Bdění

Balet­ní večer pre­zen­tu­je tvor­bu před­ních sou­čas­ných cho­re­o­gra­fů Jiří­ho Kyli­á­na a Nacha Dua­ta. Nacho Dua­to­vi jsme již věno­va­li pozor­nost během mni­chov­ské­ho poby­tu v tanzne­tz, cho­re­o­gra­fii Whi­te Dark­ness: Kro­mě ní při­ne­sl brněn­ský balet nastu­do­vá­ní jeho star­ší cho­re­o­gra­fie Gna­wa , a Sle­epless Jiří­ho Kyli­á­na, s nímž Dua­to spo­lu­pra­co­val v Neder­lands Dans Theater.

Gna­wa © Voj­těch Brtnický

Bdě­ní tak slu­ču­je bale­ty mezi­ná­rod­ně respek­to­va­ných tvůr­ců. Kyli­án ve své cho­re­o­gra­fii Sle­epless pro šest mla­dých taneč­ní­ků, pře­ne­chá­vá důle­ži­tou úlo­hu scé­ně. Obsa­hu­je poly­e­kra­no­vou, snad ve vzpo­mín­ce na Later­nu Magi­ku a Alfréda Rado­ka, za níž se taneč­ní­ci — nebo někdy jen čás­ti jejich těl — obje­vu­jí, mizí a vra­ce­jí. Kuli­sy umož­ňu­jí neče­ka­né vstu­py nebo vytvá­ře­jí halu­ci­nač­ní obra­zy hlav, kte­ré gro­tesk­ním způ­so­bem jako by nešly dohro­ma­dy s těly.

Gna­wa © Voj­těch Brtnický

V roce 1992 uve­dl Nacho Dua­to ve Valen­cii, svém rod­ném měs­tě, pre­mi­é­ru hry Medi­terra­nia, v níž se pono­řil do svých koře­nů a koře­nů svých před­ků, do své­ho souzně­ní se Stře­do­zem­ním mořem. V insce­na­ci Gna­wa, kte­rou v roce 2005 v pre­mi­é­ře uve­dl Hubbard Street Dan­ce Chi­ca­go, pokra­ču­je cho­re­o­graf v linii zapo­ča­té v Medi­terra­nii a sna­ží se pohy­bem pře­nést smy­sl­nost kra­ji­ny, cit­li­vost jejích oby­va­tel… Gna­wa se suges­tiv­ní hud­bou plnou špa­něl­ských a seve­ro­af­ric­kých zvu­ků uchva­cu­je svou plnou silou a smy­sl­nou ele­gan­cí, spo­ju­je spi­ri­tu­a­li­tu a orga­nic­ký ryt­mus Medi­terra­nie. Nacho Dua­to se při pří­pra­vě Gna­wy inspi­ro­val Valen­cií, svým rod­ným měs­tem, a její­mi vůně­mi, barva­mi a chu­tě­mi. Gna­wo­vé jsou mystic­ká mus­lim­ská komu­ni­ta. Nacho Dua­to si hra­je s transem.

Gna­wa © Voj­těch Brtnický

Gna­wa vznik­la na zákla­dě cho­re­o­gra­fic­ké­ho výzku­mu zahá­je­né­ho ve sku­pi­ně Medi­terra­nea v roce 1992. Ten­to balet byl vytvo­řen pro Com­pa­ñía Naci­o­nal de Dan­za na objed­náv­ku Valen­cij­ské­ho spo­le­čen­ství a Nacho Dua­to se při jeho tvor­bě inspi­ro­val valen­cij­skou pří­ro­dou, obklo­pe­nou mořem a slun­cem, stře­do­moř­ský­mi vůně­mi, barva­mi a chu­tě­mi. Duet, kte­rý pře­ru­šu­je někte­ré pasá­že, napří­klad odka­zu­je na valen­cij­ské pome­ran­čov­ní­ky a jejich plo­dy a na pou­ží­vá­ní ohně, na tam­ní kar­ne­va­ly. Když v roce 2005 Hubbard Street Dan­ce Chi­ca­go požá­dal Nacha o kre­a­ci, navr­hl, aby zatan­či­li Medi­terra­nea. Jim Vin­cent, ředi­tel sou­bo­ru, však chtěl něco nové­ho a Nacho Dua­to začal pra­co­vat s hud­bou Gna­wa. Spo­je­ní s Medi­terra­ne­ou však bylo vel­mi sil­né a tato cho­re­o­gra­fie se sta­la sou­čás­tí finál­ní čás­ti nové kreace.

Gna­wa © Voj­těch Brtnický

Gna­wu tak může­me pova­žo­vat za odnož zau­je­tí, kte­ré vzbu­di­la Medi­terra­nea, navíc s urči­tou ritu­ál­ní svě­tel­nos­tí a exta­tic­kou vře­los­tí. Gna­wa jsou mystic­kým bra­trstvem, kte­ré se hlá­sí k islá­mu. Potom­ci býva­lých otro­ků a obchod­ní­ků z jihu a stře­du Afri­ky se v prů­bě­hu sta­le­tí usa­di­li na seve­ru kon­ti­nen­tu. Do mus­lim­ské­ho nábo­žen­ství začle­ni­li kme­no­vé tra­di­ce hud­by, tan­ce a léčeb­ných ritu­á­lů. Nacho Dua­to se v Gna­wě opa­ko­va­ně zají­má o gra­vi­ta­ci a vyu­ži­tí země jako základ­ních prv­ků ve sklad­bě své­ho tan­ce. Ten­to zájem se však obno­vu­je v ritu­ál­ním tónu, kte­rý obklo­pu­je hudeb­ní trans, jenž vede k pohy­bu těl (a je jím veden). Dua­to struk­tu­ru­je své kre­a­ce radi­kál­ně hudeb­ním způ­so­bem. V Gna­wě, kte­rá je záro­veň přís­ná, slav­nost­ní a vel­mi smy­sl­ná, půso­bí tanec jako crescen­do, kte­ré i v hud­bě jako by smě­řo­va­lo k extázi.

Nacho Dua­to je tvůr­ce, kte­rý nerad redu­ku­je své cho­re­o­gra­fie na vysvět­le­ní, ale v roz­ho­vo­ru, kte­rý se usku­teč­nil v úno­ru 2009 spe­ci­ál­ně pro pro­gram této insce­na­ce, hovo­ří o Gna­wě, ale i o šir­ších umě­lec­kých otázkách.

„Vol­ba, kte­rá dala vznik­nout Gna­wě , padla pře­de­vším kvů­li hud­bě. Mám vel­mi rád etnic­kou hud­bu, lido­vou hud­bu, per­ku­siv­ní hud­bu. Hud­ba Gna­wa pochá­zí z Maghre­bu, od lidí z pouš­tě, od lidí s důle­ži­tou kul­tu­rou, kte­rá nesmí být zapo­me­nu­ta. Pochá­zím ze Stře­do­mo­ří, z Valen­cie, ale věřím, že exis­tu­je spo­leč­ná nit, kte­rá pro­stu­pu­je celou tou­to oblas­tí: sever­ní Afri­ka, Řec­ko, Izra­el, Itá­lie, Špa­něl­sko, Armé­nie, Albá­nie. Všich­ni jsme jed­no, spo­ju­je nás moře a jeho nád­her­ná kra­ji­na. Pro­to není tak vel­ký skok od Medi­terra­nea ke Gna­wě - stře­do­moř­ské hor­ko a arab­ská kul­tu­ra mají tuto spo­leč­nou mat­ri­ci a zabý­vat se tím­to vesmí­rem bylo vel­mi při­ro­ze­né.” (Nacho Dua­to v pro­gra­mu pre­mi­é­ry díla pro taneč­ní sou­bor São Pau­lo Dan­ce Com­pa­ny v roce 2009).

Sle­epless © Voj­těch Brtnický

Whi­te Dark­ness uza­ví­ra­lo večer, a jak­ko­liv mám v živé pamě­ti před­sta­ve­ní z Mni­cho­va 10. čer­ven­ce 2024 v Baye­risches Sta­a­tso­per, zau­ja­lo mne brněn­ské pro­ve­de­ní mno­hem sil­ně­ji. Snad pro­to, že jsem se mohl mno­hem více věno­vat hudeb­ní­mu dopro­vo­du velšské­ho skla­da­te­le Kar­la Jen­kin­se a jeho Adi­e­mus z alba Son­gs of Sanctu­a­ry, kte­rou může­me znát i z rekla­my Del­ta Air­li­nes. Oka­mžik, v němž Glo­ria Benag­lia mizí v prou­du bílé tem­no­ty, je napros­to odzbrojující.

Whi­te Dark­ness © Voj­těch Brtnický