Duato/Skeels/Eyal: mnichovský trojboj

V této recen­zi bych se chtěl ohléd­nout za cho­re­o­gra­fic­kým veče­rem, kte­rý jsem měl to štěs­tí shléd­nout v Bavor­ské stát­ní ope­ře (Baye­rische Sta­a­tso­per) v Mni­cho­vě na začát­ku letoš­ní­ho čer­ven­ce. Znal jsem tvor­bu Nacha Dua­ta, jenž začí­nal v Neder­lands Dans The­a­ter s Jiřím Kyli­á­nem, ale tvor­bu Andrew Ske­el­se a uhran­či­vé Sha­ron Eyal jsem neznal.

Tro­jdíl­ný cho­re­o­gra­fic­ký večer, při­pra­ve­ný dra­ma­tur­gií Bavor­ské­ho stát­ní­ho bale­tu (Baye­risches Sta­a­tsballett), neby­lo snad­né divác­ky vní­mat, a to zejmé­na pro nároč­ná téma­ta, jež jed­not­li­vé cho­re­o­gra­fie nes­ly. Auto­dan­ce, dru­há insce­na­ce díla Sha­ron Eyal v Bavor­ském stát­ním bale­tu pul­zu­je tech­no bea­ty hudeb­ní­ka a bube­ní­ka a DJ Ori­ho Lich­ti­ka, jenž s Eyal a její taneč­ní sku­pi­nou L‑E-V Dan­ce Com­pa­ny spo­lu­pra­cu­je již od roku 2005. Na jeviš­ti se ode­hrá­vá nekon­venč­ní a este­tic­ky své­ráz­ný pohyb. Seve­rin Brunhu­ber na jeviš­tě vstu­pu­je noha­ma napřed, ale vytr­če­ný­mi, ne pou­ze cho­di­dly. Roz­kroč­mo si to šine scé­nou, těž­ko­pád­ně a vel­kým oblou­kem zve­dá nohy a cho­di­dla, do vzdu­chu rýsu­je pomyls­né kruž­ni­ce, sem tam otá­čí hla­vu jako pyš­ný páv. Ta smr­tel­ná ponu­rost, kte­rá na nás v pub­li­ku dých­la ze sle­do­vá­ní Whi­te Dark­ness Nacho Dua­ta, vytvo­ře­né před 23 lety, a sci-fi balet­ní pre­mi­é­ry Andrewa Ske­el­se Chasm je rázem setře­na jako prach, kte­rý na nás jen na čas sed­nul. Auto­dan­ce, vytvo­ře­ná původ­ně v roce 2018 pro Göte­bor­gs Ope­rans Dan­skom­pa­ni a s jejich pomo­cí, půso­bí svou nápad­nou živel­nos­tí vel­mi opoj­ně. Čis­tá těles­nost, jako by na ničem jiném nezá­le­že­lo, než na feno­me­nál­ních tělech v pro­sto­ru. Nechat se hyp­no­ti­zo­vat sty­lo­vě pre­ciz­ním dri­lem účin­ku­jí­cích, musí­te akcep­to­vat jejich vzhled – tri­ko­ty v bar­vě kůže, bílé pod­ko­len­ky), mís­ty spas­tic­ké jed­ná­ní, impul­siv­ní explo­ze grimas.

K Brunhu­be­ro­vi se při­dá­vá Elvi­na Ibrai­mo­va. Nej­pr­ve půso­bí jako blud­ný ruši­vý ele­ment, pak se na pár oka­mži­ků sta­ne jeho syn­chro­ni­zač­ní part­ner­kou. Dal­ších dva­náct pro­ta­go­nis­tů se při­po­ju­je k neko­neč­né­mu pře­šla­po­vá­ní na půl žer­di s mír­ně pokr­če­ný­mi kole­ny a dutou páte­ří. Jejich nabobt­na­lá ega jsou boha­tou živ­nou půdou pro tuto prv­ní mni­chov­skou insce­na­ci. Upro­střed toho vše­ho – než Eyal se svým cho­re­o­gra­fic­kým part­ne­rem Gai­em Beha­rem donu­tí pro­ta­go­nis­ty stá­le více a více k lini­ím a dia­go­nálám — zabí­rá náh­le obrov­ský pro­stor sólo. A to i přes­to, že nohy Eli­ne Larro­ry zůstá­va­jí poměr­ně dlou­ho trčet na jed­nom mís­tě a pou­ze její silu­e­ta se ve svět­le ohý­bá vše­mi mož­ný­mi smě­ry. Díky tako­vým momen­tům je Duato/Skeels/Eyal jako celek úchvatné.

Whi­te Dark­ness je dojem­ným podo­ben­stvím o svůd­ném a destruk­tiv­ním vli­vu drog. Pocta Nacha Dua­ta jeho zesnu­lé sestře. V Janáč­ko­vě diva­dle v Brně budou mít divač­ky a divá­ci mož­nost spat­řit prá­vě Whi­te Dark­ness coby tře­tí sou­část kom­po­no­va­né­ho balet­ní­ho veče­ra Bdě­ní, Kyli­án, Pokli­ta­ru a Dua­to (Sle­eples, Waves a Whi­te Dark­ness), jehož pre­mi­é­ra je chys­ta­ná na 22. 2. 2025. Prá­vě s Kyli­á­nem Dua­to inten­ziv­ně spo­lu­pra­cu­je již od svých začát­ků v  Neder­lands Dans The­a­ter. Nyní kla­sic­ky atle­tic­ká, ply­nou­cí a scé­nic­ky půso­bi­vá sklad­ba Whi­te Dark­ness (název je zřej­mě parafrá­zí názvu alba Vel­vet Under­grount Whi­te light / Whi­te heat) zaha­ju­je cel­ko­vě poně­kud pochmur­ný večer, jehož tema­tic­kou závor­ku tvo­ří tři tema­tic­ky zce­la odliš­né aspek­ty úni­ku ze svě­ta. Dua­to, kte­rý – podob­ně jako mno­zí jeho taneč­ní tvůr­čí sou­čas­ní­ci — své cho­re­o­gra­fie rád zaha­lu­je do tmy, našel v pada­jí­cím pís­ku nád­her­ně pod­ma­ni­vý sym­bol pro omam­né lát­ky. Taneč­ní­ci ho sbí­ra­jí, nechá­va­jí si ho pro­sí­vat mezi prs­ty a do rukou, háze­jí ho po sobě nebo ho svý­mi pohy­by roz­ná­še­jí po míst­nos­ti. Atmo­sfé­ric­ky pod­ma­ni­vé dílo vyprá­ví o lid­ské sla­bos­ti, závis­los­ti, nadě­ji, váš­ni, opi­lec­ké hlouposti, dez­o­ri­en­ta­ci, ztrá­tě a smrti.

Za melan­cho­lic­kých, tesk­ných, ryt­mic­ky hyb­ných smyč­co­vých zvu­ků velšské­ho skla­da­te­le Kar­la Jen­kin­se je do závo­du vyslá­no pět fan­tas­tic­kých párů, kte­ré pro­ží­va­jí nej­růz­něj­ší nála­dy a sta­vy mys­li s leh­ký­mi sko­ky jako pír­ka, rych­lý­mi due­ty, bizar­ní­mi tře­sou­cí­mi se kon­če­ti­na­mi, miho­ta­vý­mi zášku­by nebo v téměř sviš­tí­cích sólech, krát­kých pas de deux a sku­pi­no­vých momen­tech. Zejmé­na Madison Young a Jakob Fey­fer­lik v tom­to půl­ho­di­no­vém před­sta­ve­ní roz­bu­ši­li srd­ce divá­ků. Po celou dobu jsou fyzic­ky i emo­ci­o­nál­ně vypja­tí a tvo­ří vyni­ka­jí­cí hlav­ní pár.

Má ráda a nedo­ká­že si odpus­tit tvr­dé věci. Její role osci­lu­je – stej­ně jako její tvr­dost, když se chy­tá při spo­leč­ných otoč­kách a stá­le dras­tič­těj­ších taneč­ních pro­ple­ten­cích. Je dea­le­rem, andě­lem smr­ti i pří­te­lem. To, co zůstá­vá, je bolest. Vodo­pád pís­ku poma­lu donu­tí ženu v jem­ně se pohu­pu­jí­cích večer­ních šatech pad­nout na zem. Pre­mi­é­ro­vé pub­li­kum prá­vem dlou­ze, sil­ně a nad­še­ně tles­ka­lo. Je téměř nemož­né unik­nout emo­cím, odha­lu­jí­cím křeh­kost v našich blíz­cích a v nás samotných.

V Chasm – zlo­věst­ném pod­zem­ním pro­střed­ní čás­ti troj­ba­le­tu, pojme­no­va­né jed­no­du­še pod­le zúčast­ně­ných cho­re­o­gra­fů — je tato tís­ni­vá aura ješ­tě zesí­le­na: Andrew Ske­els, kte­rý v Kana­dě vede vlast­ní sou­bor Ske­els Dan­se Mon­tré­al, ztvár­ňu­je apo­ka­ly­p­su, kte­rá se ode­hrá­vá v dale­ké budouc­nos­ti a je nako­nec bez­na­děj­ná. Na začát­ku visí níz­ko u stro­pu reflek­to­ry. Scé­na se suges­tiv­ně pro­mě­ní v chlad­ný, vlh­ký jes­kyn­ní sys­tém – akus­tic­ky dokres­lo­va­ný hro­zi­vý­mi, tem­ný­mi zvu­ky fran­couz­ské­ho skla­da­te­le Anto­i­na Seycha­la. Postup­ně při­chá­ze­jí evo­luč­ně zmu­to­va­ní tvo­ro­vé, kte­ří se při­způ­so­bi­li pro­stře­dí bez svět­la a nepřá­tel­ské­mu pro­stře­dí. Díky kos­týmům jsou jejich těla zde­for­mo­va­ná, kůže a vla­sy zbar­ve­né vrst­vou špí­ny, plís­ňo­vým poros­tem nebo lišejníkem.

Sku­pi­na dva­ce­ti taneč­ní­ků se nala­dí na spo­leč­ný, ritu­a­li­zo­va­ný pohy­bo­vý sys­tém. S širo­ký­ma noha­ma a pohu­pu­jí­cí se hor­ní čás­tí těla vytvá­ře­jí jako vlny stá­le nové kon­ste­la­ce. Pře­vra­tem ansám­blo­vě sil­né cho­re­o­gra­fie, kte­rá je jen zříd­ka dopro­vá­ze­na sólo­vý­mi prů­po­víd­ka­mi nebo fyzic­ký­mi dia­lo­gy kva­zi „part“, je ver­va, s níž se účin­ku­jí­cí vrha­jí do své pro­mě­ny v jinou enti­tu. Kolek­tiv­ně postup­ně vytvá­ře­jí sil­nou atmo­sfé­ru v boji pro­ti své­mu pádu. Vzhlí­že­jí ke stro­pu, šep­ta­jí si a zno­vu sou­stře­dí svou energii.

V pul­zu­jí­cím kru­hu pro­po­je­ných nohou a rukou se jejich síly spo­ju­jí v deko­ra­tiv­ní orgie. V poza­dí se ote­vře pro­past. Pro­ni­ka­vé svět­lo však při­ná­ší smrt. Posled­ní oby­va­tel se sna­ží dostat k výcho­du. Mar­ně nata­hu­je ruce. Než se mu to poda­ří, opo­na spad­ne. Ve Ske­e­lo­vě cho­re­o­gra­fic­kém debu­tu pro Baye­risches Sta­a­tsballett – zdr­žen­li­vém, výbuš­ném scé­ná­ři o kon­ci svě­ta – je na tom lid­stvo špatně.

Auto­dan­ce Sha­ron Eya­lo­vé, umís­tě­ný na závěr, půso­bí jako mani­fest lid­ské­ho sebe­po­tvr­ze­ní: tanec, kte­rý čer­pá ener­gii sám ze sebe. Tato kuri­óz­ní sklad­ba je kine­tic­ky vel­mi spe­ci­fic­kým hym­nem na vlast­ní těles­nou stav­bu. Po dobu 40 minut je zde pre­zen­to­vá­na jen ta nej­lé­pe vytré­no­va­ná fyzič­ka a demon­stro­vá­na vytr­va­lost. V závě­ru se taneč­ní­ci, kte­ří se pohy­bu­jí pozpát­ku v zástu­pech, doslo­va roz­ply­nou v nico­tě, ale to asi pat­ří k jaké­ko­liv for­mě extáze.

Pre­mi­é­ra 12. 4. 2024. Psá­no z reprí­zy 10. 7. v Bavor­ské stát­ní ope­ře v Mnichově.

Whi­te Dark­ness (2001)

Cho­re­o­gra­phie: Nacho Dua­to, hud­ba: Karl Jen­kins, scé­na: Jaa­far Cha­la­bi, kos­týmy: Lour­des Frías, light design: Joop Cabo­ort, nastu­do­vá­ní: Tho­mas Klein, účin­ku­jí­cí: Madison Young, Jakob Fey­fer­lik, Mari­na Mata Gómez, Zacha­ry Rogers, Flo­ri­an Ulrich Sollfrank, Elvi­na Ibrai­mo­va, Ariel Mer­ku­ri, Carol­li­na Bas­tos, Pho­ebe Schembri, Seve­rin Brunhu­ber.

Chasm (2024)

Cho­re­o­gra­fie: Andrew Ske­els, hud­ba: Anto­i­ne Seychal, kos­týmy: Mari­ja Djor­d­je­vic, scé­na: Michel Ostas­zewski, svět­la: Chris­ti­an Kass, cho­re­o­gra­fic­ká asi­s­ten­ce: Nico­las Grosc­lau­de, Jean-Sébas­ti­en Cou­tu­re, účin­ku­jí­cí: Niki­ta Kir­bi­tov, Ana Gonçal­ves, Mar­ga­ri­ta Gre­cha­naia, Jas­mi­ne Hen­ry, Mari­na Mata Gómez, Kon­stan­tin Ivkin, Ana­stasiia Uzhan­skaia, Chel­sea Thron­son, Flo­ri­an Ulrich Sollfrank, Soren Saka­da­les, Lau­ra Orsi, Dani Gib­son, Vla­di­slav Dol­gi­kh, Ale­xey Dobi­kov, Mat­teo Dilaghi, Poli­na Bua­lo­va, Maria Chi­a­ra Bono, Tom­ma­so Bene­ven­ti.

Auto­dan­ce (2018)

Cho­re­o­gra­fie: Sha­ron Eyal, Cho­re­o­gra­fic­ká spo­lu­prá­ce: Gai Behar, hud­ba: Ori Lich­tik, kos­týmy: Rebec­ca Hyt­ting, svět­la: Alon Cohen, nastu­do­vá­ní: Oli­via Anco­na, sólo: Elvi­na Ibrai­mo­va, 1. duet: Carol­li­na Bas­tos, Zhan­na Guba­no­va, 2. duet:  Robin Stro­na, Seve­rin Brunhu­ber, účin­ku­jí­cí: Pho­ebe Schembri, Robin Stro­na, Zacha­ry Rogers, Seve­rin Brunhu­ber, Ser­gio Navarro, Daniel­la Ven­ter, Eli­sa Mestres, Zhan­na Guba­no­va, Soren Saka­da­les, Made­lei­ne Dowd­ney, Carol­li­na Bas­tos, Kse­nia Shevt­so­va, Elvi­na Ibrai­mo­va, Mar­ga­ri­ta Gre­cha­naia.