Nekrolog pro Irenu

Ire­na Hav­lo­vá
(26. 5. 1959 Rych­nov nad Kněž­nou – 31. 10. 2025 Rych­nov nad Kněž­nou)

Hudeb­ni­ce, hráč­ka na vio­lon­cello, var­ha­ny a kla­vír. Spo­lu se svým mužem Voj­tě­chem (19. 5. 1962 Pra­ha — 21. 10. 2024 Pra­ha) tvo­ři­li hudeb­ní duo Ire­na a Voj­těch Hav­lo­vi, kte­ré se věno­va­lo ambi­ent­ní a duchov­ní hud­bě. Zemře­la před pěti měsí­ci, rok po neče­ka­ném úmr­tí své­ho dlou­ho­le­té­ho part­ne­ra. Její smrt veřej­ně ozná­mi­la — na její přá­ní — rodi­na až nyní.

Voj­ta s Ire­nou spo­lu­pra­co­va­li od počát­ku osm­de­sá­tých let, kdy zalo­ži­li sesku­pe­ní Capel­la Antiqua e Moder­na, kte­ré se zamě­ři­lo na tra­dič­ní i ino­va­tiv­ní skla­deb­né tech­ni­ky a inter­pre­tač­ní postu­py. Dopro­vá­ze­li i diva­del­ní­ky (Jiří Bil­bo Rei­din­ger) a taneč­ní­ky (duo Eva Čer­ná / Karel Vaněk — Malé mod­ré nic, 1991). Kon­cem osm­de­sá­tých let spo­lu­pra­co­va­li s hudeb­ní­kem Oldři­chem Jano­tou (LP Oldřich Jano­ta, CD Mezi vlna­mi, MC Nevi­di­tel­né věci). Začát­kem deva­de­sá­tých let se vyda­li na samo­stat­nou dráhu. Inten­ziv­ní kon­cert­ní akti­vi­ta je v tom­to obdo­bí zaved­la do mno­ha kou­tů Evro­py, Kana­dy i USA. Spo­leč­ně s Petrem Nik­lem a Janou Svo­bo­do­vou hos­to­va­li s insce­na­cí Slu­no­vrat i v Afri­ce a Japon­sku. V prů­bě­hu své tvůr­čí čin­nos­ti spo­lu­pra­co­va­li i s mno­ha dal­ší­mi domá­cí­mi i zahra­nič­ní­mi osob­nost­mi, jaký­mi jsou bube­ník Alan Vitouš, kyta­ris­ta Tony Acker­man, flét­nis­ta Jiří Sti­vín, hráč na šaku­ha­či a dal­ší pře­de­vším japon­ské hudeb­ní nástro­je Vlas­ti­slav Matou­šek, výtvar­ník Radek Pilař nebo fil­mař Vác­lav Kadrn­ka. Během svých vystou­pe­ní, kte­rá se čas­to ode­hrá­va­la v sakrál­ních budo­vách, kos­te­lech či pout­ních mís­tech, pou­ží­va­li roz­ma­ni­té hudeb­ní nástro­je (vio­lon­cello, kla­vír, vio­la da gam­ba, zvo­ny, tibet­ské mísy aj.). Za hud­bu k fil­mu Kři­žá­ček (r. Vác­lav Kadrn­ka, 2017) zís­ka­li Čes­ké­ho lva. Jejich posled­ním spo­leč­ným albem je dvojdeska Four Hands (Ani­mal Music, 2024).

Labuť

Když před téměř rokem a půl náh­le ode­šel její muž, kama­rád Voj­ta Havel, ihned mne napadlo — Co bude s jem­nou Ire­nou? Jak dlou­ho vydr­ží osamění?…

Po smr­ti Voj­ty jsme se s mou ženou mno­ho­krát pokou­še­li s Ire­nou spo­jit, ale měli jsme pocho­pe­ní, že nechce s nikým komu­ni­ko­vat, že na vněj­ší svět nemá dosta­tek sil. Nikdo jí nemohl nahra­dit, vyna­hra­dit její lásku.

Mys­le­li jsme na labu­tě, kte­ré prý mají tako­vou pro­po­je­nost, že odchod jed­no­ho z páru, způ­so­bí i brz­ký odchod dru­hé­ho. Když je leti­tá pro­vá­za­nost tak vel­ká, že se duše pro­po­jí ve spo­ji­té nádo­by, pro­mě­ní se oba v siam­ská dvoj­ča­ta a není mož­né po odlou­če­ní jed­no­ho pokra­čo­vat dru­hé­mu dál. K čemu je dal­ší klo­pý­tá­ní, dal­ší pobý­vá­ní na vez­dej­ším svě­tě, když jste celý život utvá­ře­li ochran­nou, spo­leč­nou buň­ku, kte­rá se najed­nou roz­padla. A vznik­la hlu­bo­ká prázdnota…

Ire­nu s Voj­tou jsem poznal v osm­de­sá­tých letech, kdy byd­lí­va­li v Bra­ní­ku. Spo­leč­ně jsme nazkou­še­li insce­na­ci do Bra­nic­ké­ho diva­dla pan­to­mi­my C.A.M. de Bil­bo. Voj­ta ten­krát Ire­nu zau­čo­val do hudeb­ních doved­nos­tí a veče­ry nad novou spo­leč­nou hrou byly plné smí­chu, pocho­pe­ní, rados­ti, nad­še­ní a spik­le­nec­tví. A také kuli­nář­ských pochu­tin… Byli jsme plni ener­gie vůči nepří­te­li v rudé kápi, kte­rý byl nám všem tak čitel­ný. Nut­nost, lid­ská potře­ba, pro­bu­di­la a pře­ta­vi­la tou­hu naše­ho pozná­ní, naše­ho vnitř­ní­ho tepu do sně­ní o svo­bo­dě pro­ti všu­dypří­tom­né­mu útlaku…

Něko­li­krát jsme spo­lu vystou­pi­li, dokon­ce i v Kle­men­ti­nu, kde jsem mimo jiné tan­čil na jejich Val­čík pro Bilba. Pak se kaž­dý oci­tl jin­de. Já se Cti­bo­rem Tur­bou brouz­dal Evro­pu a oni víc a víc mize­li do pory­vů mini­ma­lis­tic­ké­ho ticha, do indic­kých hor, k sobě samým… Ale obje­tí, vře­lost nastá­va­ly při kaž­dém opě­tov­ném setká­ní… I po dlou­hých letech! 

Jak šel čas, v Ire­ně se pro­hlu­bo­va­la křeh­kost, zra­ni­tel­nost. Její mysl pro­chá­ze­la dušev­ní­mi pro­pa­dy, trýz­ní. Voj­ta ji chrá­nil, jak mohl. K debu­to­vé­mu albu mé Syl­vie Stín (Black Point Music, 2006) byl pozván ku pomo­ci. Nejen že na něm hrál coby muzi­kant, ale při­spěl i jako odbor­ný kon­zul­tant, porad­ce, rád­ce. Ire­na spo­lu s ním poslou­cha­la nabra­ný mate­ri­ál a svý­mi poznám­ka­mi při­spě­la k výteč­né hud­bě. Osla­vo­va­li jsme u nich na Zbrasla­vi, když mne Voj­ta v jed­nu chví­li upo­zor­nil: Bil­bo, zkus se malič­ko kro­tit, nebuď tak tem­pe­ra­ment­ní, expre­siv­ní… Ire­na potře­bu­je víc ticha. Ale já své spon­tán­ní výkři­ky, ruchy, klaun­ská divo­ká ges­ta ne vždy dosta­teč­ně potla­čil. A po čase bylo vidi­tel­né, jakou pro­šla Ire­na meta­mor­fó­zou… Teh­dy jsem pocho­pil. Šíle­ný svět oko­lo nás, čas­tý pobyt v Indii, kva­pík, rych­lo­vlak, co se žene skrz nás, ukrut­ně, bru­tál­ně trou­bil v tune­lu její hla­vy Tůůů Tůůů Tůůůů… A ona jej nedo­ká­za­la zasta­vit. Ach, jak mám pro její labi­li­tu pochopení! 

Tu a tam jsme se i poté potka­li, pozdra­vi­li na uli­ci, v tram­va­ji… I v Dán­sku… My hrá­li s Kar­lem Makon­jem Kocour­kov a oni dva kon­cer­to­va­li. Chtě­li jsme se setkat na osla­vě jejich posled­ní­ho dvojal­ba. To už se ale Bůh kru­tě roze­smál našim smě­lým tuž­bám, a bylo po všem!

Tohle byl posled­ní pokus o kon­takt po před­loň­ském odcho­du Voj­ty: Milá Ire­no, nestih­li jsme se už dlou­ho setkat a osob­ně se obe­jmout, přes­to jste oba čas­to s námi. Vzpo­mí­ná­me na chvil­ky, kte­ré se v nás zachy­ti­ly veli­ce sil­ně a nese­me a pone­se­me si je, dokud tu bude­me. Chtě­li jsme Tě na dál­ku něž­ně obe­jmout! Voj­ta v nás zane­chal sil­né momen­ty na naší život­ní ces­tě. Víme, že se nyní Tvůj mail zapl­nil po okraj, ale tře­ba se i toto psa­ní zachyt­ne jako něž­ná zprá­va… Slzy sté­ka­jí a hla­vy sebou nechá­pa­vě vrtí…
Kdy­bys kdy­ko­liv od nás něco potře­bo­va­la, tře­ba JEN POHOUPAT, jsme tu…
Máme Tě a vás moc rádi…
Syl­vie a Bilbo

Neo­de­psa­la. Byla až pří­liš křeh­ká bytost pro ten­to nenor­mál­ní svět… Nor­mál­ní by ale bylo, kdy­by kolem nás bylo víc tako­vých lidiček…