Básnění. Běsnění. NORMA 24

Fes­ti­val NORMA se po roz­lou­če­ní s ost­rav­ský­mi kuli­sa­mi letos potře­tí konal v pro­sto­rách praž­ské­ho Veletrž­ní­ho palá­ce, kon­krét­ně v kata­kom­bách obý­va­ný­mi Stu­di­em Hrdi­nů. Dra­ma­turg Jan Horák jakož­to vedou­cí osob­nost diva­dla i fes­ti­va­lu nadá­le dbá, aby fun­go­val jako mezi­ná­rod­ní medi­á­tor / kul­tur­ní kurá­tor a v rám­ci fes­ti­va­lu pre­zen­to­val domá­cí i pol­ské tvůr­ce, ale také jejich prů­ni­ky v původ­ní tvor­bě Stu­dia Hrdinů. 

---

Ješ­těw evolucináwem

Dob­rá per­for­man­ce pro děti exis­tu­je. Já jsem podob­ně žánro­vě spe­ci­fic­kou insce­na­ci viděl popr­vé — a jsem nad­še­ný. My Tail and I pol­ské­ho kolek­ti­vu Holo­bi­ont byla ces­tou do pra­vě­ku, rych­lým (do pohy­bo­vé­ho slov­ní­ku pře­lo­že­ný) lexi­ko­nem evo­luč­ní­ho vývo­je od pary­by k ptá­kům až po sav­ce i člo­vě­ka vzpří­me­né­ho. Asi 50 minut trva­jí­cí drob­nič­ka pro dro­bo­ti­nu ubí­ha­la nesmír­ně sviž­ně, per­for­mer­ky (Aleksan­d­ra Božek-Mus­zy­ńska, Han­na Byl­ka-Kanec­ka, Dana Chmie­lewska) cho­re­o­gra­fií uchvá­ti­ly kro­mě dětí také jejich dopro­vod. Pozvol­na měni­ly fyzi­ka­li­tu. Pla­zi­ly se po dně, hle­da­ly nádech na pev­ni­ně, obje­vi­ly kon­če­ti­ny a nako­nec… Nako­nec byl chu­mel, a ten chu­mel byl v mrca­sí­cíh ocás­cích, ten chu­mel byly mrca­sí­cí ocás­ky. Drob­ná rekvi­zi­ta, kte­rou na sebe cele nasou­ka­ly zpr­vu ony tři a pak daly k dis­po­zi­ci všem pří­tom­ným na báječ­né kin­der rave párty.

Insce­na­ci a tudíž záži­tek z před­sta­ve­ní by ale měli hod­no­tit ti nej­ví­ce komptent­ní. Pří­tom­né děti. Nechci jim nic pod­sou­vat, ale sou­dě dle bed­li­vé­ho sle­do­vá­ní oca­sem máva­jí­cích rato­les­tí (i zákon­ných zástup­kyň a zástup­ců) mohu s pře­hle­dem kon­sta­to­vat, že v drti­vé vět­ši­ně nad­še­ně kon­zu­mo­va­li per­for­man­ci bez vět­ších pro­tes­tů — tj. vel­mi pozor­ně a odda­ně se poté účast­ni­lii kolek­tiv­ní taneč­ní dru­hé polo­vi­ny, snad­no při­stou­pi­li na závě­reč­ný “super­ob­raz” (smo­ta­li se s per­for­mer­ka­mi jako jed­no tělo do obrov­ské uli­ty) a pak se necha­li hrdě fotit rodi­či pózu­jí­ce s oca­sy vše­mož­ně při­pev­ně­ný­mi na tělo.

Po Pit­chi Hit

Feno­me­nál­ní sólo­vá insce­na­ce Jan Bár­ty Pitch (kte­rou ozna­či­la redak­tor­ka Bar­bo­ra Liš­ka jako jed­nu z top insce­na­cí ve svém výbě­ru z Taneč­ní plat­for­my 2018 ZDE), se dočka­la pokra­čo­vá­ní. Opět Jan Bár­ta. Opět samo­ta. Opět sou­boj per­for­me­ra s nepříz­ní samo­ty. Opět pří­tom­nost. Zatím­co Pitch lze ozna­čit za deka­dent­ní klauné­rii, Pitch vyža­du­je od spo­lu­po­díl­ní­ka situ­a­ce — divá­ka — hlub­ší inves­ti­ci a poro­zu­mě­ní. Nejen sym­pa­tii i sou­cit. Ale také odpor. Per­for­man­ce Hit totiž tra­ves­tu­je nej­po­u­ží­va­něj­ší per­for­ma­tiv­ní fígle a Jan Bár­ta vystu­pu­je z pozi­ce výkon­né­ho (a výsost­né­ho uměl­ce) a před­klá­dá doko­na­lou stu­dii prá­vě někte­rých kole­gů. Ne kon­krét­ních, ale povšech­ně jejich for­mál­ních zlo­zvy­ků i obe­z­li­ček. Na per­fekt­ní pro­jek­ci Dity Havrán­ko­vé visí Bár­to­va hla­va a zlo­věst­ně se kře­ní na dění před sebou asi jako Peter Gab­riel ve video­kli­pu k vypa­lo­vač­ce Sled­ge Ham­mer, bdí nad koná­ním per­fo­me­ra jako cynic­ký palub­ní počí­tač Holly v Čer­ve­ném trpas­lí­ko­vi nebo na živou akci hází nále­ži­tě kyse­lý výraz jako roz­pi­xe­lo­va­ný por­trét ústřed­ní posta­vy stří­leč­ky Doom, když hráč dosta­ne zásah. Ved­le videa a zahuš­ťo­vá­ní scé­ny před­mě­ty se v per­for­man­ci mlu­ví. Bár­ta, byť pou­ka­zu­je na opak, vyva­ro­val rizi­ka se slo­vem naklá­dat aniž by dáva­lo moc smy­sl. To když někte­ří per­for­me­ři své myš­len­ky for­mu­lu­jí v rám­ci insce­na­ce nahlas a jed­ná o se o nestra­vi­tel­ný mix dojmů, naklá­dá­ní s ismy a dal­ších zrůd­nos­tí. Bár­ta s pře­hle­dem před­ná­ší kom­pakt­ní text — že bizar­ní, je v pořád­ku — nejen jakou autor, ale také jako inter­pret. Ten­to “čino­her­ní” um zazá­řil jak v tri­lo­gii Čekár­na nebo insce­na­ci Filok­tétés: Last minu­te v Diva­dle X10.

Krá­sa, kte­rá vypi­je oči…

…a vysa­je duši. Abso­lut­ní doko­na­lost. Insce­na­ce Per­for­mers Ano­ny­mous Ramo­ny Nagab­c­zy­ńske. Doko­na­lost sálá hned z úvod­ní­ho sou­so­ší v nichž se per­for­mer­ky (Karo­li­na Kra­czkowska, Ramo­na Nagab­c­zy­ńska, Maja Pan­kiewicz, Boż­na Wydrowska) a per­for­mer (Rob Wasiewicz) roz­klá­da­jí v pro­sto­ro­vé kom­po­zi­ci podob­ni antic­ké­mu bož­stvu, kte­ré odpo­čí­vá v někte­ré z řím­ských kašen. Sku­pin­ka líně nehnu­tě uží­va­la nad­po­zem­ských rozko­ší a kolem se lad­ně vzná­šel dým z e‑cigaret.

Ta faleš­ná, este­tic­ká krá­sa, to odpor­né v podo­bě medi­te­rán­ní­ho nevku­su, opi­át prů­měr­ných v oka­mže­ní sku­pi­na změ­ni­la ve hru s eru­di­cí, o vytří­be­nos­ti vku­su a při­po­mně­li nám ostat­ním fes­ti­va­lo­vým dra­ma­tur­gům — co to zna­me­ná pozvat SKUTEČNÉ hvězdy. Kolek­tiv­ní doje­tí je pro ně rako­vi­nou, záro­veň nere­zig­nu­jí na emo­ce, nepo­tře­bu­jí být efekt­ní ani šoku­jí­cí tak, aby se dosta­li do číta­nek jako spou­ta indi­fe­rent­ních exhi­bi­ci­o­nis­tů, ale pořád to umí pořád­ně roz­jet. Psy­cho­tic­ky se nesvlí­ka­jí, leč polo­na­zí hra­jí. Vysto­po­vat z holé jevišt­ní pří­tom­nos­ti celé tru­py její žánro­vé záze­mí pat­ři­lo k dal­ším mimo­řád­ným úko­lům — zda čer­pa­jí z tan­ce, per­for­man­ce nebo čino­hry. Všech­ny zmí­ně­né kate­go­rie totiž zvlád­li s napros­tou samo­zřej­mos­tí a přes­nos­tí: pla­zit se po pod­la­ze vil­ně i hro­zi­vě, třást se v před­smrt­ných kře­čích v náru­čí kole­gy­ně, pak při­ro­ze­ně mlu­vit do objek­ti­vu kame­ry.  K obzvláš­tě osvě­žu­jí­cím pasá­žím poté pat­řil výsměch Gro­towské­mu a jeho sty­lu, ale také lidem, kte­ří ten­to bizar­ní, ezo­te­ric­ký kult dodnes uctí­va­jí a mnoh­dy až hys­te­ric­ky hájí.

Insce­na­ce v mno­hém navá­za­la na Hit Jana Bár­ty — sice ve vět­ším měřít­ku, ale meri­tem ve scé­nic­ké pří­tom­nos­ti a defi­ni­tiv­ním řeše­ní vyprázděnosti. 

Bla­že­nost tě osvobodí

Ze spo­lu­prá­ce Stu­dia Hrdi­nů se zahra­nič­ní­mi tvůr­ci vze­šla napří­klad insce­na­ce Pawła Sakowic­ze Fata­mor­ga­na (rezen­ce ZDE). Dal­ším poči­nem v sérii budiž scé­nic­ká báseň Bliss na níš se hole­šo­vic­ká scé­na podí­le­la s řadou pol­ských part­ne­rů. Mul­ti­e­me­di­ál­ní diva NIVVA s pol­skou diva­del­ní a oper­ní reži­sér­kou Mag­da Szpecht halí hlav­ní scé­nu do sou­vis­lé pod­la­hu líza­jí­cí mlhy. Anež­ka Kali­vo­do­vá v podi­vu­hod­ném zápa­su s časem klid­ní a záro­veň pro­vo­ku­je své­ho ava­ta­ra (ovlá­da­né­ho tech­no­lo­gií živé­ho moti­on cap­tu­re). Nikdy mu tedy neu­nik­ne, pro­to­že vždy bude napo­do­bo­vat to, co sama udě­lá. Člo­věk se z toku času také nevy­ma­ní, musí se jím zkrát­ka nechat pře­vál­co­vat. Nesmr­tel­nost sice nikdo neo­belstí, ale Bliss je skvě­lou při­po­mín­kou, že za fes­ti­va­ly / po fes­ti­va­lech by mělo něco zůstat.

I was fuc­king ready!

Málo­kte­rý fes­ti­val se také může pochlu­bit, že by posled­ní pro­gra­mo­vá polož­ka vol­ně pře­šla do after­par­ty, respek­ti­ve se jí rov­nou sta­la. Kruh se uza­vřel, oblouk zacvakl. Kin­der pár­ty s ocás­ky pře­šla do duni­vé­ho tem­na. Před­sko­ka­ni Záko­no­dár­ce Orgá­nů, for­ma­ce tech­ni­ků Stu­dia Hrdi­nů, dea­to­mi­zo­va­la ušní bubín­ky i vědo­mí melo­dič­nos­ti nato­lik, že všech­no, co poté mixo­val na jeviš­ti tech­noďá­bel Maty­áš Dlab lze pova­žo­vat za libozvuč­né. Výtvar­ník s obli­bou v čer­tech Jan Matý­sek pro sku­pi­nu obzvláš­tě vese­lých pří­zra­ků lido­vé slo­ves­nos­ti (Zde­něk Polák, Janet Pro­ke­šo­vá, Zuza­na Smut­ko­vá a Pasi Mäkelä) při­pra­vil oran­žo­vé kom­ple­ty mezi ani­me a kožíš­ko­vým infer­nem, pro­to­že kaž­dý na pla­cu potře­bu­je kostüm. Fan­ta­sy dru­ži­na, par­ta, kte­rou během puto­vá­ní za čaro­dě­jem OZ do Sma­rag­do­vé­ho měs­ta (ale zde spíš měs­ta Crys­tal Meth) posbí­ra­la Dorot­ka, pod­po­ro­va­la divác­ké nad­še­ní pokři­kem: “Are you fuc­king rea­dy?” sta­niž se emblé­mem zhmot­ně­ní raj­ské­ho pek­la, „sluš­ný­ho racho­tu”, “pořád­ný­ho náře­zu”, “vel­ký­ho masa”, “solid­ní audio řezni­či­ny”, kte­rou kaž­dý milo­val a chtěl, aby trva­la ne hodi­nu, ale dvě nebo aspoň pět. Za vší efekt­ní pará­dou se ale nachá­ze­la tep­na mod­rous­ti věků, kte­ré do spo­leč­né tep­ny fouk­ly život brněn­ská plat­for­ma Terén a těle­so D’epog.

Diva­dlo jako moment se ve vizích všech výše zmí­ně­ných sta­lo tím jed­ním jedi­ným pří­tom­ným oka­mži­kem na té jed­né jedi­né z jedi­ných norem, k níž by se mělo vzhlížet.

K fes­ti­va­lu Norma. 

Holo­bi­ont kolek­tiv: My Tail and I
kon­cep­ce: Han­na Byl­ka-Kanec­ka
cho­re­o­gra­fie: kolek­tiv Holo­bi­ont ve spo­lu­prá­ci s Hei­ke Kuhl­mann, Ada­li­sou Men­ghi­ni a Ka Rust­ler
tvor­ba a per­for­man­ce: Aleksan­d­ra Božek-Mus­zy­ńska, Han­na Byl­ka-Kanec­ka, Dana Chmie­lewska
spo­lu­prá­ce na scé­no­gra­fii: Mr.Tail
hud­ba: Józef Buch­naj­zer
svě­tel­ný design: Łukasz Kędzierski/Ewa Gar­niec
pro­duk­ce: Per­for­mat Foun­dati­on
kopro­duk­ce: Pol­ské diva­dlo v Pozna­ni, Diva­dlo ocho­ta Jana a Hali­ny Machul­ských ve Var­ša­vě
part­ner: Soma­tische Aka­de­mie Ber­lin
dis­tri­buce: Per­for­mat Pro­ducti­on – Karo­li­na Wycisk

Jan Bár­ta: Hit
kon­cept a inter­pre­ta­ce: Jan Bár­ta
foto, video, gra­fi­ka, pro­jek­ce: Dita Havrán­ko­vá
tech­nic­ká pod­po­ra, svě­tel­ný design: Vác­lav Hruš­ka a Stu­dio Hrdi­nů
pro­duk­ce: CreWcollective

Ramo­na Nagab­c­zy­ńska: Per­for­mers Ano­ny­mous
cho­re­o­gra­fię: Ramo­na Nagab­c­zy­ńska
dra­ma­tur­gie: Aga­ta Sini­ar­ska
scé­na a kos­týmy: Wik­to­ria Walen­d­zik
hud­ba: Lubo­mir Grze­lak
svě­tel­ný design: Jędr­zej Jęci­kowski
vedou­cí výro­by: Ewa Grze­byk
inspi­ci­ent: Patry­cja Węglarz
per­for­mu­jí: Karo­li­na Kra­czkowska, Ramo­na Nagab­c­zy­ńska, Maja Pan­kiewicz, Rob Wasiewicz, Boż­na Wydrowska
pro­duk­ce: STUDIO the­a­t­re­galle­ry in War­saw
pre­mi­é­ra: 6 září 2024

NIVVA, Mag­da Szpecht: Bliss
režie: Mag­da Szpecht
výtvar­ná kon­cep­ce: NIVVA
hud­ba: NIVVA a Domi­nik Gajar­ský
dra­ma­tur­gie a text: Olga Dry­gas
pro­duk­ce: Michał Rogul­ski a Madla Horá­ko­vá Zelen­ko­vá
per­for­mu­je: Anež­ka Kalivodová

Terén & D’epog: Headban­ger
režie, cho­re­o­gra­fie: Lucia Repaš­ská
kon­cept, dra­ma­tur­gie: Maty­áš Dlab
vystu­pu­jí: Zde­něk Polák, Janet Pro­ke­šo­vá, Zuza­na Smut­ko­vá, Pasi Mäkelä
živá hud­ba: Maty­áš Dlab, Pasi Mäkelä a Záko­no­dár­ce Orgá­nů (spe­cial guest pro fes­ti­val Nor­ma)
scé­no­gra­fie: D’epog
kos­týmy: Jan Matý­sek
svě­tel­ný design, tech­no­lo­gie: Jonáš Garaj
zvuk: Jozef Esto Fer­taľ, Vác­lav Mari­án Šesták
výtvar­ná spo­lu­prá­ce: Max Lysáček