Stalo se dobrou tradicí, že Tanec Praha uvádí ve svém programu představení věnovaná dětem. Tak tomu bylo i letos, kdy v úvodu ročníku vystoupil italský soubor Compagnia TPO s inscenací Tana /více zde/. Druhou inscenací bylo Tajemství měsíčního svitu, festivalová koprodukce s neziskovou organizací Dancehood choreografky a pedagožky ukrajinského původu, v důsledku války žijící v Praze Yany Reutové.
Yana Reutova spolupracuje s Tancem Praha dlouhodobě a na festivalu měla ještě další dvě festivalové koprodukce — The Swind Teens a duet s Brazilkou Clarou da Costa Paradise Birds, jehož pracovní verzi (work in progress) uvedla na festivalu loni (psali jsme o ní v Taneční zóně 3/2025).
Tajemství měsíčního svitu je inkluzivní inscenace pro předškolní diváky. Vychází z metody (či spíše přístupu) Safe Place, kde se prostředí i samotné dění přizpůsobuje dítěti. Je určena třem diváckým skupinám: 1/ dětem s PAS a dalšími neurodivergencemi, 2/ batolatům v náruči rodičů, kteří se stávají komunikačním mostem, 3/ předškolákům, kteří se mohou aktivněji zapojit do hry. V českých poměrech je to dnes poměrně silný divadelní proud, vesměs loutkářů, ale i tanečníků, a to jak inscenace pro různé vyhraněné skupiny diváků, tak pro předškoláky či — dokonce — batolata. Psali jsme o něm v Taneční zóně 2/2024 a tato inscenace v tomto směru pokračuje. Je těmito trendy poučená, dokáže je rozvést v kreativní pohybové a hudební divadlo s výrazným výtvarným vlivem a působením.
Rodiče (doprovod) s malým dětmi se musí ještě před dveřmi do sálu zout a všichni jsou performerkami skrz pavoučí sítě barevných střapců uvedeni na hrací plochu, kde již hudebnice Milli Janatková sedí u svých nástrojů. Diváci jsou usazeni na koberec pokrytý barevnými stopami lidských nohou a rukou. Před nimi jsou na několika místech ostrovy barevných objektů visících ze stropu.
Přichází trojice performerek a nonverbálním jednáním uvádí a zve děti na jeviště, do prostoru her, k dotykům a hraní si s barevnými objekty. Děti si objekty osahávají, tahají za ně, hrají si s nimi. Performerky mají připravené různé situace, především hraní s předměty a rozehrávání různých významů s nimi (molitanový had jako sluchová trubice, uši, motýlí křídla či srdce…, látkový objekt se skrytou nádobou a kuličkami uvnitř, což vytváří zvuky apod.), které dětem nabízejí. A nechávají na nich, zda se do hry zapojí, či nikoli. Jsou citlivé, vědí, že některé děti jsou strydlivé a jiné naopak divoké, zvlášť mají-li poruchu autistického spektra, jak tomu bylo v představení, které jsem navštívil. Byl tam chlapeček s babičkou a nebylo v silách nikoho jej usměrňovat. Běhal po prostoru, bral si předměty bez jakéhokoli ostychu před ostatnímia nezávisle na dění, vbíhal performerkám do hraní. Nicméně jak babička, tak všechny performerky včetně hudebnice, která se v určitých momentech do dění aktivně zapojovala, byly sdostatek citlivé, aby situace zvládaly. V prostoru bylo „hnízd her”, které jsem postupně s dětmi prošli. U každého jsme se jednotlivě či ve skupinkách zastavovali, hmatem je zkoušeli, s performerkami rozehrávali, jeden druhému nabízeli barevné objekty k nonverbálnímu dialogu. K tomu stále zněly melodie kytary a improvizovaný zpěv Milli Janatkové, která svým projevem upomínala na dávné hlasové improvizace Jany Koubkové.
A tak uběhlo čtyřicet minut určených pro představení. Jeho výsadou je výtvarná stránka a hudební i taneční/performerská komunikativnost a citlivost. Vše slouží k tvořivému setkání s předškolními dětmi a jejich doprovodem. Dětí může být prý až patnáct, ale lépe je pět či maximálně deset, dle stupně jejich vyspělosti a sociální adaptace. Odpoledne, kdy jsem představení navštívil, byli na jevišti čtyři chlapečci a dvě holčičky. A s nimi samozřejmě doprovod. Bylo to myslím tak akorát. Pět dětí bylo poměrně nesmělých, ale onen šestý, mnou již zmíněný křepčící „divoch” veškerou pozornost zvládl na sebe strhávat sám. Neuvědomoval si to, byl šťastný. A všichni — včetně něj a jeho babičky — to zvládli bravurně.
Na konci jsme se vrátili barevnou pavučinovou sítí do reálného světa. Obuli jsme si boty a vyrazili do vřavy velkoměsta. Barevnost tanečního/performerského světa, který jsme navštivili, v nás — věřím — zanechala nejen drápek, ale hluboké stopy. Snad jen název mi přišel trochu zavádějící. Pro sebe jsem si inscenaci — po vzoru interaktivních výstav Petra Nikla — nazval Barevná hnízda her. Takové produkce mají smysl. Umělecký i terapeutický.
Dancehood, Praha — Yana Reutova: Tajemství měsíčního svitu. Koncept, choreografie Yana Reutova, dramaturgie Lia Prentaki, světelný design Pavel Kotlík, hudba Milli Janatková, kostýmy Marjetka Kürner Kalous. Hrají/tančí Tereza Moulisová, Anastasiia Pavlovska, Karolina Šnajdrová. Produkce Dancehood z.ú.. Koprodukce TANEC PRAHA International Dance Festival. Premiéra 5. 6. 2026 Volyně. Psáno z uvedení na festivalu Tanec Praha 17. 6. 2026 v 17 hodin.
///
Více o festivalu Tanec Praha 2026 na i‑Tz:
Tanec Praha 2026 (1) / Natural Order of Things
Tanec Praha 2026 (2) / Tana
Tanec Praha 2026 (3) / Combat des lianes
Tanec Praha 2026 (4) / Mitbarberot / Taranto Aleatorio
Tanec Praha 2026 (5) / Rave Lucid
Tanec Praha 2026 (6) / Silhouette Letters & Mizu
