Ztracené pohyby: Choreografie nepovšimnutého v době neustálého převíjení

Co se sta­ne s ges­ty, kte­rých se zba­vu­je­me? Najde je někdo, kdo je zno­vu pou­ži­je? A kde najde­me ty, kte­ré už nikdo nechce? V nové cho­re­o­gra­fii Ztra­ce­né pohy­by cho­re­o­gra­f­ky Tere­zy Ondro­vé a reži­sér­ky Pet­ry Tej­no­ro­vé obchá­zí­me diva­del­ní ilu­zi a pozo­ru­je­me úče­lo­vou spor­tov­ní halu jako živý archiv toho, co bývá čas­to přehlíženo. 

Ve spo­lu­prá­ci s míst­ní­mi tee­nage­ry nahra­zu­je Tem­po­ra­ry Collecti­ve kla­sic­ký pří­běh glit­cho­vým, opa­ku­jí­cím se rytmem kaž­do­den­ní­ho živo­ta. Jed­ná se o pohl­cu­jí­cí eko­sys­tém, v němž zapo­me­nu­tý baló­nek, banál­ní odkaz na rea­li­ty show nebo osl­ňu­jí­cí svět­lo z led­nič­ky mají přes­ně stej­nou váhu jako vel­ko­le­pé diva­del­ní ges­to, a při­po­mí­na­jí nám, že v éře neu­stá­lé­ho digi­tál­ní­ho pře­ví­je­ní může být tou nejau­ten­tič­těj­ší cho­re­o­gra­fií čas­to prá­vě ta, kte­ré si nevšimneme.

Od samé­ho počát­ku zavá­dě­jí Ztra­ce­né pohy­by vel­mi spe­ci­fic­ký režim vní­má­ní. Nevstu­pu­je­me do ste­ril­ní­ho black boxu, ale do běž­né spor­tov­ní tělo­cvič­ny. Ta je sama o sobě vyme­zo­vá­na výraz­ný­mi reklam­ní­mi nápi­sy, např. „Volley“ a růz­ný­mi reklam­ní­mi ban­ne­ry, jež se stá­va­jí (snad) neza­mýš­le­nou sou­čás­tí mizanscén, a chtě nechtě pro­chá­ze­jí „povin­nou” sémi­o­zou. Povin­nou z toho důvo­du, že je v nás samot­ných sil­ně zako­ře­ně­na potře­ba smys­lu, kte­rá se stá­vá moti­vem Ztra­ce­ných pohy­bů, neboť prá­vě z nachá­ze­ní smys­lu v banál­ním (pohy­bu) vlast­ně vychá­zí. Insce­na­ce se nesna­ží mas­ko­vat rea­li­tu ilu­zí; spí­še vyu­ží­vá uti­li­tár­ní pro­stor kaž­do­den­ní­ho potu jako rámec pro izo­la­ci frag­men­tů lid­ské­ho chování.

Hlav­ním cílem Tere­zy Ondro­vé a Pet­ry Tej­no­ro­vé je vytvo­řit archiv toho, co bývá pře­hlí­že­no. Co jsou to ty „ztra­ce­né“ pohy­by? Komu chy­bí? Nejed­ná se o zkon­stru­o­va­ná ges­ta, ale o prv­ní zazna­me­na­né pro­je­vy všed­nos­ti. Uměl­ci a uměl­ky­ně čer­pa­jí ze spo­leč­né­ho kata­lo­gu oby­čej­ných věcí: někdo zmí­ní rea­li­ty show Výmě­na man­že­lek, krou­ce­ní vla­sů, pohrá­vá­ní si s ofi­nou nebo všed­ní ruti­nu lyžař­ské­ho výle­tu. Je to neu­stá­le se opa­ku­jí­cí stín závě­so­vé spo­ny na záclo­ně v jedou­cím auto­bu­su. V obzvláš­tě výmluv­ném oka­mži­ku si per­for­mer David Krá­lík na ces­tě z prá­ce domů všim­ne balón­ku zachy­ce­né­ho na vět­vič­ce. Roz­po­zná v tom ztra­ce­ný pohyb – tako­vý, kte­rý svět zce­la pře­hlí­ží – a poku­sí se jej pře­tvo­řit do per­for­ma­tiv­ní­ho scé­ná­ře. Vlast­ní pohy­by si ale, prá­vě díky dra­ma­tur­gii pro­sto­ru, v němž se insce­na­ce ode­hrá­vá, snad popr­vé uvě­do­mu­ji i já: regu­lu­ji pozi­ci na tělo­cvič­né lavi­ci, jem­ně posou­vám pánev, abych ule­vil bedrům, v hodi­no­vém před­sta­ve­ní hle­dám poho­dl­nou a bezbo­lest­nou pozi­ci, a sám snad popr­vé v živo­tě vědo­mě sedím. Jako­by se rámec cho­re­o­gra­fie stal sou­čás­tí i mého myš­le­ní, a mé pohy­by prv­ky rámce.

Samot­ný pro­ces pře­kla­du se navíc občas pohy­bu­je na ten­kém ledě. Jak nazna­ču­jí doslov­né pře­kla­dy kaž­do­den­ních čin­nos­tí, před­sta­ve­ní občas nebez­peč­ně balan­cu­je na hra­ni­ci este­ti­ky herec­kých etud při při­jí­ma­cích zkouš­kách na DAMU. Díky důsled­né­mu struk­tu­rál­ní­mu pro­ve­de­ní a poe­tic­ké­mu vzá­jem­né­mu pro­po­je­ní se však insce­na­ce z vel­ké čás­ti vyhý­bá tomu, aby se sta­la pou­hou exhi­bi­cí. „Tohle se prá­vě teď děje za mnou,“ komen­tu­je Krá­lík a ote­ví­rá sta­vi­dla prou­du surre­a­lis­tic­kých, frag­men­to­va­ných obra­zů svých mla­dých kole­gů a kole­gyň: hoří­cí papír, vibru­jí­cí tele­fon na sto­le, neko­neč­ná řeka, svět­lo uvnitř led­nič­ky, kte­ré se roz­sví­tí jen pro­to, že ji někdo ote­vřel. Jsme svěd­ky mys­li roz­pouš­tě­jí­cí se v mlé­ce; sub­jek­tu roz­lo­že­né­ho na mik­ro­sko­pic­ké části.

Stej­ně jako v před­chá­ze­jí­cím díle Tem­po­ra­ry Collecti­ve One Gestu­re je i zde cho­re­o­gra­fic­ký ryt­mus do znač­né míry určo­ván smyč­ka­mi, tech­no­lo­gic­ký­mi zása­hy a mecha­ni­kou „glitche“. Vizu­ál­ní scé­nu infil­tru­jí pro­jek­ce rotu­jí­cích svě­tel, nebo „mod­ré­ho poly­sty­re­no­vé­ho objek­tu”. Záznam mod­ré­ho slu­neč­ní­ku se neú­nav­ně opa­ku­je – dopře­du, doza­du, dopře­du, doza­du. Toto neu­stá­lé pře­tá­če­ní v rám­ci pro­jek­ce odrá­ží naši sou­čas­nou eko­no­mi­ku pozor­nos­ti, v níž se čas již nepo­hy­bu­je line­ár­ně, ale zadr­há­vá se a opa­ku­je. Video­pro­jek­ce Domi­ni­ka Lukác­se Žiž­ky nejsou pou­hý­mi abs­trakt­ní­mi smyč­ka­mi; vychá­ze­jí z kon­krét­ních videí, kte­rá nato­či­li samot­ní aktéři/rky.

Pop­kul­tur­ní výběr v cho­re­o­gra­fi­ích Ondro­vé není nikdy dílem náho­dy a i v tom­to pří­pa­dě pomá­há jejich ostří roz­ře­zá­vat a zpří­stup­ňo­vat inter­pre­tač­ní vrst­vy, o kte­ré by mož­ná byla ško­da při­jít. Od absurd­ní před­sta­vy šťá­vy na stro­pě až po náh­lý pokyn Show me your inner Diva pro­po­ju­je insce­na­ce hlu­bo­ké s pro­fán­ním. Pro­sto­rem se nesou tóny cover­ver­ze Smells like Teen Spi­rit od Nir­va­ny v podá­ní Pat­ty Smi­th, avšak nej­vý­raz­něj­ší vib­ra­ce má Jóga od Björk.

Björk se v ní zabý­vá hlu­bo­kým emo­ci­o­nál­ním ukot­ve­ním upro­střed bouř­li­vé­ho pro­stře­dí. Tato sklad­ba, čas­to popi­so­va­ná jako zvu­ko­vá pocta jak její nej­lep­ší pří­tel­ky­ni, tak drs­né, nepřed­ví­da­tel­né a tek­to­nic­ké pří­ro­dě její­ho rod­né­ho Islan­du, mapu­je kom­plex­ní „emo­ci­o­nál­ní kra­ji­ny“. Zkou­má myš­len­ku, že sku­teč­né spo­je­ní, jas­nost a hlu­bo­ká krá­sa se čas­to skrý­va­jí prá­vě v momen­tech cha­o­su, kri­ze nebo ohro­mu­jí­cí intenzity.

Ztra­ce­né pohy­by se zabý­va­jí roz­tříš­tě­nou, ohro­mu­jí­cí rea­li­tou kaž­do­den­ní­ho živo­ta a dospí­vá­ní – spo­le­čen­ský­mi tla­ky, neu­stá­lým digi­tál­ním pře­tá­če­ním a „záva­da­mi“ v naší schop­nos­ti sou­stře­dit se. Když insce­na­ce vyu­ží­vá prá­vě tuto sklad­bu, souzní to s cílem cho­re­o­gra­f­ky nachá­zet umě­ní v pře­hlí­že­ném a cha­o­tic­kém. Suro­vá, neuhla­ze­ná a neklid­ná ges­ta dva­a­dva­ce­ti tee­nage­rů nejsou jen náhod­ným šumem; utvá­ří vlast­ní emo­ci­o­nál­ní kra­ji­nu. Pro­mě­na všed­ní­ho oka­mži­ku v cho­re­o­gra­fii spo­čí­vá v nale­ze­ní jas­nos­ti a este­tic­ké hod­no­ty v cha­o­tic­kém, ohro­mu­jí­cím zážit­ku dospívání.

Jak Björk v refré­nu půso­bi­vě zpí­vá: Stav nou­ze, jak krás­né je být ve sta­vu nou­ze, stav nou­ze je mís­to, kde chci být. To doko­na­le vysti­hu­je ducha pro­duk­ce: při­je­tí „závad“ a nedo­ko­na­los­tí kaž­do­den­ní­ho živo­ta a uzná­ní, že ten­to stav neu­stá­lé pro­mě­ny není něčím, co je tře­ba napra­vo­vat, ale něčím krás­ným, v čem (jedi­ně) lze žít.

Na insce­na­ci se podí­lí dva­cet dva tee­nage­rů ve věku 11 – 18 let z čes­ko­bu­dě­jo­vic­ké­ho regi­o­nu a tvůr­čí pro­ces trval něko­lik měsí­ců. Pro­jekt výslov­ně pojí­má sou­čas­ný tanec jako nástroj pro dušev­ní zdra­ví a sebe­vy­já­d­ře­ní v obdo­bí dospí­vá­ní a kon­krét­ně se zabý­vá tla­ky, kte­rým jsou mla­dí lidé vysta­ve­ni v sou­vis­los­ti s „výko­nem, vzhle­dem a soci­ál­ní­mi vztahy“.

V koneč­ném důsled­ku dílo Ztra­ce­né pohy­by uka­zu­je, že se učí­me pohy­bo­vat nejen jeden od dru­hé­ho, ale i od arche­ty­pál­ních sil: od zví­řat, od vody, od ohně. Zapo­je­ní míst­ních tee­nage­rů není pou­hou okras­nou akti­vi­tou na posí­le­ní komu­ni­ty, ale samot­nou tká­ní celé­ho díla. Jejich mik­ro­pří­běhy se stá­va­jí naší kolek­tiv­ní pamě­tí: běží­cí bra­tr, děde­ček pokou­še­jí­cí se vyna­lézt lid­ská kří­d­la, syn­chro­ni­zo­va­né plav­ky­ně, rus­ké kolo na Matěj­ské pou­ti, klá­da uná­še­ná prou­dem řeky – to vše vyvr­cho­lí pod melan­cho­lic­kou tíhou hud­by sku­pi­ny Anto­ny and the Johnsons.

Ztra­ce­né pohy­by nejsou line­ár­ním vyprá­vě­ním ani nena­bí­ze­jí jas­ně vyře­še­nou kul­mi­na­ci. Namís­to toho uka­zu­jí stav (se)trvání v cha­o­su. Uspo­řá­dá­va­jí sdí­le­ný čas a pozor­nost, čímž opět doka­zu­jí, že v sou­čas­né cho­re­o­gra­fii není absen­ce kla­sic­ké gra­da­ce vadou, ale nezbyt­nou pod­mín­kou pro kon­fron­ta­ci s frag­men­to­va­nou rea­li­tou našich kaž­do­den­ních životů.

Tem­po­ra­ry Collecti­ve & Jiho­čes­ké diva­dlo, Pra­ha / Čes­ké Buděj­vi­ce — Tere­za Ondro­vá, Pet­ra Tej­no­ro­vá: Ztra­ce­né pohy­by. Kon­cept, režie a cho­re­o­gra­fie: Tere­za Ondro­vá, Pet­ra Tej­no­ro­vá, tvor­ba, tanec, cho­re­o­gra­fie a účin­ku­jí­cí: Emma Fia­la, David Krá­lík, Jonáš Kor­di­na, Mira­die Kitam­ba­la Kuče­ro­vá, Lau­ra Kup­ko­vá, Valen­tý­na Pau­ro­vá, Roze­ta Pavlá­to­vá, Ale­xan­dra Ptáč­ko­vá, Matyl­da Říč­ná, Karin Schle­ge­lo­vá, Sofia Libu­še Scott, Alž­bě­ta Drvo­to­vá, Andě­la Halá­s­zo­vá, Tobi­áš Samec, Tere­za Sam­ko­vá a Taneč­ní sku­pi­na Alle­gria (Deni­sa Davi­do­vá, Kris­tý­na Drho­vá, Mag­da­lé­na Gal­ko, Ha An Ho, Vane­sa Micha­lo­vá, Lui­sa Myle­ro­vá, Tere­za Pic­mau­so­vá, Tere­za Šaš­ko­vá, Gab­rie­la Top­ko­vá), hud­ba a sound design: Jan Čtvrt­ník, zvuk: Jan Sed­lá­ček, svě­tel­ný design: Katarí­na Morá­vek Ďuri­co­vá, video­pro­jek­ce a střih: Domi­nik Lukács Žiž­ka, dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Sod­ja Lot­ker, koor­di­na­ce dětí (bud­dy) a tvůr­čí spo­lu­prá­ce: Ale­na Novot­ná. Pro­duk­ce: Danie­la Řehá­ko­vá, Anna-Maria Zwyr­tek (Tem­po­ra­ry Collecti­ve); Mar­tin Roš­ka­ňuk, Moni­ka Ton­ca­ro­vá (Jiho­čes­ké diva­dlo); Mar­ké­ta Hrd­lič­ka Mál­ko­vá, Pet­ra Kou­bo­vá (REZI.DANCE); Anna Davis (Čes­ké Budě­jo­vi­ce 2028). Psá­no z pre­mi­é­ry 13. čer­ven­ce 2026 v rám­ci fes­ti­va­lu Již­ní Své­ráz, Čes­ké Budějovice.