ProART Company: Sinfonietta 100

Sin­fo­ni­et­ta Leo­še Janáč­ka, zná­má slav­nost­ní­mi fan­fá­ra­mi, letos osla­vi­la sté naro­ze­ni­ny novou taneč­ní insce­na­cí Pro­ART Com­pa­ny. Kde jin­de než v Brně, s nímž jsou dílo i ten­to sou­bor neod­mys­li­tel­ně spjaty.

Janáč­ko­vy fan­fá­ry v hlu­bi­nách brněn­ských vodo­je­mů

Mar­tin Dvo­řák, umě­lec­ký šéf a dvor­ní cho­re­o­graf Pro­ART Com­pa­ny, není zda­le­ka prv­ním, kdo se roz­ho­dl Janáč­ko­vu parti­tu­ru roz­tan­čit. Sklad­ba se v minu­los­ti sta­la inspi­ra­cí pro zásad­ní díla Jiří­ho Kyli­á­na, Pet­ra Zus­ky nebo Pav­la Šmoka. Stej­ně jako jejich i Dvo­řá­ko­va insce­na­ce se neo­me­zu­je pou­ze na pros­té vzdá­ní pocty skla­da­te­li. Cho­re­o­graf, věr­ný své­mu autor­ské­mu ruko­pi­su, vytvo­řil multi­žánro­vé dílo, v němž se růz­né umě­lec­ké dru­hy setká­va­jí v netra­dič­ním prostoru.

V insce­na­ci se tak inte­grál­ně pro­po­ju­je živě inter­pre­to­va­ná hud­ba – vokál­ní hudeb­ní impro­vi­za­ce s tan­cem a jedi­neč­ným pro­sto­rem Vodo­je­mů na Žlu­tém kop­ci v Brně. Pět vět Janáč­ko­vy monu­men­tál­ní sklad­by pro­lo­žil hudeb­ník a voka­lis­ta Patrik Kee čtyř­mi impro­vi­zo­va­ný­mi vstu­py. Ten­to prvek je pro vní­má­ní celé­ho díla zásad­ní. Jak ostat­ně sli­bo­val pro­gram, živá hudeb­ní impro­vi­za­ce vytvo­ři­la pomy­sl­ný most k dnešku, k sou­čas­né­mu umě­ní i k divá­ko­vi. Prá­vě dia­log mezi Janáč­ko­vým dílem a sou­čas­nou inter­pre­ta­cí je pro pocho­pe­ní pro­duk­ce zásadní.

Insce­na­ce se hra­je v uni­kát­ním pro­sto­ru brněn­ské­ho Vodo­je­mu. Ten­to beto­no­vý chrám tvo­ře­ný osm­de­sá­ti sed­mi pilí­ři půso­bí jako industri­ál­ní katedrá­la, v níž svět­lo a zvuk vytvá­ře­jí ilu­zi neko­neč­na. Taneč­ní plo­cha, orá­mo­va­ná jen něko­li­ka slou­py, nabí­zí divá­kům mož­nost sle­do­vat dění z bez­pro­střed­ní blíz­kos­ti. Divá­ci se ale můžou vol­ně pohy­bo­vat a vní­mat cho­re­o­gra­fii i v kon­tex­tu monu­men­tál­ní architektury.

Dvo­řá­kův neza­mě­ni­tel­ný rukopis

Cho­re­o­gra­fie pro šes­ti­ci taneč­ní­ků (Jan Bře­zi­na, Mar­tin Dvo­řák, Danie­la Hane­lo­vá, Amá­lie Mali­no­vá, Kris­tý­na Vébr a Lukáš Zahy) nese oso­bi­tý autor­ský ruko­pis Mar­ti­na Dvo­řá­ka — jeho spi­rá­ly, tor­ze, ges­ta rukou a širo­ké dru­hé pozi­ce nejdou zamě­nit. Dvo­řák v tvor­bě této abs­trakt­ní cho­re­o­gra­fie opět vychá­zí z kla­sic­ké­ho bale­tu a pro­po­ju­je ho s moder­ním a sou­čas­ným tan­cem. Kla­sic­ké port de bras (pohy­by rukou) se mísí se spon­ta­ne­i­tou kon­takt­ní improvizace.

Taneč­ní­ci se téměř po celou dobu pohy­bu­jí v neu­stá­lém kolobě­hu – moti­vy rota­ce a „toče­ní v kolech“ pro­stu­pu­jí celým před­sta­ve­ním. Due­ty a tria sym­bo­li­zu­jí kon­takt a dia­log, nebo nao­pak sou­boj, jež zrca­dlí dneš­ní napě­tí v mezi­lid­ských vztazích.

Důle­ži­tým ele­men­tem insce­na­ce je mimo­řád­ná syner­gie celé­ho týmu. Vyso­ká lať­ka tech­nic­ké vyba­ve­nos­ti všech taneč­ní­ků, kte­rá v sou­čas­ném tan­ci není vždy pra­vi­dlem, je tady stan­dar­dem. Je skvě­lé mít tak­to sehra­ný a výbor­ně při­pra­ve­ný tým. Kom­pakt­nost sou­bo­ru pak ješ­tě více posi­lu­je Dvo­řá­kův taneč­ní slov­ník, byť na dru­hou stra­nu pří­liš­né opa­ko­vá­ní podob­ných pohy­bo­vých vzor­ců po jis­té době pozor­nost divá­ka osla­bu­je. Insce­na­ce — zdá se mi — postrá­dá více kon­trast­ních situ­a­cí a mož­ná i více vnitř­ní energie.

Cho­re­o­gra­fie tak přes mno­há dyna­mic­ká mís­ta půso­bí spí­še medi­ta­tiv­ně než dra­ma­tic­ky – nevy­prá­ví kon­krét­ní pří­běh, ale vytvá­ří obra­zy a nála­dy. V kon­tex­tu Dvo­řá­ko­vy tvor­by posled­ních let je ten­to návrat k čis­té abs­trak­ci osvě­žu­jí­cí. V před­cho­zích letech byla totiž jeho tvor­ba pře­váž­ně posta­ve­na na sil­ných pří­bě­zích slav­ných osob­nos­tí. Tak proč si zase jed­nou pořád­ně nezatančit?

Troj­roz­měr­ný chrám vody

Výtvar­né čás­ti pro­duk­ce domi­nu­je svě­tel­ný design, kte­rý půso­bi­vě mode­lu­je kle­nu­té stro­py a jevišt­ním obra­zům tak dodá­vá hloub­ku a plastičnost.

Ovšem to nej­dů­le­ži­těj­ší ve zvo­le­ném svě­tel­ném kon­cep­tu jsou bar­vy – tlu­me­né i kon­trast­ní odstí­ny se stří­da­ly se stu­de­nou bílou evo­ku­jí­cí vod­ní živel. Voda byla ostat­ně pří­tom­na všu­de: nejen v samot­ném geniu loci mís­ta, ale i v hudeb­ním dopro­vo­du, v hla­se Patri­ka Kee a také v pohy­bu taneč­ní­ků. V meta­fo­ric­ké rovi­ně ji může­me vní­mat jako ústřed­ní sym­bol celé cho­re­o­gra­fie, sym­bol prů­zrač­nos­ti a očisty.

Cho­re­o­gra­fie gra­du­je v emo­tiv­ním finá­le. S blí­ží­cím se závě­rem se ryt­mus zrych­lu­je, změ­ny jsou pře­kot­něj­ší, až nako­nec krá­če­jí­cí taneč­ní­ci kle­sa­jí postup­ně k zemi. Tady bychom moh­li najít para­le­lu k závě­ru slav­né Kyli­á­no­vy inter­pre­ta­ce této skladby.

Pro­ART Com­pa­ny tak ani po dva­ce­ti letech neztrá­cí dech. Mar­tin Dvo­řák vytvo­řil dílo, kte­ré není jen osla­vou Brna či Janáč­ka, ale sna­ží se emo­tiv­ně zasáh­nout divá­ka vyci­ze­lo­va­nou a tech­nic­ky pre­ciz­ní taneč­ní for­mou. Roz­ví­jí svůj oso­bi­tý styl, kte­rý více než dva­cet let budu­je bez ohle­du na mód­ní vlny. V hlu­bi­nách Žlu­té­ho kop­ce se mu poda­ři­lo skr­ze rein­ter­pre­ta­ci kla­si­ky vyvo­lat dia­log mezi minu­los­tí a dneškem. A ten je vždy třeba.

Pro­ART Com­pa­ny, Brno - Mar­tin Dvo­řák: Sinfonietta100 /ve Vodo­je­mech na Žlu­tém kopci/. Taneč­ní osla­va 100. výro­čí Janáč­ko­vy iko­nic­ké sklad­by. Cho­re­o­gra­fie Mar­tin Dvo­řák, hud­ba Leoš Janá­ček a Patrik Kee, hra­je Patrik Kee, tan­čí Jan Bře­zi­na, Mar­tin Dvo­řák, Danie­la Hane­lo­vá, Amá­lie Mali­no­vá, Kris­tý­na Vébr a Lukáš Zahy. Pre­mi­é­ra 20. 4. Vodo­je­my na Žlu­tém kop­ci, Brno.