Mezi šelmou a člověkem: antropologie přežití

HaDi­va­dlo se vyda­lo na vel­mi osob­ní, fyzic­ky i psy­chic­ky nároč­nou ces­tu – do míst, kde se otřá­sá před­sta­va o tom, co to zna­me­ná být člo­vě­kem. Sáh­lo po auto­bi­o­gra­fii fran­couz­ské antro­po­lož­ky Nastassji Mar­tin s názvem Věřit v šel­my, kte­rá popi­su­je její záži­tek z úto­ku med­vě­da v sibiř­ské divo­či­ně, násled­nou rekon­va­lescen­ci i vnitř­ní pro­mě­nu. Pří­běh, kte­rý by jiní tvůr­ci moh­li snad­no pře­ta­vit v pate­tic­ký pří­běh o pře­ži­tí, se v rukou reži­sér­ky Júlie Rázu­so­vé stá­vá hlu­bo­ce exis­ten­ci­ál­ní výpo­vě­dí o těles­nos­ti, mezi­kul­tur­ním stře­tu a hle­dá­ní vlast­ní iden­ti­ty. Je to pří­běh o boles­ti, ale ne sen­ti­men­tál­ní. Pří­běh o pře­ži­tí, ale ne hero­ic­ký. Je to spí­še tichý, poma­lý návrat do nit­ra roz­pol­ce­né duše.

Už samot­ná scé­no­gra­fie nazna­ču­je, že tady se pří­běh nebu­de odví­jet tra­dič­ním způ­so­bem – od začát­ku k poin­tě, ale v kru­zích, vrst­vách a záchvě­vech. V cen­t­ru jeviš­tě sto­jí pro­skle­ná krych­le – pro­stor, kte­rý při­po­mí­ná nemoc­nič­ní čekár­nu z dob soci­a­lis­mu. Ste­ril­ní, ošun­tě­lá, nepří­jem­ně zná­má. Čas se tu nepo­čí­tá na hodi­ny, ale na věč­nost. Divá­ci sedí po dvou stra­nách krych­le – tenhle výběr mís­ta není jen prak­tic­ký, ale také sym­bo­lic­ký. Zále­ží na úhlu pohle­du, kaž­dá stra­na nabí­zí jiný obraz, jiný význam. Stej­ně jako v samot­ném pří­bě­hu Nastassji nic není jed­no­znač­né, prav­da je roz­dě­le­ná, roz­ště­pe­ná, těkavá.

V roce 2015 antro­po­lož­ku Nastass­ju Mar­tin při výzkum­ném poby­tu napa­dl med­věd. Utr­pě­la váž­né pora­ně­ní čelis­ti a tvá­ře, ale útok pře­ži­la. Už to by samo o sobě vyda­lo na sil­ný pří­běh. Jen­že ten pra­vý boj začí­ná až potom – v rus­ké nemoc­ni­ci, kde se její tělo stá­vá před­mě­tem zájmu úřa­dů i léka­řů. Nechtě­jí ji pus­tit domů, vyslý­cha­jí ji, nevě­ří jí. Jako by jejich před­sta­va o pře­ži­tí neod­po­ví­da­la reál­né zku­še­nos­ti obě­ti, kte­rou mají před sebou. A jako by nesta­či­lo, že její tělo bylo napa­de­no med­vě­dem – teď se ho sna­ží „zachrá­nit“ západ­ní medi­cí­na, kte­rá ji po návra­tu do Fran­cie zno­vu a zno­vu nutí pod­stu­po­vat nároč­né a boles­ti­vé ope­ra­ce. Je to para­dox: čím více zása­hů, tím hůře jí je. Moder­ní lékař­ství, kte­ré sli­bu­je nápra­vu, ji ješ­tě více zraňuje.

Tělo Nastassji se tak pro­mě­ňu­je v bitev­ní pole mezi Výcho­dem a Zápa­dem. Západ chce kon­t­ro­lo­vat, ope­ro­vat, raci­o­na­li­zo­vat. Východ – ztě­les­ně­ný kočov­ným sibiř­ským náro­dem Eve­nů – nabí­zí jiný typ poro­zu­mě­ní. V jejich myto­lo­gii má setká­ní s med­vě­dem hlu­bo­ký význam. „Med­věd v tobě viděl část sebe,“ říka­jí jí. Nevi­dí to jako náho­du, ale jako důsle­dek pro­po­je­nos­ti svě­ta lidí a zví­řat, těla a ducha, člo­vě­ka a šelmy.

Tuto dua­li­tu – neu­stá­lé ště­pe­ní, osci­la­ci mezi dvě­ma póly – tvůr­ci ztvár­ni­li nejen scé­no­gra­fic­ky, ale i herec­ky. Hlav­ní posta­vu hra­jí dvě hereč­ky: Mag­da­lé­na Kun­to­vá a Mag­da­lé­na Stra­ko­vá. Nestří­da­jí se, ale koexis­tu­jí. Někdy půso­bí jako jed­no tělo se dvě­ma hla­va­mi, jin­dy jako dvě vědo­mí, kte­rá se háda­jí, pod­po­ru­jí, zrca­dlí. Jejich syn­chro­ni­za­ce a roz­po­ry půso­bí jako tanec – někdy boles­ti­vý, jin­dy har­mo­nic­ký, vždy ale plný napě­tí. Tahle herec­ká dvoj­je­di­nost výbor­ně zpro­střed­ko­vá­vá vnitř­ní roz­por hrdin­ky: roz­ště­pe­nost mezi kul­tur­ní­mi svě­ty, ale i mezi při­je­tím a odpo­rem, smí­ře­ním a vzdorem.

Divák tu nesle­du­je hrdin­ku, kte­rá jde od jed­no­ho bodu k dru­hé­mu. Sle­du­je psy­chic­ký i fyzic­ký pro­ces – někdy zma­te­ný, někdy mlha­vý, ale auten­tic­ký. Tím, že se insce­na­ce nebo­jí ticha, poma­los­ti ani vnitř­ních mono­lo­gů, umož­ňu­je divá­ko­vi pono­řit se hlou­bě­ji – nejen do pří­bě­hu, ale i do sebe.

Věřit v šel­my není jevišt­ním tva­rem, kte­rý nabí­zí jed­no­znač­né odpo­vě­di. Spíš kla­de otáz­ky – a někte­ré z nich zůstá­va­jí ote­vře­né. Kde kon­čí člo­věk a začí­ná zví­ře? Co je to trau­ma, a lze ho sku­teč­ně vylé­čit, nebo se s ním musí­me nau­čit žít? Kde jsme doma – tam, kde jsme se naro­di­li, nebo tam, kde nám rozu­mě­jí? A co když to, čemu nero­zu­mí­me, má vět­ší sílu než všech­no, co jsme si mys­le­li, že víme?

Reži­sér­ka Rázu­so­vá nevnu­cu­je kon­krét­ní inter­pre­ta­ci toho, co se na scé­ně ode­hrá­vá. Spíš nabí­zí pro­stor pro zti­še­ní a kon­fron­ta­ci. Mož­ná prá­vě pro­to půso­bí insce­na­ce tak sil­ně – nejde o dra­ma posta­ve­né na kon­flik­tu, ale o dra­ma zalo­že­né na pro­mě­ně. Pro­mě­ně, kte­rá je tichá, ale nevrat­ná. Diva­del­ní jazyk je tu záro­veň intim­ní i sym­bo­lic­ký, kon­krét­ní i meta­fo­ric­ký. A divák, kte­rý se nebo­jí vstou­pit do pro­sto­ru nejis­to­ty, z něj neod­chá­zí se shr­nu­tím – ale s novou otáz­kou. Nebo s vlast­ním med­vě­dem v hlavě. 

režie: Júlia Rázusová

dra­ma­tur­gie: Anna Prstková

dra­ma­ti­za­ce: Júlia Rázu­so­vá a Anna Prstková

scé­na a kos­týmy: Lucia Škandíková

hud­ba: Ian Mikyska 

asi­s­tent­ka scé­no­gra­fie: Ema Dulíková 

asi­s­tent­ka režie: Amá­lie Dvořáková 

Nastassja: Mag­da­le­na Kun­to­vá, Mag­da­le­na Straková

Sest­ra, Mat­ka, Darja: Simo­na Peková 

Lékař, Pri­mář, Lékař­ka, Ivan, Vasja, Valer­ka: Jiří Miroslav Valůšek

Pre­míé­ra 7.května 2024, psá­no z před­sta­ve­ní 28.května 2025