Již během studií začal spolupracovat s Národním divadlem, později působil v Losers Cirque Company a nedávno obdržel Cenu generálního ředitele ND. Přesto se Matěj Petrák rozhodl opustit zázemí úspěšného souboru a jít vlastní, autorskou cestou. Založil festival Théseova loď, vyrábí loutky ze dřeva a hledá způsoby, jak dostat nonverbální divadlo k širšímu publiku. „Když někdo řekne: ‚Já bych na pantomimu nešel,‘ a pak odchází nadšený, tak jsem splnil cíl,“ říká o své snaze ukázat lidem, že tento žánr není jen o proužkovaných tričkách a bílých tvářích.
Jste umělec rozkročený mezi divadlem a televizí, věnoval jste se i bojovým sportům jako MMA. Kdybyste se měl definovat vy sám – co u vás momentálně dominuje?
Profesně rozhodně převažuje divadlo. Ale, je pravda, že mám spoustu koníčků. Teď mě dost baví práce se dřevem a kůží. Kdybych to měl seřadit pracovně, tak donedávna jsem byl nejčastěji k vidění jako interpret. Čím dál víc se mi ale rozrůstá autorská tvorba. Řekl bych, že je to již tak 50 na 50. Na třetím místě je pak výuka a workshopy.
Jak jste se vůbec dostal k nonverbálnímu divadlu?
Poprvé jsem o téhle možnosti slyšel na festivalu v Šumperku v roce 2016. V té době jsem měl o pantomimě stereotypní představu – bílá tvář, proužky, pitvoření se… Zkrátka nic zajímavého. Směřoval jsem spíš k činohře. Tam mi zase chyběl často nějaký pohyb, akce. Poté jsem, ale na jiném festivalu, v Ostravě, uviděl novocirkusové představení a řekl si: „Tohle! Tohle chci dělat“. Bylo to hravé, zábavné a u těch lidí jsem viděl nadšení a chuť.
Začal jsem tedy pátrat po možnostech. Vybíral jsem mezi pohybovým divadlem a činohrou na JAMU vs. činohrou a alternou na DAMU. Na alterně mi tehdy sdělili, že na HAMU se už tolik nezaměřují jen na pantomimu, ale i na nový cirkus.
Takže rozhodování mezi školami nakonec nebylo tak jednoduché, že?
To nebylo. Zároveň pohybové divadlo na JAMU se zase otevíralo rok přede mnou. Musel bych tedy počkat pár let, až se zase otevře ročník. Ale na činohře jsem potkal spoustu lidí z různých uměleckých zákoutí, například Elišku Brumovskou, která kdysi chodila na dramaťák k mojí mámě, a pak mi zmizela ze života. Když jsem ji tam potkal, společně se spoustou dalších lidí, hned mě přijali mezi sebe. Rozhodování se mi ještě ztížilo, protože v tu dobu už jsem byl přijatý na HAMU.
A jak to dopadlo?
Rozhodl jsem se pro Prahu. Na HAMU jsem při přijímačkách řekl, že jsou prioritou, protože jsem věřil, že právě tam budu mít k novému cirkusu blíž. Jenže JAMU mě tehdy okouzlila. Poprosil jsem o čas na rozmyšlenou, a nakonec se rozhodl tak, jak jsem prvně slíbil.
Lákal vás tedy primárně nový cirkus?
Zpočátku ano, i když v srdci jsem měl stále činohru. Trochu mě mrzelo, že nonverbální divadlo na HAMU u nás nemá takový zvuk jako JAMU nebo DAMU, ačkoliv jde o stejně kvalitní katedru. Později jsem ale zjistil, že v zahraničí je HAMU mnohem známější než doma. Ten obor je trochu zastrčený tím, že spadá pod hudební a taneční fakultu – spousta serverů ho ani neuvádí jako možnost studia divadla. Mně se ale tehdy mimo jiné podařilo propojit se s lidmi z DAMU a dostat se do širších kruhů.
Během studia jsem pak poznal krásu pantomimy, grotesky, klaunérie…
To se vám zřejmě podařilo fenomenálně, jelikož už v prvním ročníku jste nastartoval kariéru v Národním divadle.
Nejen já, šel jsem tam i s kluky z Losers. V prváku jsem si totiž napsal všechny akrobacie, co jsem mohl, například gymnastiku s panem Pachlem. Další pedagog, pan Fiřt, mi pak nabídl, ať chodím i k němu, jelikož učil ještě večerní gymnastiku v hale Bohemians. Hned první hodinu mi řekl: „Znáš skupinu Losers? Trénují nahoře, seznámím tě.“ A od příštího týdne už jsem trénoval s nimi.
V polovině prváku jsem udělal svoji první etudu „Boxer“. Tu tehdy viděl Radim Vizváry, zaujala ho a pozval mě s ní na svůj festival. Radim později dělal v Národním divadle operu Láska ke třem pomerančům a vybral si právě kluky z Losers, mezi nimiž jsem byl i já. To bylo první představení, co jsem s nimi dělal.
Jaká pro vás byla spolupráce s Losers Cirque Company?
Byla mezi námi neskutečná energie – bavilo to mě i je. I když to mělo třeba spoustu nedokonalostí, tak to zcela přehlušila ta silná energie a přátelství. Do Prahy jsem šel s tím, že tam bude šance se s nimi seznámit. Vyšlo to a hned v prvním semestru. Říkal jsem si: tak, teď jsem si splnil, co jsem chtěl, a co teď?
A co přišlo pak?
První byla Láska ke třem pomerančům, pak nějaké komerční vystoupení, potom jsem zaskočil do představení Kolaps a úplně první věc, co jsme nazkoušeli, a v čem jsem byl od začátku, byli Heroes.
Čas strávený s lidmi ze skupiny pro mě byl něco nezapomenutelného, a i když všichni z původní sestavy po různých neshodách odešli, tak navzdory tomu jsme stále přátelé, potkáváme se a třeba i plánujeme…
Zmínil jste, že to pro vás bylo splnění snu. Přesto jste v souboru nezůstal. Co vás přimělo odejít?
Lidé v určitém bodě začnou vnímat umění jinak. Pro mě byli prioritou lidé, které vidím na jevišti, ne to, že budu pod nějakou značkou. Když jsem viděl, že ti, se kterými jsem si rozuměl, chtějí jít jinam, šel jsem také.
Odchod ze skupiny pro vás znamenal start sólové dráhy, kde jste se mohl profilovat čistě podle sebe. Zdá se, že jste té svobody využil k radikální změně nálady. Vaše absolventské představení Memento Mori je totiž poměrně temné. Kde se ten nápad vzal?
Já už k tomu inklinoval dřív. Ať už k autorské tvorbě, tak k temnějšímu rázu. U Mementa jsem si dal takový profesní úkol: Nikdy jsem neviděl udělanou hnusnou nebo odpornou věc v té hezké, lyrické pantomimě. Pantomima, kterou jsem vídával, byla hezká, romantická, vznešená, čistá, anebo vtipná. Ale nikdy jsem neviděl opravdu tragický příběh, který by byl ne vznešený, ale ušmudlaný, syrový. Hnusný příběh, který nekončí dobře. Naopak to, co se zdá celou dobu jako humorná linka, je možná nakonec ještě tragičtější. Myslím si, že tenhle úkol se mi povedl.
S takto specifickým autorským projektem ale potřebujete i vhodný prostor. Byl právě tohle ten impuls, proč jste se pustil do organizování vlastního festivalu Théseova loď?
Ten úplně první impuls vzešel už z mého bakalářského představení Pouť. Zajímavé je, že to nebylo ani sólo a leckdo by to mohl nazvat činohrou. Hrál jsem ho právě na lodi. Mám totiž sen, že budu mít loď, se kterou budu moct obrážet přístavy a hrát. Tohle byl takový první dotek tohoto dalšího snu. Když jsem tam pak chtěl hrát znovu, produkce bratří Formanů, kterým loď patří, mi dala seznam termínů, z nichž jsem tehdy mohl hrát jenom jeden nebo dva. Říkal jsem si, že je škoda nechat ty termíny ladem, když mají o náš obor zájem. Tak jsem jim navrhnul: co kdybychom udělali zkušební festival a já ty termíny v průběhu měsíce zaplním? Tak jsme to zkusili.
Název Théseova loď zní mytologicky. Co má symbolizovat?
Vychází z myšlenkového paradoxu, kdy se měl Theseus vracet na Ithaku a během cesty vyměnil každou součástku na své lodi. Přijel do přístavu a vyvstala otázka: je to stále ta stejná loď? A co když z původních součástek poskládám loď znovu? Která je ta pravá?
Festival na tomto paradoxu stavěl: Na začátku byly jenom termíny, takže se objevila podobná otázka jako v onom mytologickém příběhu: Je to festival, nebo není? Je studentský? Profesionální? A co na něm vlastně můžeme hrát?
Organizovat festival na vodě ale asi není jen tak. Jaké byly vaše začátky?
Celé dosavadní ročníky byly dosti na vodě… První rok jsme sehnali jen pár představení a bylo to velmi komorní. Další rok jsem Loď Tajemství oslovil znovu, jenže přišly povodně. Loď musela odplout do přístavu a nevědělo se, jestli voda klesne. Poté se zjistilo, že do rozvodů na Náplavce natekla voda, a když už to vypadalo, že elektřina bude, tak Loď Tajemství zabarikádovala jiná loď a nikdo z ní neodpovídal. Nakonec festival na lodi nebyl, sehnal jsem jeden bar a hráli jsme tam. Museli jsme to zkrátit, ale nechtěl jsem to hned po prvním roce rušit. Letos to konečně bylo na lodi soustavně čtyři dny za sebou.
Letošní ročník nesl podtitul „Divadlo bez kotvy“. Co si pod tím mohli diváci představit?
To, že se nechceme držet na jednom místě a nechceme škatulky. Je úplně nepodstatné, jestli ve své tvorbě použiju 60 % zpěvu, 20 % žonglování, 20 % pantomimy. Důležité je divadlo samotné. Nechci separovat jednotlivé žánry. Existuje pojem „totální divadlo“ – mix všeho, co dokáže diváka vtáhnout. Takže kromě pantomimy a grotesky tam letos byla i moderní magie, loutky nebo prvky nového cirkusu.
Dal jste prostor spíše profesionálům, nebo studentům?
Je to na pomezí. První rok byla vize dát možnost lidem, kteří nemají na to si pronajmout divadlo a řešit vše okolo. To zůstává, jen se to zvětšuje. Festival je pro profesionály, kteří si chtějí zahrát a být v kontaktu s lidmi, ale i pro studenty, kteří zrovna vychází ze školy. V té chvíli totiž člověk potřebuje co nejvíce hrát, být vidět a potkávat se s lidmi z oboru. Je to celé ta šedá zóna.
Letos se tedy festival konečně odehrál v plném rozsahu tak, jak jste si přál. Jak to na lodi vypadalo?
Konečně se nám podařilo, aby to mělo tvář oficiálního festivalu, který byl vidět. Mám hodně rád podzim a ta nastávající atmosféra na vodě s výhledem na Hrad může být krásná, i když je to specifický prostor – fouká tam, občas prší. Letos byla trochu zima a lidé i účinkující kvůli nemocem odpadali, ale zvládli jsme to. Měli jsme zatím nejvyšší návštěvnost, i když za mě stále nebyla dostatečná.
Zmínil jste zimu a specifické podmínky. Jak na to reagovali návštěvníci? Letos jste pro ně měli připravenou i unikátní formu zpětné vazby – vzkaz v láhvi…
To byl nápad, jak udržet propojení s diváky. Bál jsem se, jestli to lidé budou využívat, ale nakonec jsme měli dost vzkazů. Byly tam dobré podněty, které nám pomůžou. Samozřejmě i některé nesplnitelné, jako když někdo zmiňoval, že by byl rád, abychom zařídili teplo, aby se dalo být na palubě od začátku do konce, apod. Láhev mám uloženou a bude i příští rok.
Když už festival funguje a má svou tvář, jakou s ním máte vizi do budoucna?
Rád bych, aby ten festival měl jméno natolik silné, že být na něm bude znamenat určitou prestiž. Ne proto, abych já jmenoval, co za to stojí, ale aby ti lidé měli snazší cestu dál. Aby mohli říct: „Hráli jsme na Théseově lodi,“ a už jim to otevíralo dveře zase dál. Chtěl bych, aby to pomohlo celému oboru, aby nebyl uzavřený jen do jedné malé skupinky.
Mluvíte o budování jména festivalu, které by přitáhlo pozornost. V dnešní době ale často platí, že největším magnetem pro diváky je známá tvář z obrazovky a vy se v poslední době objevujete i v televizních seriálech. Pomáhá vám televizní známost přitáhnout lidi do divadla na pantomimu?
Kdysi bývala návštěva divadla asi víc věcí společenského statusu – hezky se obléknout a jít, protože se to sluší. Moje generace už to takhle nevnímá. Dnes fungují jiná lákadla. Ale třeba známá tvář fungovala vždy. Jen je třeba ty nové tváře budovat, a ne jim bránit.
Nedávno jsme hráli pro střední školu IT z Havířova. Kdyby se těm žákům řeklo jen to, že jdou na pantomimu, jsem přesvědčený, že většinu z nich by to nezajímalo. Ale oni přišli, po představení se chtěli fotit, měli spoustu dotazů a pak mi psali, že to bylo to nejlepší, co viděli. To je pro mě důkaz, že to má smysl. A je mi jedno, v čem přišli, hlavně, že přišli.
Spousta představení vzniká a staví na jménech. Mít známé jméno nebo ocenění je zkrátka snazší způsob, jak k sobě dostat lidi. Ale pak je stejně na umělci, jestli je dokáže přesvědčit, že to za to stojí. Využít popkulturní známost k tomu, abych získal prostředky pro něco, čemu chci dát hloubku, a ukázal lidem jiné světy – to je podle mě ta nejlepší kombinace.
To je pragmatický přístup k marketingu. Když se ale zaměříme čistě na řemeslo – jaký je pro vás rozdíl v hraní před kamerou a na jevišti?
Na natáčení je to specifické – chvilku stop, pak se zase hned musí jet naplno. Když je kolem vás třicet lidí ze štábu, snadno získáte pocit, že štáb už toho viděl tolik, že je jen tak nedojmete a třeba ani nezajímáte. V divadle je to přesně naopak. I kdyby tam bylo dvě stě lidí, jsou tam právě proto, aby ty emoce viděli a prožili s vámi.
Dá se v tomhle „technickém“ prostředí filmového štábu vůbec cítit uvolněně?
Určitě dá. Jen je to jiné. V obou případech se člověk otrká a pozná lidi z oboru. Když pak přijdete na plac nebo do divadla a někdo na vás zavolá: „Jé, čau, budeme tu spolu?“, hned se cítíte lépe. Máte pocit, že tam patříte a nemusíte nikomu nic dokazovat. S přibývajícími zkušenostmi pak mizí takové ty vnitřní pochybnosti typu „co když to nebylo dobré“. Víte, že vás ti lidé berou, a můžete se soustředit čistě na svou práci.
O tom, že ji děláte dobře, svědčí nejen přijetí štábem, ale i oficiální uznání na té nejvyšší úrovni. Nedávno jste získal Cenu generálního ředitele Národního divadla, mimo jiné za „divadelní inteligenci“. Co si pod tím pojmem představujete vy?
Pro mě je to mít divadelní cit a schopnost si poradit. Můžete mít nazkoušenou verzi, vědět přesně, odkud kam jít a co říct, ale realita toho daného dne je vždycky jiná. Něco se nerozsvítí, technika selže, nebo musíte improvizovat dle citu. Divadelní inteligence je právě ta schopnost orientovat se v těchto syrových momentech. Musíte situaci vyřešit tak, abyste diváka neztratil a nezradil – aby se mu ten iluzorní svět nerozpustil před očima. Není to jen o fyzické orientaci v prostoru, ale především o té mentální.
Tuhle schopnost orientace a adaptace určitě využijete i mimo jeviště. S cenou generálního ředitele v kapse se nabízí otázka – kam směřujete teď?
Primárně chystám nové sólové představení „RUMBLE“. Téma nosím v hlavě už dlouho, ale do plné fyzické přípravy ho pouštím až teď. Brzdilo mě hledání vhodného prostoru. Tím, že tvořím bez grantu, potřebuji najít partnera s podobným smýšlením, nejen pronajímatele sálu.
Takže čekáte na tu správnou konstelaci?
Dá se to tak říct: Správný moment. Nesvědčí mi, když se na něčem aktivně pracuje rok. Jakmile se nápad začne formovat, musí jít ven, jinak to ve mně „zahnije“ a ztratí to tu správnou energii. No, a na premiéru jsem již prostor našel. Jana Ryšlavá se svými dalšími spolupracovníky z „MOVE Ostrava” se rozhodli mě podpořit víc, než jsem čekal a zařídili vše další potřebné k uvedení. Premiéra bude ve Studiu G (v Ostravě) a to 5.3. a 6.3., tak kdyby někdo chtěl zavítat, budu moc rád.
