Zemřel spisovatel František Hrdlička… Narozen v kraji Karla Hynka Máchy, což mu zřejmě darovalo nadměrnou citlivost. Po maturitě studium medicíny, několik semestrů, nedokončil – dalo mu toto studium jistou tvrdost?

Zájem o kulturu a múzický talent ho přivedl na odlišnou kolej: vystudoval dramaturgii a režii na DAMU. Posléze působil jako dramaturg a asistent režie v Divadle Na zábradlí. Zájem o moderní režijní a mytologické postupy ho přivedly k myšlence založit nezávislé divadelní studio, později zvané Bílé divadlo. Spolu s Milošem Horanským, Jáno Sedalem, Václavem Martincem, Radkou Mauricovou, Zdenou Bratršovskou a dalšími nadšenci tvořili a nezvyklými divadelními postupy improvizovali scénky na mytické a archetypní náměty. Pracovali za neuvěřitelně obtížných existenčních podmínek, byla to vlastně řehole.
Frantovy inspirace, to byl William Shakespeare, F. M. Dostojevskij, Antonin Artaud (divadlo krutosti), C. G. Jung a v oblasti moderního divadla pak Peter Brook, Jerzy Grotowski, Living Theatre (objevné tvůrčí postupy). František Hrdlička byl ovšem samorost, nekopíroval. V roce 1972 se za ztížených politických poměrů studio rozpadlo.

Spolu s několika posledními zájemci a se svou spolupracovnicí a později spoluautorkou mnoha jejich knih Zdenou Bratršovskou se pokoušeli až do roku 1975 podobnou skupinu znovu nastartovat, než se tito dva plně věnovali literární tvorbě. Zpočátku psali „do šuplíku“, ale již v roce 1987 se jim podařilo vydat první román (Hotel Rezeda). V devadesátých letech následovaly až do roku 2025 desítky titulů (Sebranci, Rezavá léta a další) vždy tvořených v tomto spisovatelském tandemu.

Přes choulostivé zdraví miloval hory a přírodu. Po celé republice jezdil autostopem, nejčastěji na Slovensko. Tam prochodil stovky kilometrů po Nízkých Tatrách a Slovenském rudohoří, navazoval přátelství, debatoval, přesvědčoval, hledal souputníky. Vyžadoval disciplínu, dochvilnost, tvrdost, hlavně sám na sebe, přesnost. Povrchnost nesnášel.
Až do konce žil s chatrným zdravím a ve skromňoučkých bytových i existenčních podmínkách obklopen spoustou knih a vlastních papírů. Tvořil, na několika pražských vysokých školách působil i pedagogicky. Až do poslední chvíle o něj v nemoci obětavě pečovala Zdena Bratršovská.

Vděčím mu za mnohé: naočkoval mi hlubokou lásku k divadlu, začátkem sedmdesátých let jsem mohl být účastníkem pokusu o znovuoživení Bílého divadla. Byl můj lektor, učitel v oboru dramaturgie, nekompromisnosti, tvorby. Přátelství byl pro Františka vztah nejintenzivnější, nejvyšší. Tím se řídil, ten byl schopen sdílet. Za to mu vděčím snad nejvíc…
Děkuji, Franto! Budeš nám chybět…
Berlin, 4. srpna 2026
///
Více na i‑Tz:
Zemřel František Hrdlička
