BIPAM Bangkok 2025 – Tanec a rituál 

V břez­nu se co dva roky koná v thaj­ském hlav­ním měs­tě Ban­g­kok Inter­nati­o­nal Per­for­ming Arts Mee­ting (BIPAM). Jde nejen o kurá­to­ro­va­nou pře­hlíd­ku per­for­man­ce urče­nou pro­mo­té­rům, uměl­cům a zájem­cům, ale svým způ­so­bem i o netra­dič­ní výklad­ní skříň, v níž se vysta­vu­jí asij­ské prů­se­čí­ky východ­ní­ho a západ­ní­ho svě­ta, střet kul­tur a národ­nost­ních spe­ci­fik odra­že­ných ve vybra­ných dílech. Pro­stor pro tanec v letoš­ním výbě­ru pat­řil pohy­bo­vě-zvu­ko­vé­mu ritu­á­lu Rid­den a k němu v pro­ti­vá­ze se před­sta­vi­la svě­ží open-air udá­lost Cho­re­o­gra­phic Intrusion. 

Cho­re­o­gra­phic Intru­si­on © Napha­tra­pee Suntorn­tir­nan AICT/IATC Thai­land BIPAM fes­ti­val 2025

Mezi­ná­rod­ní fes­ti­val se zvuč­ným reno­mé a vře­lou nad­ná­rod­ní atmo­sfé­rou se ode­hrá­val v mno­ha růz­no­ro­dých pro­stře­dích. S ohle­dem na měs­to koná­ní se zce­la při­ro­ze­ně se svý­mi pro­duk­ce­mi infil­tro­val do nákup­ních cen­ter včet­ně stře­chy obchod­ní­ho domu, knihov­ny či uni­ver­zi­ty a výstav­ní síně. Již ces­ty samot­né do míst koná­ní se tak lec­kdy jevi­ly jako per­for­ma­tiv­ní udá­lost, neboť při nich dochá­ze­lo k mno­ha bez­pro­střed­ním inter­ak­cím s oko­lím a kolemjdou­cí­mi z důvo­du neu­stá­lé­ho dohle­dá­vá­ní doprav­ních instruk­cí. Z dra­ma­tur­gie sáze­jí­cí na este­tic­kou i tema­tic­kou roz­ma­ni­tost pat­ři­lo k nej­vý­raz­něj­ším letoš­ním poči­nům taneč­ní dílo nazva­né Cho­re­o­gra­phic Intru­si­on, rea­li­zo­va­né jako pou­lič­ní taneč­ní udá­lost v are­á­lu One Ban­g­kok, obklo­pe­né­ho výš­ko­vý­mi budo­va­mi. V jejich pro­skle­ných pláš­tích se per­for­man­ce zrcadli­la a akcen­to­va­la tak odraz a nápo­do­bu jako jed­no ze zásad­ních témat pro­jek­tu ve veřej­ném pro­sto­ru. Na počát­ku se však ozval jen hlas, sil­ný a táh­lý, melo­dic­ký i melan­cho­lic­ký. Odrá­žel se od mra­kodra­pů a dopa­dal na pří­tom­né, pro­to­že se najed­nou zasta­vo­va­li či aspoň zpo­ma­lo­va­li své spěš­né pro­chá­ze­ní. Mno­zí se stme­lo­va­li poblíž zóny dění. Pře­smyč­ka z dyna­mic­ké pul­za­ce kolemjdou­cích ke spo­leč­né­mu sla­dě­ní se s těž­kým hor­kem syce­ným vyso­ký­mi tóny byla obdi­vu­hod­ně rych­lá, jako by svým zpě­vem Tara­ta­wan Krue-On oča­ro­vá­va­la pří­tom­ný dav. Do dia­lo­gu s ní pak vstou­pil od pohle­du nená­pad­ný muž, jenž zpr­vu mini­ma­lis­tic­kým tva­ro­vá­ním své­ho těla rea­go­val na zvu­ko­vé pod­ně­ty, a také na situ­a­ci, v níž se před zra­ky při­hlí­že­jí­cích oci­tl upro­střed mno­ha­mi­li­ó­no­vé­ho a neu­stá­le hučí­cí­ho vel­ko­měs­ta. Taneč­ník pak při­po­mí­nal médi­um, jenž do sebe vsa­ko­va­lo veš­ke­rou tíhu svě­ta, již ale nechal puto­vat klou­by a vnitř­nost­mi v ryt­mu hip hopu, bre­ak dan­ce a pop­pin­gu a tím ji nechal v nové ener­gii prou­dit zevnitř ven a dál. Když tělo vláč­ně­lo pří­liš, doko­ře­nil pohyb přes­ně arti­ku­lo­va­ný­mi izo­la­ce­mi a pra­vý­mi úhly. Jakmi­le nechal čas tonout v poma­los­ti, vstou­pi­la do hry mršt­nost nohou. Čas­to si našel moment, aby se roz­hlé­dl, než se zno­vu roz­tan­čil. A pak jeho zrak ulpěl na ženě, kte­rá na jeho trha­né pohy­by lok­ty, vlně­ní tru­pu i pod­kle­sá­vá­ní v kole­nou zača­la odpo­ví­dat. Vli­nu­la do hry inter­ak­cí – zrca­dle­ním jako pomy­sl­ným klí­čem ke spo­lu­prá­ci. Začle­ni­la se do své­ráz­né­ho způ­so­bu kolek­tiv­ní­ho bytí spo­jo­va­né­ho bea­ty a mís­tem. Brzy ji násle­do­va­ly dal­ší, až se v ohnis­ku pod širým nebem stme­li­la šes­ti­člen­ná sku­pi­na, jež doká­za­la roz­ví­jet sólo­vá lib­re­ta, a záro­veň nachá­zet pro­stor pro syn­chro­ni­za­ce a násled­ně pro komu­ni­ka­ci s divá­ky, čímž řada napros­to „vta­že­ných – pohy­bem pohl­ce­ných“ rost­la. Uměl­ci se doká­za­li taneč­ně pro­plé­tat mezi lid­mi, aniž by ztra­ti­li kva­li­tu pro­je­vu jako oni samot­ní tak celek. Nápa­di­tě hos­po­da­ři­li s vlast­ním umís­ťo­vá­ním se a vzdá­le­nost­mi na vol­ném pro­stran­ství, aniž by se jeden dru­hé­mu vzdá­li­li z dohle­du či úpl­ně zmi­ze­li ze zře­te­le. Fyzic­ky i díky tro­pic­ké vlh­kos­ti nároč­ná, pře­de­vším pak emoč­ně mohut­ná per­for­man­ce půso­bi­la vcel­ku jako sen, kte­rý se chtě­lo podr­žet tělem v pohy­bu. Kom­bi­na­ce vokál­ně-ver­bál­ní­ho s tech­nic­ky vyspě­lým taneč­ním pro­je­vem a nená­sil­nou výzvou k par­ti­ci­pa­ci dodá­va­la dílu atrak­ti­vi­tu a také křeh­kost, nena­dá­lé zvra­ty pod­tr­ho­va­ly potře­bu jem­nos­ti a poma­los­ti. Za vzni­kem per­for­man­ce stál neo­by­čej­ně smýš­le­jí­cí cho­re­o­graf Olé Kham­chan­la, půvo­dem z Lao­su a s dlou­ho­le­tý­mi zku­še­nost­mi z Fran­cie, kde se věno­val hip-hopu a con­tem­po­ra­ry dan­ce. Poz­dě­ji se vrá­til ke stu­diu tra­dič­ní­ho tan­ce své domo­vi­ny a Thaj­ska. Aktu­ál­ní mezi­ná­rod­ně obsa­ze­ný pro­jekt zastře­šil vlast­ní sku­pi­nou Kham v úzké spo­lu­prá­ci s taneč­ní­ky ze sou­bo­rů Thri­x­pet a Fan­glao a thaj­skou hudeb­ni­cí, mul­ti­me­di­ál­ní uměl­ky­ní Tara­ta­wan Krue-On. 

Cho­re­o­gra­phic Intru­si­on © Napha­tra­pee Suntorn­tir­nan AICT/IATC Thai­land BIPAM fes­ti­val 2025

Kata­stro­fa, trau­ma, rituál

Pohy­bo­vě-zvu­ko­vá per­for­man­ce Rid­den s ohrom­ným úsi­lím a nasa­ze­ním, a tím s vidi­tel­ně spo­je­ným těles­ným vysi­lo­vá­ním, komu­ni­ko­va­la pro­ces zota­vo­vá­ní bola­vé duše, v nedáv­né minu­los­ti vysta­ve­né zážit­ku z pří­rod­ní kata­stro­fy. Autor pro­jek­tu, cho­re­o­graf a taneč­ník Leu Wijee zde tvůr­čím pří­stu­pem zpra­co­vá­val násled­ky z obdo­bí, kdy jeho domov­ský ost­rov Sula­wesi v Indonésii zasáh­la v roce 2018 niči­vá vlna tsuna­mi. Dal­ší čty­ři taneč­ní­ci (Bade Arra­sy­id, Dani Budi­man, Mio Ishi­da, Rhe­za) tech­nic­ky a sty­lo­vě růz­no­ro­dé­ho zamě­ře­ní, navíc pochá­ze­jí­cí z odliš­ných regi­o­nů jiho­vý­chod­ní Asie a Japon­ska, se mu prá­vě díky jedi­neč­nos­ti kaž­dé­ho z nich sta­lo blíz­ký­mi dru­hy na ces­tě k diva­dlu – rituálu. 

Cho­re­o­gra­phic Intru­si­on © Napha­tra­pee Suntorn­tir­nan AICT/IATC Thai­land BIPAM fes­ti­val 2025

Nej­pr­ve sedě­li na pod­la­ze s jed­nou nohou pod sebou pokr­če­nou v kole­ni a dru­hou nata­že­nou, vyva­žu­jí­cí rov­no­váhu, aby je poslé­ze vel­mi hbi­tě měni­li. Ruka­vi­ce jim chrá­ni­ly ruce, kte­ré při déletr­va­jí­cím komí­há­ní ze stra­ny na stra­nu a při sklu­zech po taneč­ní plo­še slou­ži­ly jako opěr­né body a zdroj odra­zu. Dvě ženy a tři muži v tep­lá­ko­vých soupra­vách, tré­nin­ko­vých šus­ťá­cích aso­ci­o­va­li nepra­vi­del­ný let hej­na ptá­ků, aniž by se odle­pi­li od pod­la­hy a vznes­li. Pra­co­va­li s řadou pro­měn tem­pa a smě­ry pro zací­le­ní pohle­du. V urči­tém, patr­ně indi­vi­du­ál­ně říze­ném ryt­mu se od spo­leč­né­ho pohu­po­vá­ní odpo­jo­va­li, při­dá­va­li se k part­ne­ro­vi či vytvo­ři­li syn­chro­ni­zo­va­nou tro­ji­ci, dokud se nako­nec všich­ni neza­sta­vi­li. Po kolé­ba­vé sek­ven­ci se někte­ří zača­li pro­ta­ho­vat a jiní vyví­jet zvu­ky z kovo­vých mís a pří­rod­ních mate­ri­á­lů ulo­že­ných na ost­rův­cích z kar­to­no­vých beden. V nava­zu­jí­cí čás­ti sehrá­ly význam­nou roli bam­bu­so­vé sno­py, svaz­ky prou­tí, s nimiž taneč­ní­ci za spo­leč­né­ho dupo­tu, tří­ma­jí­ce je v rukách, manipulovali.

Rid­den © Tee­ra­phan Ngowjeenanan 

V autor­ském scé­nic­kém díle, uve­de­ném v roz­lehlém diva­del­ním pro­sto­ru, se ener­gie sou­stře­di­la do cen­t­ra dění, v urči­tých chví­lích dokon­ce jako by taneč­ní­ci roz­d­mý­chá­va­li oheň jen uvnitř sami sebe a mezi sebou. Sku­pi­na nachá­ze­la sou­lad či vzá­jem­né poro­zu­mě­ní v opa­ku­jí­cím se pohy­bu, zrcadli­vé ryt­mi­za­ci těla a živě gene­ro­va­ných ruších. Jako by si vyví­je­nou čin­nos­tí navo­zo­va­li až trans, z něhož občas vyska­ko­va­li i pada­li na zem, ane­bo se sna­ži­li roz­tít sfé­ru vyso­ko nad sebou. Vyna­lé­za­vá recyk­la­ce pohy­bo­vých prv­ků a sek­ven­cí při­po­mí­na­la vlny, odliv a pří­liv se vzrůs­ta­jí­cím napě­tím z nepřed­ví­da­tel­né kulminace.

Rid­den © Tee­ra­phan Ngowjeenanan

Pub­li­kum v pohy­bem víře­ném tichu sle­do­va­lo řetě­zec výje­vů. Ovšem, umís­tě­ní v divác­ké zóně, a to buď vel­mi blíz­ko per­for­me­rům ze tří stran, ane­bo hlou­bě­ji v potem­ně­lém hle­diš­ti, muse­lo zásad­ně ovliv­nit vní­má­ní a napo­je­ní se na inti­mi­tu dění. Jevišt­ní rea­li­ta syce­ná akti­vi­ta­mi evo­ko­va­ný­mi sta­vem po kata­stro­fě a sna­hou o zho­je­ní ran tan­cem se totiž vyzna­čo­va­la až hyp­no­ti­zu­jí­cí cho­re­o­gra­fií, smě­sí úder­nos­ti a zra­ni­tel­nos­ti. Před­sta­ve­ní tak pro­bou­ze­lo buď tou­hu zapo­jit se, pro­žít si svůj vlast­ní úděl na spo­leč­ném poli pro bolest klid­ně až do sebez­ni­če­ní, ane­bo záko­ni­tě svou urči­tou odta­ži­tos­tí jako by zůstá­va­lo v dál­ce, nebo dokon­ce za sklem. 

Rid­den © Tee­ra­phan Ngowjeenanan

Obě taneč­ní před­sta­ve­ní výsost­ně pra­co­va­la s mul­ti­kul­tur­ním per­so­nál­ním záze­mím. Dra­la se z nich na povrch kre­a­tiv­ní vita­li­ta, umě­lec­ká oso­bi­tost. Shod­ně vybí­ze­la k pro­hlou­be­ní vší­ma­vos­ti, fyzic­ké­mu napo­je­ní a jed­no­znač­ně pro­bou­ze­la tou­hu hýbat se a při­po­jit k dané komunitě. 

Psá­no z fes­ti­va­lu BIPAM, kte­rý se konal v Ban­g­ko­ku 12. – 16.3.2025.

Výjezd na fes­ti­val BIPAM byl rea­li­zo­ván za finanč­ní spo­lu­účas­ti Diva­del­ní­ho ústa­vu – Čes­ké­ho výbo­ru Aso­ci­a­ce diva­del­ních kritiků.

Cho­re­o­gra­phic Intrusion 

Umě­lec­ké vede­ní a cho­re­o­gra­fie: Olé Khamchanla 

Hud­ba: Mathieu Vallet Sound 

Design pro BIPAM2025: Tara­ta­wan Krue-On Thai-Lao 

Taneč­ní­ci: Van­thi­va Xay­xa­na, Sili­bang One Von­gsa, Phat­sa­ra­porn Ong­si­riwat­ta­na, Dit­ta­nun Dun­g­dao, Saruda Chan­trap­ni­ch­kul, Tay­i­da Watanachaturaporn 

Pro­duk­ce: Com­pag­nie KHAM 

Za pod­po­ry: Com­mu­nau­té de Com­mu­nes de Por­te Drô­mAr­dèche, Drac et Régi­on Auverg­ne Rhô­ne Alpes, Dépar­te­ment de la Drô­me, Pôle Pik à Bron, Lux SN Valen­ce, Baron de Bayanne

Rid­den

Taneč­ní­ci: Bade Arra­sy­id, Dani Budi­man, Leu Wijee, Mio Ishi­da, Rhe­za Oktavia 

Cho­re­o­gra­fie, kon­cept, režie: Leu Wijee