Tuto otázku si kladu, abych si ujasnila vlastní myšlenky a pocity k tomuto tématu.Také proto, že dnešní společnost od nás očekává, že své činy zdůvodníme.
V dnešním světě, který často vnímám jako nejistý, agresivní, zbabělý a povrchní, nacházím v baroku útěchu, ale také inspiraci i povzbuzení. Proč jsem se rozhodla vrátit se k historické formě, abych vytvořila „současné“ představení právě teď? Používám termín „současné představení“, protože nerekonstruuji původní choreografie z daného období, ale využívám barokní taneční slovník a jeho specifický styl k vytvoření díla, které je relevantní pro naši citlivost a způsob, jakým dnes vnímáme / přijímáme umění.

Barokní tanec je ztělesněním hudby a barokní hudba je z větší části povznášející, velkorysá a inovativní. Podporuje otevřenost, rozkvět a málokdy je egocentrická. Dnes se naopak velmi soustředíme na jednotlivce a neustále hledáme svou identitu v tomto světě. Barokní hudba – vlastně všechna barokní umění (protože šlo o obrovské, rozsáhlé a všeobjímající umělecké hnutí) – hledí za hranice jednotlivce, vyžaduje spolupráci mezi umělci a podporuje jejich organickou koexistenci s cílem vytvořit komplexní, všeobsáhlé dílo.
Kompozice barokních tanců
Barokní tanec má specifickou techniku a vyžaduje specifickou koordinaci nohou a paží, která je velmi rytmická a úzce provázaná s hudbou. Tanečník musí hudbě rozumět: fyzicky a v ideálním případě i na analytické úrovni. Tanec často tvoří další hlas v kompozici a může sledovat odlišnou „hudební“ linii.
Architektura (choreografie) tanečního díla je rovněž nedílnou součástí této formy: tanečníci neustále vytvářejí a mění vzory na podlaze v zajímavém kaleidoskopickém využití prostoru, kde je zásadní vztah tanečníka k jeho okolí a k ostatním tanečníkům. Prožít tuto syntézu tance, hudby a architektury a význam spolupráce v rámci skupiny tanečníků je obohacující a podnětné.
…

Všechny tyto aspekty baroka, které na mě působily tak oživujícím dojmem, jsem chtěla sdílet s novou generací tanečníků, z nichž mnozí neměli s tímto žánrem žádné předchozí zkušenosti ani základní povědomí o bohatém kulturním dědictví střední Evropy z barokního období. Chtěla jsem ukázat jim i veřejnosti, že barokní tanec není pouze fascinující historickou taneční formou odkazující na minulost, ale že může být dnes stejně aktuální a působivý jako jakýkoli styl současného tance.
For the Love of Dance
Proto jsem se, s podporou produkční platformy Šárky Pavelkové ProfitArt, rozhodla vytvořit projekt For the Love of Dance s deseti mladými (současnými) profesionálními tanečnicemi.

Početná skupina tanečnic byla pro mě dost zásadní, protože jsem tak mohla více experimentovat a pohrát si s kompoziční linií a rytmem jednotlivých částí i celku a samozřejmě s architekturou díla (složitými pohybovými vzory na podlaze a vztahy mezi tanečnicemi v daném prostoru).
Jednalo se o mnohovrstevnatý projekt. Nejprve jsem musela tanečnicím vysvětlit a naučit je barokní taneční techniku a styl. Pravidelným cvičením a opakováním se postupně pohyb stal přirozeným. Díky tomu se mohly tanečnice uvolněně pohybovat v souznění s hudbou i v kontrapunktu k ní. Kroky a jejich vztah k rytmu hudby jsou velmi přesné a hudba může být složitá. Pohyb má přirozený příliv a odliv. K dosažení obojího je zapotřebí píle a trpělivosti, což může být zpočátku náročné, ale volnost projevu, která se později dostaví díky zvládnutí všech prvků, je velmi osvobozující. Stejně jako v choreografickému procesu: přísný rámec vyžaduje větší kreativitu. Bez pravidel není žádná hra možná.

Dalším krokem bylo naučit tanečnice choreografii, kterou jsem předem pečlivě připravila. (Barokní umění je velmi precizní a klade velký důraz na detaily. Je až neuvěřitelné, jak rozsáhlé dílo po sobě zanechali umělci barokního období; například rytci jako Václava Hollar nebo Michael Heinrich Rentz).
Obzvláště náročné bylo s tanečnicemi vypracovat způsoby, jak zajistit, aby jasně definované taneční sekvence fungovaly v prostoru tak, jak jsem si to představovala. (Nebylo snadné si představit dalších devět těl v prostoru, když jsem pracovala sama ve zkušebně!) V těch částech choreografie, ve kterých jsem se rozhodla použít více „současného“ pohybového slovníku (práce na podlaze a zvedání), jsem tanečnice povzbuzovala, aby si samy vytvořily materiál s důrazem na výrazné a specifické kvality pohybu, který jsme pak společně přizpůsobily a dále rozvíjely.

Hudební doprovod
Marek Štryncl, hudebník, dirigent a umělecký vedoucí souboru staré hudby Musica Florea, mně doporučil nádhernou hudbu překvapivě málo známého českého barokního skladatele Antonína Reichenauera, která byla souborem hrána živě, což bylo pro nás velké privilegium. Vybrala jsem si řadu sonát, koncertů a suit, které mě silně oslovily. Je to bohatá, výmluvná, emotivní a dynamická hudba.
Je velmi naplňující na ni tančit i sledovat, jak na ni tančí ostatní. Pohybujete se a dýcháte s akustickými nástroji, jejichž zvuk je vytvářen dechem nebo fyzickými tahy smyčcem po strunách. To znamená, že tanečníci i hudebníci dýchají a pohybují se společně, a zážitek je to prostě vzrušující!
Dílo jsem chtěla představit v nedivadelním prostředí, konkrétně v Malé dvoraně Veletržního paláce Národní galerie. Toto centrální atrium propojuje všechna patra a výstavní prostory galerie. Kromě sedícího publika v přízemí jsem doufala, že návštěvníky galerie, kteří by se za normálních okolností na taneční představení nešli podívat, přiláká hudba a že se na chvíli zdrží na jednom z balkonů (což se také stalo).
Představení je koncipováno tak, aby bylo možné ho sledovat ze všech stran, zejména shora. Galerie vystavuje především umění od roku 1796 do současnosti a právě zaměření na současnost bylo pro toto dílo důležitým prvkem.
Doufáme, že taneční inscenaci For the Love of Dance budeme moci uvádět v Národní galerii dvakrát až třikrát ročně. Naše příští vystoupení se mezitím uskuteční v pátek 17. července na festivalu FreshDance fest v Lanškrouně. Přijďte se podívat!
ProfitArt, Praha — For the Love of Dance
Choreografie: Andrea Miltnerová
Dirigent: Marek Štryncl
Hudba: Antonín Reichenauer
Tanečnice: Markéta Fagan, Barbora Karvánková, Anna Lechner, Veronika Mariášová, Adéla Nenkovská, Karin Nishizawa, Juliane Ott, Dorota Příleská, Jessica Trenner, Barbora Zahrádková
Orchestr: Musica Florea
Kostýmy: Andrea Miltnerová a Radka Vyplašilová
Producent: ProFitArt, z. s.
Zvláštní poděkování: Francesce Imoda
Partneři: Mind And Dance, Národní galerie Praha, Venuše ve Švehlovce, Švandovo divadlo na Smíchově, Hei Gei Saal, KD Mlejn, Amt für Internationale Beziehungen der Stadt Nürnberg
Za podpory: Evropská unie (Národní plán obnovy), Česko-německý fond budoucnosti, Státní fond kultury, Nadace Život umělce, ČEPS, Kulturstiftung der Sparkasse Nürnberg
Work-in-progress: 1. 11. 2024, Venuše ve Švehlovce /zde/
Premiéra: 1. 11. 2025, Malá dvorana Veletržního paláce, Národní galerie Praha.
///
Text měl být součástí právě vycházející tištěné Taneční zóny 1/2026. Vzhledem k omezeným financím daným extrémně nízkým grantem MK jsme museli omezit počet stránek, a tak jej publikujeme aspoň zde. Bude-li to možné, zařadíme jej do tištěné Taneční zóny později.
red

