V site-specific verzi inscenace Ostrov! pro festival Bread & Dance Prague 2025 proměnila Jana Burkiewiczová kostel Sv. Šimona a Judy v prostor apokalyptického snu. Hlas Miroslava Krobota pronáší vize zániku a obnovy civilizace, zatímco videomapping rozechvívá stěny chrámu tropickou zelení, krvavým světlem i propastmi zkázy. Performerky a performeři Burkicom se v této krajině proměn a probouzení stávají vyděšenými zvířaty, která hledají útočiště, dotek, spánek, i záchranu před sebou samými.
Inscenace Jany Burkiewiczové, na jejímž scénáři se podíleli také Tomáš Luňák a Jiří Macek, představuje extrakt desetileté tvorby Burkicom, zároveň však i syntézu jejích dlouhodobých témat: cykličnosti života, viny, kolektivní identity a oběti. Site-specific prostředí kostela sv. Šimona a Judy, s jeho chladnou majestátností a zvukovou rezonancí, proměňuje Ostrov! v jakýsi rituální requiem pro lidstvo, které už neví, zda se probouzí, nebo upadá do spánku. Jako zvířata v noře za dlouhého zimního spánku. Krobotův hlas vypráví o katastrofě, o novém počátku, o světě, který se stále znovu zrodí, aby se znovu zničil.
Zpočátku se zdá, že sledujeme hru zvířat, která se schovávají pod nízké praktikábly, cupitají kolem diváků a pokládají si hlavy na jejich ruce. Kostýmy Barbory Procházkové – bílé pásky přes bedra, naznačující jakýsi mnišský řád – spolu se sakrálním prostorem kostela vytvářejí dojem rituální mnišské komunity, která osciluje mezi posvátností a instinktem. Diváci se stávají její součástí: jejich osobní hranice se rozpouštějí v kontaktu s tanečníky, kteří se s něžnou i zvířecí bezelstností přibližují na dosah lidské dlaně.
Helena Arenbergerová se postupně proti smečce vymezuje. Ve světelném designu Pavly Beranové se její osamocená figura střetává s ostatními, kteří na ni bezhlasně „řvou“, cení tesáky, dupají, obnovují své společenství v násilném rytmu. Tady vzniká (pro mne) klíčový motiv Ostrova! – cyklus kolektivní agrese a smíření, archetypální drama smečky, která potřebuje oběť, aby přežila. V obraze uštvaného „vlka“ Michala Heribana, zahnaného až na okraj praktikáblů, se fyzické divadlo mění v obraz ukřižování – gestem, v němž se zvíře stává člověkem a člověk zvířetem.
Zvířecí spánek, který následuje, má až mystický charakter. Těla performerů se chvějí, zhluboka oddychují, vzájemně se dotýkají. Burkiewiczová zde dokáže proměnit fyzickou blízkost v poetickou metaforu – spánek jako útočiště, ale i jako stav před probuzením do dalšího cyklu destrukce. Paulína Šmatláková mizí v útrobách hlediště a znovu se rodí na druhé straně scény jako nový tvor, mládě, jehož nejisté pohyby evokují vznik života z prapůvodního chaosu.
Vrcholná pasáž přichází se scénou oběti Veroniky Tököly. Tělo, které se stává předmětem boje, je zvedáno, je jím házeno, jinými je naopak chráněno i roztrháváno v mystickém sparagmu, fyzická energie tu získává rozměr sakrálního násilí. Heriban, Ondruš, Giovanetti a Orszulik vytvářejí kruh, v němž se násilí a něha stávají neoddělitelnými. Projekce kresby uhlem na stěnách – snad silueta města, snad jen vzpomínka na něj – se rozplyne v modrém světle nad oltářem.
Závěrečný obraz přináší zlom: po zvířecím chaosu přichází falešný ráj. Na pláži září „shiny happy people“, mladí, opálení, perfektní. Performerky a performeři v maskách prasat stojí v modrém světle jako post-lidé, kteří už dávno ztratili vlastní tělo i empatii: „Jsou věci, které za peníze nekoupíte.“ V kontextu předchozího zápasu působí jako ironické echo reklamy, která nahrazuje duchovní prázdno falešným štěstím.
Ostrov! je apokalyptická vize současnosti, světa, v němž se lidé stávají zvířaty ze strachu a zvířata lidmi ze soucitu. Burkiewiczová s mimořádným citem pro prostor, rytmus a fyzickou symboliku vytváří scénický rituál, který osciluje mezi divadelním obrazem, performativní akcí a snovým výjevem. Zkáza, o níž Krobot hovoří, se neodehrává někde v budoucnosti: už probíhá, právě teď, v nás.
V tvorbě Jany Burkiewiczové představuje Ostrov! syntézu mnohaleté cesty od expresivního tanečního divadla k performativnímu rituálu, který se nebojí ani filozofických ani spirituálních přesahů. V kontextu současného českého tance působí dílo Burkicom jako výjimečně komplexní výpověď. Propojuje choreografii, projekci, výtvarnou symboliku i etické tázání po limitech lidství. To, co by u jiných mohlo vyznít jako efektní apokalyptická alegorie, Burkiewiczová přetavuje v existenciální podobenství o křehkosti života. Ostrov! tak není jen vizuálně působivým závěrem desetileté kapitoly, ale především apelativním gestem: výzvou k zastavení a probuzení z dlouhého spánku, který se nám zdá být pohodlným, ale v němž už možná tiše hyneme.
