Autor: Veronika Hrabalová

„A přes tuhle apli­ka­ci může­me být v kon­tak­tu se svý­mi blíz­ký­mi.“ Baza­ar 2020, tro­chu jinak. Letos si v Altě nedám dob­ře vychla­ze­né­ho Med­vě­da. Nebu­du si str­kat kabát pod svou žid­li (pro­to­že nesná­ším šat­ny) ani si nedám na scho­dech Pon­ce cigá­ro. Sed­nu si doma v tep­lá­kách na gauč a s dvoj­kou v ruce budu napja­tě čekat až Baza­ar spus­tí stream.

Exis­tu­je vztah mezi tělem a mocí? Mezi naší vizu­ál­ní pre­zen­ta­cí a jejím vli­vem na to, jak nás vní­má oko­lí? Lze tělo a jeho mož­nos­ti tré­no­vat či usměr­ňo­vat za kon­krét­ním účelem?

Fes­ti­val Kore­spon­dan­ce, kona­jí­cí se čás­teč­ně v Pra­ze, ale pře­de­vším ve Žďá­ru nad Sáza­vou v sobě pro­po­ju­je pohy­bo­vé i myš­len­ko­vé tren­dy zemí tří kon­ti­nen­tů. Fes­ti­val pod­po­ru­je komu­nit­ní pro­jek­ty, zapo­ju­je míst­ní obča­ny a svou poe­ti­kou vyja­dřu­je přá­tel­ský a ote­vře­ný postoj k mezi­o­bo­ro­vé a transkon­ti­nen­tál­ní spo­lu­prá­ci. Nepo­pi­ra­tel­ně oslo­vu­je pro­fe­si­o­nál­ní taneč­ní­ky z celé­ho svě­ta, nad­šen­ce i náhod­né kolemjdou­cí. Jed­no­du­še se zde snou­bí pres­tiž účin­ku­jí­cích se sko­ro až domác­kou… Pokra­čo­vat ve čte­ní Umíš-li mlu­vit, můžeš zpí­vat, umíš-li cho­dit, můžeš tančit.

Exis­to­vat v tichu by bylo krás­né. Pod vli­vem při­chá­ze­jí­cích e‑mailů, zpráv na mes­sen­ge­ru, ruchů měs­ta a neu­stá­lé­ho tele­fo­no­vá­ní tou­žím být na chví­li v míst­nos­ti, kde bude jen ticho. Socio-psy­­cho­lo­­gic­­ké expe­ri­men­ty však doka­zu­jí, že člo­věk v sou­čas­nos­ti už na ticho není napro­gra­mo­ván. Absen­ce zvu­ků, stej­ně tak jako svět­la nebo soci­ál­ní­ho kon­tak­tu, jedin­ce dohá­ní ke sta­vům úzkos­ti, stra­chu a “šílen­ství”. Komu­ni­ka­ce… Pokra­čo­vat ve čte­ní Baza­ar 2018 – zákla­dy komu­ni­ka­ce, rados­ti, důvě­ry a štěs­tí v něko­li­ka krocích

Žije­me ve zrych­le­ném svě­tě. Kla­de na nás nema­lé náro­ky, vyža­du­je výsled­ky, úspěch…A my se při­způ­so­bu­je­me – rodi­ně, poča­sí, eko­no­mic­ké a poli­tic­ké situ­a­ci, i jiným lidem. Kam se podě­la naše při­ro­ze­nost – to, co nás zce­la nezišt­ně a bez­dů­vod­ně napl­ňu­je a při­ná­ší pocit svo­bo­dy a štěs­tí? Stě­žo­vat si na to, že něco nemám, něco mi chy­bí, něco nejde, je už jako… Pokra­čo­vat ve čte­ní You have to lose con­t­rol. Yes, that is beautiful.

Dvě fes­ti­va­lo­vá před­sta­ve­ní insce­na­ce Hor­ses in the sky Kibbu­tz Con­tem­po­ra­ry Dan­ce Com­pa­ny na fes­ti­va­lu Diva­del­ní svět Brno v cho­re­o­gra­fii Rami­ho Be’era od počát­ku dopro­vá­ze­la slo­va chvá­ly a budi­la pocit, že divák uvi­dí něco fan­tas­tic­ké­ho. Bylo Hor­ses in the sky ve sku­teč­nos­ti výji­meč­né a pře­sa­hu­je tak dale­ce pomy­sl­nou lať­ku toho, co lze v rám­ci sou­čas­né­ho tan­ce nebo pohy­bo­vé­ho diva­dla vidět?