rám­ci jed­no­ho před­sta­ve­ní může­me vní­mat jako sym­bo­lic­ké napl­ně­ní jejich vzta­hu v umě­lec­ké rovi­ně. Jed­ním z hlav­ních dra­ma­tur­gic­kých zámě­rů je dotý­kat se para­do­xů Topo­lo­va živo­ta – těch zná­mých i těch, kte­ré veřej­nost stá­le nechá­vá v nejis­to­tě. Insce­na­ce tak ote­ví­rá otáz­ky, niko­li odpovědi.

Jedi­ná osob­nost slav­né éry Diva­dla za bra­nou, kte­ré od šede­sá­tých let síd­li­lo v Palá­ci Adria spo­leč­ně s Later­nou Magi­kou, kte­rá se v tom­to díle neob­je­vu­je, je scé­no­graf a archi­tekt Josef Svo­bo­da. Mož­ná je to škoda…

Kým tedy Topol byl? Roz­hod­ně nebyl jed­no­du­chá osob­nost a ani jeho život­ní osud jed­no­du­chý nebyl. Petr Kubes ho vykres­lil jako staré­ho inte­lek­tu­á­la, kte­rý své tex­ty pro­ná­ší s filo­zo­fic­kou nalé­ha­vos­tí a nebo­jí se ani sprostých slov. Zby­něk Hum­po­lec jej nao­pak uka­zu­je jako mla­dé­ho, sebe­vě­do­mé­ho sníl­ka, kte­rý v urči­tých momen­tech půso­bí až aro­gant­ně. Jeho aro­gant­nost však neby­la výra­zem zpup­nos­ti, nýbrž obran­ným mecha­nis­mem. Byl to krunýř, kte­rý chrá­nil cit­li­vou duši před bru­ta­li­tou vněj­ší­ho svě­ta – svě­ta, kte­rý nero­zu­mí „hla­sům ptáků”.

Insce­na­ce se nesna­ží tyto pro­tismys­ly uhla­dit. Nechá­vá je exis­to­vat ved­le sebe, stej­ně jako exis­tu­jí v archi­vech, pamě­ti a legen­dě. Topol je osob­nos­tí slo­že­nou z více cha­rak­te­rů – člo­věk, kte­ré­ho určo­va­ly osob­ní vzta­hy, režim, ale hlav­ně a pře­de­vším vlast­ní tvorba.

Vila Löw-Beer slou­ží jako jed­no­du­chý, syro­vý rámec insce­na­ce. Scé­no­gra­fie nevnu­cu­je nic dal­ší­ho. Kro­mě peří, kte­ré padá sesho­ra a stá­vá se leit­mo­ti­vem díla. Autor­ské pís­ně Patri­ka Kee Ked­zier­ské­ho při­ná­še­jí do cho­re­o­gra­fie ryt­mus a puls. 

Hle­dá­ní hla­su mezi slo­vy a tělem

Tis­ko­vá zprá­va tema­ti­zu­je před­sta­ve­ní slo­vy „diva­dlo jako ozdrav­ný ritu­ál živo­tem zkou­še­né duše“ a „multi­žán­ro­vý dia­log mezi gene­ra­ce­mi“. A insce­na­ce tuto ambi­ci napl­ňu­je – zejmé­na tam, kde nechá­vá text, pohyb a hud­bu vstu­po­vat do křeh­ké interakce.

Nejde však jen o hom­mage – jde o pokus „zhmot­nit“ Topo­lo­vu myš­len­ko­vou i osob­ní kra­ji­nu skr­ze těles­nost. Insce­na­ce je nej­pře­svěd­či­věj­ší v oka­mži­cích, kdy se slo­vo a pohyb nepře­klá­da­jí doslov­ně, ale rezo­nu­jí ved­le sebe. V těch­to mís­tech je tím, čím být má: dia­lo­gem a rezonancí.

Ozvě­ny ptá­ků nejsou tedy ani bio­gra­fií, přes­to­že usly­ší­me pod­stat­né momen­ty z uměl­co­va živo­to­pi­su. Nejsou ani jen jeho intim­ní­mi vzpo­mín­ka­mi, kte­ré se točí kolem jeho nej­mi­lo­va­něj­ších. Jsou taneč­ním pře­mýš­le­ním o auto­ro­vi, kte­rý celý život zápa­sil s váš­ní, cen­zu­rou i zaká­za­nou lás­kou. Dvo­řá­ko­va insce­na­ce neu­ka­zu­je Topo­la jako posta­vu, ale jako sou­bor ener­gií, kte­ré jeho tex­ty vytvá­ře­ly – a kte­ré dnes v těle taneč­ní­ků zno­vu oživují.

V době, kdy mno­ho taneč­ních insce­na­cí nepra­cu­je s nara­cí, jde Dvo­řák opač­ným smě­rem. Vv těch nej­lep­ších momen­tech jeho dílo oprav­du zní jako ozvě­na, kte­rá není repro­duk­cí, ale něčím novým.

Pro­ART, Brno: Ozvě­ny ptá­ků. Scé­nář, režie, cho­re­o­gra­fie Mar­tin Dvo­řák, režij­ní, cho­re­o­gra­fic­ká a dra­ma­tur­gic­ká asi­s­ten­ce Natá­lie Vac­ko­vá, Vero­ni­ka Vacu­lí­ko­vá, hud­ba Patrik Kee Ked­zier­ski, spo­lu­tvůr­ci a účin­ku­jí­cí Zby­šek Hum­po­lec, Adam Zvo­nař, Danie­la Hane­lo­vá, Mar­tin Dvo­řák. Dal­ší hos­té Aleš Pro­cház­ka, Ros­ti­slav Novák nebo Petr Kubes. Před­pre­mi­é­ra 5. 12. 2025 Atri­um na Žiž­ko­vě, Pra­ha. Pre­mi­é­ra 8. 12. 2025 vila Löw Beer, Brno.