Ve čtvrtek 4. června se v prostoru Jatek78 představil jeden z hlavních zahraničních hostů festivalu — kamerunský choreograf a tanečník Zora Snake, který patří k výrazným osobnostem africké taneční scény. Ve své tvorbě propojuje současný tanec, rituální performanci a umělecké intervence do veřejného prostoru. Tanec pro něj není pouze uměleckým vyjádřením, ale i formou a způsobem myšlení, aktivním — angažovaným — přístupem ke světu.
Do Prahy přivezl inscenaci Combat des lianes (Boj lián), již se svým souborem La compagnie Zora Snake vytvořil loni v Bruselu v koprodukci s tamním Théâtre National de Wallonie-Bruxelles (premiéru měla 25. 9. 2025).
Zastavme se ale nejdřív u tanečníka a choreografa Zory Snakea. Je totiž velmi zajímavou osobností angažované africké — konkrétně kamerunské — kultury. Jeho pravé jméno je Zobel Raoul Tejeutsa. Tejeutsa znamená v jeho rodném jazyce Člověk s velkou empatií. Zora vzniklo spřažením prvních dvou slabik jména Zobel Raoul a Snake (anglicky Had) je přezdívka. Had je pro něj jeho totem — posvátné zvíře budící velký respekt, symbol stvoření, moudrosti a nebezpečí.
Zora Snake nepochází z uměleckého prostředí. Narodil se v roce 1990 ve vesnici Bamendou na západě Kamerunu. Tanečními kořeny je však zapuštěn ve městské subkultuře, konkrétně ve street dance a především v hip hopu, který propojuje s tradičním africkým a současným contemporary dance. Je absolventem slavné taneční líhně senegalské tanečnice a choreografky Germaine Acogny (v letech 2017 a 2018 ji festival Tanec Praha hostil) Ecole des sables. Formovali ho rovněž další afričtí tvůrci jako Aimé Serge Coulibaly, Salia Sanou nebo dramatik Dieudonné Niangouna, který mu žertem říká africký Shakespeare. Od roku 2013 vede Snake svou vlastní skupinu Compagnie Zora Snake, s níž cestuje a vystupuje po celém světě. V Kamerunu založil mezinárodní taneční festival MODAPERF (MOvements, DAnces and PERFormances). A nedaleko své rodné vesnice buduje taneční centrum, kam by se v budoucnu měli sjíždět tanečníci z celého světa.
Snake je ten typ umělce, který čerpá z hluboké moudrosti svých předků. Snad všechny jeho performance lze nazvat rituály ve smyslu očisty a uzdravení, osvobození od předsudků a stereotypů. Odkaz předků zároveň vždy konfrontuje se současnými — vesměs politickými, postkoloniálními — tématy. Ve svých dílech propojuje sakrální a politické. Tanec chápe jako výraz odporu. Říká, že nechoreografuje pohyb, nýbrž ducha.
Letos v únoru uvedl na festivalu Buja sans tabou v Burundi dvě své práce, obě svázané tématem restitucí rituálních předmětů odcizených z Afriky během koloniální éry. Jednu z nich — sólovou performanci L´Opéra du Villageois (Vesnická opera) — tam viděla Lucie Němečková, která ve své reportáži pro ČRo o ní řekla: Snakeův pohled byl nekompromisní, provokativní, bolestný, vizuálně působivý, šokující. Zároveň poetický a v konci smířlivý. Jeho sólová performance Vesnická opera se odehrávala pod širým nebem Živého muzea. V první části byli diváci svědky tance ukradené africké masky zbavené života a vystavené ve vitríně evropského muzea. Ve druhé části jsme se s touto maskou vydali zpět do Afriky. Absolvovali jsme očistný rituál návratu a uložení do hrobu, kdy byl performer celý zahrnut masou hlíny. S hlínou a různými přírodninami ostatně Zora Snake pracuje pravidelně. A právě práce s přírodními objekty a důraz na africké kořeny Snakea byla symptomatická a důležitá i v produkci, kterou Snake se svou skupinou přivezl do Prahy.
Konkrétně do divadla Jatka78 v Holešovicích. Jednalo se o kolektivní inscenaci Combat des lianes (Boj lián) pro pět performerů/performerek — dvě neafrické tanečnice a tři Afričany (včetně Snakea). Tématem je odlesňování, které ohrožuje původní obyvatele Afriky. Hlavní inspiraci čerpá z kultur vesnických komunit lidu Baka, což je polonomádské etnikum žijící v deštných pralesích střední Afriky, Evropany označované jako Pygmejové, což Bakové vnímají pejorativně/koloniátorsky. Jejich populace obývá jihovýchodní Kamerun, odkud Snake pochází, dále severní Gabon, Konžskou republiku a Středoafrickou republiku. Snake a jeho spolupracovníci a spolupracovnice během přípravy této inscenace u Baků v jedné jejich vesnici delší čas pobývali a načerpali spoustu impulsů v podobě polyfonních rytmů a výtvarných, pohybových i vokálních zvyků a tvůrčích projevů těchto společenství, která vycházejí z dávných tradic jejich předků, původních obyvatel těchto míst, která v současnosti nenávratně mizí bezostyšným plundrováním místního přírodního bohatství.
Nejvyšším božstvem lidu Baka je duch Edjengui, který je strážcem lesa a jeho obyvatel. S lesem je spojeny všechny tradice lidu Baka, jejich minulost i současný život. Les je svázán nejen s jejich obživou, ale také prostorem pro život a spiritualitou. Představuje jejich kulturní identitu. Stromy a rostliny považují Bakové za živé bytosti. Mluví s nimi, žijí s nimi v úzkém kontaktu. Kácení každého jednoho stromu vnímají jako smrt člověka. Jejich tradice jsou součástí chráněného kulturního bohatství UNESCO. Zároveň jsou světem stále vnímáni a označováni jako Pygmejové, což je pro ně hanlivý koloniální výraz, který jim dali Evropané kvůli jejím nízkému vzrůstu (slovo pygmej pochází z řeckého výrazu pygmaios, což v překladu znamená „vysoký jeden loket” — pozn. aut.).
Představení je jakýmsi vstupem nás, diváků, do vesnice Baků, do jejich světa a kultury. Při příchodu jsme směrováni na jeviště, kde jsou na zemi třísky, polena a špalky pokácených pralesních stromů a vzadu uprostřed stojí majestátní, vysoké obydlí ze slámy, kolem něhož můžeme projít. Z jeho vrcholu na nás shlíží velká africká hlava-maska, zřejmě bájný duch Edjengui s větvovím ve vlasech. Na stranách jeviště jsou dvě vyvýšená místa pro hudebníka a hudebnici, kteří teprve přijdou. On bude obsluhovat elektronické klávesové nástroje a zvukový pult vlevo, ona bude stát vpravo a hrát na obrovské „živé” bubny, tradiční nástroj Baků.
Sedadla v hledišti jsou zakryta jemně nasvícenou stříbřitou fólií připomínající jezero či moře. Chvíli je ticho a my se tísníme v malém prostoru jeviště, jsme bezradní. Asi jako turisté bez průvodců. Po čase přichází skrz nás hudebník a hudebnice a začínají hrát. Mírně se v rytmu jejich hudby vlníme. Fólie ze sedadel se stahují kamsi za horozint do dáli a my jsme vyzváni jít si do sálu sednout. Produkce — život ve vesnici začíná.
Z reproduktorů se ozývají terénní nahrávky hlasů a zpěvů vesničanů a vesničanek z míst, kde inscenace vznikala. Monology, dialogy, překrývající se zvuky a útržky rozhovorů. Není jim rozumět, ale zřejmě jde o denní projevy vesničanů a vesničanek obsahující intimní i veřejné informace. Za nimi se z reproduktorů ozývají a po čase vrchu nabývají polyfonní zpěvy mužů i žen. Ze slaměného domu vycházejí dvě performerky a tančí. Působí jako brfouci, hadi či lesní zvěř. Po chvilce se objevují i dva performeři. Jako duchové dávných časů. Anebo možná destruktivní démoni současnosti. Jejich úlohy a poslání jsou ambivalentní. Jednou se chovají (tančí) jako empatické, rituálně obřadné a důstojné bytosti, jindy agresivně, válečnicky, zločinně. Vykořisťovatelsky.
Všichni čtyři tančí a dupou sólově i v duetech či větších uskupeních. Své role, charaktery proměňují. Za stálého zvuku rytmické hudby živých bubnů občas doplněné elektronikou. Vznikají různé minipříběhy, do hry přibírají i bambusové tyčky a dřevěné špalky, jež si přehazují, vytvářejí z nich různé útvary (trůny, sedadla, bojové nástroje, popravčí špalky). Nosí je, přenášejí, sedají si na ně. I vůči sobě se tanečníci a tanečnice chovají nepředvídatelně. Jednou jsou kompaktní skupinou evokující zvířecí smečku či domorodé etnikum, jindy se proměňují ve vojáky držíce v rukou imaginární pušky, pronasledují se, chytají, znásilňují jeden druhého či druhou. V jednu chvíli dokonce vesnici zapálí (slyšíme zvuky ohně, sledujeme rudé světlo, jež zapalví scénu). Jako by byli honěni a chytáni kolonizátory, anebo sami oněmi kolinizátory byli. Je to obraz Afriky dneška, v níž se mísí minulost se současností, vnější vlivy importované z „civilizovaného”/kolonizátorského světa s domorodými hodnotami a tradicemi. Vždyť dnes jsou v Africe často diktátory, vykořisťujícími své přírodní zdroje, sami Afričané. A o tom tato inscenace je — boj lián v nás a kolem nás, boj s liánami, které nás omotávají. A vzájemné prolínání, kdy nelze jednoho od druhého (tradice od současnosti, Afričana od Evropana, vládnoucí od ovládaných…) rozlišit a rozpojit.
Po čase se slaměným průchodem na střeše domu objevuje a mezi tančící seskakuje Zora Snake. Vysoká postava s černými vousy a výraznými dredy a korálky v nich. Stává se ústřední postavou, vůdcem. Ostatní jej následují, skupina je kompaktní. Je to ale pozitivní vůdce, anebo diktátor? Nikdo neví, nikdo to nepozná. Snad jen duch Edjengui, který vše seshora pozoruje.
Po čase se ale i tato skupina rozpadá a její členové individualizují. Před Edjenguim se předvádějí, snaží se jej naklonit. A opět přichází desktrukce a opět vznikají divoké situace, boj o moc. Až v samotném závěru, v proslovu jedné z tanečnic, přichází výzva k usmíření a všichni tanečníci mizí v slaměné chatrči.
Avšak není to úplný konec. Za chvíli z ní všech pět opět vychází a v kompaktní skupině tančí. Ovšem převlečeni do soudobých oděvů tančí na soudobou elektronickou taneční hudbu. A strhávají k tanci i diváky. Zvou je na jevište a všichni tančí(me) společně. Smíření? Výčitka? Rezignace? Kdo ví…
V inscenaci bylo ještě mnoho jiných situací a odkazů (například růže, jež se objeví před diváky a jedna z divaček je jí obdarována, práce s bambusovými tyčkami, útočné pohledy do diváků doprovázené děsivými zvuky/slovy, svlékání částí kostýmů). Těžko číst tuto rétoriku a symboliku pro člověka s ní neobeznámeného. A to včetně kostýmů, jež působí zčásti jako přírodní, evokující les, zčásti ale jako vojenské uniformy, čehož aktéři a aktérky zhusta využívají.
Inscenace tak překračuje hranice nám známého. Vydáváme se — jak ostatně stojí v samotné charakteristice produkce - na výpravy do neznáma, jež zkoumají postkoloniální africké tělo v prostoru, kde se prolíná tradice s pouličním uměním, divadlo s různými formami tance včetně contemporary dance, street dance a obřadních afrických. Prostřednictvím hypnotických rytmů a tanců hledá Snake tělesnou i duchovní svobodu a mentální volnost, která vede k sebeuvědomění, lidské důstojnosti a kreativitě a čelí sociální agresi, která znásilňuje a zabíjí. Je ale ještě možné se jí bránit? Zora Snake se o to všemi silami — svými odvážnými sólovými produkcemi na ulicích a otevřených prostranstvích i touto skupinovou v uzavřeném prostoru divadelního sálu — pokouší.
Bylo to silné, působivé představení, jakých v Česku vidíme poskrovnu. Je třeba je vnímat nikoli jako exotiku, ale jako angažované dílo, jež by mělo vybudit naše — koloniální či postkoloniální — svědomí. I nás, Čechů a Češek, kteří si myslí, že s kolonialismem nemáme nic společného. Ale sakra máme.
La compagnie Zora Snake, Kamerun, Belgie — Zora Snake: Combat des Lianes. Koncept, choreografie Zora Snake, hudební skladba Christiane Prince, Rokia Bamba, živá hudba Christiane Prince, Pawel Wnuczynski, dramaturgie Youness Anzane, scénografie Jean Michel Dissake, světelný design Emily Brassier, kostýmy Lamyne M, text Dénètem Touam Bona. Performeři/Performerky: Zora Snake, Tamae Yoneda, Jessica Chiye Warshal, Zadi Landry Kipre, Gandir Prudence. Produkce Compagnie Zora Snake, Théâtre National Wallonie-Bruxelles. Premiéra 23. 9. 2025, Théâtre National Wallonie-Bruxelles, Belgie. Psáno z uvedení 4. 6. 2026 v divadelním sále Jatek78 v Praze v rámci festivalu Tanec Praha.
///
Více o festivalu Tanec Praha 2026 na i‑Tz:
Tanec Praha 2026 (1) / Natural Order of Things
Tanec Praha 2026 (2) / Tana
