Tanec Praha 2026 (1) / Natural Order of Things

Po roce je tu opět Mezi­ná­rod­ní taneč­ní fes­ti­val Tanec Pra­ha, ten­to­krát 38. roč­ník. Do Diva­dla Ponec, na Jatka78, do WPP Cam­pu­su na Vltav­ské, do Hudeb­ní­ho diva­dla Kar­lín a dokon­ce i na Maják Zdi­by a hla­di­nu neda­le­ké Vlta­vy, nemluvě o dal­ších ven­kov­ních akcích a mimo­praž­ských hos­to­vá­ních, při­vá­ží řadu uni­kát­ních pro­duk­cí a hos­tů. Na i‑Tz vám bude­me při­ná­šet zpra­vo­daj­ství ze všech význam­ných akcí festivalu.

…

Guy Nader & Maria Cam­pos: Natu­ral Order of Things

Úvod­ním hos­tem fes­ti­va­lu byl deví­ti­člen­ný mezi­ná­rod­ní sou­bor liba­non­sko-špa­něl­ské dvo­ji­ce cho­re­o­gra­fů a taneč­ní­ků Guy Nade­ra a Marii Cam­pos, z ini­ci­ál jeho vedou­cích pojme­no­va­ný GN|MC, se síd­lem v Bar­ce­lo­ně. Vystou­pil v Diva­dle Ponec dva­krát — v úvod­ní večer v pon­dě­lí 1. červ­na a násle­du­jí­cí den. Navští­vil jsem jejich dru­hé vystou­pe­ní, kdy se po před­sta­ve­ní konal i after­talk s obě­ma vedou­cí­mi, ke kte­rým se poz­dě­ji při­da­li i někte­ří taneč­ní­ci a tanečnice.

Do Pra­hy sou­bor při­ve­zl svou nej­no­věj­ší prá­ci — zhru­ba hodi­no­vou taneč­ně-pohy­bo­vou kom­po­zi­ci Natu­ral Order of Things (Při­ro­ze­ný řád věcí). Pre­mi­é­ru měla před dvě­ma lety — 3. čer­ven­ce 2024 na ​​Grec Fes­ti­val de Bar­ce­lo­na at Mer­cat de les Flors v Bar­ce­lo­ně. Jde o kom­pakt­ní sku­pi­no­vou prá­ci, v níž se pět taneč­nic a čty­ři taneč­ní­ci odě­ní v kalho­to­vé celo­tri­ko­ty v mír­ně roz­růz­ně­ných odstí­nech tma­vě pas­te­lo­vé mod­ré pohy­bu­jí coby jed­no tělo, jed­na linie. Ovšem for­mou návaz­né­ho New­to­no­va kyva­dlo­vé­ho pohy­bu, kdy impuls vychá­zí od jed­no­ho z týmu a ostat­ní se postup­ně po vzo­ru kyva­dlo­vých kou­lí vydá­va­jí s přes­ným zpo­že­ním (syn­ko­pou) stej­ným pohy­bo­vým vzor­cem za ním a sou­čas­ně spo­lu s ním zůstá­va­jí v jed­né linii za sebou či ved­le sebe. Vzni­ka­jí tak stá­le se pro­mě­ňu­jí­cí struk­tu­ry těl a pohy­bů. Jako když ply­ne voda, fou­ká vítr, letí hej­no ptá­ků, pla­ve hej­no ryb, pro­hý­ba­jí se stvo­ly obilí.

Taneč­ní­ci v uvol­ně­ných vzpří­me­ných pozi­cích dlou­ho zůstá­va­jí pro­po­je­ní v jed­né řadě pohy­bu­jí­ce se ve 3/4 ryt­mu tře­mi kro­ky s jed­nou otoč­kou doleva/doprava či vpřed, rov­no­běž­ně s řada­mi divá­ků hle­dí­ce po celý čas pří­mo na ně. Dlou­ho se vše děje v tichu. Sly­ší­me jen tlu­me­né dopa­dy bosých nohou taneč­ní­ků a taneč­nic na bílý bale­ti­zol vyme­zu­jí­cí pro­stor hra­ní. Je to hyp­no­tic­ký zvuk a pohyb, kte­rý by mohl někte­ré divá­ky vést až do tran­su. Po čase se při­dá­vá ryt­mi­zo­va­ná mini­ma­lis­tic­ká hud­ba ital­ské­ho, v Řec­ku usa­ze­né­ho skla­da­te­le elek­tro­nic­ké hud­by Costan­ti­na Lucy Rolan­da Kiri­a­ko­se ali­as Coti­ho K. upo­mí­na­jí­cí na slav­nou sklad­bu In C Terry­ho Riley­ho. Je obdob­ně zálud­ná či rafi­no­va­ná skry­tý­mi ryt­mic­ký­mi vzor­ci a — v prů­bě­hu času — nástro­jo­vý­mi proměnami.

Taneč­ní­ci a taneč­ni­ce se po čase od sku­pi­ny odtr­há­va­jí a zase do ní vra­ce­jí, jsou jí vta­ho­vá­ni zpět. Vzni­ka­jí krát­ká sóla, due­ta, tria, kvar­te­ta… Pohy­bo­vá a akro­ba­tic­ká čís­la, kdy je tělo taneč­ní­ka či taneč­ni­ce zdvi­že­no a jako v novém cir­ku­se jed­nou sku­pi­nou či jedin­cem hoze­no do výš­ky, na stra­nu či za sebe a jiný­mi zase chy­ce­no. Občas si někdo leh­ne na zem a je růz­ný­mi ges­tic­ký­mi a pohy­bo­vý­mi postu­py cit­li­vě zdvi­žen. Sle­du­je­me jak ryt­mic­ké, tak i soš­né figu­ry a kom­po­zi­ce. Po růz­ně dlou­hém, či spí­še krát­kém čase se však všich­ni zase vra­ce­jí do skupiny/řady a jejich pohyb, život v ní cyk­lic­ky pokračuje.

Nemá smy­sl dále toto obsa­ho­vě abs­trakt­ní dílo inspi­ro­va­né ply­nu­tím času a pří­ro­dy — „při­ro­ze­ným řádem věcí” — popi­so­vat. Jak název napo­ví­dá, vychá­ze­jí tvůr­ci z cyk­lic­ké­ho vní­má­ní veš­ke­ren­stva, z při­ro­ze­né­ho sou­ži­tí, pro­po­je­ní řádu a cha­o­su, jenž se vždy po čase mění v (nená­pad­ný) řád a napo­je­ní. Oci­tu­ji pro­to dra­ma­tur­gy fes­ti­va­lu, kte­ří tuto insce­na­ci cha­rak­te­ri­zu­jí přes­ně a není proč hle­dat jiná slo­va: Živý orga­nis­mus taneč­ní­ků a taneč­nic vtáh­ne divá­ka do neko­neč­né cyk­lič­nos­ti, v níž se opa­ku­jí­cí motiv stá­vá pul­su­jí­cím rytmem díla. Cho­re­o­gra­fie vyu­ží­vá pohy­bo­vý mini­ma­lis­mus s hyp­no­tic­kou gra­da­cí a vrcho­lí bri­lant­ní part­ne­ři­nou plnou pre­ciz­ních sko­ků a zve­da­ček. Poté se cho­re­o­gra­fie zklid­ní a navrá­tí k původ­ní­mu jed­no­du­ché­mu moti­vu – stej­ně jako život, v němž po obdo­bí cha­o­su zno­vu nalez­ne­me klid a har­mo­nii. Dílo cha­rak­te­ri­zu­je pohy­bo­vá plas­ti­ci­ta a bra­vur­ní prá­ce s pro­sto­rem, kte­rá ani v nej­jem­něj­ších detai­lech neztrá­cí na síle. Těla taneč­ní­ků a taneč­nic se pod­pí­ra­jí a pro­lí­na­jí, jdou až na hra­ni­ce svých fyzi­kál­ních mož­nos­tí. Jsou jako pří­liv a odliv, říze­né jed­ním spo­leč­ným rytmem, jed­ním spo­leč­ným dechem. Přes­to, že jsme str­že­ni sku­pi­no­vou dyna­mi­kou, každý/každá z tan­čí­cích nás doká­že zaujmout svou neza­mě­ni­tel­nou indi­vi­du­a­li­tou. Mini­ma­lis­tic­ké moti­vy se vrst­ví do kom­plex­ní struk­tu­ry, kte­rá se před naši­ma oči­ma neu­stá­le přesku­pu­je – prou­dí, naru­šu­je sama sebe a zno­vu se sklá­dá v orga­nic­ký, ply­nu­lý tok. Při­po­mí­ná pří­rod­ní sys­tém na buněč­né úrov­ni, křeh­kou sym­bi­ó­zu živo­ta, v níž kaž­dý prvek rea­gu­je na dru­hý a záro­veň ovliv­ňu­je celek. Har­mo­nie a este­ti­ka tu sto­jí v jem­ném pro­tes­tu pro­ti cha­o­su – krá­sou a sou­hrou brá­ní roz­pa­du, stej­ně jako pří­ro­da sama. Natu­ral Order of Things při­po­mí­ná, že i bez ztrá­ty vlast­ní jedi­neč­nos­ti tvo­ří­me sou­část celé pří­ro­dy – jsme křeh­ké a přes­to odol­né čás­ti jed­no­ho celku.

Byl to vizu­ál­ně omam­ný, hyp­no­tic­ký večer, kdy kaž­dé tělo taneč­ní­ka či taneč­ni­ce bylo jedi­neč­nou indi­vi­du­a­li­tou a záro­veň sou­čás­tí kom­pakt­ní­ho cel­ku, jehož tep nikdy neu­stá­val. A to ani v oka­mži­cích, kdy se celé těle­so zasta­vi­lo a jeho čle­no­vé a člen­ky se díva­li před sebe či do divá­ků. Jed­nu chví­li to trva­lo snad minu­tu. Divá­ci zača­li tles­kat, ale taneč­ní­ci a taneč­ni­ce se opět naklo­ni­li na stra­nu, vykro­či­li vpřed a celé těle­so opět roz­po­hy­bo­va­li. Moh­lo by to pokra­čo­vat do neko­neč­na. Skon­či­lo se tmou.

Na dis­ku­si po před­sta­ve­ní se mlu­vi­lo o tech­ni­ce, o výcho­zích kon­cep­cích, o hud­bě i říze­ném pohy­bu, kdy prv­ní se v této cho­re­o­gra­fii pohne vždy hla­va (nevy­chý­le­ná, po vodo­rov­né ose) s rame­ny, za nimi se vydá tělo, naklo­ní se do vychý­le­né pozi­ce, a pak teprv násle­du­jí nohy, kte­ré vše jako by dohá­ně­jí, aby tělo nespadlo. A ruce se téměř nehý­ba­jí, jen ele­gant­ně tělo nále­du­jí. Oči se díva­jí buď zpří­ma do divá­ků, ane­bo taneč­ní­ci hle­dí do očí jeden dru­hé­mu (sou­čas­ně samo­zřej­mě vní­ma­jí pohyby/dění všech). Tělo si to vše prý vel­mi dob­ře zapa­ma­tu­je a i tak­to rafi­no­va­ná, pro­měn­li­vá, pul­su­jí­cí, pro divá­ky nepře­hled­ná, pohy­bo­vě a situ­ač­ně zamě­ni­tel­ná (pohy­by a situ­a­ce opa­ku­jí­cí) cho­re­o­gra­fie „vejde” do těles­né pamě­ti kaž­dé­ho z aktérů/aktérek. Nemu­sí si nic v hla­vě počí­tat, nijak pohyb­no­vě impro­vi­zo­vat. Toto „polo­že­ní se do prou­du vědo­mí a pamě­ti těla” bylo ode všech — vesměs vel­mi mla­dých — akté­rů a akté­rek obdivuhodné.

Mož­ná by stá­lo za to, aby tuto prá­ci vidě­lo víc čes­kých taneč­ní­ků a taneč­nic, kte­ří mnoh­dy až pří­liš spo­lé­ha­jí na naho­di­lost a spon­tán­nost. To v této prá­ci nejde. Tak­to pohy­bo­vě jed­no­du­chý, ges­tic­ky stříd­mý, pre­ciz­ní tanec je jak japon­ská kali­gra­fie. Jeden tah štět­cem mimo, a vše se hroutí. 

V úter­ním před­sta­ve­ní jsem žád­ný tako­vý tah — pohyb mimo ryt­mus a řád cel­ku —  neza­zna­me­nal. A tak na závěr oci­tu­ju ješ­tě (mír­ně upra­ve­nou) cha­rak­te­ris­ti­ku pří­stu­pu samot­ných tvůr­ců, jak ji najde­te na jejich webo­vých strán­kách: Guy Nader a Maria Cam­pos vychá­ze­jí ze spo­leč­né­ho zákla­du — z indi­vi­du­ál­ní­ho pří­stu­pu k tan­ci, v němž oba hle­da­jí nároč­ný fyzic­ký gestus/pohyb s cílem posou­vat tělo k hra­ni­ci jeho mož­nos­tí. Hle­dá­ním síly a jem­nos­ti těl se před nimi ote­ví­rá širo­ké spek­trum ima­gi­na­ce, skr­ze niž obje­vu­jí a divá­kům před­klá­da­jí neko­neč­nou kra­ji­nu těl. Mají zájem o part­ner­skou prá­ci, expe­ri­men­tu­jí s nový­mi pří­stu­py ve vzta­hu mezi dvě­ma nebo více těly, vyví­je­jí sché­ma­ta a kla­dou před tanen­čí­ky a taneč­ni­ce výzvy, aby jejich tělům našli čitel­ný pohyb, zře­tel­ný tvar a nové mož­nos­ti jejich vní­má­ní. /Více zde./

GN|MC / Guy Nader & Maria Cam­pos, Liba­non, Špa­něl­sko — Guy Nader & Maria Cam­pos: Natu­ral Order of Things (Při­ro­ze­ný řád věcí). Režie, cho­re­o­gra­fie: Guy Nader, spo­lu-režie, cho­re­o­gra­fie: Maria Cam­pos, svě­tel­ný design: Con­chi­ta Pons, hudeb­ní sklad­ba: Coti K., hudeb­ní aranž­má: Niko­la Krgo­vć N/OBE, tech­ni­ka — zvuk: Rai­mon Segu­ra, kos­týmy: Mari­na Prats, scé­no­gra­fie: GN|MC, asi­s­tent­ka režie: Clau­dia SolWat. Podě­ko­vá­ní: Pere Fau­ra. Performeři/Performeky: Alfon­so Agu­i­lar, Maria Cam­pos, Joa­na Cou­to, Guy Nader, Pierre Lison, Jova­na Zele­no­vic, Fran­ce­sco Gril­li, Olatz Larunbe, Mimi Was­cher. Pre­mi­é­ra 3. 7. 2024, ​​Grec Fes­ti­val de Bar­ce­lo­na at Mer­cat de les Flors, Bar­ce­lo­na. Psá­no z uve­de­ní na 38. roč­ní­ku Mezi­ná­rod­ní­ho taneč­ní­ho fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha 2. 6. 2026 v Diva­dle Ponec, Praha.

///

Více o Natu­ral Order of Things na i‑Tz:
Bra­ti­sla­va v pohy­be: Natu­ral Order of Things