Tanec Praha 2026 (4) / Mitbarberot / Taranto Aleatorio

V úte­rý 9. červ­na pokra­čo­val fes­ti­val Tanec Pra­ha dvoj­pro­gra­mem dvou — izre­al­ské­ho a špa­něl­ské­ho — dám­ských duet. 

I když… tak přes­né to vlast­ně není. Jed­na ze čtyř tan­čí­cích osob se totiž cítí být a ozna­ču­je gen­de­ro­vě nepří­zna­ko­vě. Když jsem s ní po před­sta­ve­ní mlu­vil, řek­la mi: Říkej mi Míša, v češ­ti­ně to není ani žena ani muž, a to mi vyho­vu­je.

Mit­bar­be­rot

Jde o Michal Her­man z dua Michal Her­man & Anat Gri­go­rio, kte­ré se dalo dohro­ma­dy roku 2019. Jejich duet Mit­bar­be­rot, kte­rý při­vez­ly do Pra­hy, měl pre­mi­é­ru v roce 2021 v diva­dle Tmu­na The­a­ter v Tel Avi­vu na fes­ti­va­lu Inti­ma­dan­ce. Od té doby vytvo­ři­ly spo­lu ješ­tě duet Over and Over Aga­in (pre­mi­é­ra na taneč­ním fes­ti­va­lu Cur­ta­in Up v Tel Avi­vu v roce 2022) a loni 6. pro­sin­ce měla v Tmu­na The­a­ter pre­mi­é­ru jejich nej­no­věj­ší prá­ce nazva­ná Keep It Run­ning, jež vznik­la ve spo­lu­prá­ci s hereč­kou Rotem Nachma­ny. Duo pat­ří mezi nezá­vis­lé izra­el­ské taneč­ní sou­bo­ry, což bylo pro účast v Čes­ku zásad­ní. Vzhle­dem k sou­čas­né­mu kon­flik­tu v pás­mu Gazy by jinak byla jejich účast asi odřek­nu­ta. Je smut­né, když tak­to poli­ti­ka vstu­pu­je do umě­ní, ale je tomu tak.

Duet Mit­bar­be­rot je totiž všech­no mož­né, jen ne poli­tic­ký (aspoň v kon­tex­tu sou­čas­né vál­ky). Jde v něm o tělo a duši. O identi­tu duší a svo­bo­du těl. 

Sle­du­je­me pro­vo­ka­tiv­ní, divo­ký tanec dvou bytos­tí, kte­ré spo­lu i samy vytvá­ře­jí řadu situ­a­cí, jimiž sebe i divá­ky pro­vo­ku­jí. Svá­dě­jí se, škád­lí, zápa­sí spo­lu i se k sobě tulí. A pře­de­vším divo­ce tan­čí. Samy za sebe. Jejich tanec není milost­ným či nao­pak sou­bo­jo­vým due­tem. Jde v něm o uvě­do­mo­vá­ní si sebe sama, nasto­lo­vá­ní vlast­ní svo­bo­dy a hrdos­ti. Svých těl, mys­lí i duší. Svým due­tem obě dekla­ru­jí aktiv­ní radost z bytí, pro­vo­ku­jí sebe navzá­jem a sou­čas­ně i divá­ky růz­ný­mi pikant­nost­mi a efekt­ní­mi póza­mi, posto­ji, sóly či due­ty. Snad kaž­dý střet, kaž­dý duet kon­čí vol­ným, svo­bod­ným sólem kaž­dé z performerek.

V úvo­du dvě ženy ve střed­ním věku — ovšem evi­dent­ně tré­no­va­né, až aske­tic­ky hube­né, plné těles­né ero­ti­ky — při­chá­ze­jí do sálu a use­da­jí na dvě pře­dem při­pra­ve­né bílé židle. Svlé­ka­jí si boty a šaty a odklá­da­jí je stra­nou, jako by při­šly na diva­del­ní či taneč­ní tré­nink. A začí­na­jí — v úspor­ných spor­tov­ních úbo­rech (jed­no­ba­rev­ná trič­ka a čer­né tre­nýr­ky a pod­ko­len­ky) — tan­čit. Vyta­hu­jí si a zaře­zá­va­jí čer­né tre­nýr­ky do zad­nic tak, že jsou z nich vlast­ně tan­ga. Stoup­nou si zády k divá­kům a divo­ce svý­mi zad­ni­ce­mi (sva­ly i kyčle­mi) krou­tí. Dlou­ho. Jako by byly ero­tic­ké taneč­ni­ce, jako by divá­ky svá­dě­ly. Při­bli­žu­jí se k sobě, dotý­ka­jí se těly, v někte­rých oka­mži­cích si leha­jí na zem. Ale jejich dote­ky ero­tic­ky nepů­so­bí. Spí­še jako by šlo o sdí­le­ní pohy­bů, poci­tů a — snad — i citů. Akce se neu­stá­le pro­mě­ňu­jí, scé­na je prázd­ná, hra­je se za plné­ho svět­la bez nad­by­teč­ných efek­tů. Pro­měn­li­vá je i hud­ba, od Vival­di­ho (Fili­ae Mestae Jerusa­lem, RV 638) přes špa­něl­skou zpě­vač­ku Jean­ne­te (Porque te vas?) po iko­nu under­groun­du Lou Ree­da (Per­fect Day — sklad­ba, kte­rou slý­chám v mno­ha zahra­nič­ních inscenacích).

Na prázd­ném jeviš­ti, na kte­rém stra­nou sto­jí jen obě židle s jejich oša­ce­ním, sle­du­je­me dyna­mic­ký tanec. Nejsou v něm žád­né roman­tic­ké pohy­by ani ges­ta. Per­for­mer­ky se pohy­bu­jí a jed­na­jí suve­rén­ně, ráz­ně, dra­vě. Žen­sky… Dokon­ce to o sobě pro­hla­šu­jí: Jde o ryze osvo­bo­zu­jí­cí insce­na­ci plnou uvol­ně­né, nespou­ta­né žen­ské ener­gie… Tako­vý je jejich tři­ce­ti­mi­nu­to­vý duet. 

Jeho název — Mit­bar­be­rot — pochá­zí z hebrej­šti­ny a vol­ně lze pře­lo­žit Ces­tou se ztra­tit. V cha­rak­te­ris­ti­ce pro­duk­ce uvá­dě­jí tvůr­ky­ně na svých webo­vých strán­kách citát z Miche­ášo­vy kni­hy Staré­ho záko­na: And throw away with the cym­bals of the sea all the­ir sins. (Bib­le kra­lic­ká: Opět se smi­lu­je nad námi, pře­mů­že nepra­vos­ti naše, a uvrh­ne do hlu­bin moř­ských všec­ky hří­chy jejich.).

A dodá­va­jí: Je čas hodit a vyho­dit. Setřást ze sebe vše. Pro­to­že je toho dost. Roz­hod­ly jsme se odstřih­nout, odho­dit před­cho­zí díla, myš­len­ky, osob­nos­ti, per­for­ma­tiv­nost, oče­ká­va­né, neo­če­ká­va­né, sou­vis­los­ti, úsi­lí, ambi­ce, obraz, objekt, sub­jekt, tělo, tělo-na-těle, dech, úsi­lí, vše dal­ší. Co zby­lo? Snad jen pro­jek­ce sama. V rám­ci vzá­jem­né cit­li­vos­ti si dovo­lí­me fan­ta­zí­ro­vat, kapi­tu­lo­vat, být labu­tě­mi, vzdát se a zno­vu obje­vit, v čem lpí­me jed­na na dru­hé a na křeh­kých ost­ro­vech ztrát. /…/ Sna­ží­me se opus­tit ambi­ce, sna­hy i oče­ká­vá­ní. Humo­rem si dopřá­vá­me pří­tom­ný oka­mžik a nachá­zí­me nové polo­hy sebe samých. Na křeh­ké, pro­měn­li­vé ces­tě se navzá­jem pod­pí­rá­me, aniž bychom ztrá­ce­ly leh­kost a nadhled. 

Říze­ná živel­nost a napo­je­ní jed­né na dru­hou. Nená­pad­ný humor a nad­hled. Nic víc v due­tu nehledejte.

Taran­to Aleatorio

Dru­hý duet veče­ra byl podob­ný, byť vlast­ně zce­la jiný. Opět dvě ženy, opět zpr­vu sedí­cí — ten­to­krát na lavič­ce — a opět z ní vstá­va­jí­cí, opět v sou­čas­ném kos­tý­mu a opět v neu­stá­lém dia­lo­gu. Ovšem niko­li taneč­ním, pohy­bo­vém, ale vokál­ním a taneč­ním. A duet to byl niko­li drs­ný a extro­vert­ní, ale nao­pak intro­vert­ní, intim­ní. Byť s mno­ha pohy­bo­vý­mi i vokál­ní­mi efekty.

Insce­na­ce se jme­nu­je Taran­to Ale­a­to­rio (Náhod­né taran­to) a vystu­pu­jí v ní cho­re­o­gra­f­ka a taneč­ni­ce La Cha­chi (María del Mar Suá­rez) a zpě­vač­ka Lola Dolo­res. Jak název napo­ví­dá, inter­pre­tu­jí taran­to — původ­ní for­mu fla­men­ca z hor­ských oblas­tí Almería, kde byl hlas kdy­si jedi­ným nástro­jem hudby.

La Cha­chi je taneč­ni­ce a per­for­mer­ka z Málagy, kte­rá pro­po­ju­je fla­men­co s fyzic­kým diva­dlem a sou­čas­ný­mi tanečními/pohybovými vli­vy — mís­to ucho­vá­vá­ní tra­di­ce pro­mě­ňu­je fla­men­co (taran­to) v živou, ote­vře­nou pohy­bo­vou for­mu. Ovšem při ucho­vá­ní všech taneč­ních kva­lit fla­men­ca. Spo­leč­ně se zpě­vač­kou a hereč­kou Lolou Dolo­res čer­pa­jí z dáv­ných koře­nů tan­ce i hud­by fla­men­ca a hle­da­jí způ­so­by, jak může fla­men­co­vý dia­log mezi tělem a hla­sem vypa­dat dnes.

Prin­cip jejich due­tu je — podob­ně jako v před­cho­zím izra­el­ském — jed­no­du­chý. Zpr­vu sedí obě na lavič­ce, uží­va­jí si fies­ty, Lola Dolo­res si dokon­ce uba­lí a zapá­lí ciga­re­tu (pod lavič­kou má scho­va­ný zaví­ra­cí popel­ník). La Cha­chi v mod­ro­fi­a­lo­vém šus­ťá­ko­vém spor­tov­ním kos­tý­mu a čer­ve­ných stře­ví­cích na nohou vstá­vá a začí­ná tan­čit. Typic­ké figu­ry fla­men­ka — ost­ré (pří)dupy dře­vě­ný­mi pod­pat­ky, prá­ce rukou, posto­je těla, drže­ní hla­vy. Nej­pr­ve v tichu. Jako by sama pro sebe. Po čase vstá­vá Lola Dolo­res (na nohou má tenis­ky, na sobě obdob­ný — ale čer­ný — šus­ťá­ko­vý úbor) a začí­ná k její­mu tan­ci zpí­vat. Úchvat­ně. Plným same­to­vým altem, s vel­kou ener­gií, nezbyt­nou ero­tič­nos­tí a suve­re­ni­tou. Pro­vo­ku­je tím Maríu, kte­rá tan­čí s čím dál vět­ší suve­re­ni­tou a rados­tí. A svým pohy­bem obsáh­ne čím dál vět­ší — byť bílou pás­kou od začát­ku vyme­ze­ný — čtver­co­vý pro­stor. Je razant­ní, sebe­vě­do­má, hrdá. A občas vtip­ná. Napří­klad začne tan­čit street dan­ce (a Lola zpí­vat tak tro­chu ve sty­lu tech­no), ane­bo si klek­ne na zem a cvi­čí (pro­ta­hu­je tělo jako malá kočič­ka). A to je vlast­ně vše. Krá­sa hud­by a tan­ce. A sebe­i­ro­nie a nadhled.

Kdo fla­men­co — tanec i zpěv — má rád, musel být nad­šen. A i ten, kdo má rád a obdi­vu­je doko­na­lost a krá­su. Hud­by a pohy­bu. Neb tu obě dív­ky repre­zen­to­va­ly úchvat­ně. A co si od emo­tiv­ní­ho zpě­vu a tan­ce přát víc. Snad jen kos­týmy mi při­šly zvlášt­ní, nevhod­né, zby­teč­ně sou­čas­né. Snad aby odka­zo­va­ly k sou­čas­nos­ti… Mys­lím, že to byla jen iro­nic­ká libůst­ka, milý — záměr­ný a las­ka­vý — ústřel. 

Byl-li v due­tu zakó­do­ván ješ­tě dal­ší pří­běh či sdě­le­ní — prá­vě skr­ze tyto nená­pad­né odka­zy či výbě­rem pís­ní a jejich tex­tů — zůsta­lo zaha­le­no tajem­stvím. Na kon­ci si obě dív­ky zase sed­ly na lavič­ku, jako by vše, co jsme sle­do­va­li, byl jen sen. Jako by se to ode­hrá­lo jen v jejich hla­vách a našich představách.

Michal Her­man & Anat Gri­go­rio, Tel Aviv, Izra­el: Mit­bar­be­rot. Cho­re­o­gra­fie, tan­čí Anat Gri­go­rio, Michal Her­man, sve­těl­ný design Amir Castro, hud­ba: Fili­ae Maes­tea Jerusa­lem, RV638: II. Sile­ant Zephy­ri — Anto­nio Vival­di, Per­fect Day — Lou Reed, Porque te vas? — Jose Louis Para­les – Jea­net­te, video: Daniel Pakes and Ofir Abe Ben Shi­mon. Podě­ko­vá­ní: Dr Erez Maa­yan Sha­lev, Anat Catz, Kibbu­t­zim Colle­ge of Edu­cati­on, Tech­no­lo­gy and the Arts. Pre­mi­é­ra 6. 10. 2021, Inti­ma­dan­ce Fes­ti­val, Tel Aviv, Izra­el. Psá­no z hos­to­vá­ní 9. 6. 2026 v Diva­dle Ponec v Pra­ze v rám­ci fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha 2026.

La Cha­chi, Špa­něl­sko – Taran­to Ale­a­to­rio. Režie, kon­cept, hudeb­ní aranž­má, pro­stor pro voká­ly, výpra­va, per­for­mer­ka: María del Mar Suá­rez — La Cha­chi, zpěv: Lola Dolo­res, svě­tel­ný design: Aza­el Ferrer. Pre­mi­é­ra 6. 10. 2021 na fes­ti­va­lu Inti­ma­dan­ce v Tel Avi­vu (Izra­el). Psá­no z hos­to­vá­ní 9. 6. 2026 v Diva­dle Ponec v Pra­ze v rám­ci fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha 2026.

///

Více o fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha 2026 na i‑Tz:
Tanec Pra­ha 2026 (1) / Natu­ral Order of Things
Tanec Pra­ha 2026 (2) / Tana
Tanec Pra­ha 2026 (3) / Com­bat des lianes