Charismatická katalánská choreografka Lali Ayguadé připravila během měsíčního zkoušení se studentkami a studenty 4., 5. a 6. ročníku dvě choreografie, Shift (4. roč.) a Roots (5. a 6. roč.), a obě byly perfektní, pohybově skvěle zvládnuté, s mnoha výraznými talenty. V krásném čistém blackboxu Divadla Duncan Centre jsme měli příležitost sledovat poctivou práci plnou „superbeautiful energy”, jak svými slovy vyjádřila spolupráci se studujícími Duncan Centre, někdejší členky Akram Khan Company. A i v její tvorbě nacházíme témata typická pro vyjasňování vlastní identity: otázky společenského soužití, kořenů, jež nás nutí odcházet, ale nepustí, nenechají nás odejít, je třeba se vracet, točit se, třebas v nekonečném kruhu, k zemi, v davu, z davu, multitudo solitudo, a pak? Shift, kýžený posun … aťsi třeba zpátky k místu, z něhož jsme vykročili. Premiéry obou pieců se uskuteční 12. a 13. ledna 2025 v divadle Archa+.
Uznávaná španělská choreografka, dlouholetá členka Akram Khan Company, spolupracovala s významnými choreografy, jako jsou Marcos Morau, o jehož choreografii Sonoma (2022) jsme psali před dvěma týdny, Hofesh Schechter, Roberto Olivan nebo Baró d’Evel. Od roku 2013 je uměleckou ředitelkou vlastního souboru, pro nějž vytvořila mimo jiné představení Kokoro, iU an Mi, Hidden, Runa.
V ročnících 2010 a 2014 byla nominována na London Critics’ Awards jako “Exceptional Dancer” a “Best Creator”. V roce 2016 byla také nominována jako nejlepší tanečnice na cenu kritiků „Recomana.cat”. Spolupracovala i se slovenským choreografem Antonem Lachkym, jedním ze zakladatelů tanečního kolektivu Les Slovaks. V Praze již byla mimo jiné hostem festivalů Tanec Praha (2017) a Nultý bod (2017).
Shift: nezbytnost změny, posunu vpřed. Ayguadé pracuje se studujícími 4. a 5. ročníku v asi 20 minutovém piecu, jako by patřili do její company odjakživa, a nebyly/i její součástí pouze na dobu nezbytnou ke zkoušení. Z úplné tmy se vynořuje 12 apoštolek, přeskupují se do různých póz, jež občas připomínají pozice při focení selfie: ozývají se zvuky, připomínající spuštěnou zdviž, a změna osvětlení vybízí tanečnice a tanečníka k chůzi po baletizolu. Repliky v nesrozumitelném jazyce, připomínajícím španělštinu (takže jde možná o katalánštinu, a možná o jazyk ne-jazyk) chvílemi prořezává křik.
Příběh o páru, který by rád opustil společenství, ale to jej stále magneticky vtahuje zpět do svého středu, z něhož je jako nabarvené ptáče opět vypuzuje, sledujeme se zadrženým dechem, nasloucháme šepotu, šuškání a tajnůstkám. Jedna z tanečnic předvádí zajímavé sólo (Barbora Karvánková), po chvíli jedna z tanečnic začíná sestavu na podlaze, k ní se brzy přidávají ostatní.
Podle Ayguadé jsme v tom všichni společně, v dobrém i ve zlém. V každém okamžiku jde o soužití, v němž se vztahy ustavují nově, jsou situační, a nejsou trvalé. Jsou dynamické, a musíme si v nich vymezit vlastní prostor, a zároveň ho umožnit ostatním. „Jsme jako souhvězdí na obloze,” píše Ayguadé, „každý náš pohyb splétá příběhy, některé velkolepé, jiné tiché, z nichž všechny jsou součástí složitého tance. Naše příběhy, ať už důležité či pomíjivé, jsou psány právě ted’, v reálném čase.”
Ojedinělá v choreografii zůstává role Davida Kodyse, jenž ztvárňuje protějšek jedné z tanečnic (Karolína Kuklová), a živelně se jí pokouší přesvědčit k odchodu ze společenství, ale její „přítelkyně” ji opakovaně přesvědčují, že by měla zůstat ve společenství. Sestava s hlasitými výdechy a nádechy prozrazuje blížící se klimax choreografie. Koho chtějí vyčlenit ze středu se do něj zase obloukem či drobnými krůčky navrací, chápou se jich cizí dlaně a pokládají je na zem, manipulují s dívkami jako s panenkami. Teprve buben přináší zklidnění, a konejšivé ženské hlasy přenášejí pozornost zpět na Kodyse, jenž odevzdaně leží na podlaze.
Roots jsou zemitějším příběhem o tělesnosti jako zdroji energie, jež je v neustálé interakci s prostorem, jenž nás obklopuje, a který utváříme i my samotní. V nepřetržitém toku energie není čas na zastavení, protože to znamená bezkrevnost, klid a odpočinek, po němž už nemusí následovat vzmach. Každý dotek je pošťouchnutím toho neúnavného řetězce pohybu: 8 tanečníků a tanečnic stojí v úvodní scéně čely proti sobě, a za zvuků přílivu se dvě dívky opatrně přibližují jedna k druhé, jako by pohyb byl nejen nekončícícm okruhem, ale i nebezpečnou smyčkou, která s dotykem okamžitě zabíjí. Jako by uprostřed stálo něco, čeho je třeba se bát, neviditelná energie pluje prostorem, a tancující na ni bezprostředně reagují a vtahují ji do 20 minutové choreografie. Mužské figury jsou vyjádřeny crossactingem, a spřicházejícím křikem se jako divák lehce ztrácím, protože jsem tak prudkou dynamiku v jednání nečekal, a nevím, co se děje. Těla se navracejí do původního uspořádání, jako trosečníci, zahnaní rozbouřeným mořem/energií/vztahy do kouta, jako ze slavného výjevu Prámu Medúzy francouzského malíře Théodora Géricaulta. Vracíme se do řeky, jako všechny pramínky, které chtěly uniknout.
Jean Louis Théodore Géricault — La Balsa de la Medusa (Museo del Louvre, 1818 – 19) © Wikimedia Commons
Shift
Autorka choreografie: Lali Ayguadé
Asistentka choreografie: Lea Švejdová
Hudba: Fanny Thollot
Interpretky a interpret: Tereza Jarošová, Lada Jasanská, Barbora Karvánková, Agáta Klímová, David Kodys, Karolína Kuklová, Dorota Příleská, Kateřina Rendová, Nela Šedová, Veronika Šolcová, Kristýna Vořechová, Barbora Zahrádková
Světelný design: Katarína Ďuricová
Roots
Autorka choreografie: Lali Ayguadé
Asistentka choreografie: Lea Švejdová
Hudba: Miguel Marin Pavón
Interpretky a interpret: Leontina Foltýnová, Anna Kubalíková, Michaela Lincová, Kristýna Šalomonová, Barbora Veselá, Charlota Ciklerová, Adriana Nguyenová, Vojtěch Punda
Světelný design: Katarína Ďuricová
Psáno z předpremiéry 22. 11. 2024, Divadlo Duncan Centre, Praha.
