Rubriky
Aktuality Contemporary dance Performance art/Body art Zahraničí

Zemřela Simone Forti

Simo­ne For­ti
(25. 3. 1935 Flo­ren­cie, Itá­lie — 29. 7. 2026 Los Ange­les, USA)

Ital­sko-americ­ká taneč­ni­ce, cho­re­o­gra­f­ka, per­for­mer­ka, peda­gož­ka a taneč­ní teo­re­tič­ka, prů­kop­ni­ce post­mo­der­ní­ho umě­ní. Od pade­sá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí vystu­po­va­la v řadě gale­rií a netra­dič­ních pro­sto­rů a ved­la taneč­ní worksho­py. Její ino­va­ce v oblas­ti post­mo­der­ní­ho tan­ce, včet­ně prů­kop­nic­ké­ho sou­bo­ru pra­cí z roku 1961 s názvem Dan­ce Con­structi­ons spo­lu s jejím pří­no­sem k rané­mu hnu­tí Flu­xus, ovliv­ni­ly řadu svě­to­vých taneč­ní­ků a umělců.

Simon Forti v roce 2015. Foto Jason Underhill
Simo­ne For­ti (2015). Foto Jason Underhill

Naro­di­la se do židov­ské rodi­ny v ital­ské Flo­ren­cii. Když jí byly tři roky, její rodi­na ze země v reak­ci na anti­se­mit­ské záko­ny zave­de­né Mus­so­li­ni­ho vlá­dou emi­gro­va­la. Po poby­tu ve Švý­car­sku (v Ber­nu), Fran­cii, New Yor­ku a Los Ange­les nastou­pi­la v roce 1953 na Reed Colle­ge v Portlan­du v Ore­go­nu, kde stu­do­va­la bio­lo­gii; tam se sezná­mi­la s mini­ma­lis­tic­kým uměl­cem Rober­tem Morri­sem, za kte­ré­ho se v roce 1955 pro­vda­la (roz­ved­li se v roce 1962). Oba stu­di­um pře­ru­ši­li a pře­stě­ho­va­li se do San Fran­cis­ka, kde stu­do­va­la u taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ky Anny Halprin. 

Simone Forti začátkem šedesátých let. Foto Museum of Performance + Design, San Francisco
Simo­ne For­ti začát­kem šede­sá­tých let. Foto Muse­um of Per­for­man­ce + Design, San Francisco

V roce 1959 se vrá­ti­li do New Yor­ku, kde se sezná­mi­la s uměl­ci, taneč­ní­ky a skla­da­te­li z down­tow­no­vé per­for­ma­tiv­ní scé­ny, mezi nimiž byli Robert Ellis Dunn, John Cage, Yvon­ne Rai­ner či Ste­ve Pax­ton, a podí­le­la se na raném vývo­ji hnu­tí Flu­xus. Zúčast­ni­la se pro­gra­mu, kte­rý měl obrov­ský vliv na post­mo­der­ní tanec – kom­po­zič­ní­ho worksho­pu Rober­ta Elli­se Dun­na ve Stu­diu Mer­ce Cun­ningha­ma. Sta­la se prů­kop­ni­cí radi­kál­ně nové­ho pří­stu­pu k tan­ci, kte­rý se sou­stře­dil na netré­no­va­né, intu­i­tiv­ní pohy­by těla.

Ve své revo­luč­ní sérii taneč­ních pra­cí Dan­ce Con­structi­ons, zahá­je­né v roce 1960, dosta­li účast­ní­ci jed­no­du­chou rekvi­zi­tu a poky­ny a byli vede­ni k taneční/pohybové impro­vi­za­ci. Vzhle­dem k absen­ci pře­dem při­pra­ve­né cho­re­o­gra­fie tak vel­ká část výsled­né­ho před­sta­ve­ní závi­se­la na samot­ných taneč­ní­cích. Své prá­ce uved­la v newy­or­ské Reu­ben Galle­ry a poté v rám­ci série Cham­bers Street Loft Series Yoko Ono. Tyto „kon­struk­ce“, běž­né čin­nos­ti inspi­ro­va­né lev­ný­mi mate­ri­á­ly, jako je pře­kliž­ka či lano, měly vel­ký vliv na zalo­že­ní Jud­son Dan­ce The­a­ter Pax­to­nem a Rai­ner v roce 1962. Devět pra­cí (kon­cep­tů, insta­la­cí), z nichž se sklá­dá cyk­lus Dan­ce Con­structi­ons, bylo v roce 2015 zařa­ze­no do sbír­ky Muzea moder­ní­ho umě­ní v New Yor­ku (MoMA): šlo o pře­lo­mo­vý oka­mžik v oblas­ti sbí­rá­ní tan­ce. (Dan­ce Con­structi­ons budou uve­de­ny v MoMA na počát­ku roku 2027.)

V letech 1962 — 1966 byla vda­ná za per­for­me­ra Rober­ta Whitma­na, s nímž pra­vi­del­ně spo­lu­pra­co­va­la na hap­pe­nin­zích. Po jejich roz­cho­du žila v Itá­lii (v Římě), kde pozo­ro­va­la a kres­li­la pohy­by zví­řat v tam­ní zoo­lo­gic­ké zahra­dě. Zví­řa­ta v zaje­tí ji inspi­ro­va­la k vytvo­ře­ní per­for­manč­ní­ho cyk­lu Sle­ep Walkers/Zoo Man­tras (1968/2010), v němž se sna­ži­la pohy­bem ztě­les­nit zví­ře­cí ges­ta a rytmy. V roce 2026 uved­la toto dílo ve spo­lu­prá­ci s Inter­nati­o­nal Stu­dio & Cura­to­rial Pro­gram (ISCP), což bylo její prv­ní newy­or­ské před­sta­ve­ní od sedm­de­sá­tých let. V roz­ho­vo­ru pro časo­pis frie­ze v roce 2014, v němž se zamýš­le­la nad pro­mě­na­mi ve své tvor­bě po sérii Dan­ce Con­structi­ons, řek­la: „Proč jsem se změ­ni­la? Mys­lím, že je to pro­to, že milu­ji pohyb.“

Během své­ho poby­tu v Římě při­spě­la k posí­le­ní vazeb mezi ital­skou a ame­ric­kou umě­lec­kou scé­nou. Ital­ské­ho per­for­me­ra, spi­so­va­te­le, reži­sé­ra a gale­ris­tu Fabia Sar­gen­ti­ni­ho totiž sezná­mi­la s mno­ha před­ní­mi osob­nost­mi post­mo­der­ní­ho tan­ce, s nimiž se setka­la v New Yor­ku. Spo­leč­ně uspo­řá­da­li v roce 1969 v řím­ské gale­rii L’At­ti­co, kte­rou vedl Fabio Sar­gen­ti­ni, fes­ti­val Dan­za Volo Musi­ca Dina­mi­te, na kte­rém vystou­pi­li Ste­ve Pax­ton, Yvon­ne Rai­ner, Trisha Brown, David Brad­shaw, Debo­rah Hay a dal­ší uměl­ci. Poz­dě­ji se zúčast­ni­la řím­ských fes­ti­va­lů Music and Dan­ce U.S. (1972) a Musi­ca e dan­za con­tem­po­ra­nea (1974), na nichž vystou­pi­li také Joan Jonas, Char­le­mag­ne Pales­ti­ne a La Mon­te Young. Prá­vě na těch­to akcích se v Itá­lii i Evro­pě popr­vé před­sta­vil ame­ric­ký post­mo­der­ní tanec a avant­gard­ní hudba.

Wesleyan University Press 2021. Repro archiv
Wesleyan Uni­ver­si­ty Press 2021. Repro archiv

V roce 1969 se vrá­ti­la do Spo­je­ných stá­tů, aby se v srpnu zúčast­ni­la hudeb­ní­ho fes­ti­va­lu ve Wood­stoc­ku, kde násled­ný rok žila v míst­ní komu­ně, během něhož expe­ri­men­to­va­la s LSD – o této zku­še­nos­ti psa­la v kni­ze Han­d­book in Moti­on, vyda­né v roce 1974. 

V roce 1970 se vrá­ti­la do Los Ange­les a při­po­ji­la se k umě­lec­ké sku­pi­ně sou­stře­dě­né kolem Kali­forn­ské­ho insti­tu­tu umě­ní (Cali­for­nia Insti­tu­te of the Arts). Byd­le­la spo­leč­ně s Nam June Pai­kem, Ali­son Knowle­sa hudeb­ní­kem Pete­rem Van Ripe­rem, kte­rý se poz­dě­ji stal jejím tře­tím man­že­lem (1974 — 1981). V letech 1970 — 1972 pří­le­ži­tost­ně zastu­po­va­la Alla­na Kap­ro­wa jako lek­tor­ka na CalArts, nej­pr­ve na kam­pu­su Vil­la Cab­ri­ni v Bur­ban­ku a poté ve stá­lém kam­pu­su ve Valen­cii. Orga­ni­zo­va­la nefor­mál­ní worksho­py tan­ce a hudeb­ní impro­vi­za­ce s názvem Open Gar­de­nia, pod vede­ním mis­tra Mar­shal­la Ho’o zača­la cvi­čit tai-či – což se sta­lo jejím celo­ži­vot­ním koníč­kem – a zahá­ji­la dlou­ho­do­bou spo­lu­prá­ci se skla­da­te­lem Char­le­mag­ne Pales­ti­nem. Výsled­kem jejich spo­lu­prá­ce bylo dílo Illu­mi­nati­ons, per­for­ma­tiv­ní pro­jekt, kte­rý vzni­kl v roce 1971 a byl poté uve­den v mno­ha gale­ri­ích po celém svě­tě, mimo jiné v Lou­v­ru (2014), ve Vle­e­shal Markt (2016) či v Cen­t­ru sou­čas­né­ho umě­ní Lui­gi Pec­ci v Pra­tu v rám­ci pro­jek­tu Illu­mi­nati­ons Revi­si­ted (2021), kde ji jako per­for­mer­ku zastou­pi­la Sarah Swenson.

Plakát k vystoupení v Eye Level Gallery v americkém Halifaxu v roce 1981. Repro archiv
Pla­kát k vystou­pe­ní v Eye Level Galle­ry v ame­ric­kém Hali­fa­xu v roce 1981. Repro archiv
Simone Forti: Sleep Wlkers (2010). Foto Jason Underhill
Simo­ne For­ti: Sle­ep Wal­kers (2010). Foto Jason Underhill

V osm­de­sá­tých letech zahá­ji­la novou kapi­to­lu své­ho umě­lec­ké­ho bádá­ní: vyvi­nu­la Logo­mo­ti­on, per­for­ma­tiv­ní for­mu zalo­že­nou na sou­běž­né impro­vi­za­ci řeči a pohy­bu, kte­rou popsa­la jako způ­sob, jak se dostat k myš­len­kám ješ­tě před­tím, než nabu­dou raci­o­nál­ní podo­by. Z této zku­še­nos­ti vze­šly News Ani­mati­ons – impro­vi­za­ce vychá­ze­jí­cí z aktu­ál­ní­ho dění (pře­de­vším ze zpráv v den­ním tis­ku), kte­ré se pro­střed­nic­tvím spo­je­ní ver­bál­ní­ho a těles­né­ho jazy­ka zabý­va­jí poli­tic­ký­mi, soci­ál­ní­mi a envi­ron­men­tál­ní­mi téma­ty. Pokra­čo­va­la v jejich uvá­dě­ní po celém svě­tě, včet­ně význam­né­ho vystou­pe­ní v Ham­mer Muse­um v Los Ange­les v roce 2012. Spo­lu­pra­co­va­la s diva­del­ním sou­bo­rem v Pen­syl­vá­nii a žila v komu­ni­tě Mad Bro­ok Farm ve Ver­mon­tu. V roce 1986 také zalo­ži­la sou­bor Simo­ne For­ti & Trou­pe — spo­leč­ně s taneč­ní­ky K.J. Hol­me­sem, Lau­ri Nage­lo­vou, Davi­dem Rose­n­mille­rem a Davi­dem Zam­bra­nem, k nimž se poz­dě­ji při­dal Eric Scho­efer. Sku­pi­na vytvá­ře­la kolek­tiv­ní před­sta­ve­ní zalo­že­ná na tak­zva­ných „kra­jin­ných por­trétech“, čas­to dopro­vá­ze­ná živým kres­le­ním, kte­ré bylo nedíl­nou sou­čás­tí představení.

V roce 1998 se opět vrá­ti­la do Los Ange­les, kde strá­vi­la zby­tek živo­ta a po urči­tou dobu vyu­čo­va­la na Kali­forn­ské uni­ver­zi­tě v Los Angeles.

Umě­lec­ky však byla nadá­le vel­mi aktiv­ní. V prv­ní deká­dě 21. sto­le­tí vytvo­ři­la řadu insce­na­cí s kolek­ti­vem The Sle­e­ves po boku Terren­ce Luke John­so­na, Sarah Swen­son a Dou­gla­se Wadlea — vznik­ly tak insce­na­ce Unbut­to­ned Sle­e­ves, Civics 101, Turt­les All The Way Down, To Borrow SaltCon­ver­sati­on Pie­ce. V letech 2009 — 2015 spo­lu­pra­co­va­la s Jere­mi­ah Dayem a Fre­dem Deweyem na sérii taneč­ních a per­for­ma­tiv­ních před­sta­ve­ní a výstav věno­va­ných pro­jek­tu News Ani­mati­ons. V roce 2009 zahá­ji­la spo­lu­prá­ci s gale­rií The Box L.A., kde pra­vi­del­ně vysta­vo­va­la až do uza­vře­ní toho­to pro­sto­ru v červ­nu 2026. Násled­ně se při­po­ji­la k milán­ské gale­rii Raf­fa­el­la Cortese.

That Fish Broke, 2012 (Danspace Project, St. Mark´s Church. Foto Andrea Mohin (archiv Albisola and Simone Forti Art Trust)
Simo­ne For­ti: That Fish Bro­ke, 2012 (Danspa­ce Pro­ject, St. Mark´s Church). Foto Andrea Mohin (archiv Simo­ne For­ti Art Trust)

V roce 2014 se v Museu der Moder­ne v Sal­cbur­ku kona­la prv­ní vel­ká retrospek­tiv­ní výsta­va její tvor­by. Ve stej­ném roce vystou­pi­la v Lou­v­ru a v newy­or­ském MoMA, kte­ré v roce 2015 zařa­di­lo do svých sbí­rek její dílo Dan­ce Con­structi­ons. Téměř o deset let poz­dě­ji, v roce 2023, se dočka­la retrospek­tiv­ní výsta­vy v MoCA v Los Ange­les a zís­ka­la jed­no z nej­vý­znam­něj­ších oce­ně­ní ve svém obo­ru: Zla­té­ho lva Benát­ské­ho bie­ná­le za celo­ži­vot­ní pří­nos v oblas­ti tan­ce. Nevě­dě­la jsem, co Zla­tý lev je, řek­la v roce 2023 v roz­ho­vo­ru pro New York Times a doda­la: Pokud někdo musí letos pře­vzít tuto roli, je mi ctí, že za celou taneč­ní komu­ni­tu jej mohu pře­vzít já.

Smr­tí Simo­ne For­ti jsme při­šli o jed­nu z osob­nos­tí, kte­ré ve dru­hé polo­vi­ně 20. sto­le­tí nej­vý­raz­ně­ji při­spě­ly k nové­mu vyme­ze­ní samot­né­ho pojmu „tanec“. Její odkaz zahr­nu­je cho­re­o­gra­fii, per­for­man­ci, výtvar­né umě­ní i peda­go­gic­kou čin­nost a nadá­le ovliv­ňu­je uměl­ce i insti­tu­ce po celém svě­tě. Úko­lem nada­ce Simo­ne For­ti Art Trust, kte­rý byl zalo­žen v roce 2024 jako for­mál­ní práv­ní struk­tu­ra pro sprá­vu, ochra­nu a kata­lo­gi­za­ci celo­ži­vot­ní­ho díla této význam­né ital­sko-ame­ric­ké post­mo­der­ní uměl­ky­ně a cho­re­o­gra­f­ky, je a bude ucho­vá­vat a pro­pa­go­vat její tvůr­čí odkaz, kte­rý trva­le pro­mě­nil vztah mezi tělem, pohy­bem a sou­čas­ným uměním.

Simone Forti: Still from Zuma News (2014). Foto Raffaella Cortese
Simo­ne For­ti: Still from Zuma News (2014). Foto Raf­fa­el­la Cortese

/Z více zdro­jů pro i‑Tz při­pra­vil a zpra­co­val Vla­di­mír Hulec/

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *