Tanec Praha 2026 (6) / Silhouette Letters & Mizu

Úte­rý 16. červ­na nabíd­lo jed­nu z nej­ex­klusiv­něj­ších a tan­ci svým způ­so­bem nej­vzdá­le­něj­ších pro­duk­cí, jaké kdy na fes­ti­va­lu hos­to­va­ly. Vlast­ně dvě. Vždyť i úvod­ní duet lotyš­ských per­for­me­rů — Artūr­se Nīga­lise a Mari­te Supe — byl tan­ci vzdá­len na hony pohy­bo­vé­ho diva­dla a nové­ho cir­ku­su, přes­ně­ji závěs­né akto­ba­cie. Pro­gram byl dokla­dem ote­vře­nos­ti praž­ské­ho fes­ti­va­lu a stí­rá­ní hra­nic mezi diva­del­ní­mi a taneč­ní­mi dru­hy, žán­ry a formami.

I mís­to, kde se obě akce kona­ly, bylo spe­ci­ál­ní a odkry­lo dal­ší mož­né pro­sto­ry pro per­for­ma­tiv­ní umě­ní v Pra­ze a při­lehlém oko­lí. Kon­krét­ně se jed­na­lo o před tře­mi lety zre­kon­stru­o­va­ný — nyní even­to­vý — pro­stor Maják Zdi­by kou­sek za Pra­hou na pra­vém bře­hu vltav­ském, což je býva­lá pomoc­ná čis­tír­na odpad­ních vod ze šede­sá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí. Dru­há akce se kona­la na neda­le­kém pří­rod­ním jezír­ku, jež je sou­čás­tí tzv. Vltav­ských tůní, pozůstat­ků původ­ní­ho říč­ní­ho kory­ta a tůní v oblas­ti Dol­ní­ho Povl­ta­ví těs­ně sou­se­dí­cí se sou­čas­ným říč­ním kory­tem Vlta­vy. Dostup­ná jsou vla­kem, auto­bu­sem MHD či — nej­lé­pe — na kole z praž­ské Tró­je, což je asi deset až pat­náct minut jízdy. Já to měl ješ­tě snaz­ší. Vza­la mne (a kole­gy­ni Mar­ce­lu Beno­ni) taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka Yana Reu­to­va autem z Hole­šo­vic, kde byd­lí, až pří­mo na místo.

Silhou­et­te Letters

Autor úvod­ní per­for­man­ce, jež se ode­hrá­la v cen­t­rál­ním — nej­vět­ším — sále Majá­ku, kte­rý obvykle slou­ží jako kino či taneční/koncertní síň, byl lotyš­ský taneč­ník a cho­re­o­graf Artūrs Nīga­lis. Do Pra­hy při­ve­zl svůj debu­to­vý duet Silhou­et­te Let­ters, kte­rý byl loni — jako vůbec prv­ní pro­jekt z Lotyš­ska — vybrán mezi TOP20 děl evrop­ské plat­for­my Aerowa­ves. Za toto dílo zís­kal loni v dub­nu čty­ři nomi­na­ce na Lat­vi­an Dan­ce Award 2023 – 2024 a oce­ně­ní za nej­lep­ší sou­čas­nou choreografii.

Nevím, nepře­ce­ňo­val bych tuto cho­re­o­gra­fii. V zása­dě jde o nepří­liš invenč­ní pohy­bo­vý dia­log dvou bytos­tí — mla­dé­ho muže a dív­ky — inter­pre­to­va­ný Artūr­sem Nīga­li­sem a Mari­te Supe, jež na prázd­nou scé­nu, kolem níž ze dvou stran sedí divá­ci, při­chá­zí o něco později.

Ze stro­pu visí od začát­ku dlou­hé lano. Nej­pr­ve Nīga­lis a poz­dě­ji oba dva per­for­me­ři do něj vplé­ta­jí a obtá­če­jí svá těla kolem jeho vol­ných či napnu­tých linií. Utvá­ře­jí tak pro­měn­li­vý vztah mezi sebou i lanem, jež může sym­bo­li­zo­vat coko­li. Pod­le tvůr­ců jde o „hoř­ko­slad­ký duet o vzta­zích, kte­ré exis­tu­jí v tichu, vzpo­mín­kách a před­sta­vách – s těmi, kte­ří už po našem boku nejsou, nebo mož­ná nikdy neby­li”. Asi nejsem tím pra­vým při­jí­ma­te­lem, nemám k tako­vým pro­kla­ma­cím, jež nejsou opře­ny o dění na scé­ně včet­ně vyu­ži­tí dal­ších jevišt­ních prv­ků a postu­pů, vel­kou důvěru.

Sly­še­li jsme vel­mi roz­lič­ný hudeb­ní dopro­vod (včet­ně v posled­ní době zne­u­ží­va­né pís­ně Per­fect Day Lou Ree­da), hrá­lo se za plné­ho den­ní­ho svět­la, byť občas oko­lo sto­jí­cí reflek­to­ry a svět­la na zemi vytvá­ře­ly dyna­mic­ké geo­me­t­ric­ké obraz­ce. Tanečně/Pohybově šlo však o nezra­lé díl­ko, jež zatím spí­še jen napo­ví­dá o pohy­bo­vých mož­nos­tech obou akté­rů. Chy­bě­la vět­ší sou­čin­nost s hud­bou, důsled­něj­ší prá­ce s dra­ma­tic­ký­mi situ­a­ce­mi, jež byly zpra­co­vá­ny takjř­ka výhrad­ne sym­bo­lic­ky skr­ze prá­ci s růz­ně tva­ro­va­ným lanem. Oba se pohy­bo­va­li jak na zemi, tak byli na laně zavě­še­ni, vše pro­vá­dě­li vesměs poma­lu, s roz­va­hou, sou­stře­dě­ně. S důra­zem na sym­bo­li­ku jejich vzta­hu skr­ze lano. 

Napří­klad když si Nīga­lis v úvo­du zamo­tal celou hla­vu lanem, jež bylo na zemi polo­že­né jako nebez­peč­ný had, a pohy­bo­val se posle­pu tápa­je kolem sebe ruka­ma. Po chví­li vstou­pi­la Supa, chyt­la jej za ruku, pově­si­la za lano a ved­la kolem doko­la. Ane­bo když si oba drží­ce v rukou lano je ener­gic­kou vlnou posí­la­li, jako by ved­li váš­ni­vý dia­log. Taneč­ní­ci lano nata­ho­va­li, uvol­ňo­va­li, smý­ka­li s ním, necha­li vol­ně být, zavě­šo­va­li se do něj, tan­či­li kolem něj. Měni­li emo­tiv­ní cha­rak­ter své­ho vzta­hu, od opa­tr­né­ho, nejis­té­ho přes dyna­mic­ký a svá­dě­jí­cí po bolest­ný, smíř­li­vý. A k tomu vyu­ží­va­li růz­né pohybové/taneční prv­ky a situ­a­ce. Osa­mě­lost — setká­ní — spo­je­ní a pro­po­je­ní — spo­leč­ná ces­ta… A na kon­ci opě­tov­né osa­mě­ní, byť ten­to­krát zřej­mě sdí­le­né obě­ma společně.

Tak jsem aspoň četl zhru­ba půl­ho­di­no­vé dílo. Moc akro­ba­cie ani tan­ce v něm neby­lo. Spí­še sou­stře­dě­ná pohy­bo­vá prá­ce s lanem a pro­vě­řo­vá­ní růz­ných jeho možností.

Pro sprav­del­no ale uve­du ješ­tě cha­rak­te­ris­ti­ku z pro­gra­mo­vé bro­žu­ry: V křeh­ké, něž­né cho­re­o­gra­fii sle­du­je­me zrod i pro­mě­nu jed­no­ho vzta­hu. Lano se pro­mě­ňu­je v akro­ba­tic­ké­ho part­ne­ra – nástroj levi­ta­ce, špl­hu, rota­cí, kyva­dlo­vých pohy­bů i jem­ných balan­cí. Svě­tel­ný design kres­lí na pod­la­hu geo­me­t­ric­ké obraz­ce a spo­lu s hud­bou umoc­ňu­je medi­ta­tiv­ní cha­rak­ter scé­ny. Dyna­mi­ka postup­ně ros­te: duet nabý­vá akro­ba­tic­ké vir­tu­o­zi­ty, pre­ciz­ní prá­ce s váhou, pro­ti­vá­hou a rota­cí. Zve­dač­ky, výsko­ky, kon­t­ro­lo­va­né pády i pre­ciz­ní part­ne­ři­na půso­bí tech­nic­ky ohrom­ně. Prá­vě do této inten­zi­ty však vstu­pu­jí zti­še­né momen­ty blíz­kos­ti – dlou­há obje­tí, pohle­dy z očí do očí a drob­ná, ale sil­ná ges­ta, kte­rá odha­lu­jí niter­nost jejich spo­je­ní. Dva inter­pre­ti se pohy­bu­jí v abso­lut­ním sou­la­du; ačko­li cho­re­o­gra­fie pra­cu­je s vyso­kou fyzi­ka­li­tou a prv­ky nové­ho cir­ku­su, její výraz zůstá­vá hlu­bo­ce emo­tiv­ní, intim­ní a lid­ský. Silhou­et­te Let­ters je vel­mi osob­ní zpo­věď – tvůr­ce v ní čer­pá z vlast­ní zku­še­nos­ti s dět­stvím pozna­me­na­ným absen­cí otce.

Mož­ná je to tak. Z per­for­man­ce to však moc patr­né neby­lo. Není snad­né tan­čit osob­ní zpo­vě­di. Zahléd­ne­me jen obry­sy pohy­bů, obrys pís­men…

Mizu

Ovšem to hlav­ní, proč jsme k Vlta­vě při­je­li, se tepr­ve chys­ta­lo. Popo­šli jsme zhru­ba dvě stě met­rů pro­ti prou­du Vlta­vy, kde na hrá­zi stá­la malá tri­bun­ka smě­rem k malé­mu jezír­ku leží­cí­mu ved­le toku řeky přes cyk­lis­tic­kou stezku. A na jezír­ku plo­ši­na se záhad­ný­mi doku­la­ta jak dva půl­mě­sí­ce zato­če­ný­mi vyso­ký­mi žer­dě­ni při­po­mí­na­jí­cí­mi pří­dě lodí sta­ro­vě­kých Egyp­ťa­nů či antic­kých Řeků. Prá­vě na ní se ode­hrá­lo abs­trakt­ní před­sta­ve­ní Mizu, jež pro­po­jo­va­lo per­for­ma­tiv­ní umě­ní, tanec, nový cir­kus a — pře­de­vším — loutkářství.

Hlav­ní posta­vou totiž byla… vel­ká ledo­vá lout­ka. S ní japon­ská per­for­mer­ka (a cho­re­o­gra­f­ka) Satchie Noro tan­či­la, ji nechá­va­la tan­čit a dokon­ce létat, zatím­co postup­ně roz­tá­va­jí­cí lout­ku řídi­la a za pro­va­zy, na něž byla při­po­je­ná, taha­la fran­couz­ská lout­kář­ka Éli­se Vigne­ron, jež též byla (a tan­či­la) na lodi. Až do (takřka) úpl­né­ho roz­puš­te­ní ledo­vé posta­vy v tekou­cí vodu.

Mizu zna­me­ná japon­sky voda (水). A insce­na­ce — či spí­še kra­jin­ná kom­po­zi­ce, jak dílo cha­rak­te­ri­zu­jí tvůr­ky­ně — je zamyš­le­ním nad pomí­ji­vos­tí živo­ta prá­vě skr­ze sym­bo­li­ku vody, jež se z ledu pro­mě­ňu­je ve vodu a ta poz­dě­ji v páru či se vsa­ku­je do země, aby byla nezbyt­nou živo­ta­dár­nou esen­cí. Toto domyš­le­ní je už na nás, divá­cích. Během pro­duk­ce se lout­ka stá­vá sou­čás­tí vod­ní­ho jeze­ra, neko­neč­né­ho kolobě­hu bytí…

Lout­ku vyrá­bí tým obou per­for­me­rek den či dva před pro­duk­cí ve svém kara­va­nu a těs­ně před ní ji obě při­ná­še­jí na pon­ton zaba­le­nou v izo­lač­ním mate­ri­á­lu. Opa­tr­ně ji roz­ba­lí a zavě­sí na sou­sta­vu lan, jež jsou zavě­še­na přes zaku­la­ce­né žer­dě, kte­ré půso­bí jako klad­ka, na jejíž jed­né stra­ně je lout­ka a na dru­hé za pro­va­zy tahá a lout­kou pohy­bu­je fran­couz­ská lout­kář­ka. Samot­ná lout­ka je vlast­ně z drá­tu vyro­be­ná kon­struk­ce oba­le­ná ledem. Po jejím zavě­še­ní začí­ná znít hud­ba — čas­to jde ovšem jen o zvu­ky vody — lout­ka povstá­vá, japoj­ská per­for­mer­ka ji bere za ruc a tan­čí s ní. Někdy v těs­né blíz­kos­ti, jin­dy ji nao­pak roz­to­čí a nechá létat vyso­ko vzdu­cehm (o výš­ku či „pád” lout­ky se sta­rá lout­kář­ka). Sou­čin­nost všech tří bytos­tí — lout­ky, lout­kář­ky a tza­neč­ni­ce je fas­ci­nu­jí­cí a dává insce­na­ci tvar magic­ké­ho diva­dla. Před divá­ky se postup­ně roz­ví­jí intim­ní dia­log mezi taneč­ni­cí a ledo­vou bytos­tí, kte­rý vyús­tí v křeh­ký, mís­ty až mateř­ský vztah.

Těla zavě­še­ná na kon­struk­ci (taneč­ni­ce v někte­rých fázích před­sta­ve­ní vylé­zá na kon­t­ruk­ci a sná­ší se k ní po pro­va­zech) levi­tu­jí, pro­plé­ta­jí se, objí­ma­jí, sdí­le­jí chví­le tiché­ho obje­tí. Tato obje­tí jsou však doty­ky smr­ti: tep­lo taneč­ni­ce lout­ku roz­puš­tí. Vzpo­mněl jsme si v tu chví­li na legen­du o Sně­hur­ce. Jak krás­né by bylo, kdy­by moh­la poznat tep­lo, Slun­ce… Led postup­ně taje a jeho kous­ky odpa­dá­va­jí, kap­ky sté­ka­jí na zem. Po čase se odla­mu­jí celé kusy, nej­pr­ve dlaň, poz­dě­ji paže, nohy… a s jem­ným třeskem se tříští o dře­vě­nou pod­la­hu pon­to­nu. I tyto zvu­ky jsou sou­čás­tí per­for­man­ce. Stej­ně jako stá­le více a více zmá­če­ná taneč­ni­ce, jež si ke kon­ci s lout­kou v náru­čí lehá na vod­ní hla­di­nu, jako by se chtě­la stát vod­ním jeze­rem spo­lu s ní. O živo­tě a smr­ti ale roz­ho­du­je lout­ko­he­reč­ka. Taneč­ni­ci objí­ma­jí­cí lout­ku vyta­hu­je do sto­je. Taneč­ni­ce zjiš­ťu­je, že nedr­ží živou ledo­vou bytost, ale má v rukou jen prázd­né drá­ty. Pouš­tí je na pod­la­hu a odchá­zí. A my vidí­me jen opuš­tě­nou hro­mád­ku drá­tů. Před­sta­ve­ní končí.

Ale vlast­ně ne. Hla­va lout­ky zůsta­la i po kon­ci pro­duk­ce celá, ledo­vá, s bílou tvá­ří. Stá­le byla sou­čás­tí drá­tě­né kon­t­ruk­ce. Že by pře­ce jen ješ­tě žila? Šel jsem se kouk­nout co nej­blíž a… ano. V hlu­bo­kém soutře­dě­ní a vnitř­ním kli­du medi­to­va­la nad blí­ží­cím se spo­je­ním s vod­ní hla­di­nou. Neod­vá­žil jsem se ji oslo­vit a tiše opus­til mís­to její­ho spo­či­nu­tí. Až půjdu někdy kolem, pozdra­vím ji.

Mizu je hlu­bo­ce dojem­ná báseň o při­ro­ze­né pomí­ji­vos­ti, kte­rá exis­tu­je jen v čase; o vzta­hu, jenž se mění kaž­dým doty­kem. Dia­log mezi ženou a ledem odkrý­vá jedi­neč­nost kaž­dé­ho oka­mži­ku — dří­ve, než se jeho tvar roz­ply­ne. Je to osla­va pro­po­je­ní a lás­ky, křeh­kos­ti i krá­sy pomí­ji­vé­ho, nevy­hnu­tel­nos­ti konce. 

…

Artūrs Nīga­lis (Lotyš­sko): Silhou­et­te Let­ters. Cho­re­o­gra­fie: Artu­rs Niga­lis, per­for­me­ři: Artu­rs Niga­lis, Mari­te Supe, svě­tel­ný design: Niko­la Suha­re­va, hud­ba: Kaspars Nikla­sons Pro­duk­ce: Lat­vi­an Aca­de­my of Cul­tu­re. Men­tor: Olga Zhitlu­hi­na. Pre­mi­é­ra 29. 4. 2024 Riga Cir­cus, Lotyšsko.Psáno z uve­de­ní 16. 6. 2026 v rám­ci fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha, Maják Zdi­by, Praha. 

Satchie Noro, Éli­se Vigne­ron, Japon­sko, Fran­cie: Mizu. Umělc­ké vede­ní, režie: Satchie Noro, Éli­se Vigne­ron, lou­kář­ka: Sarah Las­car, cho­re­o­gra­fie a tanec: Satchie Noro, design ledo­vé lout­ky: Éli­se Vigne­ron, design a kon­struk­ce scé­ny: Éric Noël and Sil­va­in Ohl, výro­ba lout­ky: Vin­cent Debu­i­re za asi­s­ten­ce: Sil­va­in Ohl a Théo Nérestan, tex­til­ní desing: Auro­re Thi­bout, ori­gi­nál­ní hudeb­ní sklad­ba: Car­los Cana­les, zvu­ko­vý design: Hans Kun­ze, ext. úry­vek: Oli­vier Remaud, Pen­ser com­me un ice­berg, Babel poche, 2023, p.62 – 63, voiceo­ver: Milla­ray Lobos, tech­nik — zvuk: Kari­ne Dumont nebo Hans Kun­ze, tech­nic­ký mana­žer: Éric Noël, Robin Noël nebo Vin­cent Debu­i­re, asi­s­tent­ka režie: Zoé Lizot, admi­nis­tra­ce a roz­voj: Cie Furin­kaï & Lucie Lec­laire. Pro­duk­ce: Émi­lie Bou­tet & Lola Goret. Mezi­ná­rod­ní dis­tri­buce: Émi­lie Bou­tet. Pre­mi­é­ra 6. 5. 2025, Thé­âtre du Vellein (Ville­fon­ta­i­ne, Fran­ce). Psá­no z uve­de­ní 16. 6. 2026 v rám­ci fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha, Vltav­ská tůně, Maják Zdi­by, Praha.

///

Více o fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha 2026 na i‑Tz:
Tanec Pra­ha 2026 (1) / Natu­ral Order of Things
Tanec Pra­ha 2026 (2) / Tana
Tanec Pra­ha 2026 (3) / Com­bat des lia­nes
Tanec Pra­ha 2026 (4) / Mit­bar­be­rot / Taran­to Ale­a­to­rio
Tanec Pra­ha 2026 (5) / Rave Lucid