„A přes tuhle aplikaci můžeme být v kontaktu se svými blízkými.“ Bazaar 2020, trochu jinak. Letos si v Altě nedám dobře vychlazeného Medvěda. Nebudu si strkat kabát pod svou židli (protože nesnáším šatny) ani si nedám na schodech Ponce cigáro. Sednu si doma v teplákách na gauč a s dvojkou v ruce budu napjatě čekat až Bazaar spustí stream.
Autor: Veronika Hrabalová
Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.
Tenká hranice mezi svobodou a chaosem
Existuje vztah mezi tělem a mocí? Mezi naší vizuální prezentací a jejím vlivem na to, jak nás vnímá okolí? Lze tělo a jeho možnosti trénovat či usměrňovat za konkrétním účelem?
Umíš-li mluvit, můžeš zpívat, umíš-li chodit, můžeš tančit.
Festival Korespondance, konající se částečně v Praze, ale především ve Žďáru nad Sázavou v sobě propojuje pohybové i myšlenkové trendy zemí tří kontinentů. Festival podporuje komunitní projekty, zapojuje místní občany a svou poetikou vyjadřuje přátelský a otevřený postoj k mezioborové a transkontinentální spolupráci. Nepopiratelně oslovuje profesionální tanečníky z celého světa, nadšence i náhodné kolemjdoucí. Jednoduše se zde snoubí prestiž účinkujících se skoro až domáckou… Pokračovat ve čtení Umíš-li mluvit, můžeš zpívat, umíš-li chodit, můžeš tančit.
Mířím někam nebo nikam?
Dvě ženy na téměř prázdném jevišti a velká snaha o něco, ale o co? Možná o nic. Režisérka a choreografka Karine Ponties spojuje schopnosti, tělesné předpoklady i přirozenou komiku Petry Tejnorové a Terezy Ondrové v projektu s názvem Same same, inspirovaném částečně osobností a herectvím amerického filmového komika Bustera Keatona.
Harmonie plechu.
Průmyslové zóny charakterem své existence, svým účelem, materiálem, barvou i mírou nebezpečí, které v nich představuje pohyb, nepůsobí zrovna jako důvěryhodné, nebo snad komfortní místo k pobytu. Vnímáme-li je však z jiného úhlu pohledu, mohou v sobě skrývat tajemství, dobrodružství, vzrušení a třeba i dětskou touhu po objevování, kterou jsme jako děti zažívaly na vrakovištích nebo zříceninách zahradních chatek.
Bazaar 2018 – základy komunikace, radosti, důvěry a štěstí v několika krocích
Existovat v tichu by bylo krásné. Pod vlivem přicházejících e‑mailů, zpráv na messengeru, ruchů města a neustálého telefonování toužím být na chvíli v místnosti, kde bude jen ticho. Socio-psychologické experimenty však dokazují, že člověk v současnosti už na ticho není naprogramován. Absence zvuků, stejně tak jako světla nebo sociálního kontaktu, jedince dohání ke stavům úzkosti, strachu a “šílenství”. Komunikace… Pokračovat ve čtení Bazaar 2018 – základy komunikace, radosti, důvěry a štěstí v několika krocích
I am counting my unborned children.
Na scéně, jejíž dominantou je čtvercové mini jeviště, stojí cihlová věž. Věž, která může být symbolem síly a pevnosti, a již postupně do výšky staví žena, o níž nic nevím. Cécile Da Costa je zpěvačka, herečka, tanečnice a performenka, spolupracující se Spitfire Company, Farmou v jeskyni, Cirqueonem a mnoha dalšími.
You have to lose control. Yes, that is beautiful.
Žijeme ve zrychleném světě. Klade na nás nemalé nároky, vyžaduje výsledky, úspěch…A my se přizpůsobujeme – rodině, počasí, ekonomické a politické situaci, i jiným lidem. Kam se poděla naše přirozenost – to, co nás zcela nezištně a bezdůvodně naplňuje a přináší pocit svobody a štěstí? Stěžovat si na to, že něco nemám, něco mi chybí, něco nejde, je už jako… Pokračovat ve čtení You have to lose control. Yes, that is beautiful.
Geniální koně pod brněnskou oblohou?
Dvě festivalová představení inscenace Horses in the sky Kibbutz Contemporary Dance Company na festivalu Divadelní svět Brno v choreografii Ramiho Be’era od počátku doprovázela slova chvály a budila pocit, že divák uvidí něco fantastického. Bylo Horses in the sky ve skutečnosti výjimečné a přesahuje tak dalece pomyslnou laťku toho, co lze v rámci současného tance nebo pohybového divadla vidět?
Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka, neboť prkno v márnici je docela prosté.
V letošní sezóně Balet Národního divadla v Brně plánuje nastudovat dvě premiéry. Kromě Čajkovského Spící krasavice (22. dubna 2017) uvedl 10. listopadu autorskou inscenaci Chvění v režii a choreografii Petra Zusky, s nímž jsem si povídala nejen o tanci, ale také o dramaturgii, světelném designu i specifické hudbě Henryka Góreckého a Jiřího Pavlici.