A Zeldin Company (UK): Opatruj se / Beyond Caring

Brit­ský dra­ma­tik a reži­sér Ale­xan­der Zel­din je na sou­čas­né evrop­ské scé­ně zná­mý svým nekom­pro­mis­ním, až kli­nic­kým pří­stu­pem k rea­lis­mu. Jeho tvor­ba, čas­to ozna­čo­va­ná za „hyperre­a­lis­tic­kou“, se dlou­ho­do­bě sou­stře­dí na tzv. nevi­di­tel­nou tří­du – lidí na okra­ji spo­leč­nos­ti, pre­ka­ri­zo­va­né pra­cov­ní­ky a osu­dy, kte­ré v běž­ném živo­tě čas­to pomí­jí­me. Zel­di­no­va poe­ti­ka vychá­zí z dlou­ho­do­bých rešer­ší a meto­dy devi­sed the­a­t­re, kdy finál­ní tvar i text vzni­ka­jí pří­mo na zkouš­kách v úzké spo­lu­prá­ci s her­ci. Prá­vě ten­to doku­men­tár­ně ladě­ný ruko­pis při­ve­zl tvůr­ce na fes­ti­val Praž­ské kři­žo­vat­ky s insce­na­cí Opatruj se (Bey­ond Caring).

Exis­tenč­ní kri­ze live

Už při vstu­pu do sálu divá­ka zaujme vizu­ál­ně půso­bi­vá scé­no­gra­fie. Před námi se ote­ví­rá chlad­ný, neo­sob­ní pro­stor industri­ál­ní haly, kte­rý zpo­čát­ku půso­bí až ste­ril­ním dojmem. Tepr­ve s pří­cho­dem postav a jejich pra­cov­ní čin­nos­tí se začí­ná vyje­vo­vat sku­teč­ná pova­ha toho­to mís­ta – maso­kom­bi­ná­tu, v němž se pozvol­na začne hro­ma­dit stá­le vět­ší nepo­řá­dek v podo­bě odpad­ků, masa a krve. Postu­pem času se pro­stor stá­vá čím dál tís­ni­věj­ším, k čemuž při­spí­vá i zlo­věst­né pro­bli­ká­vá­ní záři­vek, jež pod­tr­hu­je ner­vóz­ní atmo­sfé­ru směn. V tom­to pro­stře­dí se pohy­bu­je nesou­ro­dá par­ta lidí naja­tých agen­tu­rou na úklid. Nejde o hrdi­ny vel­kých pří­bě­hů, ale o „tem­po­ra­ry sta­ff“, koleč­ka v sou­ko­lí, kte­rá se sna­ží pře­žít dal­ší noc za mini­mál­ní mzdu.

Zel­di­no­vi se v prv­ní polo­vi­ně daří budo­vat jed­not­li­vé cha­rak­te­ry, kte­ré v tom­to maras­mu uvíz­ly. Divák sle­du­je pro­ces nají­má­ní a postup­né budo­vá­ní hie­rar­chie. Výraz­nou figu­rou je Nassim (Nabil Berrehil), ste­re­o­ty­pi­zo­va­ný „mačo“, kte­rý svou vnitř­ní nejis­to­tu zakrý­vá silác­ký­mi řeč­mi a hrou na „big bos­se“. Blá­bo­lí, pou­ču­je a sna­ží se domi­no­vat, ačko­liv je na tom exis­tenč­ně stej­ně bíd­ně jako ostat­ní. Jeho pro­ti­pó­lem je Phi­lip (Patrick d’Assumçao), tichý postar­ší člen týmu, kte­rý se pro­je­vu­je mini­mál­ně, sna­ží se sply­nout a utí­ká do svě­ta detek­ti­vek Dic­ka Fran­ci­se. Prá­vě naráž­ky na kni­hu a opa­ko­va­ná zmín­ka o koních, kte­rá je sou­čás­tí kniž­ní záplet­ky, se v tex­tu opa­ko­va­ně vra­cí jako jem­ný, smut­ný leit­mo­tiv tou­ze po svobodě.

Žen­ský ele­ment zastu­pu­je drsňač­ka Lou (Lamya Regra­gui-Muzio), u níž tuší­me slo­ži­té rodin­né záze­mí a sta­rost o dítě, kte­rá ji nutí tuto prá­ci sná­šet. Nej­kře­h­čím člán­kem řetěz­ce je pak Susan­ne (Char­li­ne Paul) – ustra­še­ná, chu­do­bou vidi­tel­ně pozna­me­na­ná a podi­vín­sky výstřed­ní žena, z níž pří­mo sálá exis­tenč­ní krize.

Slib­ně roz­je­tá soci­ál­ní son­da však v prů­bě­hu veče­ra nará­ží na limi­ty vlast­ní dra­ma­tur­gie a režij­ní­ho vede­ní. Ačko­liv jsou cha­rak­te­ry načrt­nu­ty skvě­le, jejich vývoj a vzá­jem­né inter­ak­ce čas­to kon­čí ve sle­pých ulič­kách. Mno­hé situ­a­ce půso­bí nedo­ta­že­ně, moti­vy jsou nazna­če­ny, ale chy­bí jim logic­ký vývoj. Insce­na­ce mís­ty trpí dra­ma­tur­gic­kou roz­tříš­tě­nos­tí, kdy se ská­če k závě­rům bez pat­řič­né gra­da­ce. Křikla­vým pří­kla­dem je scé­na sblí­že­ní mezi Phi­li­pem a Lou, kdy se na sebe posta­vy vrh­nou v momen­tě, kte­rý postrá­dá uvě­ři­tel­nou moti­va­ci. V kon­tex­tu jejich před­cho­zí­ho cho­vá­ní tato „explo­ze váš­ně“ nedá­vá pří­liš smy­sl a půso­bí spí­še jako kře­čo­vi­tý zvrat než při­ro­ze­ný vývoj vztahu.

Zde se také odha­lu­je urči­tý kon­cepč­ní roz­por: ambi­ce o abso­lut­ní, fil­mo­vý rea­lis­mus nará­ží na zci­zu­jí­cí diva­del­ní pro­střed­ky. Zel­di­nův hyperre­a­lis­mus je naru­šo­ván tech­nic­ký­mi prv­ky, kte­ré ilu­zi bou­ra­jí poně­kud nešťast­ným způ­so­bem. Pře­dě­ly do tmy dopro­vá­ze­né šíle­ně hla­si­tou hud­bou půso­bí vůči civil­ní­mu herec­tví až agre­siv­ně. Stej­ně tak momen­ty, kdy posta­vy na jeviš­ti před­stí­ra­jí, že se nevi­dí, ačko­liv sto­jí těs­ně ved­le sebe, vytvá­ří zvlášt­ní kon­trast mezi sna­hou o věr­nost a diva­del­ní kon­ven­cí, což ve výsled­ku půso­bí spí­še rušivě.

Nej­vět­ší otaz­ník však visí nad samot­ným smys­lem toho­to poči­nu. Sle­du­je­me sice vizu­ál­ně půso­bi­vý obraz bídy, kde se posta­vy nema­jí šan­ci vyma­nit ze své situ­a­ce, ale nut­ně se vkrá­dá otáz­ka: What is the point? V sále vzni­ká sil­ný para­dox, kdy divá­ci z bez­pe­čí poho­dl­ných seda­ček sle­du­jí simu­lo­va­nou chu­do­bu a utr­pe­ní. Insce­na­ce však nedá­vá jas­nou odpo­věď na to, proč se na to dívá­me. Nesna­ží se ana­ly­zo­vat sys­té­mo­vé pří­či­ny, nena­bí­zí katar­zi, nadě­ji, a dokon­ce ani jas­ný apel. Je to jen výsek z rea­li­ty, „exis­tenč­ní kri­ze live“, kte­rá se cyk­lí stej­ně jako mecha­nic­ké pohy­by uklí­ze­čů. Ve své pod­sta­tě dostá­vá­me obraz bez­vý­chod­nos­ti, z něhož se posta­vy nevy­ma­ní, ale divák odchá­zí s poci­tem prázd­no­ty spí­še než s impul­zem k hlub­ší­mu pocho­pe­ní. Opatruj se tak zůstá­vá zprá­vou o sta­vu svě­ta, kte­rá je sice vizu­ál­ně věr­ná, ale emoč­ně a myš­len­ko­vě zůsta­la na půli cesty.

A Zel­din Com­pa­ny (UK) – Ale­xan­der Zel­din: Opatruj se (Bey­ond Caring). Režie Ale­xan­der Zel­din, spo­lu­pra­cu­jí­cí reži­sér­ka Ken­za Berra­da, výpra­va Nata­sha Jen­kins, kos­tým­ní spo­lu­prá­ce Gaïs­si­ry Sall, svět­la Marc Wil­li­ams, zvuk Josh Gri­gg, cho­re­o­gra­fie Mar­cin Rudy, hla­so­vý porad­ce Hip­po­ly­te Broud, koor­di­ná­tor inti­mi­ty Claire Chau­chat, vedou­cí tech­nik Léo Gar­nier, stav­ba scé­ny Thé­âtre Nati­o­nal de Strasbourg, vedou­cí výro­by Mar­ko Ran­kov, pro­duk­ce, admi­nis­tra­ti­va a manage­ment tur­né Emi­lie Oudet (Cyclo­ra­ma). Pre­mi­é­ra 7. říj­na 2025 v Thé­âtre Nati­o­nal de Strasbourg. Psá­no z uve­de­ní 24. lis­to­pa­du 2025 v Cen­t­ru sou­čas­né­ho umě­ní DOX v rám­ci fes­ti­va­lu Praž­ské křižovatky.