Tanec Praha 2026 (9) / My Fierce Ignorant Step

Posled­ní před­sta­ve­ní fes­ti­va­lu se tra­dič­ně kona­lo v Hudeb­ním diva­dle v Kar­lí­ně. Tent­krát při­jel sou­bor řec­ké­ho cho­re­o­gra­fa Chris­to­se Papa­do­pou­lo­se a při­ve­zl jeho posled­ní prá­ci — mini­ma­lis­tic­kou kom­po­zi­ci My Fier­ce Igno­rant Step.

Hodi­no­vé dílo abs­trakt­ní­ho — „čis­té­ho” — tan­ce, jehož název by se dal pře­lo­žit Můj divo­ký nevě­do­mý krok, je dle samot­ných tvůr­ců „cho­re­o­gra­fic­kou medi­ta­cí o odhod­lá­ní žít napl­no, o pul­su, kte­rý nás drží pohro­ma­dě. Evo­ku­je mlá­dí, odva­hu, nespou­ta­nost a vitál­ní ener­gii – při­po­mí­ná, že v době cha­o­su a nejis­to­ty může být prá­vě spo­leč­ný ryt­mus tím, co nám vra­cí sílu, radost i víru.”.

A prá­vě o spo­leč­ný ryt­mus, spo­leč­ný pohyb dyna­mic­ky se po vol­ném pro­sto­ru kar­lín­ské­ho jeviš­tě pohy­bu­jí­cí kom­pakt­ní dese­ti­člen­né sku­pi­ny (šest dívek + čty­ři mla­dí­ci) šlo. Nebyl nalaj­no­ván jako u úvod­ní­ho hos­ta fes­ti­va­lu, sou­bo­ru Guy Nade­ra a Marie Cam­pos. Nao­pak — jako bychom sle­do­va­li svo­bod­né, živé těle­so, dýcha­jí­cí živý objekt slo­že­ný z ori­gi­nál­ních roz­lič­ných sub­jek­tů, jedi­neč­ných bytos­tí. Moh­li jsme si vybrat jen jed­no­ho či jed­nu z nich, ane­bo sle­do­vat celek. Obo­je bylo úchvat­né. Ges­ta, chůze, ener­gie, smě­ry pohy­bu se pro­mě­ňo­va­ly, ale stá­le na jeviš­ti exis­to­va­lo pro­po­je­né těle­so, ve kte­rém kaž­dý opa­ko­val takřka stej­né pohy­by, kro­ky, otoč­ky, ges­ta. Jen s mír­nou odchyl­ko­lu, syn­ko­pou danou jeho vlast­ním vní­má­ním pohy­bu a ryt­mu, moéž­nost­mi těla. Takřka žád­ná sóla, due­ta či tria, žád­né odpo­jo­va­ní se mimo tým. Spo­leč­ně při­šli, spo­leč­ně exis­to­va­li a spo­leč­ně na závěr všich­ni ode­šli. Divák je vní­mal jako lou­ku, obil­ný lán či les, když do něj zafou­ká vítr. Bylo to až omamné.

Zpr­vu když všich­ni na jeviš­tě při­šli, pohy­bo­va­li pou­ze hla­vou, hori­zon­tál­ně, v rovi­ně, krky. Zle­va dopra­va, zeza­du dopře­du. V tichu. A upře­ně se díva­li vpřed, do divá­ků. Jako by je hyp­no­ti­zo­va­li. Ozý­va­ly se pou­ze křu­pa­vé zvu­ky a vypa­da­lo to, že někte­ří si krk snad vyvrá­tí. Pro divá­ky to bylo až fyzic­ky nepří­jem­né. Až poté zača­la znít hud­ba a celé těle­so se dalo do dyna­mic­ké­ho pohy­bu. Dopře­du doza­du, dole­va dopra­va, s otočka­mi, pří­du­py, ges­ty rukou, pohle­dy do divá­ků (takřka nikdy na sebe). Vždy přes­ně na elek­tro­nic­kou, chlad­ně nee­mo­tiv­ní ryt­mic­kou hud­bu, jež se nástro­jo­vě či tóno­vě mír­ně pro­mě­ňo­va­la. A tím se obo­ha­co­val a měnil i ges­tic­ký a pohy­bo­vý slov­ník taneč­ní­ků a taneč­nic. Jejich posta­ve­ní ve sku­pi­ně se občas také pro­stří­dá­va­lo. Jed­nou byla vpře­du jed­na či dvě taneč­ni­ce, jin­dy někdo jiný. Někdy tři, někdy jeden. Vět­ši­nou se však všich­ni pohy­bo­va­li ve třech či čtyřech pro­stup­ných řadách za sebou. A v dru­hé čás­ti jsme zaslech­li u pří­du­pů i ryt­mic­ké výde­chy. Pět z týmu totiž mělo mikroporty.

Co se týká kos­tý­mů, kaž­dý byl v tro­chu odliš­ném, vždy však ele­gant­ním, civil­ním a pro pohyb vhod­ném, více­mé­ně spor­tov­ním. Na nohou měli všich­ni čer­né tenis­ky a na nohách elas­tic­ké šus­ťá­ko­vé kalho­ty, někdo kraťa­sy či krát­kou suk­ni. A na těle ele­gant­ní, mír­ně prů­hled­ná trič­ka či crop topy.

A ješ­tě jeden důle­ži­tý prvek je tře­ba zmí­nit — light design. I když se vět­ši­na času ode­hrá­la za tlu­me­ných svě­tel pro­sto­ro­vě oza­řu­jí­cích čtver­co­vou plo­chu taneč­ní­ho rám­ce, občas pro­blesk­ly jeviš­těm — a někdy i hle­diš­těm — ost­ré svě­tel­né šle­hy či plné svět­lo. Jako by pro­sto­rem pro­le­těl blesk. Šlo by to inter­pret­go­vat jako pro­stři­hy do pod­vě­do­mí, já to však ale vní­mal jako sou­část abs­trakt­ní­ho vizu­ál­ně-pohy­bo­vé­ho plát­na, na kte­ré chtěl malíř Papa­do­pou­los na chví­li zaost­řit naši pozor­nost, vytrh­nout z poklid­né­ho vní­má­ní. Zbyst­řit nás i tanečníky.

A toto i své insce­na­ci píše sám její tvůr­ce Chris­tos Papa­do­pou­los: Jak by člo­věk nemohl cítit vztek, když se kolem nás děje všech­no tohle? Jak se dá tako­vá rea­li­ta snést? Poli­tic­ká situ­a­ce, vze­stup kraj­ní pra­vi­ce, korup­ce, vál­ky, kte­ré jsme už zača­li při­jí­mat jako poli­tic­kou nor­mu, niče­ní život­ní­ho pro­stře­dí – všech­ny ty věci, o kte­rých jsme kdy­si věři­li, že je nikdy nebu­de­me muset pro­žít, jsou tu. V této ponu­ré rea­li­tě, kdy už byly pře­kro­če­ny hra­ni­ce dysto­pie, jsem se v posled­ní době při­sti­hl, jak se vra­cím do svých dospí­va­jí­cích let. Vzpo­mí­nám si na tu tou­hu po živo­tě, na ten spěch, na neo­chvěj­nou ener­gii, na pocit, že všech­no je mož­né. Na tu nebo­jác­nou jis­to­tu, že svět leží před námi, ote­vře­ný a náš, a že ho pro­ži­je­me tak, jak si pře­je­me a jak si zaslou­ží­me. Toto dílo je mým poku­sem vrá­tit se k tomu­to poci­tu. Zno­vu ho najít. A s ním zno­vu zís­kat sílu, opti­mis­mus a pocit „spo­le­čen­ství“. Při­po­mí­nám si jím, že nadě­je je již sama o sobě aktem odpo­ru a že tako­vá odva­ha neby­la ani naiv­ní, ani sta­ro­mód­ní. Byla sku­teč­ná. A stá­le je.

Pro zají­ma­vost snad jen dodám, že Papa­do­pou­lo­sův sou­bor navští­vil Čes­ko zatím dva­krát — 24. dub­na 2016 vystou­pil na Spring For­ward fes­ti­va­lu v Plzni s insce­na­cí Elve­don a 12. a 13. čer­ven­ce 2018 na Kore­spon­Dan­ce fes­ti­va­lu ve Žďá­ru nad Sáza­vou s cho­re­o­gra­fií Opus.

Chris­tos Papa­do­pou­los, Řec­ko — My Fier­ce Igno­rant Step. Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Chris­tos Papa­do­pou­los, kon­zul­tant dra­ma­tur­gie: Ale­xan­dros Mis­tri­o­tis, původ­ní hud­ba: Kor­ni­li­os Selam­sis, spo­lu­pra­cu­jí­cí skla­da­tel: Jeph Van­ger, scé­no­gra­fie: Clio Bobo­ti, kos­týmy: Maria Panour­gia, světl­ný design: Ste­fa­nos Drousi­o­tis, vokál­ní tré­nink / vokál­ní kou­čink: Apo­sto­lis Psi­chra­mis, asi­s­tent cho­re­o­gra­fa: Sevas­ti Zafe­i­ra, asi­s­tent­ka scé­no­gra­fie: Agge­li­ki Vasi­lo­pou­lou-Kam­pit­si, asi­s­tent kos­tým­ní­ho návr­há­ře Pana­y­i­o­tis Renie­ris, koor­di­na­ce a pro­duk­ce: Zoe Mouschi, Rena Andrea­da­ki, vedou­cí osvět­lo­vač na tur­né: Ale­xan­dros Mavri­dis, mana­žer scé­no­gra­fie na tur­né: Mari­le­na Kalai­t­zan­to­na­ki, Agge­li­ki Vasi­lo­pou­lou-Kam­pit­si, tech­ni­ka — zvuk: Kos­tis Pav­lo­pou­los, tour mana­žer­ka: Kon­stan­ti­na Papa­do­pou­lou. Tan­čí: The­mis Andre­ou­la­ki, Maria Bre­gi­an­ni, Ama­lia Kosma, Geor­gi­os Kot­si­fa­kis, Soti­ria Kout­so­pe­trou, Tasos Nikas, Spy­ros Nto­gas, Ioan­na Paraske­vo­pou­lou, Danae Pazi­r­gi­an­ni­di, Ado­nis Vais. Pro­jekt Chris­tos Papa­do­pou­los // The Lion and The Wolf, pro­du­cent Onassis Ste­gi za pod­po­ry Dan­ce Reflecti­ons by Van Cle­ef & Arpels. Pre­mi­é­ra 7. 5. 2025, Onassis Cul­tu­ral Cen­t­re, Até­ny, Řec­ko. Psá­no z uve­de­ní na fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha 23. 6. 2026 v Hudeb­ním diva­dle Kar­lín, Praha.

///

Více o fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha 2026 na i‑Tz:
Tanec Pra­ha 2026 (1) / Natu­ral Order of Things
Tanec Pra­ha 2026 (2) / Tana
Tanec Pra­ha 2026 (3) / Com­bat des lia­nes
Tanec Pra­ha 2026 (4) / Mit­bar­be­rot / Taran­to Ale­a­to­rio
Tanec Pra­ha 2026 (5) / Rave Lucid
Tanec Pra­ha 2026 (6) / Silhou­et­te Let­ters & Mizu
Tanec Pra­ha 2026 (7) / Tajem­ství měsíč­ní­ho svi­tu
Tanec Pra­ha 2026 (8) / Mountain