Rubrika: Recenze

Je to již něko­lik měsí­ců, kdy se Nová scé­na lou­či­la se svým vede­ním. Byli jsme zvě­da­ví, co nás, taneč­ní pub­li­kum za dal­ší éry čeká. Po zku­šeb­ním obdo­bí jsme z dosa­vad­ní spo­lu­prá­ce zkla­ma­ní. Jako­by bylo na Nové scé­ně bez­vlá­dí. Vyha­zov ale, zdá se, dosta­ne­me my. Až do kon­ce sezó­ny se nechys­tá žád­ná nová pre­mi­é­ra, v sezó­ně příští jsou… Pokra­čo­vat ve čte­ní V obla­cích bezčasí

Praž­ský komor­ní balet roz­ší­řil nedáv­no svůj reper­toár o dal­ší dílo. Ten­to­krát vede­ní PKB inves­to­va­lo do pro­jek­tu pro šest taneč­ní­ků, kte­rý hos­tu­jí­cí cho­re­o­gra­fic­ká dvo­ji­ce – Uri Igvi a Johan Gre­ben – nazva­la Beat.

Ten­to člá­nek by se také mohl jme­no­vat – „Mluv­me spo­lu“, neboť to byla hlav­ní moti­va­ce k uspo­řá­dá­ní seri­á­lu dis­ku­sí věno­va­ných tan­ci, kte­ré pro­bí­ha­ly v kre­a­tiv­ním pro­sto­ru Dru­ži­na v Krym­ské uli­ci v Pra­ze kaž­dý dub­no­vý čtvr­tek (až na ten prv­ní, kte­rý by koli­do­val se zahá­je­ním Čes­ké taneč­ní plat­for­my, tak­že se začí­na­lo středou). 

29. duben je kaž­do­roč­ně zasvě­cen osla­vám Mezi­ná­rod­ní­ho dne tan­ce. V Pra­ze se osla­vo­va­lo už popáté. Na roz­díl od minu­lých roč­ní­ků orga­ni­zá­to­ři nezvo­li­li mot­to „den, kdy se bude tan­čit všu­de“, kte­ré evo­ku­je budo­va­tel­ský film z 50. let. Letos šlo o „den, kte­rý je tře­ba protančit“.

Osla­vy Mezi­ná­rod­ní­ho dne tan­ce před pěti lety roz­je­lo občan­ské sdru­že­ní Vize tan­ce, teh­dy sil­ně zamě­ře­né na tanec nezá­vis­lých sku­pin, pro­fe­si­o­ná­lů v oblas­ti con­tem­po­ra­ry. Hned od začát­ku však poje­tí oslav dne tan­ce pat­ři­lo do sfé­ry sdí­le­ní, spo­lu­prá­ce, potře­by roz­li­šit půva­by a sílu tan­ce v našich životech.

Nedáv­no dra­ma­tur­gie hole­šo­vic­ké stagi­o­ny Alfred ve dvo­ře nabíd­la praž­ské­mu pub­li­ku výživ­nou ukáz­ku sou­čas­né rumun­ské tvor­by Roma­ni­an Pul­se. Zdá se, že nená­pad­ná pře­hlíd­ka z kra­je Mir­cei Eli­a­da a Ioa­ny Mony Popo­vi­ci vzbu­di­la neče­ka­ný roz­ruch a Janu Bohutín­skou inspi­ro­va­la k násle­du­jí­cí reflexi.

Prv­ní čís­lo Taneč­ní zóny roku 2014 je na svě­tě. Na jeho strán­kách najde­te mj. i zamyš­le­ní per­for­me­ra a peda­go­ga Radi­ma Vizváry­ho nad osu­dem a per­spek­ti­va­mi čes­ké pan­to­mi­my. Jeho pod­nět­ný člá­nek vám při­ná­ší­me jako pozván­ku k dal­ším tex­tům zalis­to­va­ným v naší taneč­ní revue!

Oče­ká­va­né dílo Vila­ma Dočo­lo­man­ské­ho a sou­bo­ru Far­my v jes­ky­ni mělo ten­to týden pre­mi­é­ru v Diva­dle Ponec. Vidě­lo je nejen domá­cí pub­li­kum, ale i zahra­nič­ní hos­té Čes­ké taneč­ní plat­for­my. Téma Infor­má­to­rů je glo­bál­ní a mělo by zne­po­ko­jit kaž­dé­ho (zákaz­ní­ka) kde­ko­li na světě.

Ostře sle­do­va­ný Cirk La Puty­ka v nové insce­na­ci vsa­dil na osvěd­če­nou režij­ní znač­ku. Reži­sé­rem Play se tak stal Mak­sim Koma­ro, uzná­va­ný fin­ský novo­cir­ku­so­vý reži­sér, kte­rý v roce 2012 uve­dl spo­leč­ně s Cir­kem La Puty­ka insce­na­ci Slaps­tick Sonata.

Od pre­mi­é­ry fan­ta­zií srší­cí insce­na­ce ubě­hl sko­ro rok. Nyní se uvá­dí v pozmě­ně­ném obsa­ze­ní, ale se stej­ným espri­tem a energií.