One Gesture: Produktivní selhávání v době copy + paste

Tři těla na scé­ně. Postá­va­jí, hle­dí do mobi­lů. Jako my, než někdo v nás našpu­lil rty: „Pšššt.“ Nehý­bou se. Jen jsou. „I’m a Bar­bie girl, in a Bar­bie world.“ A svět se rozjede.

One Gestu­re pro­jek­tu Tem­po­ra­ry Collecti­ve, zalo­že­né­ho Tere­zou Ondro­vou a Petrou Tej­no­ro­vou, měl pre­mi­é­ru 27. 2. 2026 v Kul­tur­ní sta­ni­ci Gala­xie v Pra­ze v rám­ci Malé inven­tu­ry. Stej­no­jmen­né dílo se už obje­vi­lo na Tanzmes­se 2024 ve spo­lu­prá­ci s Moni­cou Gillet­te; teh­dy vychá­ze­lo z cho­re­o­gra­fie Call Ali­ce, sóla, kte­ré bylo ve sku­teč­nos­ti due­tem s někým chy­bě­jí­cím. Tem­po­ra­ry Collecti­ve teh­dy hle­dal nové stra­te­gie tvor­by pro dílo, jemuž „chy­bě­la polo­vi­na týmu“. Aktu­ál­ní ver­ze je však kom­po­zi­cí pro tři taneč­ní­ky a taneč­ni­ce, Davi­da Krá­lí­ka, Nata­lii Tun a Emmu Fia­lu, a půso­bí jako dal­ší stu­peň původ­ní­ho ges­ta: ztrá­ta se zde neu­za­ví­rá, ale vrst­ví. Jako v životě.

Ondro­vá ve své tvor­bě obec­ně jako by odmí­ta­la kom­po­zič­ně uza­vře­ná téma­ta a line­ár­ní nara­ti­vy. „Nechci tan­čit na kon­krét­ní téma,“ vysvět­lu­je, „jde mi o sdí­le­ný emo­ci­o­nál­ní pro­stor, sta­vy trvá­ní a roz­pa­du. Zůstá­vat v něčem, co nelze uzavřít – těles­nost mís­to repre­zen­ta­ce, soma­tič­nost niko­li nara­tiv­nost“. One Gestu­re tak půso­bí více jako spo­leč­ný kolaps z pře­hršle vje­mů než jako line­ár­ní pří­běh. Tere­za Ondro­vá úmy­sl­ně pra­cu­je s chy­bě­jí­cí­mi ges­ty a prázd­ný­mi ritu­á­ly. Neza­jí­má jí kom­po­zi­ce uza­vře­né­ho téma­tu, ale sdí­le­ný emo­ci­o­nál­ní pro­stor, stav toho­to trvá­ní a roz­pa­du. V kon­tex­tu eko­no­mi­ky pozor­nos­ti to zís­ká­vá dal­ší roz­měr. Ame­ric­ký his­to­rik D. Gra­ham Bur­nett upo­zor­ňu­je, že jsme si zvyk­li chá­pat pozor­nost úzce – jako schop­nost sou­stře­dit se na jeden úkol, měři­tel­nou a tes­to­va­tel­nou veli­či­nu. Ale pozor­nost je i sně­ní, roz­ho­vor s přá­te­li, tiché spo­či­nu­tí, schop­nost být s někým. One Gestu­re tuto šir­ší, „radost­nou a širo­kou“ pozor­nost para­dox­ně hle­dá skr­ze její kolaps. V pře­tla­ku obra­zů se rodí momen­ty prázd­na. Je to glitch, ale ode­šli bychom z před­sta­ve­ní oprav­du s prázd­nou, pokud bychom glitch vní­ma­li jako chybu.

Cho­re­o­gra­fic­ky jde o taneč­ní koláž, do níž inter­vu­jí zná­mé frag­men­ty pop­kul­tu­ry: „I’m a Bar­bie Girl“ se zastřih­ne do rapo­vé­ho „Super Ico­nic“, pak do Gotye­ho smut­né bala­dy. Vůbec nejde o nos­tal­gii, ale o nové švy, v nichž se hud­ba a pohyb čas­to trha­jí jedi­ným rych­lým pohy­bem a zno­vu se zara­zí v absurd­ním tichu. Repe­ti­ce a glit­cho­vé trh­li­ny vlast­ně opi­su­jí pří­běh úna­vy ner­vo­vých recep­to­rů: pro­blém scrollo­vá­ní nespo­čí­vá v tom, že by nevy­pla­vo­va­lo dopa­min, ale že ten dopa­min spá­lil ty recep­to­ry. Je to jako s kaž­dou závis­los­tí: Opa­ku­je­me cho­vá­ní, kte­ré nám při­ná­ší pří­jem­né poci­ty, a postu­pem času se jen diví­me, že se ty poci­ty nedo­sta­vu­jí. Dopa­min vypla­vu­jí, ale pocit štěs­tí se nedo­sta­vu­je. A jen tak se nedo­sta­ví, pro­to­že musí­me nejdřív pře­stat scrollo­vat, aby se recep­to­ry moh­ly obno­vit. V kon­tras­tu s Mori­t­zem Ostruschn­ja­kem a jeho Trai­ler Parkem, kte­rý tema­ti­zo­val pro­stře­dí Instagra­mu a Tik-Toku, a navrch ješ­tě tema­ti­zo­val otáz­ku ori­gi­na­li­ty autor­ské­ho ges­ta v cho­re­o­gra­fii, je One Gestu­re komor­něj­ší, intim­něj­ší. Nehra­je s pub­li­kem „liga-show“, ale jako by zkou­še­la a napí­na­la ner­vo­vý sys­tém divá­ka a divač­ky: hluk stří­dá ticho, rych­lost náh­le kle­sá, a opět se zrych­lu­je. Rave­lo­vo Bole­ro v závě­ru najed­nou dává času tvar, a uka­zu­je, jak se uni­so­no mění v sólo­vá vydechnutí.

One Gestu­re nepřed­stí­rá, že vytvá­ří něco zce­la nové­ho. Stej­ně jako Ondro­vá upo­zor­ňu­je, že jde o tech­ni­ku sou­bo­ru, niko­li auto­ra, ges­ta si nená­ro­ku­je, ale pou­ží­vá. Všech­ny pohy­by už jsme zřej­mě někde na Tik-Toku nebo Instagra­mu vidě­li, opa­ku­jí a defor­mu­jí se, aby uká­za­ly, že v digi­tál­ní kul­tu­ře je autor­ství kolek­tiv­ní. Kaž­dé ges­to je pre­zen­to­vá­no jako „cizí“, aby pub­li­kum pocí­ti­lo jeho zná­mou obec­nost. Jde o to „posta­vit na hla­vu“ komu vlast­ně nále­ží ges­ta: nejsou to díla jed­not­liv­ce, ale pro­dukt sdí­le­né pamě­ti, a tělo je médi­em, jež je oži­vu­je. Má to v sobě cosi ze stře­do­vě­kých řeme­sl­ných dílen, a hod­ně z kolek­tiv­ní­ho nevědomí.

One Gestu­re není „hez­ké“ nebo poho­dl­né před­sta­ve­ní. Je to ost­ré, hluč­né, drs­né i křeh­ké najed­nou. David Krá­lík, Nata­lie Tun a Emma Fia­la jsou na jeviš­ti upřím­ní: jde o kon­takt těla, niko­li o slad­kou este­ti­ku. Po pre­mi­é­ře jsem cítil úna­vu i vzru­še­ní záro­veň. A sku­teč­ně – proč v něm hle­dat víc? Pokud si chce­te zno­vu pro­žít, jak pul­su­je naše offli­ne setká­ní s onli­ne kul­tu­rou, One Gestu­re vám nabíd­ne těles­ný „scroll“. Scrollo­vat ale nemu­sí­te – tady se všech­no „refre­sh­ne“ na mís­tě. Nech­te obra­zov­ku zhasnout.

Tem­po­ra­ry Collecti­ve: One Gestu­re, prem. 27. 2. 2026, 19:30, Kul­tur­ní sta­ni­ce Gala­xie, Praha

Režie, cho­re­o­gra­fie: Tere­za Ondro­vá, Pet­ra Tej­no­ro­vá
Tvor­ba, tanec: David Krá­lík, Nata­lie Tun, Emma Fia­la
Hudeb­ní dra­ma­tur­gie: Tasya
Kos­tým­ní spo­lu­prá­ce: The Fla­va Sup­plier
Svět­la & pro­jek­ce: Katarí­na Morá­vek Ďuri­co­vá
Zvuk: Jan Sed­lá­ček
Dra­ma­tur­gic­ké kon­zul­ta­ce: Sod­ja Zupanc-Lot­ker
Umě­lec­ké kon­zul­ta­ce: Michal Cáb
Za pod­po­ry: Dan­ce­Con­nec­ted, Minis­ter­stvo kul­tu­ry ČR, Hlav­ní měs­to Praha