Tepající srdce avantgardy, na které divadelní dějiny málem zapomněly

Ve dva­cá­tých letech minu­lé­ho sto­le­tí, v éře opoj­né­ho obdo­bí čes­ké diva­del­ní avant­gar­dy, se na scé­ně zje­vi­la jako úkaz mla­dá, své­hla­vá a neo­by­čej­ně talen­to­va­ná žena, kte­rá i přes nezda­ry na kon­zer­va­to­ři bytost­ně tou­ži­la stát se uměl­ky­ní a vlít do sta­rých, melod­ra­ma­tic­kých diva­del­ních žil novou krev. Pří­běh o Jar­mi­le Horá­ko­vé je pří­bě­hem entu­zi­astic­ké bytos­ti bláz­ni­vě zami­lo­va­né do živo­ta, do okouz­lu­jí­cí­ho svě­ta slov, a pře­de­vším do diva­dla samot­né­ho. Její osud, utnu­tý brzkou smr­tí, tak dodnes půso­bí jako nedo­psa­ná kapi­to­la, jež neče­ka­ně skon­či­la poměr­ně neče­ka­ně v době, kdy se Horá­ko­vé výraz­ně daři­lo. Sna­ha zma­po­vat tuto str­mou život­ní dráhu stá­la u zro­du umě­lec­ké­ho výzku­mu, z něhož vze­šla autor­ská insce­na­ce Sest­ra bás­ní­ků, aktu­ál­ně uvá­dě­ná ve Švan­do­vě divadle.

Ačko­liv tvůr­ci vychá­ze­li z dobo­vých pra­me­nů a hereč­či­ných dení­ků, neče­kej­te sucho­pár­nou bio­gra­fic­kou rekon­struk­ci. Přes­ně do toho­to napja­té­ho ticha totiž vstu­pu­jí s živou diva­del­ní esen­cí, jejíž hlav­ní nosi­tel­kou je Kate­ři­na Ver­ne­ro­vá. Ta Horá­ko­vou nevy­kres­lu­je jako nedo­tknu­tel­nou iko­nu, ale jako sku­teč­ný živel. Ačko­liv vlád­ne vel­mi pří­jem­ným mlu­ve­ným pro­je­vem, na scé­ně jed­no­znač­ně domi­nu­je její těles­né vyjá­d­ře­ní. Pohy­bo­vě nesmír­ně zdat­ná per­for­mer­ka pre­ciz­nos­tí gest a výraz­nou mimi­kou při­po­mí­ná sty­li­zo­va­nou pan­to­mi­mu, v lec­čems evo­ku­jí­cí ruko­pis Radi­ma Vizváry­ho. Prá­vě tato fyzic­ká suve­re­ni­ta a přes­nost jí pak slou­ží jako skvě­lý nástroj k iro­ni­zo­vá­ní teh­dej­ších herec­kých kon­ven­cí. Z prázd­né­ho melod­ra­ma­tu a povrch­ních kari­ka­tur – pro­ti nimž se ostat­ně bou­ři­la i sama Horá­ko­vá – si totiž insce­na­ce chytře dělá legra­ci. Tyto para­le­ly dopa­da­jí na úrod­nou půdu i v kon­tex­tu sou­čas­nos­ti, ačko­liv se tvůr­ci občas nevy­hnou sklouz­nu­tí k mír­ným klišé – napří­klad paro­die sta­ří­ků brbla­jí­cích nad mlá­de­ží už dnes půso­bí poně­kud stereotypně.

Z podob­ných drob­ných fyzic­kých etud je nicmé­ně vysta­vě­na celá dra­ma­tur­gic­ká kost­ra insce­na­ce. Tvůr­ci sice sle­du­jí hereč­čin osud chro­no­lo­gic­ky, mís­to hut­né­ho živo­to­pi­su ale volí for­mu abs­trakt­ní­ho lepo­re­la utka­né­ho z vnitř­ních pohnu­tek a umě­lec­kých snů. Ten­to impre­si­o­nis­tic­ký pří­stup dává pro­stor hra­vým výje­vům – na scé­ně tak s napros­tou při­ro­ze­nos­tí oží­vá skvě­le ucho­pe­ná jazy­ko­vá esen­ce Vos­kov­ce a Weri­cha či Nezva­lo­va Abe­ce­da, jež zda­ři­le odka­zu­je na svůj původ­ní vizu­ál­ně-foto­gra­fic­ký vznik. Jedi­ným (a pocho­pi­tel­ným) úska­lím této frag­men­tár­nos­ti je však občas­ná nesro­zu­mi­tel­nost. Jako pří­klad uveď­me výjev, v němž per­for­mer­ka po sku­pi­no­vé dív­čí pří­sa­ze „nikdy se nepro­vdat“ se zni­če­ho­nic pře­mě­ní na posta­vu myslivce/lovce, aniž by se s tím­to obra­zem dál pra­co­va­lo, čímž zůstá­vá pro (ne)zasvěceného divá­ka neči­tel­ný – ať už jde o odkaz na její kon­krét­ní fil­mo­vou roli, či jen neu­kot­ve­nou vizu­ál­ní metaforu.

Navzdo­ry občas­ným význa­mo­vým nejas­nos­tem si samot­ná scé­na vysta­čí s napros­tým mini­mem: men­ším žeb­ří­kem a masiv­ním rámem. Tyto na prv­ní pohled pros­té objek­ty však v rukou per­for­mer­ky nezů­stá­va­jí pou­hý­mi rekvi­zi­ta­mi. Čas­to, a pře­de­vším sro­zu­mi­tel­ně pro­mě­ňu­jí svůj význam – žeb­řík se mži­kem stá­vá bez­pe­čím domo­va, zatím­co rám slou­ží jako por­tál pro neče­ka­ný vstup na jeviš­tě. Prá­vě tyto hlad­ké a divác­ky snad­no čitel­né meta­mor­fó­zy pro­sto­ru skvě­le pod­tr­hu­jí cel­ko­vé abs­trakt­ní ucho­pe­ní hereč­či­na živo­ta a napros­to při­ro­ze­ně zapa­da­jí do zvo­le­né­ho insce­nač­ní­ho konceptu.

Co pak dává této funkč­ní vizu­ál­ní zkrat­ce sku­teč­nou hloub­ku a drží jevišt­ní for­mu pev­ně pohro­ma­dě, je mis­tr­ná prá­ce se svět­lem. Svě­tel­ný design Luká­še Klímy vel­mi cit­li­vě rea­gu­je na samot­nou per­for­mer­ku – niko­liv pou­hým úče­lo­vým nasví­ce­ním, ale měk­kým mode­lo­vá­ním pro­sto­ru a ply­nu­lý­mi pro­mě­na­mi barev­ných tónů i cel­ko­vé inten­zi­ty. Zla­ta­vé svě­tel­né „sprchy“, kte­ré na prázd­ném jeviš­ti vytvá­ře­jí pomy­sl­né diva­del­ní slou­py, do nichž Ver­ne­ro­vá vpi­su­je své gri­ma­sy a pózy, pat­ří beze­spo­ru k jed­né z mno­ha vizu­ál­ně nej­sil­něj­ším momen­tům večera.

O to více pak zamr­zí, že tvůr­ci nene­cha­li tuto bri­lant­ní vizu­ál­ní syn­té­zu svět­la a scé­ny dýchat samo­stat­ně a uchý­li­li se ješ­tě k zad­ním pro­jek­cím pro­mí­ta­ným na stě­nu. Pří­tom­nost abs­trakt­ních map, ubí­ha­jí­cích hodin či kra­ji­nek je nej­spí­še zamýš­le­na jako odkaz na samot­nou avant­gar­du a její sna­hu bor­tit zave­de­né umě­lec­ké for­my, ve výsled­ku však pro­stor jen zby­teč­ně zahl­cu­jí. Křeh­ký jevišt­ní tvar, kte­rý si do té chví­le vysta­čil s vlast­ní čis­to­tou, je rázem vizu­ál­ně přes­ti­mu­lo­va­ný a pro­jek­ce půso­bí spí­še jako nad­by­teč­ný nános.

Zatím­co obra­zo­vá rovi­na v těch­to momen­tech boju­je s pře­mí­rou vje­mů, hudeb­ní slož­ka nao­pak před­sta­vu­je nepo­stra­da­tel­ný pilíř insce­na­ce. Kla­ví­ris­ta Jan Mrá­zek tu totiž nepl­ní jen roli pasiv­ní­ho dopro­vo­du skry­té­ho kde­si v přítmí. Od úvod­ní­ho zpě­vu se z něj postup­ně a neo­by­čej­ně hlad­ce stá­vá hereč­čin plno­hod­not­ný jevišt­ní part­ner, zřej­mě odka­zu­jí­cí k figu­ře reži­sé­ra Jiří­ho Frej­ky. S Ver­ne­ro­vou jej pojí výbor­ná, až hma­ta­tel­ná che­mie, díky níž jejich spo­leč­né ply­nu­tí pro­sto­rem půso­bí neo­by­čej­ně lehce a přirozeně.

Prá­vě toto úzké part­ner­ské napo­je­ní pak dává hlub­ší opod­stat­ně­ní i samot­né hudeb­ní kom­po­zi­ci. Mrá­zek nehra­je jen ilu­strač­ní melo­die, ale stvo­řil pro posta­vu Horá­ko­vé její vlast­ní hudeb­ní motiv. Ten v prů­bě­hu děje vyna­lé­za­vě variu­je od tkli­vých tónů přes skoč­něj­ší pasá­že až po dra­ma­tic­ké momen­ty, čímž funkč­ně evo­ku­je živý dopro­vod sta­rých němých fil­mů – jem­ná, leč chyt­rá při­po­mín­ka hereč­či­ny krát­ké fil­mo­vé zku­še­nos­ti. Jeho schop­nost ply­nu­le stří­dat kla­vír s nasa­zo­va­cím bub­nem, dopl­ňo­vat děj zpě­vem a s při­ro­ze­nos­tí herec­ky rea­go­vat na per­for­mer­ku, pak je v prv­ní řadě hod­na obdi­vu a záro­veň jeho hudeb­ně-herec­ký vklad jevišt­ní sou­hru funkč­ně a civil­ně tmelí.

Sest­ra bás­ní­ků nevy­zní­vá jako pate­tic­ké vzpo­mí­ná­ní na his­to­ric­kou iko­nu, ale jako hra­vá osla­va mlá­dí, křeh­kos­ti a život­ní odva­hy. Insce­na­ce tím nená­sil­ně ote­ví­rá šir­ší kon­text: vzpo­me­ne­me-li si dnes na mezi­vá­leč­nou avant­gar­du, auto­ma­tic­ky nám na mys­li vyvsta­nou pře­de­vším domi­nant­ní muž­ské figu­ry – ať už Jiří Frej­ka, E. F. Buri­an, Jin­dřich Hon­zl nebo Jiří Vos­ko­vec s Janem Weri­chem. Kate­ři­na Ver­ne­ro­vá se však nesna­ží toto his­to­ric­ké ticho pro­lo­mit útoč­ným femi­nis­tic­kým mani­fes­tem, v němž by se Horá­ko­vá sna­ži­la slav­ným mužům zpět­ně domi­no­vat. Mís­to toho se v jejím ucho­pe­ním zra­čí tou­ha uká­zat, že jim byla rov­no­cen­nou part­ner­kou – sku­teč­nou „sestrou bás­ní­ků“, jež s nimi sdí­le­la stej­ný entu­zi­as­mus i sny. Poskyt­nout jí po letech zno­vu mís­to na slun­ci – nebo v oněch vysně­ných vzduš­ných zám­cích – tak ve výsled­ku půso­bí jako oslav­né při­po­me­nu­tí ženy, kte­rá ten­to opoj­ný diva­del­ní svět kdy­si pomá­ha­la utvářet.

Švan­do­vo diva­dlo, Pra­ha – Kate­ři­na Ver­ne­ro­vá, Otto Drexler: Sest­ra bás­ní­ků.

Scé­nář a režie: Kate­ři­na Ver­ne­ro­vá, Otto Drexler, hud­ba: Jan Mrá­zek, light design/projekce: Lukáš Klí­ma, gra­fi­ka: Vero­ni­ka Vaň­ko­vá, dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce: Libor Vodič­ka, Andrea Jochma­no­vá, Jaro­sla­va Šik­tan­co­vá. Účin­ku­jí: Kate­ři­na Ver­ne­ro­vá, Jan Mrá­zek. Pre­mi­é­ra 6. úno­ra 2026.