Irena Havlová
(26. 5. 1959 Rychnov nad Kněžnou – 31. 10. 2025 Rychnov nad Kněžnou)
Hudebnice, hráčka na violoncello, varhany a klavír. Spolu se svým mužem Vojtěchem (19. 5. 1962 Praha — 21. 10. 2024 Praha) tvořili hudební duo Irena a Vojtěch Havlovi, které se věnovalo ambientní a duchovní hudbě. Zemřela před pěti měsíci, rok po nečekaném úmrtí svého dlouholetého partnera. Její smrt veřejně oznámila — na její přání — rodina až nyní.

Vojta s Irenou spolupracovali od počátku osmdesátých let, kdy založili seskupení Capella Antiqua e Moderna, které se zaměřilo na tradiční i inovativní skladebné techniky a interpretační postupy. Doprovázeli i divadelníky (Jiří Bilbo Reidinger) a tanečníky (duo Eva Černá / Karel Vaněk — Malé modré nic, 1991). Koncem osmdesátých let spolupracovali s hudebníkem Oldřichem Janotou (LP Oldřich Janota, CD Mezi vlnami, MC Neviditelné věci). Začátkem devadesátých let se vydali na samostatnou dráhu. Intenzivní koncertní aktivita je v tomto období zavedla do mnoha koutů Evropy, Kanady i USA. Společně s Petrem Niklem a Janou Svobodovou hostovali s inscenací Slunovrat i v Africe a Japonsku. V průběhu své tvůrčí činnosti spolupracovali i s mnoha dalšími domácími i zahraničními osobnostmi, jakými jsou bubeník Alan Vitouš, kytarista Tony Ackerman, flétnista Jiří Stivín, hráč na šakuhači a další především japonské hudební nástroje Vlastislav Matoušek, výtvarník Radek Pilař nebo filmař Václav Kadrnka. Během svých vystoupení, která se často odehrávala v sakrálních budovách, kostelech či poutních místech, používali rozmanité hudební nástroje (violoncello, klavír, viola da gamba, zvony, tibetské mísy aj.). Za hudbu k filmu Křižáček (r. Václav Kadrnka, 2017) získali Českého lva. Jejich posledním společným albem je dvojdeska Four Hands (Animal Music, 2024).

Labuť
Když před téměř rokem a půl náhle odešel její muž, kamarád Vojta Havel, ihned mne napadlo — Co bude s jemnou Irenou? Jak dlouho vydrží osamění?…
Po smrti Vojty jsme se s mou ženou mnohokrát pokoušeli s Irenou spojit, ale měli jsme pochopení, že nechce s nikým komunikovat, že na vnější svět nemá dostatek sil. Nikdo jí nemohl nahradit, vynahradit její lásku.
Mysleli jsme na labutě, které prý mají takovou propojenost, že odchod jednoho z páru, způsobí i brzký odchod druhého. Když je letitá provázanost tak velká, že se duše propojí ve spojité nádoby, promění se oba v siamská dvojčata a není možné po odloučení jednoho pokračovat druhému dál. K čemu je další klopýtání, další pobývání na vezdejším světě, když jste celý život utvářeli ochrannou, společnou buňku, která se najednou rozpadla. A vznikla hluboká prázdnota…
Irenu s Vojtou jsem poznal v osmdesátých letech, kdy bydlívali v Braníku. Společně jsme nazkoušeli inscenaci do Branického divadla pantomimy C.A.M. de Bilbo. Vojta tenkrát Irenu zaučoval do hudebních dovedností a večery nad novou společnou hrou byly plné smíchu, pochopení, radosti, nadšení a spiklenectví. A také kulinářských pochutin… Byli jsme plni energie vůči nepříteli v rudé kápi, který byl nám všem tak čitelný. Nutnost, lidská potřeba, probudila a přetavila touhu našeho poznání, našeho vnitřního tepu do snění o svobodě proti všudypřítomnému útlaku…
Několikrát jsme spolu vystoupili, dokonce i v Klementinu, kde jsem mimo jiné tančil na jejich Valčík pro Bilba. Pak se každý ocitl jinde. Já se Ctiborem Turbou brouzdal Evropu a oni víc a víc mizeli do poryvů minimalistického ticha, do indických hor, k sobě samým… Ale objetí, vřelost nastávaly při každém opětovném setkání… I po dlouhých letech!

Jak šel čas, v Ireně se prohlubovala křehkost, zranitelnost. Její mysl procházela duševními propady, trýzní. Vojta ji chránil, jak mohl. K debutovému albu mé Sylvie Stín (Black Point Music, 2006) byl pozván ku pomoci. Nejen že na něm hrál coby muzikant, ale přispěl i jako odborný konzultant, poradce, rádce. Irena spolu s ním poslouchala nabraný materiál a svými poznámkami přispěla k výtečné hudbě. Oslavovali jsme u nich na Zbraslavi, když mne Vojta v jednu chvíli upozornil: Bilbo, zkus se maličko krotit, nebuď tak temperamentní, expresivní… Irena potřebuje víc ticha. Ale já své spontánní výkřiky, ruchy, klaunská divoká gesta ne vždy dostatečně potlačil. A po čase bylo viditelné, jakou prošla Irena metamorfózou… Tehdy jsem pochopil. Šílený svět okolo nás, častý pobyt v Indii, kvapík, rychlovlak, co se žene skrz nás, ukrutně, brutálně troubil v tunelu její hlavy Tůůů Tůůů Tůůůů… A ona jej nedokázala zastavit. Ach, jak mám pro její labilitu pochopení!
Tu a tam jsme se i poté potkali, pozdravili na ulici, v tramvaji… I v Dánsku… My hráli s Karlem Makonjem Kocourkov a oni dva koncertovali. Chtěli jsme se setkat na oslavě jejich posledního dvojalba. To už se ale Bůh krutě rozesmál našim smělým tužbám, a bylo po všem!
Tohle byl poslední pokus o kontakt po předloňském odchodu Vojty: Milá Ireno, nestihli jsme se už dlouho setkat a osobně se obejmout, přesto jste oba často s námi. Vzpomínáme na chvilky, které se v nás zachytily velice silně a neseme a poneseme si je, dokud tu budeme. Chtěli jsme Tě na dálku něžně obejmout! Vojta v nás zanechal silné momenty na naší životní cestě. Víme, že se nyní Tvůj mail zaplnil po okraj, ale třeba se i toto psaní zachytne jako něžná zpráva… Slzy stékají a hlavy sebou nechápavě vrtí…
Kdybys kdykoliv od nás něco potřebovala, třeba JEN POHOUPAT, jsme tu…
Máme Tě a vás moc rádi…
Sylvie a Bilbo
Neodepsala. Byla až příliš křehká bytost pro tento nenormální svět… Normální by ale bylo, kdyby kolem nás bylo víc takových lidiček…


1 komentář u „Nekrolog pro Irenu“
Napsal mi tanečník Karel Vaněk: „Takže z Malého modrého nic jsem tu už jen já…”
Člověku z toho zamrazí. Komorní taneční produkce dua Černá Vaněk Dance Malé modré nic měla premiéru va Studiu Rampa (dnes Duncan Centre) 6. března 1991. A záhy se stala malou velkou událostí českého tance. Znamenala nástup nové generace tehdejších nezávislých tanečníků, kteří se zformovali pod hlavičkou New Prague Dancers (mimo nich byli členy/členkami Monika Rebcová, Josef Kocourek, Iveta Jadrníčková, Lucie Mertová ad.). A byla objevem i pro hudebníky — duo Irena a Vojta Havlovi se jí takřka definovalo, určilo svůj směr tvroby.
Už v polovině devadesátých let tragicky zemřel původní osvětlovač této produkce Jan Vomáčka (přezdívalo se mu John Sauce), v červnu 2008 — ve věku 46 let — odletěla do jiných vesmírů tanečnice Eva Černá, předloni Vojta Havel a loni jeho žena Irena. Oba pro onu produkci vytvořili hudební doprovod a nahrávku, pořízenou v několika pražských kostelích v letech 1989 – 1990, pak samostatně vydali jako své první album…
Poslechněte si je. O křehkém bytí a bezejmenných cestách do nekonečných hlubin vztahů a duší, o letech do snů mimo tělesný, bolestný svět vám poví mnoho.
A možná se i něco dozvíte o tehdejší generaci pražských/českých tanečníků/hudebníků. Anebo aspoň o této malé modré — křehké — skupince. A vstoupíte do vesmírů, kam nesměle, opatrně vstupovali oni… A kdesi v hlubinách sebe samých narazíte na temné hravé smutné veselé… něco, jež svou nehmotností jak malé modré nic vypadá.
Hledě na noční nebe koukám se po hvězdách za odlétajícími dušemi svých blízkých přátel (u Honzy Vomáčky a jeho ženy jsem v roce 1991 bydlel týden na 13th Street na Manhattanu v New Yorku, kde spolu žili, s Karlem a Evou jsme společně vystupovali ve Studiu pohybového divadla, a dokud žili v Praze, často jsme se navštěvovali, s Irenou a Vojtou jsem se také často vídal, poslouchal jejich hudbu, navštěvovali jsme své produkce). A myslím na ně.
Jste na tomto světě stále s námi — se mnou, s Karlem, Bilbem, Sylvou a mnoha dalšími. Dokud tu budem, budete tu i vy. A skrze nahrávky ještě déle. To my tu už dávno nebudem…
Pod každou hvězdou, kterou jste navštívili, je pomeranč…
https://www.youtube.com/watch?v=ZyqcHTOstQ0
Vladimír Hulec