Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze svého hřbetu a budu ji mít místo meče

Taneč­ně-diva­del­ní insce­na­ce Vyjdu z lesa, vyjmu páteř ze své­ho hřbe­tu a budu ji mít mís­to meče v režii Tere­zy Krčá­lo­vé a cho­re­o­gra­fii Kate­ři­ny Stu­pec­ké a Hele­ny Rata­jo­vé měla pre­mi­é­ru 8. 9. 2023, a 15. 12. 2024 bude­te mít jed­nu z posled­ních pří­le­ži­tos­tí k její­mu shléd­nu­tí. Je posta­ve­na na šest­nác­ti scé­nách dra­ma­tic­ké před­lo­hy bělo­rus­ké dra­ma­tič­ky, vystu­pu­jí­cí pod pseu­do­ny­mem noname67, a je syro­vá, suro­vá a osl­ni­vá: „Pra­vi­dla pra­vo­pi­su a inter­punk­ci dodr­žu­ju jen pro vás. Moje ruce myjí moje ruce pro vás. Abych vás nena­ka­zi­la. Abych neroz­ší­ři­la náka­zu. Na vás. Můj hlas mlčí pro vás.” 

Dra­ma­tic­ký text bělo­rus­ké autor­ky píší­cí pod pseu­do­ny­mem noname67 tvo­ří šest­náct scén (Ahoj, Strach, Dino­sau­ři, Věd­ma, Kalen­dář, Co? Nohy, Odpo­či­nek, Kůže, Sebe­u­pá­le­ní, Les, Porod, Trau­ma, Tako­vá je to žena. Jaká?, Vítr, Čas), kte­ré mají podo­bu mono­lo­gu, zápis­ku kom­bi­nu­jí­cí pró­zu a poezii. Je určen pro jed­nu, nebo více hereček/performerek/tanečnic. Pro tvůr­čí kolek­tiv čes­ké insce­na­ce byly jed­ně­mi z klí­čo­vých scén, kte­ré trans­for­mo­val ze psa­né­ho tex­tu do pohy­bu, scé­ny Věd­ma a Persefona.

Aktér­ky nám roz­dá­va­jí lis­ty papí­ru s tex­tem. Jeho čás­ti zazní­va­jí pro­sto­rem plzeň­ské Moving Stati­on: „Zatím­co ona kři­čí nazpá­tek svou odpo­věď, já vím, že vzduch v našich pli­cích ješ­tě je. Ješ­tě nejsme navždy ztra­ce­ny, ješ­tě jsme se úpl­ně neztra­ti­ly. Moje kama­rád­ka v anto­no­vi, moje kama­rád­ka na ces­tě do Dages­tá­nu, moje kama­rád­ka ve sta­ro­řec­ké myto­lo­gii, moje kama­rád­ka v bělo­rus­kém lese, moje kama­rád­ka v nuce­né emi­gra­ci.” Na vyvý­še­ném mís­tě sto­jí Anna Wolle­man­no­vá, a její pohy­by nazna­ču­jí mož­nost pádu z gale­rie. Je osa­mě­lá. Nako­nec to neu­dě­lá. Sejde se scho­dů, a začí­ná svůj „pád” za svou kama­rád­kou Per­se­fo­nou, za níž sestu­pu­je do pod­svě­tí „v hlu­bo­kém pod­zem­ním par­ko­viš­ti”. Tři taneč­ni­ce (Tere­za Krej­čo­vá, Joha­na Matouš­ko­vá / Jola­na Štur­mo­vá, Hele­na Rata­jo­vá) chyt­nou Wolle­man­no­vou, aby nespadla, ale také se při­dr­žu­jí jed­na dru­hé. Nechá­va­jí ji pro­pad­nout , náznak agre­se a oční kon­takt, kon­takt i s divákem. 

Agre­so­ři vycí­tí, že někdo pro­je­vil sla­bost. Začnou úto­čit, nejdří­ve pou­ze přes oční kon­takt a psy­cho­lo­gic­kou hru – odda­lo­vá­ní se, při­bli­žo­vá­ní, drže­ní na muš­ce, zeď, Tere­za Krej­čo­vá do ní „nará­ží”. Pro­ží­vá trans­for­ma­ci skr­ze umrt­ve­ní, smrt jed­né čás­ti sebe. Padá na zem, pohy­bu­je pou­ze prs­ty. Po pře­ro­du, limi­nál­ní fázi, se vzty­čí na čtyřech v pro­pnu­tém mos­tu, a rodí se Věd­ma. Taneč­ni­ce opa­ku­jí stro­jo­vé pohy­by, s Wolle­man­no­vou se nijak nekon­tak­tu­jí, a oční kon­takt nava­zu­jí pou­ze samy mezi sebou.

Krej­čo­vá pro­chá­zí stře­dem scé­ny, je v záklo­nu. Agre­siv­ní taneč­ni­ce se pohy­by pro­mě­ňu­jí v koně, a Tere­za Krej­čo­vá je upro­střed scé­ny, postu­pu­je stře­dem doza­du, je v záklo­nu, a pak, zce­la neče­ka­ně, napl­ně­na novou ener­gií, vběh­ne do divá­ků. Při­chá­zí scé­na z pod­svě­tí, z domo­va Per­se­fo­ny. Má čer­ve­né kalhot­ky s vyso­kým pasem, šaty s jem­ný­mi ramín­ky, ze spod­ku suk­ní šatů nažeh­le­né čer­ve­né ústřiž­ky nití. Všech­ny čty­ři taneč­ni­ce jsou na čtyřech, a vypa­da­jí jako pekel­ní psi, když se plí­ží pódi­em pro­ti divá­kům. Obje­vu­je se Per­se­fo­na (Jola­na Štur­mo­vá), zro­ze­ná z kos­tí a sve­t­rů. Hele­na Rata­jo­vá, Anna Wolle­man­no­vá a Tere­za Krej­čo­vá jdou po čtyřech dopře­du k divá­kům. Per­se­fo­na nej­pr­ve kle­čí, pohy­bu­je se do kru­hu, poté vstá­vá, a kyva­dlo­vě se pohy­bu­je ze stra­ny na stra­nu. Per­se­fo­na absor­bu­je nási­lí, a jako pro zane­dbá­va­né a cito­vě zao­sta­lé dítě, i pro ni se sta­lo nási­lí novou nor­mou, a při­způ­so­bu­je se tím, že jej pře­stá­vá vní­mat jako něco výji­meč­né­ho. Mozek a duše si zvykly, ale tělo říká „Ne.” Vypí­ná se. Dochá­zí ke kul­mi­na­ci, kon­tra­po­stu. Cítí se sama, opuš­tě­ná. Sly­ší­me dechy, a vzá­pě­tí ryt­mic­ké odpo­vě­di. Její hlas je sly­šet. Její křik je sly­šet. Kle­ká na všech­ny čty­ři, a vydá­vá se za ostat­ní­mi taneč­ni­ce­mi — sestra­mi na povrchu. Ty Per­se­fo­nu pod­po­ru­jí, pohy­bo­vě a ryt­mic­ky jsou ten­to­krát sla­dě­né. Utvá­ře­jí tunel, kte­rým může Per­se­fo­na projít.

V závě­reč­né scé­ně se oci­tá­me ve vybá­je­ném lese. Pro­stor je zapl­ně­ný slo­vy, for­mál­ně se vra­cí­me na začá­tek před­sta­ve­ní, v němž jsme byli jako divá­ci zahl­ce­ni tex­tem a jeho před­čí­tá­ním — jen­že teh­dy jsme ješ­tě nezna­li pří­běh Per­se­fo­ny, kama­rád­ky noname67, uvěz­ně­né v bělo­rus­kém věze­ní. Hele­na Rata­jo­vá, Anna Wolle­man­no­vá a Tere­za Krej­čo­vá se „pro­bou­ze­jí“ skr­ze nohy,pocit pro­růs­tá­ní vět­vi­ček v lýt­kách. Vstá­va­jí. Tvo­ří les.

Scé­na: Tomáš Žiž­ka. Kos­týmy: Mari­a­na Novot­ná. Hud­ba: Jegor Zabe­lov. Cho­re­o­gra­fie: Kate­ři­na Stu­pec­ká, Hele­na Rata­jo­vá. Pře­klad, dra­ma­tur­gie a režie: Tere­za Krčálová.

Tere­za Krej­čo­vá, Joha­na Matouš­ko­vá / Jola­na Štur­mo­vá, Hele­na Rata­jo­vá, Anna Wollemannová.

Pro­jek­to­vý kurá­tor, rea­li­za­ce a pro­duk­ce: Hon­za Malík a PULSAR z. s.

Psá­no z repríz v Moving Stati­on v Plzni 14. 9. 2023 a 28. 11. 2024 v Dio­du v Jihlavě.