Domov ve sladkokyselém nálevu

„Domov“ pod­le slov­ní­ko­vých defi­nic před­sta­vu­je mís­to spja­té s lid­mi nám blíz­ký­mi, v němž se člo­věk cítí v bez­pe­čí a v kli­du. Nemu­sí jít však o kon­krét­ní fyzic­ký pro­stor, nýbrž i o abs­trakt­ní kon­cept spo­je­ný s celou vlast­ní existencí/identitou. Všech­ny kon­cep­ty se však sho­du­jí v tom, že jde o něco naše­mu srd­ci blíz­ké­mu. Jen­že co v dneš­ním glo­ba­li­zo­va­ném svě­tě před­sta­vu­je domov? Lze si domov pře­ná­šet z mís­ta na mís­to? Těm­to a mno­hým dal­ším otáz­kám se věno­val jiho­ko­rej­ský umě­lec Jaha Koo v insce­na­ci Hari­bo Kim­chi, kte­rá byla uve­de­na jako dru­hý dílek letoš­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu Praž­ské křižovatky. 

Tvor­ba Jaha Koo se pohy­bu­je na pome­zí mul­ti­me­di­a­li­ty a per­for­ma­ti­vi­ty, mísí hudeb­ní kom­po­zi­ce, video pro­jek­ce a digi­tál­ní prv­ky s pří­tom­nos­tí per­for­me­rů a objek­tů. Středo­bo­dem díla tak mnoh­dy není uce­le­ný pří­běh, nýbrž sna­ha poskyt­nout pub­li­ku kom­plex­ní záži­tek. Od začát­ku své tvor­by se věnu­je pal­či­vým téma­tům jako jsou kolo­ni­a­lis­mus, soci­ál­ní struk­tu­ry, pro­ble­ma­ti­ka iden­ti­ty či trau­ma minu­los­ti, což se nej­vý­raz­ně­ji pro­mít­lo v jeho klí­čo­vém poči­nu Hamar­tia Tri­lo­gy. Do Pra­hy Koo při­ve­zl svou novin­ku Hari­bo Kim­chi, jejímž ústřed­ním téma­tem je prá­vě iden­ti­ta a kul­tur­ní adaptace.

Už při vstu­pu do sálu divá­ka pohl­tí spe­ci­fic­ká atmo­sfé­ra, kte­ré domi­nu­je typic­ký jiho­ko­rej­ský pou­lič­ní stá­nek s občer­stve­ním (tzv. pojang­ma­cha). Jaha Koo v něm nefi­gu­ru­je jako herec hra­jí­cí roli, ale jako hos­ti­tel a kuchař, kte­rý si k sobě zve dva divá­ky z pub­li­ka, aby jim v prů­bě­hu veče­ra při­pra­vil něko­li­kacho­do­vé menu. Prá­vě vaře­ní a kon­zu­ma­ce jíd­la tvo­ří základ­ní ryt­mus celé insce­na­ce – vůně linou­cí se sálem nejsou jen efek­tem, ale stá­va­jí se přímým nosi­te­lem narativu.

Jaha Koo volí pozvol­né, až medi­ta­tiv­ní tem­po, kte­ré divá­ka nenu­tí spě­chat, nýbrž ho zve ke sdí­le­ní intim­ní­ho pro­sto­ru. Mezi krá­je­ním zele­ni­ny a míchá­ním omá­ček se odví­jí jeho život­ní pří­běh, v němž se mísí humor s melan­cho­lií. Vyprá­ví o poci­tu vyko­ře­ně­ní, kte­rý zaží­val už doma v Kore­ji, kde si našel neob­vyk­lé­ho pří­te­le – šne­ka. Ten­to tichý spo­leč­ník se stal jed­ním z ústřed­ních sym­bo­lů celé­ho díla: meta­fo­rou pro domov, kte­rý není pev­ným bodem na mapě, ale nosí­me si jej s sebou.

Insce­na­ce skvě­le pra­cu­je s kon­tras­ty, což se odrá­ží už v samot­ném názvu. Kim­chi zastu­pu­je tra­di­ci, koře­ny a minu­lost, zatím­co Hari­bo – gumo­ví med­víd­ci, kte­ré autor začal kon­zu­mo­vat po svém pře­stě­ho­vá­ní do Bru­se­lu – sym­bo­li­zu­jí cuk­rem oba­le­nou sna­hu o asi­mi­la­ci a nový život v Evro­pě. Tyto dvě rovi­ny se pro­lí­na­jí v sérii his­to­rek, od úsměv­né epi­zo­dy s explo­du­jí­cí nádo­bou kimč­chi na bal­ko­ně, až po mra­zi­vou vzpo­mín­ku na otce z armá­dy, jemuž pach sma­že­né­ho kuře­te evo­ko­val zápach mrtvých těl.

Scé­no­gra­fii dopl­ňu­jí postran­ní pane­ly, na něž jsou pro­mí­tá­ny ilu­stra­ce a ani­ma­ce, kte­ré Jaha Koo vyu­ží­vá s mul­ti­me­di­ál­ní leh­kos­tí sobě vlast­ní. Prá­vě zde oží­va­jí bizar­ní a při­tom dojem­ní ava­ta­ři – šnek, gumo­vý med­ví­dek či úhoř. Ti v pís­ňo­vých inter­mez­zech pře­bí­ra­jí hlas auto­ra a zpí­va­jí o samo­tě, hle­dá­ní a ztrá­ce­ní. Tyto pasá­že fun­gu­jí jako emo­ci­o­nál­ní kon­tra­punkt k civil­ní­mu pro­je­vu per­for­me­ra u plot­ny a dodá­va­jí insce­na­ci sno­vý, až surre­a­lis­tic­ký nádech.

Kaž­dá vyprá­vě­ná kapi­to­la je sym­bo­lic­ky uza­vře­na pokr­mem – od kimč­chi plac­ky přes salát až po žela­ti­no­vý dezert. Jíd­lo zde není jen kuli­nář­ským zážit­kem pro vyvo­le­né dva divá­ky, ale ritu­á­lem, kte­rý ukot­vu­je prcha­vé vzpo­mín­ky do hma­ta­tel­né reality.

Závěr insce­na­ce nepři­ná­ší katar­zi v podo­bě dra­ma­tic­ké­ho zvra­tu, ale spí­še smí­ře­ní. Po dese­ti letech a návra­tu do Kore­je autor zjiš­ťu­je, že ani tam už nemů­že zůstat. Domov nachá­zí v samot­ném pohy­bu, na cestách mezi sta­ni­ce­mi. Finál­ní ges­to, kdy per­for­mer nabí­zí pub­li­ku „soma­ek“ – směs piva a korej­ské vod­ky –, půso­bí jako kolek­tiv­ní pří­pi­tek na všech­ny ztra­ce­né a zno­vuna­le­ze­né duše.

Hari­bo Kim­chi je dílem pří­mo­ča­rým a civil­ním, přes­to však hlu­bo­ce lid­ským. Při­ná­ší útěš­nou zprá­vu, že cítit se v nepo­ho­dě a občas v živo­tě zaškobrt­nout je v pořád­ku. Důle­ži­té je neztrá­cet nadě­ji a, stej­ně jako onen šnek, nést si svůj kou­sek domo­va s sebou, ať už nás osud zava­ne kamkoliv.

Hari­bo Kimchi

DOX, Pra­ha – Jaha Koo: Hari­bo Kim­chi. Námět, scé­nář, režie, hud­ba, zvuk a video: Jaha Koo, dra­ma­tur­gie: Dries Dou­i­bi, scé­na, výzkum­ná spo­lu­prá­ce a ovlá­dá­ní počí­ta­čo­vých tech­no­lo­gií: Eun­ky­ung Jeong, umě­lec­ký porad­ce: Pol Hey­vaert, tech­nic­ká spo­lu­prá­ce: Kor­ne­el Coes­sens, tech­ni­ka: Bart Huy­brechts, Tom Daniels, Jas­se Ver­gau­we, ani­ma­ce šne­ka: Vin­cent Lyen. Účin­ku­jí­cí: Gona, Hari­bo, Eel, Jaha Koo a dva hos­té. Psá­no z reprí­zy 15. lis­to­pa­du 2025 uve­de­né v rám­ci Praž­ských křižovatek.