Úterý 16. června nabídlo jednu z nejexklusivnějších a tanci svým způsobem nejvzdálenějších produkcí, jaké kdy na festivalu hostovaly. Vlastně dvě. Vždyť i úvodní duet lotyšských performerů — Artūrse Nīgalise a Marite Supe — byl tanci vzdálen na hony pohybového divadla a nového cirkusu, přesněji závěsné aktobacie. Program byl dokladem otevřenosti pražského festivalu a stírání hranic mezi divadelními a tanečními druhy, žánry a formami.


I místo, kde se obě akce konaly, bylo speciální a odkrylo další možné prostory pro performativní umění v Praze a přilehlém okolí. Konkrétně se jednalo o před třemi lety zrekonstruovaný — nyní eventový — prostor Maják Zdiby kousek za Prahou na pravém břehu vltavském, což je bývalá pomocná čistírna odpadních vod ze šedesátých let minulého století. Druhá akce se konala na nedalekém přírodním jezírku, jež je součástí tzv. Vltavských tůní, pozůstatků původního říčního koryta a tůní v oblasti Dolního Povltaví těsně sousedící se současným říčním korytem Vltavy. Dostupná jsou vlakem, autobusem MHD či — nejlépe — na kole z pražské Tróje, což je asi deset až patnáct minut jízdy. Já to měl ještě snazší. Vzala mne (a kolegyni Marcelu Benoni) tanečnice a choreografka Yana Reutova autem z Holešovic, kde bydlí, až přímo na místo.
Silhouette Letters

Autor úvodní performance, jež se odehrála v centrálním — největším — sále Majáku, který obvykle slouží jako kino či taneční/koncertní síň, byl lotyšský tanečník a choreograf Artūrs Nīgalis. Do Prahy přivezl svůj debutový duet Silhouette Letters, který byl loni — jako vůbec první projekt z Lotyšska — vybrán mezi TOP20 děl evropské platformy Aerowaves. Za toto dílo získal loni v dubnu čtyři nominace na Latvian Dance Award 2023 – 2024 a ocenění za nejlepší současnou choreografii.
Nevím, nepřeceňoval bych tuto choreografii. V zásadě jde o nepříliš invenční pohybový dialog dvou bytostí — mladého muže a dívky — interpretovaný Artūrsem Nīgalisem a Marite Supe, jež na prázdnou scénu, kolem níž ze dvou stran sedí diváci, přichází o něco později.

Ze stropu visí od začátku dlouhé lano. Nejprve Nīgalis a později oba dva performeři do něj vplétají a obtáčejí svá těla kolem jeho volných či napnutých linií. Utvářejí tak proměnlivý vztah mezi sebou i lanem, jež může symbolizovat cokoli. Podle tvůrců jde o „hořkosladký duet o vztazích, které existují v tichu, vzpomínkách a představách – s těmi, kteří už po našem boku nejsou, nebo možná nikdy nebyli”. Asi nejsem tím pravým přijímatelem, nemám k takovým proklamacím, jež nejsou opřeny o dění na scéně včetně využití dalších jevištních prvků a postupů, velkou důvěru.
Slyšeli jsme velmi rozličný hudební doprovod (včetně v poslední době zneužívané písně Perfect Day Lou Reeda), hrálo se za plného denního světla, byť občas okolo stojící reflektory a světla na zemi vytvářely dynamické geometrické obrazce. Tanečně/Pohybově šlo však o nezralé dílko, jež zatím spíše jen napovídá o pohybových možnostech obou aktérů. Chyběla větší součinnost s hudbou, důslednější práce s dramatickými situacemi, jež byly zpracovány takjřka výhradne symbolicky skrze práci s různě tvarovaným lanem. Oba se pohybovali jak na zemi, tak byli na laně zavěšeni, vše prováděli vesměs pomalu, s rozvahou, soustředěně. S důrazem na symboliku jejich vztahu skrze lano.

Například když si Nīgalis v úvodu zamotal celou hlavu lanem, jež bylo na zemi položené jako nebezpečný had, a pohyboval se poslepu tápaje kolem sebe rukama. Po chvíli vstoupila Supa, chytla jej za ruku, pověsila za lano a vedla kolem dokola. Anebo když si oba držíce v rukou lano je energickou vlnou posílali, jako by vedli vášnivý dialog. Tanečníci lano natahovali, uvolňovali, smýkali s ním, nechali volně být, zavěšovali se do něj, tančili kolem něj. Měnili emotivní charakter svého vztahu, od opatrného, nejistého přes dynamický a svádějící po bolestný, smířlivý. A k tomu využívali různé pohybové/taneční prvky a situace. Osamělost — setkání — spojení a propojení — společná cesta… A na konci opětovné osamění, byť tentokrát zřejmě sdílené oběma společně.
Tak jsem aspoň četl zhruba půlhodinové dílo. Moc akrobacie ani tance v něm nebylo. Spíše soustředěná pohybová práce s lanem a prověřování různých jeho možností.
Pro spravdelno ale uvedu ještě charakteristiku z programové brožury: V křehké, něžné choreografii sledujeme zrod i proměnu jednoho vztahu. Lano se proměňuje v akrobatického partnera – nástroj levitace, šplhu, rotací, kyvadlových pohybů i jemných balancí. Světelný design kreslí na podlahu geometrické obrazce a spolu s hudbou umocňuje meditativní charakter scény. Dynamika postupně roste: duet nabývá akrobatické virtuozity, precizní práce s váhou, protiváhou a rotací. Zvedačky, výskoky, kontrolované pády i precizní partneřina působí technicky ohromně. Právě do této intenzity však vstupují ztišené momenty blízkosti – dlouhá objetí, pohledy z očí do očí a drobná, ale silná gesta, která odhalují niternost jejich spojení. Dva interpreti se pohybují v absolutním souladu; ačkoli choreografie pracuje s vysokou fyzikalitou a prvky nového cirkusu, její výraz zůstává hluboce emotivní, intimní a lidský. Silhouette Letters je velmi osobní zpověď – tvůrce v ní čerpá z vlastní zkušenosti s dětstvím poznamenaným absencí otce.
Možná je to tak. Z performance to však moc patrné nebylo. Není snadné tančit osobní zpovědi. Zahlédneme jen obrysy pohybů, obrys písmen…
Mizu

Ovšem to hlavní, proč jsme k Vltavě přijeli, se teprve chystalo. Popošli jsme zhruba dvě stě metrů proti proudu Vltavy, kde na hrázi stála malá tribunka směrem k malému jezírku ležícímu vedle toku řeky přes cyklistickou stezku. A na jezírku plošina se záhadnými dokulata jak dva půlměsíce zatočenými vysokými žerděni připomínajícími přídě lodí starověkých Egypťanů či antických Řeků. Právě na ní se odehrálo abstraktní představení Mizu, jež propojovalo performativní umění, tanec, nový cirkus a — především — loutkářství.
Hlavní postavou totiž byla… velká ledová loutka. S ní japonská performerka (a choreografka) Satchie Noro tančila, ji nechávala tančit a dokonce létat, zatímco postupně roztávající loutku řídila a za provazy, na něž byla připojená, tahala francouzská loutkářka Élise Vigneron, jež též byla (a tančila) na lodi. Až do (takřka) úplného rozpuštení ledové postavy v tekoucí vodu.

Mizu znamená japonsky voda (水). A inscenace — či spíše krajinná kompozice, jak dílo charakterizují tvůrkyně — je zamyšlením nad pomíjivostí života právě skrze symboliku vody, jež se z ledu proměňuje ve vodu a ta později v páru či se vsakuje do země, aby byla nezbytnou životadárnou esencí. Toto domyšlení je už na nás, divácích. Během produkce se loutka stává součástí vodního jezera, nekonečného koloběhu bytí…

Loutku vyrábí tým obou performerek den či dva před produkcí ve svém karavanu a těsně před ní ji obě přinášejí na ponton zabalenou v izolačním materiálu. Opatrně ji rozbalí a zavěsí na soustavu lan, jež jsou zavěšena přes zakulacené žerdě, které působí jako kladka, na jejíž jedné straně je loutka a na druhé za provazy tahá a loutkou pohybuje francouzská loutkářka. Samotná loutka je vlastně z drátu vyrobená konstrukce obalená ledem. Po jejím zavěšení začíná znít hudba — často jde ovšem jen o zvuky vody — loutka povstává, japojská performerka ji bere za ruc a tančí s ní. Někdy v těsné blízkosti, jindy ji naopak roztočí a nechá létat vysoko vzducehm (o výšku či „pád” loutky se stará loutkářka). Součinnost všech tří bytostí — loutky, loutkářky a tzanečnice je fascinující a dává inscenaci tvar magického divadla. Před diváky se postupně rozvíjí intimní dialog mezi tanečnicí a ledovou bytostí, který vyústí v křehký, místy až mateřský vztah.
Těla zavěšená na konstrukci (tanečnice v některých fázích představení vylézá na kontrukci a snáší se k ní po provazech) levitují, proplétají se, objímají, sdílejí chvíle tichého objetí. Tato objetí jsou však dotyky smrti: teplo tanečnice loutku rozpuští. Vzpomněl jsme si v tu chvíli na legendu o Sněhurce. Jak krásné by bylo, kdyby mohla poznat teplo, Slunce… Led postupně taje a jeho kousky odpadávají, kapky stékají na zem. Po čase se odlamují celé kusy, nejprve dlaň, později paže, nohy… a s jemným třeskem se tříští o dřevěnou podlahu pontonu. I tyto zvuky jsou součástí performance. Stejně jako stále více a více zmáčená tanečnice, jež si ke konci s loutkou v náručí lehá na vodní hladinu, jako by se chtěla stát vodním jezerem spolu s ní. O životě a smrti ale rozhoduje loutkoherečka. Tanečnici objímající loutku vytahuje do stoje. Tanečnice zjišťuje, že nedrží živou ledovou bytost, ale má v rukou jen prázdné dráty. Pouští je na podlahu a odchází. A my vidíme jen opuštěnou hromádku drátů. Představení končí.

Ale vlastně ne. Hlava loutky zůstala i po konci produkce celá, ledová, s bílou tváří. Stále byla součástí drátěné kontrukce. Že by přece jen ještě žila? Šel jsem se kouknout co nejblíž a… ano. V hlubokém soutředění a vnitřním klidu meditovala nad blížícím se spojením s vodní hladinou. Neodvážil jsem se ji oslovit a tiše opustil místo jejího spočinutí. Až půjdu někdy kolem, pozdravím ji.
Mizu je hluboce dojemná báseň o přirozené pomíjivosti, která existuje jen v čase; o vztahu, jenž se mění každým dotykem. Dialog mezi ženou a ledem odkrývá jedinečnost každého okamžiku — dříve, než se jeho tvar rozplyne. Je to oslava propojení a lásky, křehkosti i krásy pomíjivého, nevyhnutelnosti konce.
…
Artūrs Nīgalis (Lotyšsko): Silhouette Letters. Choreografie: Arturs Nigalis, performeři: Arturs Nigalis, Marite Supe, světelný design: Nikola Suhareva, hudba: Kaspars Niklasons Produkce: Latvian Academy of Culture. Mentor: Olga Zhitluhina. Premiéra 29. 4. 2024 Riga Circus, Lotyšsko.Psáno z uvedení 16. 6. 2026 v rámci festivalu Tanec Praha, Maják Zdiby, Praha.
Satchie Noro, Élise Vigneron, Japonsko, Francie: Mizu. Umělcké vedení, režie: Satchie Noro, Élise Vigneron, loukářka: Sarah Lascar, choreografie a tanec: Satchie Noro, design ledové loutky: Élise Vigneron, design a konstrukce scény: Éric Noël and Silvain Ohl, výroba loutky: Vincent Debuire za asistence: Silvain Ohl a Théo Nérestan, textilní desing: Aurore Thibout, originální hudební skladba: Carlos Canales, zvukový design: Hans Kunze, ext. úryvek: Olivier Remaud, Penser comme un iceberg, Babel poche, 2023, p.62 – 63, voiceover: Millaray Lobos, technik — zvuk: Karine Dumont nebo Hans Kunze, technický manažer: Éric Noël, Robin Noël nebo Vincent Debuire, asistentka režie: Zoé Lizot, administrace a rozvoj: Cie Furinkaï & Lucie Leclaire. Produkce: Émilie Boutet & Lola Goret. Mezinárodní distribuce: Émilie Boutet. Premiéra 6. 5. 2025, Théâtre du Vellein (Villefontaine, France). Psáno z uvedení 16. 6. 2026 v rámci festivalu Tanec Praha, Vltavská tůně, Maják Zdiby, Praha.
///
Více o festivalu Tanec Praha 2026 na i‑Tz:
Tanec Praha 2026 (1) / Natural Order of Things
Tanec Praha 2026 (2) / Tana
Tanec Praha 2026 (3) / Combat des lianes
Tanec Praha 2026 (4) / Mitbarberot / Taranto Aleatorio
Tanec Praha 2026 (5) / Rave Lucid

