Simone Forti
(25. 3. 1935 Florencie, Itálie — 29. 7. 2026 Los Angeles, USA)
Italsko-americká tanečnice, choreografka, performerka, pedagožka a taneční teoretička, průkopnice postmoderního umění. Od padesátých let minulého století vystupovala v řadě galerií a netradičních prostorů a vedla taneční workshopy. Její inovace v oblasti postmoderního tance, včetně průkopnického souboru prací z roku 1961 s názvem Dance Constructions spolu s jejím přínosem k ranému hnutí Fluxus, ovlivnily řadu světových tanečníků a umělců.
Narodila se do židovské rodiny v italské Florencii. Když jí byly tři roky, její rodina ze země v reakci na antisemitské zákony zavedené Mussoliniho vládou emigrovala. Po pobytu ve Švýcarsku (v Bernu), Francii, New Yorku a Los Angeles nastoupila v roce 1953 na Reed College v Portlandu v Oregonu, kde studovala biologii; tam se seznámila s minimalistickým umělcem Robertem Morrisem, za kterého se v roce 1955 provdala (rozvedli se v roce 1962). Oba studium přerušili a přestěhovali se do San Franciska, kde studovala u tanečnice a choreografky Anny Halprin.
V roce 1959 se vrátili do New Yorku, kde se seznámila s umělci, tanečníky a skladateli z downtownové performativní scény, mezi nimiž byli Robert Ellis Dunn, John Cage, Yvonne Rainer či Steve Paxton, a podílela se na raném vývoji hnutí Fluxus. Zúčastnila se programu, který měl obrovský vliv na postmoderní tanec – kompozičního workshopu Roberta Ellise Dunna ve Studiu Merce Cunninghama. Stala se průkopnicí radikálně nového přístupu k tanci, který se soustředil na netrénované, intuitivní pohyby těla.
Ve své revoluční sérii tanečních prací Dance Constructions, zahájené v roce 1960, dostali účastníci jednoduchou rekvizitu a pokyny a byli vedeni k taneční/pohybové improvizaci. Vzhledem k absenci předem připravené choreografie tak velká část výsledného představení závisela na samotných tanečnících. Své práce uvedla v newyorské Reuben Gallery a poté v rámci série Chambers Street Loft Series Yoko Ono. Tyto „konstrukce“, běžné činnosti inspirované levnými materiály, jako je překližka či lano, měly velký vliv na založení Judson Dance Theater Paxtonem a Rainer v roce 1962. Devět prací (konceptů, instalací), z nichž se skládá cyklus Dance Constructions, bylo v roce 2015 zařazeno do sbírky Muzea moderního umění v New Yorku (MoMA): šlo o přelomový okamžik v oblasti sbírání tance. (Dance Constructions budou uvedeny v MoMA na počátku roku 2027.)
V letech 1962 — 1966 byla vdaná za performera Roberta Whitmana, s nímž pravidelně spolupracovala na happeninzích. Po jejich rozchodu žila v Itálii (v Římě), kde pozorovala a kreslila pohyby zvířat v tamní zoologické zahradě. Zvířata v zajetí ji inspirovala k vytvoření performančního cyklu Sleep Walkers/Zoo Mantras (1968/2010), v němž se snažila pohybem ztělesnit zvířecí gesta a rytmy. V roce 2026 uvedla toto dílo ve spolupráci s International Studio & Curatorial Program (ISCP), což bylo její první newyorské představení od sedmdesátých let. V rozhovoru pro časopis frieze v roce 2014, v němž se zamýšlela nad proměnami ve své tvorbě po sérii Dance Constructions, řekla: „Proč jsem se změnila? Myslím, že je to proto, že miluji pohyb.“
Během svého pobytu v Římě přispěla k posílení vazeb mezi italskou a americkou uměleckou scénou. Italského performera, spisovatele, režiséra a galeristu Fabia Sargentiniho totiž seznámila s mnoha předními osobnostmi postmoderního tance, s nimiž se setkala v New Yorku. Společně uspořádali v roce 1969 v římské galerii L’Attico, kterou vedl Fabio Sargentini, festival Danza Volo Musica Dinamite, na kterém vystoupili Steve Paxton, Yvonne Rainer, Trisha Brown, David Bradshaw, Deborah Hay a další umělci. Později se zúčastnila římských festivalů Music and Dance U.S. (1972) a Musica e danza contemporanea (1974), na nichž vystoupili také Joan Jonas, Charlemagne Palestine a La Monte Young. Právě na těchto akcích se v Itálii i Evropě poprvé představil americký postmoderní tanec a avantgardní hudba.
V roce 1969 se vrátila do Spojených států, aby se v srpnu zúčastnila hudebního festivalu ve Woodstocku, kde následný rok žila v místní komuně, během něhož experimentovala s LSD – o této zkušenosti psala v knize Handbook in Motion, vydané v roce 1974.
V roce 1970 se vrátila do Los Angeles a připojila se k umělecké skupině soustředěné kolem Kalifornského institutu umění (California Institute of the Arts). Bydlela společně s Nam June Paikem, Alison Knowlesa hudebníkem Peterem Van Riperem, který se později stal jejím třetím manželem (1974 — 1981). V letech 1970 — 1972 příležitostně zastupovala Allana Kaprowa jako lektorka na CalArts, nejprve na kampusu Villa Cabrini v Burbanku a poté ve stálém kampusu ve Valencii. Organizovala neformální workshopy tance a hudební improvizace s názvem Open Gardenia, pod vedením mistra Marshalla Ho’o začala cvičit tai-či – což se stalo jejím celoživotním koníčkem – a zahájila dlouhodobou spolupráci se skladatelem Charlemagne Palestinem. Výsledkem jejich spolupráce bylo dílo Illuminations, performativní projekt, který vznikl v roce 1971 a byl poté uveden v mnoha galeriích po celém světě, mimo jiné v Louvru (2014), ve Vleeshal Markt (2016) či v Centru současného umění Luigi Pecci v Pratu v rámci projektu Illuminations Revisited (2021), kde ji jako performerku zastoupila Sarah Swenson.
V osmdesátých letech zahájila novou kapitolu svého uměleckého bádání: vyvinula Logomotion, performativní formu založenou na souběžné improvizaci řeči a pohybu, kterou popsala jako způsob, jak se dostat k myšlenkám ještě předtím, než nabudou racionální podoby. Z této zkušenosti vzešly News Animations – improvizace vycházející z aktuálního dění (především ze zpráv v denním tisku), které se prostřednictvím spojení verbálního a tělesného jazyka zabývají politickými, sociálními a environmentálními tématy. Pokračovala v jejich uvádění po celém světě, včetně významného vystoupení v Hammer Museum v Los Angeles v roce 2012. Spolupracovala s divadelním souborem v Pensylvánii a žila v komunitě Mad Brook Farm ve Vermontu. V roce 1986 také založila soubor Simone Forti & Troupe — společně s tanečníky K.J. Holmesem, Lauri Nagelovou, Davidem Rosenmillerem a Davidem Zambranem, k nimž se později přidal Eric Schoefer. Skupina vytvářela kolektivní představení založená na takzvaných „krajinných portrétech“, často doprovázená živým kreslením, které bylo nedílnou součástí představení.
V roce 1998 se opět vrátila do Los Angeles, kde strávila zbytek života a po určitou dobu vyučovala na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.
Umělecky však byla nadále velmi aktivní. V první dekádě 21. století vytvořila řadu inscenací s kolektivem The Sleeves po boku Terrence Luke Johnsona, Sarah Swenson a Douglase Wadlea — vznikly tak inscenace Unbuttoned Sleeves, Civics 101, Turtles All The Way Down, To Borrow Salt a Conversation Piece. V letech 2009 — 2015 spolupracovala s Jeremiah Dayem a Fredem Deweyem na sérii tanečních a performativních představení a výstav věnovaných projektu News Animations. V roce 2009 zahájila spolupráci s galerií The Box L.A., kde pravidelně vystavovala až do uzavření tohoto prostoru v červnu 2026. Následně se připojila k milánské galerii Raffaella Cortese.
V roce 2014 se v Museu der Moderne v Salcburku konala první velká retrospektivní výstava její tvorby. Ve stejném roce vystoupila v Louvru a v newyorském MoMA, které v roce 2015 zařadilo do svých sbírek její dílo Dance Constructions. Téměř o deset let později, v roce 2023, se dočkala retrospektivní výstavy v MoCA v Los Angeles a získala jedno z nejvýznamnějších ocenění ve svém oboru: Zlatého lva Benátského bienále za celoživotní přínos v oblasti tance. Nevěděla jsem, co Zlatý lev je, řekla v roce 2023 v rozhovoru pro New York Times a dodala: Pokud někdo musí letos převzít tuto roli, je mi ctí, že za celou taneční komunitu jej mohu převzít já.
Smrtí Simone Forti jsme přišli o jednu z osobností, které ve druhé polovině 20. století nejvýrazněji přispěly k novému vymezení samotného pojmu „tanec“. Její odkaz zahrnuje choreografii, performanci, výtvarné umění i pedagogickou činnost a nadále ovlivňuje umělce i instituce po celém světě. Úkolem nadace Simone Forti Art Trust, který byl založen v roce 2024 jako formální právní struktura pro správu, ochranu a katalogizaci celoživotního díla této významné italsko-americké postmoderní umělkyně a choreografky, je a bude uchovávat a propagovat její tvůrčí odkaz, který trvale proměnil vztah mezi tělem, pohybem a současným uměním.
/Z více zdrojů pro i‑Tz připravil a zpracoval Vladimír Hulec/