Svět českého divadla se dočkal pozoruhodné události: poprvé byla činoherně inscenována hra významného filosofa a spisovatele Ladislava Klímy Dios, nedokončené a dosud prakticky nehrané drama, které na své jevištní ztvárnění čekalo takřka sto let (pomineme-li loutkovou adaptaci z roku 2017 buštěhradského Rodinného divadla /zde/). Tvůrci se pouští do textu, který je zároveň fascinující i problematický, fragmentární a vystavěný jen částečně dramaticky. Nalezen byl po Klímově smrti v roce 1928 v jeho pozůstalosti a poprvé vyšel až v roce 1990 v nakladatelství Pražská imaginace /zde/.
Klímovské paradoxy
Společnost doktora Krásy zvolila cestu velkých škrtů v textu a výrazné jevištní stylizace. Výsledkem je řetězec snových, fantaskních a surreálných výjevů, v nichž se groteska střídá s hororem, poezie s dramatem. Tato poetika odpovídá Klímově imaginaci: jeho svět je halucinatorní, plný metafyzických přeludů, extrémního jednání i filosofických paradoxů. Mísí se v něm říše mrtvých i živých, nížiny každodenního shonu s výšinami božské exaltace.
Inscenace zapadá do širší dramaturgické linie Společnosti Dr. Krásy, která se dlouhodobě pohybuje mezi dvěma póly. Na jedné straně se zabývá tématem svatosti a života před Boží tváří v desakralizovaném světě, například v inscenacích dramatických textů Karola Wojtyły. Z druhé strany se soubor zaměřuje na ironickou reflexi ideje nadčlověka jako odpovědi na duchovní krizi po „smrti Boha“. Tento motiv se v jeho dramaturgii objevoval už dříve, například v inscenaci Dostojevského Běsů nebo v dramatizacích děl Františka Zavřela [Napoleon, Valkýra]. V Diovi se oba směry prolínají: groteskní i znepokojivý příběh vzestupu a pádu titánského hrdiny obsahuje jak motiv hybris a snahy o sebezbožštění, tak téma kristovské oběti a kenoze.
Polobůh Dios (Jan Táborský) zavraždí svou – pro něj nepohodlnou — milenku Tenebru (Lucie Zachovalová), která se vrací ze záhrobí, aby jej zničila. Nicméně se možná – v tomto ohledu je původní text stejně nejednoznačný jako inscenace – stává nástrojem jeho závěrečné apoteózy. Diovi sekunduje jeho oddaná a ke všemu svolná mladší milenka Gyna (Johana Kasperová) a přítel Iron (Kryštof Nohýnek), který coby alkoholem zničený filosof představuje alter ego autora.
Klímovo drama lze číst jako fantaskní příběh o zločinu a trestu, o postupném uvědomování si následků svých vlastních činů. Hrdinové jednají pod tlakem vášní a tužeb, které se zdají silnější než jejich vůle; poznání přichází pozdě a náprava často není možná. Tento motiv sděluje inscenace možná až příliš přímočaře, i když realistická logika v souladu s předlohou postupně ustupuje a přibývá magických a snových prvků.
Výraznou roli hraje všudypřítomný alkohol, s nímž se pracuje i jako s důležitou rekvizitou a symbolem. V kontextu Klímovy poetiky to nepůsobí jako náhodný detail, ale jako přirozená součást jeho světa – světa extatických stavů, halucinací a radikálního existenciálního experimentu, „boží praxe“, podporovaného (ale koneckonců také limitovaného) alkoholovým opojením.
Soubor tradičně kombinuje profesionální a amatérské herce, což vytváří specifickou energii. V některých rolích lze cítit paralelu s postavami z Lantou dříve inscenovaných Dostojevského Běsů. Herecké výkony představitelů a představitelek čtyř hlavních postav jsou přesvědčivé. Zdatně jim sekundují i představitelé a púředstavitelka vedlejších rolí sloužících (Jiří Novotný a Dan Červinka), hostinského (Tomáš Halačka) a indiánky Dalvany v podání Báry Jonášové.
Silnou stránkou inscenace je scénografie a práce se světlem. Ta vytváří společně s hudbou přízračnou atmosféru, důsledně pracuje s kontrasty světla a tmy. Dominantním scénickým prvkem je rudý divan, jenž evokuje psychoanalytikovu pohovku, ale stává se i dějištěm vzájemných setkání a milostných scén. V jednom z nejpůsobivějších momentů inscenace si dokonce tento objekt bere Dios na záda jako kříž, klesá pod jeho vahou a mizí ze scény. Dějiště některých závěrečných scén, Ameriku, evokuje symbolický les ze zavěšených lahví, jež se občas rozhoupají.
Rovněž kostýmy jsou promyšlené a významotvorné. Gyna nosí sukni připomínající školní uniformu, jež působí nevinně i svůdně zároveň. Hrozivá Tenebra má na sobě temné fialovočerné večerní šaty a přes obličej černý závoj. Obměny Diova kostýmu působí jako komentář proměn jeho duševního stavu, od polobožské suverenity přes psychotické zhroucení až po závěrečnou apoteózu. A blýskavě a pestře zbarvený Iron dělá na první pohled dojem Diova dvorního šaška, jenž — jak už to u šašků bývá — svému nadřazenému příteli říká do očí nepříjemnou pravdu a připomíná mu jeho konečnost, která se týká i samozvaných nadlidí. Možná právě jich nejvíc.
První repríza působila místy rozpracovaně, tak trochu jako inscenace ve stavu zrodu (work in progress). Inscenace by snesla další zkoušení, nemluvě o případném krácení textu, který je i v této (již redukované) podobě svou délkou stále ještě na hranici únosnosti. Objevovaly se i drobné organizační zmatky. Tak už to ovšem u inscenací Petra Lanty bývá…
Otazník visí také nad závěrem: i Klímův text zůstal nedokončený, avšak je otázka, jestli by se současní tvůrci neměli pokusit o vytvoření přesvědčivějšího finále. I postava indiánky Dalvany vstupuje do děje příliš nenadále a možná i pozdě. Třebaže má v závěru inscenace významnou funkci, kladu si otázku, jestli by ji nebylo možné začlenit do dění s větší mírou logiky. Anebo v rámci deklarovaného — explicitního — klímovského paradoxu…
Dios je tak inscenací, která je v této podobě pozoruhodná a má značný potenciál do budoucnosti, který zkušený režisér Petr Lanta a dramaturg Jindřich Veselý jistě využijí. Mnohé scény ale už dnes v divácích, kterým se podaří najít si cestu k specifické poetice souboru, rezonují dlouho po odeznění závěrečné scény. Ostatně už samotný fakt, že se podařilo převést na jeviště text, jenž byl téměř století považován za neinscenovatelný, je hodnotný a jistá chaotičnost inscenace, v níž se mísí komedie s hororem, stejně jako výšiny filosofické spekulace s peklem delirantního blouznění, není na závadu. Je v souladu s tím, nač jsme zvyklí i v literárním odkazu Ladislava Klímy.
Společnost Dr. Krásy, Praha — Ladislav Klíma: Dios. Režie, dramaturgie, scénografie Petr Lanta; dramaturgie Jindřich Veselý; hudební spolupráce Anna Strašilová Hejduková. Premiéra 17. 2. 2026 v Divadle v Celetné, Praha (předpremiéra – 17. 12. 2025 ve Studiu Paměť, Praha). Psáno z reprízy 14. 3. 2026 v Divadle v Celetné, Praha.
