ČT: To je tanec! a Jan Kodet

Čes­ká tele­vi­ze, pro­gram ČT Art, odvy­sí­la­la v led­nu a úno­ru toho­to roku šes­ti­díl­ný nauč­ně popu­lár­ní cyk­lus o sou­bo­rech sou­čas­né­ho čes­ké­ho tan­ce To je tanec! v režii Mojmí­ra Kučery.

Všech­ny díly pro­vá­zí, mode­ru­je a také v nich sám tan­čí význam­ný cho­re­o­graf a peda­gog Jan Kodet. Pohy­bu­je se na něko­li­ka mís­tech v Pra­ze, jež inspi­ru­jí svou jedi­neč­nos­tí a silou genia loci a také na těch, kte­ré jsou spo­je­ny s čin­nos­tí význam­ných praž­ských taneč­ních souborů.

O vět­ši­ně z nich i jejich insce­na­cích je sly­šet v šir­ším uměleckém/divadelním kon­tex­tu v prů­bě­hu posled­ních dese­ti­le­tí, a to nejen doma, ale i v zahra­ni­čí. Doku­ment je dostup­ný na iVy­sí­lá­ní.

Jan Kodet v něm s pře­hle­dem a suve­re­ni­tou popi­su­je stav čes­ké­ho tan­ce v Pra­ze v — zhru­ba — posled­ním dese­ti­le­tí. Pra­cu­je se zna­los­tí pro­ble­ma­ti­ky obo­ru jak ze zku­še­nos­ti inter­pre­ta (dlou­ho tan­čil nejen v Pra­ze, ale i zahra­ni­čí), tak z pohle­du cho­re­o­gra­fa a peda­go­ga. I když není pro­fe­si­o­nál­ním „spe­a­ke­rem“, zhos­til se této role s respek­tem ke všem tvůr­cům a se spon­ta­ne­i­tou a pozi­tiv­ním kouz­lem své osobnosti.

Hned na začát­ku kaž­dé­ho dílu se nás zeptá, zda si s ním půjde­me zatan­čit a zave­de nás do záze­mí kaž­dé­ho ze sou­bo­ru a do loka­cí a diva­del­ních scén, kde zkou­še­jí a vystu­pu­jí. V roz­ho­vo­rech vede­ných s inter­pre­ty jed­not­li­vých sou­bo­rů odkrý­vá jejich čin­nos­ti i mimo jejich inter­pre­tač­ní prá­ci v daném těle­se, jejich nad­še­ní a posed­lost taneč­ním umě­ním a záro­veň sví­zel­nos­ti, kte­ré krát­ký život aktiv­ních taneč­ní­ků pro­vá­ze­jí. V roz­ho­vo­rech s tvůr­ci a šéfy sou­bo­ru se dozví­dá­me o kon­krét­ním dra­ma­tur­gic­kém zámě­ru i plá­nu, dosta­ne se nám popis cho­re­o­gra­fic­ké­ho díla a časo­vé roz­dě­le­ní zkou­šek, obsa­ze­ní i info­ir­ma­ce o dal­ších tvůr­cích týmu.

Kodet nejen­že rozu­mí řemeslu, ale sám je scho­pen si zatan­čit spo­lu s taneč­ní­ky a taneč­ni­ce­mi ve zkouš­ce, kte­rou navští­ví, i část při­pra­vo­va­né cho­re­o­gra­fie. Je stá­le v per­fekt­ní for­mě, pro­to­že se cho­re­o­gra­fic­kou pra­cí stá­le živí.

Se vše­mi uve­de­ný­mi vůd­čí­mi osob­nost­mi i někte­rý­mi z taneč­ní­ků se zná, ať již z pra­cov­ní nebo osob­ní oblas­ti, dost dob­ře. Důvěr­nost, s kte­rou s nimi komu­ni­ku­je, svěd­čí ale i o tom, jak je nás vlast­ně v obo­ru málo…

Co je na kaž­dém dílu podob­né, je pev­ný scé­nář, struk­tu­ra všech dílů a jejich strikt­ně ome­ze­ný čas 31 minut. Roz­ho­vo­ry s umě­lec­ký­mi šéfy diva­dla jsou vel­mi  limi­to­va­né a krát­ké na to, aby moh­li vyjá­d­řit jas­ně a podrob­ně svo­je zámě­ry a pood­ha­lit své sny. Málo se dozví­dá­me o finanč­ní a exis­tenč­ní situ­a­ci, kte­rá není u tako­vých malých sesku­pe­ní jednoduchá.

Pre­mi­é­ry a prv­ní reprí­zy se jis­tě dob­ře zapl­ní divá­ky a snad­no se pro­dá­va­jí, ale vypro­dat vět­ší množ­ství repríz pro­gra­mo­va­ných po sobě, je vel­ký problém.

Chce­te si se mnou zatančit?

Jak jsem zmí­ni­la, Kodet pro­chá­zí v kaž­dém dílu růz­ný­mi část­mi praž­ské­ho cen­t­ra i peri­fe­rií a komen­tu­je vše­mož­né praž­ské loka­li­ty, kte­ré „samy tan­čí”. Měs­to je neu­stá­le v pohy­bu. V Pra­ze tan­čí domy (Tan­čí­cí dům na Jirás­ko­vě nábře­ží), sochy, mos­ty, řeka… A také diva­dla, lidé, turis­té, popeláři…

420People

Prv­ní díl nás vede do Hole­šo­vic, původ­ně továr­ní děl­nic­ké čtvr­ti. Vstou­pí­me tam do diva­dla La Fab­ri­ka síd­lí­cí­ho v mís­tech někdej­ší slé­vár­ny. Tady sou­bor 420People vede­ný taneč­ní­kem a cho­re­o­gra­fem Vác­la­vem Kune­šem čas­to hos­tu­je. Jed­ná se o jeden z našich nej­vý­znam­něj­ších taneč­ních souborů.

Vidí­me část gene­rál­ní zkouš­ky těs­ně před pre­mi­é­rou Y/Why a poté něko­lik čás­tí z před­sta­ve­ní této insce­na­ce vznik­lé v cho­re­o­gra­fii Vác­la­va Kune­še. Prá­vě on — spo­lu s taneč­ni­cí a cho­re­o­gra­f­kou Nata­šou Novot­nou — sou­bor v roce 2009 zalo­ži­li. Do Pra­hy se teh­dy vrá­ti­li z angaž­má u Jiří­ho Kyli­á­na v Neder­lands Dans The­a­ter v Haa­gu. Vác­lav Kuneš byl čle­nem hlav­ní­ho sou­bo­ru NDT1 od roku 1998, Novot­ná v letech 1997 – 1999 tan­či­la v NDT2 a pak od roku 2002 také v NDT1. Jejich roz­hod­nu­tí ode­jít z tak pri­vi­le­go­va­ných míst bylo odvážné.

Kuneš je během roz­ho­vo­rů s Kode­tem sou­stře­dě­ný, skrom­ný, s obdi­vem mlu­ví o svých taneč­ní­cích. Na kus řeči se z nich potká­vá­me s Fili­pem Staň­kem, Vero­ni­kou Tököly, Eliš­kou Hulín­skou. Po exkur­zu v La Fab­ri­ce navští­ví­me Stu­dio Mai­se­lov­ka v cen­t­ru Pra­hy, kde Kuneš se svým sou­bo­rem vybu­do­va­li ve sklep­ních pro­sto­rách jed­no­ho z domů zku­šeb­nu a komor­ní scé­nu. Ote­vře­li je 13. září 2021. Kuneš zde před­sta­vu­je pro­jekt 42+People, kde tan­čí star­ší, zku­še­ní taneč­ní­ci a taneč­ni­ce. Vidí­me úryv­ky z úspěš­né­ho díla Why things go wrong cho­re­o­gra­f­ky Syl­vy Šaf­ko­vé a skvě­lé inter­pre­ty Vik­to­ra Kon­va­lin­ku a Micha­la Heribana.

Násle­du­je dia­log Hon­zy Kode­ta s Nata­šou Novot­nou. Dozví­dá­me se v něm o jejích sou­čas­ných akti­vi­tách jak v Pra­ze, tak i v Ost­ra­vě, kde byla po odcho­du ze 420People anga­žo­vá­na v Národ­ním diva­dle morav­sko­slez­ském. V něko­li­ka ukáz­kách si udě­lá­me před­sta­vu o její vel­ko­le­pé inter­pre­tač­ní ces­tě. Humor­ně vyzní­vá balan­co­vá­ní nad vod­ní plo­chou v par­ku. Oba sto­jí na kamen­né plo­še a pod­le poky­nů Nata­ši si zatan­čí duet „ala Pina Bausch“ nebo „ala Jiří Kyli­án“. Z humor­né impro­vi­za­ce je cítit vel­ké taneč­ní mistrovství.

Len­ka Vag­ne­ro­vá & Company

Opět to byly zahra­nič­ní zku­še­nos­ti význam­né cho­re­o­gra­f­ky a tvůr­čí poten­ci­ál vytvo­řit vlast­ní sou­bor – Len­ka Vag­ne­ro­vá & Com­pa­ny.

Její díla jsou plná záhad a někte­rá půso­bí oprav­du tem­ně. Pro při­po­me­nu­tí: Mah Hunt, La Loba, Ama­zon­ky, Panop­ti­kum…

Len­ku zají­ma­jí hlu­bo­ké život­ní pří­běhy. Pře­mýš­lí diva­del­ně, tak­že zařa­ze­ní její tvor­by pod taneč­ní diva­dlo je plně ade­kvát­ní. Ve jejích cho­re­o­gra­fi­ích se tanec pře­klá­pí v dra­ma­tic­ké, ryze diva­del­ní situ­a­ce. Jis­tě i to byl důvod, proč šéf čino­hry Měst­ských diva­del praž­ských Michal Doče­kal (před lety — v roce 2018 — spo­lu při­pra­vi­li na Nové scé­ně Národ­ní­ho diva­dla oper­ní insce­na­ci Ster­ne­nhoch, již v lis­to­pa­du loň­ské­ho roku pře­nes­li v obno­ve­né pre­mi­é­ře na jeviš­tě Diva­dla ABC) posky­tl sou­bo­ru stá­lé záze­mí v Diva­dle Komedie .

To je oprav­du ohrom­ná šan­ce — moci pra­vi­del­ně hrát a reprí­zo­vat na této zná­mé praž­ské scé­ně. V doku­man­tu sle­du­je­me i její peda­go­gic­kou prá­ci při tré­nin­ku a zkou­še­ní nové insce­na­ce. Frag­men­ty roz­ho­vo­rů s taneč­ní­ky sou­bo­ru Moni­kou Část­ko­vou, Fan­ny Bašis­ta Farrou­que­re a Ada­mem Soj­kou či s her­cem Vla­di­mí­rem Javor­ským se pro­lí­na­jí s úryv­ky z insce­na­cí Lešan­ské jes­lič­ky (Diva­dlo kome­die) a Poe (Nová scé­na). Poe vzni­kl pro Later­nu magi­ku, tan­čí v něm inter­pre­ti obou sou­bo­rů, tedy Later­ny a Len­ky Vagnerové.

Dek­ka­dan­cers

Dal­ší význam­né praž­ské taneč­ní sesku­pe­ní má svou domov­skou scé­nu v Jatkách78, v pro­sto­ru, kte­rý vede prin­ci­pál novo­cir­ku­so­vé­ho sou­bo­ru LaPu­ty­ka Ros­ti­slav Novák ml. 

Sou­bor vzni­kl v roce 2009 při Bale­tu Národ­ní­ho diva­dla. Jeho šéf Petr Zuska teh­dy nechal samo­stat­ně tvo­řit mla­dé taneč­ní­ky své­ho sou­bo­ru krát­ké cho­re­o­gra­fie. Dva z nich — Tomáš Rych­et­ský s Vik­to­rem Kon­va­lin­kou — se roz­hod­li zalo­žit vlast­ní sou­bor, aby měli vět­ší mož­nos­ti pro svá cho­re­o­gra­fic­ká díla. Zpr­vu byla téma­ta spí­še komic­ká, posta­ve­ná jako pro­ti­pól vel­kých baletů.

V roce 2015 se ze „sis­ter com­pa­ny Bale­tu Národ­ní­ho diva­dla” stal nezá­vis­lý taneč­ní sou­bor. Nastou­pi­la nová gene­ra­ce taneč­ní­ků a taneč­nic pod vede­ním cho­re­o­gra­fů a taneč­ní­ků Ště­pá­na Pecha­ra a Ondře­je Vin­klá­ta. Odhod­la­li se k odváž­né­mu roz­hod­nu­tí — ode­jít ze jha Národ­ní­ho diva­dla a jít vlast­ní cestou.

Tým je dnes vel­mi dob­ře sehra­ný a na vyso­ké inter­pre­tač­ní úrov­ni v čele s Ondře­jem Vin­klá­tem, nosi­te­lem tří Cen Thá­lie. Loni osla­vi­li deset let samo­stat­né čin­nos­ti. Sna­ží se o roz­ma­ni­tou dra­ma­tur­gii a roz­díl­ná diva­del­ní téma­ta, což komen­tu­je herec Jiří Lábus, kte­rý se soubrem něko­li­krát spo­lu­pra­co­val. Líbí se mu, že to, co Dek­ka­dan­cers děla­jí, je pokaž­dé jiné a insce­na­ce nejsou jen taneč­ní­mi pro­duk­ce­mi, ale jsou „sku­teč­ným diva­dlem”. Vystu­po­val napří­klad (spo­lu s her­cem Vilé­mem Udat­ným) v nedáv­né pre­mi­é­ře Rac­ka Jonatha­na Livingsto­na v cho­re­o­gra­fii Ondře­je Vin­klá­ta při­pra­ve­né pod­le stej­no­jmen­né kni­hy Richar­da Davi­da Bacha. Dra­ma­tic­kou hud­bu Iva­na Ache­ra živě (v men­ším obsa­ze­ní) inter­pre­tu­je Čes­ká filhar­mo­nie. Insce­na­ce se uvá­dí ve dvo­ra­ně praž­ské­ho Rudolfina..

V doku­men­tu vidí­me také ukáz­ky ze zkouš­ky i z úspěš­né insce­na­ce Tram­vaj do sta­ni­ce tou­ha cho­re­o­gra­fa žijí­cí­ho v Lon­dýně, Arthu­ra Pity. Sou­bor ji pra­vi­del­ně uvá­dí na domov­ské scé­ně v Jatkách78. Exce­lu­jí v ní Patrik Čer­mák a Klá­ra Jelín­ko­vá, kte­rá zís­ka­la za roli Blanche Cenu Thálie.

Tan­te­hor­se & Spit­fi­re Company

Dal­ší­mi výraz­ný­mi osob­nost­mi na poli sou­čas­né­ho tan­ce jsou taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka Miřen­ka Čecho­vá a reži­sér, dra­ma­turg a umě­lec­ký šéf Palá­ce Akro­po­lis Petr Boháč.

Spo­lu zalo­ži­li v led­nu 2008 sku­pi­nu Spit­fi­re Com­pa­ny, kte­rá dnes síd­lí prá­vě v Palá­ci Akro­po­lis. Sou­bež­ně exis­tu­jí­cím „malým” sou­bo­rem je na (taneč­ní) pan­to­mi­mu zamě­ře­né těle­so Tan­te­hor­se, jež v roce 2010 zalo­ži­li a vedou Miřen­ka Čecho­vá spo­lu s mimem, cho­re­o­gra­fem a reži­sé­rem, sou­čas­ným umě­lec­kým šéfem Later­ny Magi­ky Radi­mem Vizvárym. V insce­na­cích obou těles se mísí fyzic­ké diva­dlo, pan­to­mi­ma, sou­čas­ný tanec, herec­tví, lout­ko­vé diva­dlo, butó a vůbec všech­ny mož­né netra­dič­ní i tra­dič­ní postu­py diva­del­ní­ho vyjádření.

Vel­mi úspěš­ná byla insce­na­ce Tan­te­hor­se Light in the Dark­ness. Pre­mi­é­ru měla už v roce 2009, její obno­ve­nou pre­mi­é­ru uvá­dí od led­na 20024 duo v Palá­ci Akro­po­lis. Prá­vě z ní vidí­me zají­ma­vou ukáz­ku také ze zkouš­ky, kte­ré se zúčast­ňu­je a obě­ma v jed­né situ­a­ci radí Jan Kodet. Dal­ší ukáz­ky jsou ze sólo­vých insce­na­cí Miřen­ky Čecho­vé S/He is Nan­cy Joe (pre­mi­é­ra 16. 7. 2012), s níž kdy­si uspě­la i v New Yor­ku, a Balet­ky (pre­mi­é­ra 23. 2. 2022), jež vychá­zí z její stej­no­jmen­né auto­bi­o­gra­fic­ké kni­hy (úryv­ky jsme vydá­va­li v Taneč­ních zónách 1 – 4/2020 — pozn. red.).

Čecho­vá ve své tvor­bě — cho­re­o­gra­fic­ké, taneč­ní i režij­ní — zkou­má drs­ná, lec­kdy hra­nič­ní celo­spo­le­čen­ská téma­ta. V tom je u nás jedi­neč­ná. Bolest­né, mnoh­dy tra­gic­ké život­ní situ­a­ce saha­jí v jejím podá­ní až na dřeň.

Zvlášt­ním pro­jek­tem Spit­fi­re Com­pa­ny — pre­mi­é­ro­va­ným na fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha 2024 a uvá­dě­ným v Diva­dle Hyber­nia — je Vivat Mes­si. Reži­sér Petr Boháč pozval na diva­del­ní scé­nu free sty­le fot­ba­lis­tu Danie­la Pra­žá­ka a vytvo­řil s ním insce­na­ci jako popu­la­ri­za­ci toho­to spor­tu. Při­ta­hu­je tak malé i vel­ké fanouš­ky k pohy­bu jako tako­vé­mu. Nejen k fot­ba­lu. Míč a hra s ním jsou — jak vidí­me v něko­li­ka ukáz­kách — v insce­na­ci na prv­ním mís­tě. Před a po před­sta­ve­ní se kona­jí krát­ké díl­ny s pří­tom­ný­mi mla­dý­mi divá­ky a divačkami.

Insce­na­ce má navíc mezi­ná­rod­ní pře­sah. Pre­mi­é­ry se účast­ni­li dva hrá­či fre­esty­lu z Afri­ky a před­sta­ve­ní hos­to­va­lo v Keni a dal­ších afric­kých lokalitách.

Loni Petr Boháč s Miřen­kou Čecho­vou reží­ro­va­li v Měst­ských diva­dlech praž­ských — ve spo­lu­prá­ci s s čino­hrou MDP a Spit­fi­re com­pa­ny — Bohá­čo­vu dra­ma­ti­za­ci slav­né­ho romá­nu Jonatha­na Swif­ta Gul­li­ve­ro­vy ces­ty. A na dal­ší roz­je­té diva­del­ní pro­jek­ty mají nakročeno…

Bur­ki­com

V pátém dílu se ote­ví­rá pří­běh cho­re­o­gra­f­ky Jany Bur­kiewic­zo­vé a její taneč­ní sku­pi­ny Bur­ki­com. Její kari­é­ra pře­sa­hu­je obor tan­ce a diva­dla smě­rem do fashi­on show a umě­lec­ké­ho desig­nu. Někte­ré ele­men­ty z veskr­ze komerč­ně ladě­né­ho svě­ta se pak obje­vu­jí i v její taneč­ní tvorbě. 

Bur­kiewic­zo­vá vítá Kode­ta na zkouš­ce své cho­re­o­gra­fie Slun­ce na jeviš­ti mul­ti­funkč­ní­ho kul­tur­ní­ho pro­sto­ru Archa+. Insce­na­ce zkou­má dopa­dy umě­lé inte­li­gen­ce na člo­vě­ka. Jana se zmi­ňu­je o tom, že lid­stvo vtisklo A.I. lid­ské vlast­nos­ti a sen o nás samých, vytvo­ři­lo ji jako nástroj, kým bychom — asi — chtě­li být. V cho­re­o­gra­fii pou­ží­vá i akro­ba­tic­ké prv­ky. Inter­pre­ti a inter­pret­ky pře­lé­tá­va­jí scé­nu zavě­še­ni jak para­šu­tis­té na — z výš­ky spuš­tě­ných — lanech.

Opět se setká­vá­me s per­for­me­rem a taneč­ní­kem Micha­lem Heri­ba­nem. Dále s ener­gic­kou a roz­to­mi­lou taneč­ni­cí Pau­lí­nou Šmatlá­ko­vou. Dal­ší čle­no­vé sou­bo­ru jsou ze zahraničí.

Asi nej­pro­slu­lej­ší Bur­kiewic­zo­vé cho­re­o­gra­fic­ké a režij­ní dílo, magic­ká insce­na­ce Ost­rov (pre­mi­é­ra 8. 11. 2021 v La Fab­ri­ce), bylo zařa­ze­no mezi 14 nej­lep­ších insce­na­cí z celé­ho svě­ta na Hong Kong Per­for­ming Art Expo, zís­ka­lo cenu Oblak na PUF fes­ti­va­lu v chor­vat­ské Pule a u nás nomi­na­ce na Cenu diva­del­ní kri­ti­ky za rok 2021 časo­pi­su Svět a diva­dlo (byla nej­vý­še hod­no­ce­nou taneč­ní insce­na­cí v Čes­ké repub­li­ce), na Cenu Diva­del­ních novin za sezopnu 2021/2022 a taneč­ník Michal Heri­ban i užší nomi­na­ci na Cenu Thá­lie 2022. Insce­na­ce úspěš­ně hos­to­va­la v mno­ha zemích a sou­bo­ru zajis­ti­la celo­svě­to­vé reno­mé. Po ní násle­do­va­la řada pro­jek­tů, kte­ré vyzdvi­hu­jí pře­de­vším téma pří­ro­dy a s ní spja­tou pro­ble­ma­ti­ku, napří­klad Divo­či­na a O medvědovi,který plul na kře. Toto téma je pro Bur­kiewic­zo­vou pří­znač­né, jak o tom sama hovo­ří v dia­lo­gu s Kode­tem natá­če­ném na ost­ro­vě Štvanice.

Far­ma v jeskyni

Finál­ní, šes­tá část cyk­lu To je tanec! před­sta­vi­la dlou­ho­le­tou čin­nost mezi­ná­rod­ní­ho sou­bo­ru Far­ma v jes­ky­ni.

Význam­ným úto­čiš­těm toho­to svě­to­vě uzná­va­né­ho těle­sa se v roce 2018 sta­lo Cen­t­rum sou­čas­né­ho umě­ní DOX v Hole­šo­vi­cích. Tato úžas­ná insti­tu­ce se vzdu­cho­lo­dí nad stře­cha­mi jejích budov vznik­la v roce 2008 záslu­hou mece­ná­še umě­ní Leo­še Vál­ka jako výtvar­ná gale­rie a scé­na pro pra­vi­del­nou sou­čas­nou tvorbu.

V roz­ho­vo­ru se zakla­da­te­lem Far­my v jes­ky­ni reži­sé­rem, cho­re­o­gra­fem Vili­a­mem Dočo­lo­man­ským se dozví­dá­me o vzni­ku sou­bo­ru v roce 2002, o jeho čle­nech, z nichž někte­ří byli a jsou (čino)herci, o dlou­hých cestách a stu­diu růz­ných etnik a kul­tur po celém svě­tě. Dlou­ho a téměř bada­tel­sky tak vzni­kal spe­ci­fic­ký vyja­d­řo­va­cí jazyk sou­bo­ru. Je zalo­žen na řeči těla v sou­čin­nos­ti s bytost­nou exis­ten­cí (duší) všech akté­rů a akté­rek. Per­for­me­ři mají ve Far­mě „azyl“ kon­ti­nu­ál­ně pra­co­vat na svém roz­vo­ji bez ohle­du na národ­nost a před­cho­zí pro­fes­ní a žánro­vé vyme­ze­ní. Sou­bor zís­kal mno­ho domá­cích i mezi­ná­rod­ních oce­ně­ní, mezi kte­rý­mi je nej­pres­tiž­něj­ší Evrop­ská cena Nové diva­del­ní rea­li­ty pro reži­sé­ra Vili­a­ma Dočo­lo­man­ské­ho v dub­nu 2011. Ten se tak stal zatím jedi­ným čes­kým drži­te­lem této ceny. Far­ma je sku­teč­nou diva­del­ní labo­ra­to­ří spe­ci­fic­ké­ho dru­hu fyzic­ké­ho diva­dla, jež skr­ze tělo a jeho jevišt­ní pohyb (tanec) kla­de divá­ko­vi odváž­né a pal­či­vé spo­le­čen­ské otázky.

Doku­ment ukáz­ka­mi při­po­mněl dáv­ná i sou­čas­ná díla Far­my — Scla­vi, Úto­čiš­tě nebo Odtr­že­ní. A před­sta­vil řadu per­for­me­rů a per­for­me­rek, z nichž vyni­ká Hana Varad­zi­no­vá a Gio­ele Coc­cia. Náhled do tré­nin­ků, zkou­šek a ukáz­ky z před­sta­ve­ní Com­man­der a Čes­ký hrdi­na pře­svěd­či­ly o nalé­ha­vos­ti reflek­to­vat a vní­mat skr­ze diva­dlo závaž­né spo­le­čen­ské jevy (destruk­ce nad­ná­rod­ní­mi spo­leč­nost­mi, migra­ce, tero­ris­mus, nási­lí na dětech…), jejichž dopa­du se nelze vyhnout.

To je tanec!

Doku­ment To je tanec! se natá­čel v prů­bě­hu sezo­ny 2024/25 pod­le scé­ná­ře Evy Lan­g­šádlo­vé s kame­rou Ale­še Svo­bo­dy a v režii Mojmí­ra Kuče­ry. Do úpra­vy a dola­dě­ní tex­tů smě­ro­va­ných k bran­ži zasa­ho­val Jan Kodet.

Taneč­ní umě­ní, zvláš­tě to, co se řadí k sou­čas­né­mu taneč­ní­mu nebo fyzic­ké­mu diva­dlu (i když sou­čas­nost je vel­mi rela­tiv­ní), divá­ky čas­to pří­liš nepři­ta­hu­je. Mys­lím, že je v tom nedů­vě­ra a oba­va z nepo­cho­pe­ní jevišt­ní­ho dění. Je to ale myl­ná oba­va! Všech­ny jme­no­va­né sou­bo­ry a jedin­ci — a mno­hé dal­ší u nás — pra­cu­jí na špič­ko­vé mezi­ná­rod­ní úrov­ni a jejich díla doká­žou pro­mlou­vat k širo­ké­mu okru­hu divá­ků. Je skvě­lé, že aspoň něko­li­ka z nich se tím­to cyk­lem doku­men­tů věno­va­la i ČT. I když byly jed­not­li­vé díly pro hlub­ší vhled do prá­ce daných sou­bo­rů snad až pří­liš krát­ké, ote­vře­ly divá­kům hori­zont umě­lec­ké­ho vyjá­d­ře­ní jed­né gene­ra­ce bez komerč­ní­ho hávu a zasta­ra­lých tvůr­čích ste­re­o­ty­pů. Dopo­ru­ču­ji všem pus­tit si celý cyk­lus (odka­zy na jed­not­li­vé díly najde­te v meziti­tul­cích). Sto­jí to za to!

///

To je tanec!

Režie: Mojmír Kuče­ra // výkon­ný pro­du­cent: Petr Morá­vek // kre­a­tiv­ní pro­du­cent­ka: Eva Lan­g­šádlo­vá // účin­ku­jí: 420People, Len­ka Vag­ne­ro­vá & Com­pa­ny, Dek­ka­dan­cers, Far­ma v jes­ky­ni, Burki.com a Tan­te­hor­se & Spit­fi­re Com­pa­ny. Čes­ká tele­vi­ze 2025. Pre­mi­é­ro­vě byly jed­not­li­vé díly vysí­lá­ny jed­nou týd­ně od 12. led­na do 16. úno­ra 2026.