Laterna magika: Baron Prášil

Závan vůně jasmí­nu a pově­do­mý pocit, jako když se člo­věk tiše vno­ří do strá­nek pod­ma­ni­vé kni­hy a okol­ní svět pře­sta­ne exis­to­vat. Tak by se dala ve struč­nos­ti shr­nout atmo­sfé­ra nové insce­na­ce Baron Prášil, kte­rá nedáv­no oži­la na prk­nech Sta­vov­ské­ho diva­dla. Jde o plno­krev­nou a sebe­vě­do­mou Later­nu magi­ku, jež s leh­kos­tí a bra­vu­rou pro­po­ju­je balet, tanec, pan­to­mi­mu, živé pro­mí­tá­ní i kres­le­ní, lout­ky a oper­ní zpěv, aniž by půso­bi­la nekompaktně.

V křeh­kém zaje­tí kří­do­vých mříží

Expo­zi­ce nás uvá­dí do zdán­li­vě moder­ně odo­sob­ně­né­ho, téměř kaf­kov­ské­ho světa. 

Ústřed­ním leit­mo­ti­vem je vztah mezi moder­ní mat­kou – vyso­ce posta­ve­nou soud­ky­ní (Mar­ké­ta Cuk­ro­vá) s uhla­ze­ným culí­kem, čer­ný­mi rty a stro­hým šat­ní­kem – a její dce­rou Ellie. Ta je zde ztvár­ně­na jako lout­ka v broskvo­vých šatič­kách s uple­te­ný­mi blond vlás­ky, pre­ciz­ně vede­ná tro­ji­cí lout­ko­vo­di­čů. Chyt­rá sty­li­za­ce Ellie coby lout­ky tref­ně zrca­dlí pod­ří­ze­nost dítě­te chlad­né­mu, raci­o­nál­ní­mu svě­tu dospě­lých, kte­rý mu upí­rá vlast­ní svo­bo­du a pro­stor pro fan­ta­zii. Samot­ná prá­ce lout­ko­vo­di­čů je navíc napros­to fan­tas­tic­ká; do neži­vé for­my doká­žou vdech­nout tolik křeh­kos­ti a uvě­ři­tel­ných emo­cí, až divák snad­no zapo­me­ne, že nesle­du­je živou bytost. A jeli­kož mat­ka na dce­ru nemá čas, tak do hry vstu­pu­je Baron Prášil (Radim Vizvá­ry), aby opuš­tě­nou hol­čič­ku z toho­to stro­hé­ho svě­ta vysvo­bo­dil svý­mi fan­tas­tic­ký­mi příběhy.

Radim Vizvá­ry v titul­ní roli oprav­du půso­bí jako z jiné­ho svě­ta. V oně­gi­nov­ské kaza­j­ce bar­vy noč­ní­ho nebe se zla­tý­mi knof­líč­ky, pod­po­řen výraz­ným roz­cu­chem šedo­hně­dých vla­sů, se na scé­ně zje­vu­je s jedi­ným vel­kým kufrem. Své­ho němé­ho světá­ka, kte­rý už má mno­hé za sebou, před­sta­vu­je pre­ciz­ní fyzic­kou drob­no­kresbou. Chlad­né­mu byro­kra­tic­ké­mu svě­tu čelí s odzbro­ju­jí­cí něž­nos­tí a čis­tou nai­vi­tou, aniž by se uchy­lo­val k laci­né­mu sen­ti­men­tu. Díky jeho suve­rén­ní­mu, a při­tom nesmír­ně křeh­ké­mu pro­je­vu divák do ono­ho sno­vé­ho uni­ver­za vplou­vá s napros­tou při­ro­ze­nos­tí. Je to ukáz­ko­vá prá­ce s detai­lem, jež beze zbyt­ku okouz­lí a s leh­kos­tí divá­ky vtáh­ne pří­mo do stře­du fantazie.

Křeh­ký svět Práši­lo­vy bez­bře­hé před­sta­vi­vos­ti však nevy­hnu­tel­ně nará­ží na limi­ty chlad­né­ho, raci­o­nál­ní­ho svě­ta dospě­lých. Samot­ný střet obou prin­ci­pů tvůr­ci skvě­le zhmo­t­ňu­jí pro­střed­nic­tvím před­sta­vi­te­lů sys­té­mu a poli­cis­tů. Jejich záměr­né ladě­ní do monochro­ma­tic­kých barev tu nepl­ní jen este­tic­kou funk­ci, ale slou­ží jako přes­ný vizu­ál­ní sym­bol šedi, uni­for­mi­ty a abso­lut­ní absen­ce fan­ta­zie. V pří­mé kon­fron­ta­ci s Práši­lo­vou bar­vi­tou a živou­cí svo­bo­do­my­sl­nos­tí půso­bí tito úřed­ní­ci – pohy­bu­jí­cí se stro­je­ně, kře­čo­vi­tě a s komic­ky zata­že­ný­mi krky – jako absurd­ní posta­vič­ky z gro­tes­ky. Jejich role v tom­to kon­flik­tu je při­tom zřej­má: ztě­les­ňu­jí tupou, mecha­nic­kou sílu sys­té­mu, jejímž jedi­ným cílem je spou­tat jaký­ko­liv pro­jev hra­vos­ti a udu­sit vše, co se vymy­ká jejím bez­bar­vým tabulkám.

Z těch­to gro­tesk­ních inter­ak­cí sice orga­nic­ky vyplý­va­jí úsměv­né pohy­bo­vé gagy, nicmé­ně jejich vyús­tě­ní zůstá­vá mra­zi­vé – Baron je nekom­pro­mis­ně zatčen a odve­den před soud. Způ­sob, jakým tvůr­ci insce­nu­jí jeho slo­ži­té odvá­dě­ní do cely a násled­ně k sou­du, před­sta­vu­je ukáz­ko­vou prá­ci s mož­nost­mi Later­ny magi­ky. Násle­du­je totiž ply­nu­lý pře­chod živé jevišt­ní akce do fil­mo­vé pro­jek­ce, kte­rá fun­gu­je nejen jako ele­gant­ní zástěr­ka pro jevišt­ní pře­stav­bu, ale pře­de­vším pro­hlu­bu­je pocit izo­la­ce, do níž je hrdi­na uvržen.

Samot­né soud­ní líče­ní nabí­zí mimo­řád­ně chytrou prá­ci s vizu­ál­ní meta­fo­rou. Soud­ky­ně v nadroz­měr­ném hávu si na svůj kos­tým kres­lí kří­dou čár­ky za jed­not­li­vé pro­hřeš­ky, z nichž postup­ně vzni­ká sva­zu­jí­cí mříž. Jde o vyni­ka­jí­cí diva­del­ní zkrat­ku ilu­stru­jí­cí, jak repre­siv­ní byro­kra­tic­ký apa­rát nesta­ví kle­ce jen pro sníl­ky, ale svý­mi str­nu­lý­mi pra­vi­dly do nich uza­ví­rá i sám sebe. Tuto insti­tu­ci­o­nál­ní prázd­no­tu poin­tu­jí dal­ší drob­né gagy – napří­klad absurd­ně zdlou­ha­vá pří­pra­va zapi­so­va­tel­ky k prá­ci, jež vtip­ně paro­du­je úřed­nic­ké lpě­ní na for­mě na úkor jaké­ho­ko­liv smys­lu­pl­né­ho obsahu.

Pro­mě­na scé­ny, při níž vzni­ká ilu­ze kla­sic­ké­ho diva­del­ní­ho kukát­ka, chytře rámu­je násled­né dění jako výsost­ný pro­stor pro ima­gi­na­ci. Zde dostá­vá Baron pří­le­ži­tost obhá­jit se tro­ji­cí fan­tas­tic­kých pří­bě­hů, v nichž tvůr­ci napl­no a bez samo­ú­čel­né exhi­bi­ce zno­vu úro­čí scé­nic­ký poten­ci­ál Later­ny magi­ky. Nejde totiž o pou­hé vizu­ál­ní atrak­ce – napří­klad sno­vá pod­moř­ská ilu­ze slou­ží pře­de­vším jako ukáz­ka nakaž­li­vé dět­ské hra­vos­ti, jíž nekom­pro­mis­ní mat­čin zásah dodá­vá trp­ký pod­tón o násil­ném vyhá­ně­ní z dětství.

Jed­ním z vrcho­lů insce­na­ce je však sou­boj s býkem. Aniž bych čte­ná­ře chtě­la ochu­dit o moment pře­kva­pe­ní z toho, jak mis­tr­ně a ori­gi­nál­ně lze na jeviš­ti pra­co­vat s vizu­ál­ní zkrat­kou, pro­zra­dím, že scé­na gra­du­je skvost­ným, živo­čiš­ným tan­gem. To svou pro­měn­li­vou ten­zí a dra­vou barev­nos­tí vytvá­ří str­hu­jí­cí, váš­ni­vý pro­ti­pól k šedi­vé ste­ri­li­tě soud­ní síně.

Také tře­tí vyprá­vě­ní s umí­ra­jí­cí labu­tí lape­né ve změ­ti odpad­ků chytře pra­cu­je s divác­kým oče­ká­vá­ním. Mís­to, aby tvůr­ci sklouz­li k laci­né­mu envi­ron­men­tál­ní­mu pato­su, pro­zře­tel­ně jej sha­zu­jí neče­ka­ným humo­rem. Kla­sic­ký balet­ní mýtus tu sym­pa­tic­ky dekon­stru­u­jí a s leh­kos­tí jej pře­ta­vu­jí ve vtip­nou, svr­cho­va­ně sebe­vě­do­mou hru.

Přes­to­že jsou tyto mik­ro­svě­ty nezpo­chyb­ni­tel­ným důka­zem osvo­bo­zu­jí­cí síly ima­gi­na­ce, zkost­na­tě­lý apa­rát zůstá­vá sle­pý. Baron je i přes kou­zel­nost svých pří­bě­hů odsou­zen za „nesmy­sl­nost“ a jeho kni­hy demon­stra­tiv­ně kon­čí ve sta­vař­ské míchač­ce – industri­ál­ním sym­bo­lu tupé drtí­cí maši­né­rie. Sku­teč­nost, že z ní nevy­le­tí prach, ale mrak pes­t­ro­ba­rev­ných papí­ro­vých kon­fet, je tref­ným a poe­tic­kým zavr­še­ním prv­ní polo­vi­ny: fan­ta­zii nelze beze zbyt­ku zničit.

Dru­há polo­vi­na insce­na­ce opouš­tí prvot­ní roz­ver­nost a noří se do melan­cho­lič­těj­ší, introspek­tiv­ní rovi­ny. Pro­mě­na scé­no­gra­fie v kré­mo­vě ladě­nou celu chytře zhmo­t­ňu­je Baro­no­vu izo­la­ci, v níž si hrdi­na – napří­klad ryt­mic­kým ovlá­dá­ním svě­tel – i nadá­le zacho­vá­vá schop­nost pomy­sl­ně „diri­go­vat“ svůj vlast­ní mikrokosmos.

Ten­to zti­še­ný, kře­hce budo­va­ný pro­stor však odha­lu­je dvě citel­ná dra­ma­tur­gic­ká zaškobrt­nu­tí. Tím prv­ním je sty­lo­vě nepa­t­řič­ný hudeb­ní střih do meta­lo­vé hud­by, kte­rý v jinak poe­tic­kém cel­ku půso­bí jako cizo­ro­dý a neo­pod­stat­ně­ný prvek. Podob­ně vyční­vá i sno­vý pří­let balet­ky, jehož magič­nost je zby­teč­ně sho­ze­na civil­ním pro­lo­me­ním čtvr­té stě­ny. Taneč­ni­ce žáda­jí­cí o nové boty sice vná­ší do situ­a­ce leh­ký zci­zo­va­cí efekt, ten však násil­ně divá­ky vytr­há­vá z budo­va­né ilu­ze a necit­li­vě roz­bí­jí magic­kou křeh­kost, na níž je sno­vý oka­mžik postaven.

I přes tato zavá­há­ní si dru­há polo­vi­na ucho­vá­vá své­byt­nou poe­tič­nost. Drob­né epi­zo­dy – kabát oží­va­jí­cí s hra­vos­tí psa, tem­něj­ší, němý dia­log s havra­nem či uhran­či­vá cho­re­o­gra­fie se ztě­les­ně­nou třeš­ní – neslou­ží jen jako naho­di­lá pře­hlíd­ka sno­vých obra­zů. Tvůr­ci skr­ze ně chytře odkrý­va­jí nej­růz­něj­ší tvá­ře samot­né fan­ta­zie: od nevin­né hra­vos­ti přes mír­ně zne­po­ko­ji­vé, ani­mál­ní pod­tó­ny až po hlu­bo­kou, niter­nou úctu k pří­ro­dě. Do této mozai­ky orga­nic­ky zapa­dá i pře­kva­pi­vá pro­mě­na mat­ky-soud­ky­ně, jež tak nezů­stá­vá plo­chou kari­ka­tu­rou chlad­né­ho sys­té­mu. V krát­kém, avšak vrs­tev­na­tém mono­lo­gu pře­svěd­či­vě odha­lu­je, že za jejím odpo­rem ke sníl­kům nesto­jí byro­kra­tic­ká kru­tost, ale doce­la oby­čej­ný rodi­čov­ský strach a zou­fa­lá sna­ha uchrá­nit dce­ru před zkla­má­ním z nespl­ně­ných snů.

Jak už to ale s fan­ta­zií bývá, nelze ji trva­le spou­tat ani tou nej­las­ka­věj­ší rodi­čov­skou oba­vou. Toto nevy­hnu­tel­né pro­bu­ze­ní napl­no gra­du­je v závě­reč­ném taneč­ním reji s havra­ní­mi prv­ky, kte­rý sym­bo­lic­ky pro­la­mu­je posled­ní bari­é­ry a nespou­ta­ně se pře­lé­vá z jeviš­tě pří­mo do hle­diš­tě. Finál­ní obraz pak při­ná­ší zásad­ní význa­mo­vý zlom, v němž se defi­ni­tiv­ně roz­ho­du­je o dal­ším osu­du mani­pu­lo­va­tel­né lout­ky. Samot­nou poin­tu si však zaslou­ží kaž­dý divák pro­žít sám, aniž by o ni byl pře­dem ochu­zen. A tak o ní pomlčím.

Emoč­ní sílu toho­to momen­tu – i celé­ho před­sta­ve­ní – výraz­ně umoc­ňu­je pro­pra­co­va­ná, fil­mo­vě ladě­ná hud­ba. Její lehce tem­né, mís­ty až děsi­vé pod­tó­ny tvůr­ci vyu­ží­va­jí nato­lik chytře, že celek zís­ká­vá inten­ziv­ní auru kou­zel­né­ho neskutečna. 

Insce­na­ce se tak ve výsled­ku stá­vá nád­her­ně křeh­kou, a při­tom pří­jem­ně tem­nou pohád­kou pro­dchnu­tou inten­ziv­ní vůní jasmí­nu. (Ačko­liv doteď nevím, zda šlo o pro­myš­le­ný smys­lo­vý detail insce­na­ce, nebo jen o parfém dámy sedí­cí pře­de mnou, k ono­mu sno­vé­mu svě­tu doko­na­le přilnu­la.) Pře­de­vším je to ale vizu­ál­ně str­hu­jí­cí kus, jenž nám bez zby­teč­né­ho pato­su při­po­mí­ná, že bychom tvá­ří v tvář dospě­lé stro­hos­ti nemě­li pře­stá­vat snít.

Národ­ní diva­dlo / Later­na magi­ka, Pra­ha – Miřen­ka Čecho­vá & Petr Boháč: Baron Prášil. Námět, scé­nář a režie Miřen­ka Čecho­vá, Petr Boháč, dra­ma­tur­gie Mar­ti­na Kin­ská, cho­re­o­gra­fie Miřen­ka Čecho­vá, scé­na Mar­tin Cho­cho­lou­šek, kos­týmy Simo­na Rybá­ko­vá, hud­ba Jan Kuče­ra, svě­tel­ný design Tomáš Morá­vek, režie a kame­ra fil­mu Pavel Ber­ko­vič, rig­ging Roma­na Sta­cho­vi­čo­vá, výro­ba lou­tek Sébas­ti­en Puech, Pau­li­na Ska­vo­va, cho­re­o­gra­fie lou­tek Ama­dor Arti­ga, kres­ba a ani­ma­ce Gali­na Miklí­no­vá, zvu­ko­vý design a ani­ma­ce Mar­tin Hůla. Hra­jí: Radim Vizvá­ry, Mar­ké­ta Cuk­ro­vá, Niko­la Máro­vá, Gali­na Miklí­no­vá, Eliš­ka Brt­nic­ká, Inga Zoto­va-Mikshi­na, Katarí­na Sobin­ko­vi­čo­vá, Mar­ké­ta Vajdo­vá, Lukas Bla­ha, Dali­bor Lekeš, Roman Zabe­lov, Jan Šikl. Pre­mi­é­ra 9. dub­na 2026, Sta­vov­ské diva­dlo, Praha