Proč baroko v současnosti?

Tuto otáz­ku si kla­du, abych si ujas­nila vlast­ní myš­len­ky a poci­ty k tomu­to téma­tu.Také pro­to, že dneš­ní spo­leč­nost od nás oče­ká­vá, že své činy zdůvodníme.

V dneš­ním svě­tě, kte­rý čas­to vní­mám jako nejis­tý, agre­siv­ní, zba­bě­lý a povrch­ní, nachá­zím v baro­ku útě­chu, ale také inspi­ra­ci i povzbu­ze­ní. Proč jsem se roz­hod­la vrá­tit se k his­to­ric­ké for­mě, abych vytvo­ři­la „sou­čas­né“ před­sta­ve­ní prá­vě teď? Pou­ží­vám ter­mín „sou­čas­né před­sta­ve­ní“, pro­to­že nere­kon­stru­u­ji původ­ní cho­re­o­gra­fie z dané­ho obdo­bí, ale vyu­ží­vám barok­ní taneč­ní slov­ník a jeho spe­ci­fic­ký styl k vytvo­ře­ní díla, kte­ré je rele­vant­ní pro naši cit­li­vost a způ­sob, jakým dnes vní­má­me / při­jí­má­me umění.

Barok­ní tanec je ztě­les­ně­ním hud­by a barok­ní hud­ba je z vět­ší čás­ti povzná­še­jí­cí, vel­ko­ry­sá a ino­va­tiv­ní. Pod­po­ru­je ote­vře­nost, roz­květ a málo­kdy je ego­cen­t­ric­ká. Dnes se nao­pak vel­mi sou­stře­dí­me na jed­not­liv­ce a neu­stá­le hle­dá­me svou identi­tu v tom­to svě­tě. Barok­ní hud­ba – vlast­ně všech­na barok­ní umě­ní (pro­to­že šlo o obrov­ské, roz­sáh­lé a vše­ob­jí­ma­jí­cí umě­lec­ké hnu­tí) – hle­dí za hra­ni­ce jed­not­liv­ce, vyža­du­je spo­lu­prá­ci mezi uměl­ci a pod­po­ru­je jejich orga­nic­kou koexis­ten­ci s cílem vytvo­řit kom­plex­ní, vše­ob­sáh­lé dílo.

Kom­po­zi­ce barok­ních tanců

Barok­ní tanec má spe­ci­fic­kou tech­ni­ku a vyža­du­je spe­ci­fic­kou koor­di­na­ci nohou a paží, kte­rá je vel­mi ryt­mic­ká a úzce pro­vá­za­ná s hud­bou. Taneč­ník musí hud­bě rozu­mět: fyzic­ky a v ide­ál­ním pří­pa­dě i na ana­ly­tic­ké úrov­ni. Tanec čas­to tvo­ří dal­ší hlas v kom­po­zi­ci a může sle­do­vat odliš­nou „hudeb­ní“ linii.

Archi­tek­tu­ra (cho­re­o­gra­fie) taneč­ní­ho díla je rov­něž nedíl­nou sou­čás­tí této for­my: taneč­ní­ci neu­stá­le vytvá­ře­jí a mění vzo­ry na pod­la­ze v zají­ma­vém kalei­do­sko­pic­kém vyu­ži­tí pro­sto­ru, kde je zásad­ní vztah taneč­ní­ka k jeho oko­lí a k ostat­ním taneč­ní­kům. Pro­žít tuto syn­té­zu tan­ce, hud­by a archi­tek­tu­ry a význam spo­lu­prá­ce v rám­ci sku­pi­ny taneč­ní­ků je obo­ha­cu­jí­cí a podnětné.

…

Všech­ny tyto aspek­ty baro­ka, kte­ré na mě půso­bi­ly tak oži­vu­jí­cím dojmem, jsem chtě­la sdí­let s novou gene­ra­cí taneč­ní­ků, z nichž mno­zí nemě­li s tím­to žánrem žád­né před­cho­zí zku­še­nos­ti ani základ­ní pově­do­mí o boha­tém kul­tur­ním dědic­tví střed­ní Evro­py z barok­ní­ho obdo­bí. Chtě­la jsem uká­zat jim i veřej­nos­ti, že barok­ní tanec není pou­ze fas­ci­nu­jí­cí his­to­ric­kou taneč­ní for­mou odka­zu­jí­cí na minu­lost, ale že může být dnes stej­ně aktu­ál­ní a půso­bi­vý jako jaký­ko­li styl sou­čas­né­ho tance.

For the Love of Dance

Pro­to jsem se, s pod­po­rou pro­dukč­ní plat­for­my Šár­ky Pavel­ko­vé Pro­fi­tArt, roz­hod­la vytvo­řit pro­jekt For the Love of Dan­ce s dese­ti mla­dý­mi (sou­čas­ný­mi) pro­fe­si­o­nál­ní­mi tanečnicemi.

Počet­ná sku­pi­na taneč­nic byla pro mě dost zásad­ní, pro­to­že jsem tak moh­la více expe­ri­men­to­vat a pohrát si s kom­po­zič­ní linií a rytmem jed­not­li­vých čás­tí i cel­ku a samo­zřej­mě s archi­tek­tu­rou díla (slo­ži­tý­mi pohy­bo­vý­mi vzo­ry na pod­la­ze a vzta­hy mezi taneč­ni­ce­mi v daném prostoru).

Jed­na­lo se o mno­ho­vrs­tev­na­tý pro­jekt. Nej­pr­ve jsem muse­la taneč­ni­cím vysvět­lit a nau­čit je barok­ní taneč­ní tech­ni­ku a styl. Pra­vi­del­ným cvi­če­ním a opa­ko­vá­ním se postup­ně pohyb stal při­ro­ze­ným. Díky tomu se moh­ly taneč­ni­ce uvol­ně­ně pohy­bo­vat v souzně­ní s hud­bou i v kon­tra­punk­tu k ní. Kro­ky a jejich vztah k ryt­mu hud­by jsou vel­mi přes­né a hud­ba může být slo­ži­tá. Pohyb má při­ro­ze­ný pří­liv a odliv. K dosa­že­ní obo­jí­ho je zapo­tře­bí píle a trpě­li­vos­ti, což může být zpo­čát­ku nároč­né, ale vol­nost pro­je­vu, kte­rá se poz­dě­ji dosta­ví díky zvlád­nu­tí všech prv­ků, je vel­mi osvo­bo­zu­jí­cí. Stej­ně jako v cho­re­o­gra­fic­ké­mu pro­ce­su: přís­ný rámec vyža­du­je vět­ší kre­a­ti­vi­tu. Bez pra­vi­del není žád­ná hra možná.

Dal­ším kro­kem bylo nau­čit taneč­ni­ce cho­re­o­gra­fii, kte­rou jsem pře­dem peč­li­vě při­pra­vi­la. (Barok­ní umě­ní je vel­mi pre­ciz­ní a kla­de vel­ký důraz na detai­ly. Je až neu­vě­ři­tel­né, jak roz­sáh­lé dílo po sobě zane­cha­li uměl­ci barok­ní­ho obdo­bí; napří­klad ryt­ci jako Vác­la­va Hollar nebo Micha­el Hein­rich Rentz).

Obzvláš­tě nároč­né bylo s taneč­ni­ce­mi vypra­co­vat způ­so­by, jak zajis­tit, aby jas­ně defi­no­va­né taneč­ní sek­ven­ce fun­go­va­ly v pro­sto­ru tak, jak jsem si to před­sta­vo­va­la. (Neby­lo snad­né si před­sta­vit dal­ších devět těl v pro­sto­ru, když jsem pra­co­va­la sama ve zku­šeb­ně!) V těch čás­tech cho­re­o­gra­fie, ve kte­rých jsem se roz­hod­la pou­žít více „sou­čas­né­ho“ pohy­bo­vé­ho slov­ní­ku (prá­ce na pod­la­ze a zve­dá­ní), jsem taneč­ni­ce povzbu­zo­va­la, aby si samy vytvo­ři­ly mate­ri­ál s důra­zem na výraz­né a spe­ci­fic­ké kva­li­ty pohy­bu, kte­rý jsme pak spo­leč­ně při­způ­so­bi­ly a dále rozvíjely.

Hudeb­ní doprovod

Marek Štryncl, hudeb­ník, diri­gent a umě­lec­ký vedou­cí sou­bo­ru sta­ré hud­by Musi­ca Flo­rea, mně dopo­ru­čil nád­her­nou hud­bu pře­kva­pi­vě málo zná­mé­ho čes­ké­ho barok­ní­ho skla­da­te­le Anto­ní­na Rei­che­naue­ra, kte­rá byla sou­bo­rem hrá­na živě, což bylo pro nás vel­ké pri­vi­le­gi­um. Vybra­la jsem si řadu sonát, kon­cer­tů a suit, kte­ré mě sil­ně oslo­vi­ly. Je to boha­tá, výmluv­ná, emo­tiv­ní a dyna­mic­ká hudba.

Je vel­mi napl­ňu­jí­cí na ni tan­čit i sle­do­vat, jak na ni tan­čí ostat­ní. Pohy­bu­je­te se a dýchá­te s akus­tic­ký­mi nástro­ji, jejichž zvuk je vytvá­řen dechem nebo fyzic­ký­mi tahy smyč­cem po strunách. To zna­me­ná, že taneč­ní­ci i hudeb­ní­ci dýcha­jí a pohy­bu­jí se spo­leč­ně, a záži­tek je to pros­tě vzrušující!

Dílo jsem chtě­la před­sta­vit v nedi­va­del­ním pro­stře­dí, kon­krét­ně v Malé dvo­ra­ně Veletrž­ní­ho palá­ce Národ­ní gale­rie. Toto cen­t­rál­ní atri­um pro­po­ju­je všech­na pat­ra a výstav­ní pro­sto­ry gale­rie. Kro­mě sedí­cí­ho pub­li­ka v pří­ze­mí jsem dou­fa­la, že návštěv­ní­ky gale­rie, kte­ří by se za nor­mál­ních okol­nos­tí na taneč­ní před­sta­ve­ní nešli podí­vat, při­lá­ká hud­ba a že se na chví­li zdr­ží na jed­nom z bal­ko­nů (což se také stalo).

Před­sta­ve­ní je kon­ci­po­vá­no tak, aby bylo mož­né ho sle­do­vat ze všech stran, zejmé­na sho­ra. Gale­rie vysta­vu­je pře­de­vším umě­ní od roku 1796 do sou­čas­nos­ti a prá­vě zamě­ře­ní na sou­čas­nost bylo pro toto dílo důle­ži­tým prvkem.

Dou­fá­me, že taneč­ní insce­na­ci For the Love of Dan­ce bude­me moci uvá­dět v Národ­ní gale­rii dva­krát až tři­krát roč­ně. Naše příští vystou­pe­ní se mezi­tím usku­teč­ní v pátek 17. čer­ven­ce na fes­ti­va­lu Fre­sh­Dan­ce fest v Lan­škrou­ně. Přijď­te se podívat!

Pro­fi­tArt, Pra­ha — For the Love of Dan­ce
Cho­re­o­gra­fie: Andrea Milt­ne­ro­vá
Diri­gent: Marek Štryncl
Hud­ba: Anto­nín Rei­che­nauer
Taneč­ni­ce: Mar­ké­ta Fagan, Bar­bo­ra Kar­ván­ko­vá, Anna Lech­ner, Vero­ni­ka Mari­ášo­vá, Adéla Nen­kov­ská, Karin Nishi­za­wa, Juli­a­ne Ott, Doro­ta Pří­leská, Jes­si­ca Tren­ner, Bar­bo­ra Zahrád­ko­vá
Orchestr: Musi­ca Flo­rea
Kos­týmy: Andrea Milt­ne­ro­vá a Rad­ka Vypla­ši­lo­vá
Pro­du­cent: Pro­Fi­tArt, z. s. 
Zvlášt­ní podě­ko­vá­ní: Fran­ces­ce Imo­da
Part­ne­ři: Mind And Dan­ce, Národ­ní gale­rie Pra­ha, Venu­še ve Šveh­lov­ce, Švan­do­vo diva­dlo na Smí­cho­vě, Hei Gei Saal, KD Mlejn, Amt für Inter­nati­o­na­le Bez­ie­hun­gen der Sta­dt Nürnberg
Za pod­po­ry: Evrop­ská unie (Národ­ní plán obno­vy), Čes­ko-němec­ký fond budouc­nos­ti, Stát­ní fond kul­tu­ry, Nada­ce Život uměl­ce, ČEPS, Kul­turs­tiftung der Spar­kas­se Nürnberg
Work-in-pro­gress: 1. 11. 2024, Venu­še ve Šveh­lov­ce /zde/
Pre­mi­é­ra: 1. 11. 2025, Malá dvo­ra­na Veletrž­ní­ho palá­ce, Národ­ní gale­rie Praha.

///

Text měl být sou­čás­tí prá­vě vychá­ze­jí­cí tiš­tě­né Taneč­ní zóny 1/2026. Vzhle­dem k ome­ze­ným finan­cím daným extrém­ně níz­kým gran­tem MK jsme muse­li ome­zit počet strá­nek, a tak jej pub­li­ku­je­me aspoň zde. Bude-li to mož­né, zařa­dí­me jej do tiš­tě­né Taneč­ní zóny poz­dě­ji.
red