Necháme české talenty odplouvat na zaoceánských parnících?

Taneč­ně pohy­bo­vá sfé­ra mimo oblast pří­spěv­ko­vých diva­del pat­ří dnes k jed­né z nej­ak­tiv­něj­ších oblas­tí naší kul­tu­ry. Jen v Pra­ze je mož­né zhléd­nout během roku řadu taneč­ních i pohy­bo­vých děl a per­for­man­cí z dílen zave­de­ných i mla­dých uměl­ců. Nastu­pu­jí­cí gene­ra­ce však nemá snad­nou ces­tu k dlou­ho­do­běj­ší tvůr­čí prá­ci. A to i když exis­tu­je řada gran­tů a pod­půr­ných organizací.

Přes­to, čas­to někdy během krát­ko­do­bých výstu­pů, jin­dy během trva­lej­ších akti­vit, vná­še­jí její pří­sluš­ní­ci a pří­sluš­ni­ce do kul­tur­ní­ho živo­ta vlast­ní téma­ta a poci­ty, v nej­lep­ších pří­pa­dech i nové postu­py, pře­kva­pi­vá řeše­ní, někdy i duchov­ně závaž­né pro­jek­ty. Ved­le zásluž­né čin­nos­ti něko­li­ka málo diva­del­ních peri­o­dik je jejich pro­pa­gač­ním pro­střed­kem ovšem pře­de­vším internet.

The Shark

Tam jsem nedáv­no nalez­la: Toto vystou­pe­ní je vel­mi půso­bi­vé z mno­ha důvo­dů… Jeho význam vyplý­vá ze sku­teč­nos­ti, že všich­ni vní­má­me čas line­ár­ně. Pro­chá­zí­me živo­tem v rám­ci všed­ní, kaž­do­den­ní ruti­ny před­ví­da­tel­ných udá­los­tí. Oka­mži­ky, kte­ré nás však sku­teč­ně for­mu­jí a zůstá­va­jí s námi navždy, tak činí prá­vě pro­to, že jsme je vůbec neče­ka­li… Z cho­re­o­gra­fic­ké­ho hle­dis­ka pla­tí, že pokud doká­že­te ztě­les­nit rizi­ko napě­tí a komu­ni­ka­ci pro­střed­nic­tvím prv­ku (ane­bo více prv­ků) nepřed­ví­da­tel­nos­ti, pře­kro­čí­te pou­hou cho­re­o­gra­fic­kou struk­tu­ru a zís­ká­te kon­t­ro­lu nad emo­ci­o­nál­ní ces­tou divá­ků. Divá­ci mož­ná – a nako­nec urči­tě – zapo­me­nou na cho­re­o­gra­fii, ale pokud v nich vyvo­lá­te dosta­teč­ně sil­nou emo­ci­o­nál­ní reak­ci, nikdy neza­po­me­nou na pocit kte­rý měli, když opouš­tě­li divadlo.

Těch­to něko­lik vět při­psal k elek­tro­nic­ké­mu zázna­mu před­sta­ve­ní Shark 2 praž­ské­ho sou­bo­ru Lam­pArt Com­pa­ny Rick Tjia, výkon­ný ředi­tel kanad­ské pro­dukč­ní plat­for­my Cho­re­o­gra­phy Onli­ne (někdej­ší blíz­ký spo­lu­pra­cov­ník Cirque du Soleil). Šlo o dílo, kte­ré v inter­ne­to­vé sou­tě­ži IODC 2026 — Inter­nati­o­nal Dan­ce Com­pe­ti­ti­on zís­ka­lo toto léto dru­hé mís­to v Divi­zi Cho­re­o­gra­fie, v níž sou­tě­ži­lo pade­sát cho­re­o­gra­fií vybra­ných z více než tisí­ce při­hlá­še­ných děl. Auto­rem je mla­dý čes­ký taneč­ník a cho­re­o­graf David Lam­part, kte­rý k tomu­to oce­ně­ní zís­kal ješ­tě jako jedi­ný z fina­lis­tů v této kate­go­rii Hono­ra­ble Men­ti­on – Čest­né uzná­ní poro­ty soutěže.

Sou­těž IODC fun­gu­je jako glo­bál­ní digi­tál­ní taneč­ní plat­for­ma, jejíž finá­lo­vou gale­rii sle­du­jí pro­du­cen­ti a agen­ti ze 149 zemí svě­ta. Při­hlá­še­né pro­jek­ty hod­no­ti­la nezá­vis­lá mezi­ná­rod­ní poro­ta slo­že­ná z cho­re­o­gra­fů a taneč­ních exper­tů růz­ných zemí. Porot­ci letos byli — ved­le Ric­ka Tjiay — pro­fe­sor bale­tu na Uni­ver­si­ty of North Caro­li­na Scho­ol of the Arts (UNCSA), expert na kla­sic­ký balet Misha Tchou­pa­kov, fran­couz­ský cho­re­o­graf a taneč­ník spe­ci­a­li­zu­jí­cí se na hip-hop, street dan­ce a pro­po­jo­vá­ní tan­ce s pan­to­mi­mou Régis Tru­chy, indic­ká cho­re­o­gra­f­ka, mis­try­ně tra­dič­ní­ho tan­ce kathak a etnic­kých fusi­on sty­lů Sham­pa Gopikrish­na a ame­ric­ká taneč­ní lek­tor­ka a spe­ci­a­list­ka na step Robin Passmo­re. Hod­no­ce­ní se zamě­řo­va­lo pře­de­vším na tech­nic­ké pro­ve­de­ní, ori­gi­na­li­tu a cel­ko­vou umě­lec­kou struk­tu­ru děl.

Kaf­ka is Alive

Mno­hem skrom­něj­ší infor­ma­ci mi o zmí­ně­ném cho­re­o­gra­fo­vi posky­tl pla­ká­tek praž­ské­ho Rock Café. Ohla­šo­val taneč­ní před­sta­ve­ní s titu­lem Kaf­ka is Ali­ve. Kaf­kov­ské moti­vy nejsou sice na naší diva­del­ní ani taneč­ní scé­ně žád­ný­mi obje­vy, ale nápad­né při­hlá­še­ní k sou­čas­nos­ti v názvu a jeho zje­ve­ní v kdy­si ryze alter­na­tiv­ním diva­del­ním pro­sto­ru slav­né Redu­ty mě při­mě­lo vstou­pit. Z dáv­né­ho genia loci zde zůstal jen sla­bě osvět­le­ný sál, židle, sto­leč­ky, klavír…

Více však účin­ku­jí­cí nepo­tře­bo­va­li. Posluš­ni cho­re­o­gra­fic­ké vize Davi­da Lam­par­ta vytvo­ři­li před­sta­ve­ní, kte­ré bylo mož­né číst jako vizi vnitř­ní­ho živo­ta jed­no­ho z dneš­ních Kaf­ko­vých potom­ků. Neva­dil jim ani skrom­ný počet divá­ků. Tan­či­li vyprázd­ně­ný život­ní ste­re­o­typ, jenž budí nejis­to­tu, zma­te­ní, muka vnitř­ní­ho tvůr­čí­ho zápa­su. Poci­to­vý svět uměl­ce, ve kte­rém záchra­nu před pří­zra­ky šílen­ství nabí­zí jen přátelství.

Na prázd­né tem­né scé­ně byl jedi­ným výtvar­ně dra­ma­tic­kým prv­kem umě­lo­hmot­ný závěs, slou­ží­cí stří­da­vě jako hori­zont nebo jako bele­ti­zol, kte­rý tva­ro­ván do pro­sto­ru nazna­čo­val inte­ri­ér, nebo jin­dy dušev­ní kli­ma psy­chic­kých vizí. Výteč­ně pod­po­ro­vá­no výtvar­ně cítě­ným svě­tel­ným aranž­má pro­zra­zo­va­lo před­sta­ve­ní důvtip­nou režii zna­lou diva­del­ní pra­xe. Znač­ně vari­a­bil­ní pohy­bo­vý výraz cha­rak­te­ri­zo­va­ly růz­no­ro­dé prv­ky, ze sle­du akč­ních scén snad nej­jas­ně­ji vyplý­va­lo expre­siv­ní ztvár­ně­ní psy­chic­ké­ho roz­vrá­ce­ní. Dyna­mi­ka agre­siv­ních pohy­bo­vých kom­bi­na­cí půso­bi­la kon­trast­ně k soš­něj­ší­mu, cito­vým výra­zem pro­sy­ce­né­mu pohy­bu cen­t­rál­ní posta­vy. Přes drob­ná pře­kva­pe­ní uži­té­ho tva­ro­slo­ví před­sta­ve­ní ply­nu­le vygra­do­va­lo do uce­le­né­ho dra­ma­tic­ké­ho tva­ru. Čis­tá, kom­pakt­ní insce­na­ce mne svou diva­del­nos­tí a éto­sem upo­zor­ni­la na talen­ty, kte­ré by nemě­ly být pře­hlí­že­ny. A roz­hod­la jsem se o nich napsat.

Lam­part Company

V úno­ru toho­to roku zalo­že­ná Lam­pArt Com­pa­ny vznik­la prá­vě u pří­le­ži­tos­ti nastu­do­vá­ní před­sta­ve­ní Kaf­ka is Ali­ve, kte­ré mělo pre­mi­é­ru 9. úno­ra a po něko­li­ka málo reprí­zách kon­cem sezo­ny skon­či­lo. Roz­ho­do­va­la trž­ba… Při­tom šlo o sice málo zná­mé, ale vyso­ce schop­né a zají­ma­vé mla­dé tvůr­ce a tvůr­ky­ně dife­ren­co­va­ných zamě­ře­ní — dvo­ji­ci taneč­ní­ka a taneč­ni­ce Voj­tě­cha Javůr­ka a Kate­ři­nu Bare­šo­vou, nesly­ší­cí mim­ku Tere­zu Hro­mád­ko­vou a her­ce Jana Rie­ge­ra. A — samo­zřej­mě — reži­sé­ra a cho­re­o­gra­fa Davi­da Lamparta.

A kdo že je David Lampart? 

Umě­lec se zají­ma­vou taneč­ní prehis­to­rií. Naro­dil se 21. čer­ven­ce 1997 v Hlu­čí­ně neda­le­ko Ost­ra­vy. Původ­ně stu­do­val na ost­rav­ské kon­zer­va­to­ři, po pře­cho­du do Pra­hy absol­vo­val Taneč­ní kon­zer­va­toř. Jako taneč­ník a tvůr­ce něko­li­ka sólo­vých vystou­pe­ní půso­bil pět let (od září 2017 do srp­na 2022) v úvaz­ku Bohe­mia bale­tu. Cho­re­o­gra­fii se začal více věno­vat po roce 2018. Pro svou alma mater nastu­do­val něko­lik titu­lů a spo­lu­prá­ci uza­vřel pre­mi­é­rou Anny Kare­ni­ny ve for­mě kla­sic­ky poja­té­ho komor­ní­ho dra­ma­tu s hud­bou Jin­d­ry Neča­so­vé – Nar­del­li (pre­mi­é­ra se kona­la 27. červ­na 2021 na scé­ně Sta­vov­ské­ho diva­dla). Pod vli­vem udá­los­tí na Ukra­ji­ně vytvo­řil ve zvlášt­ní kom­bi­na­cí výra­zo­vé­ho tan­ce s prv­ky kla­sic­ké tech­ni­ky cho­re­o­gra­fii Mat­ka (Ukra­ji­na). Dílo vznik­lo pro nefor­mál­ní usku­pe­ní taneč­ní­ků a cho­re­o­gra­fů sdru­že­ných pod hla­vič­kou sku­pi­ny Group Auten­tics a pre­mi­é­ru mělo 9. dub­na 2022 v praž­ském Diva­dle Na Rejdiš­ti. Uka­zu­je se, že David Lam­part je jako cho­re­o­graf roze­ný dra­ma­tik. V insce­na­ci Kaf­ka is Ali­ve se pro­je­vil jako umě­lec vlast­ní­ho názo­ru na vyja­d­řo­vá­ní tan­cem, jehož sty­lis­ti­ka se pohy­bu­je mezi abs­trak­cí a dra­ma­tic­kým výra­zem. Obži­vu mu však — aspoň zatím — zajiš­ťu­je půso­be­ní v čer­no­di­va­del­ním sou­bo­ru Diva­dla Jiří­ho Srnce…

V bez­ča­sí pev­né­ho angaž­má nastu­do­val sólo­vé taneč­ní insce­na­ce Shark (1) a již zmi­ňo­va­nou Shark / Žra­lok 2. Licho­ti­vé oce­ně­ní díla i samot­né­ho uměl­ce z Čech jsou urči­tě neče­ka­ným pře­kva­pe­ním. Insce­na­ce Shark 2 má krát­kou a del­ší ver­zi – ta dru­há, poma­lej­ší a s vět­ším obsa­ze­ním, pro­zra­zu­je zájem o její uve­de­ní na diva­del­ním jeviš­ti. Bude je mož­né uvést také v domá­cím prostředí?

Cho­re­o­gra­phy Online

Zájem orga­ni­za­ce pořá­da­jí­cí na plat­for­mě Cho­re­o­gra­phy Onli­ne sou­tě­že o nej­lep­ší taneč­ní pro­duk­ci má urči­tě mno­ho pozi­tiv včet­ně mezi­ná­rod­ní pro­pa­ga­ce, mož­nos­ti ově­ře­ní vlast­ních tvůr­čích sil, sezná­me­ní se se sou­čas­ný­mi ten­den­ce­mi svě­to­vé taneč­ní scé­ny bez vět­ších finanč­ních nákla­dů, oce­ně­ní vlast­ní tvor­by nezá­vis­lý­mi odbor­ní­ky z celé­ho svě­ta atp.

Tato orga­ni­za­ce však také slou­ží jako nabíd­ko­vý por­tál pro pořa­da­te­le kul­tur­ních pořa­dů pro růz­né insti­tu­ce (včet­ně zao­ce­án­ských lodí). Pro exis­tenč­ně neu­kot­ve­né uměl­ce nebo sou­bo­ry jde jis­tě o mož­né výcho­dis­ko. Leckterý zahra­nič­ní Švan­da dudák tak už šel do svě­ta, mož­ná i s nadě­ji na setr­va­lou život­ní sebe­re­a­li­za­ci. Evi­dent­ně jde o sou­do­bý trend odpo­ví­da­jí­cí ryt­mu moder­ní doby. Kla­de však řadu otá­zek (a pře­ká­žek): Kam smě­řu­je? Jaké tvůr­čí mož­nos­ti tako­vý sys­tém nabí­zí? Kde je hra­ni­ce mezi kon­ti­nu­ál­ní tvor­bou a umě­lec­kým průmyslem?

A co naše scé­na? Nejsou domá­cí talen­ty naše nej­vět­ší bohat­ství? Co pro ně může­me udě­lat? Nechá­me je odplou­vat na zao­ce­án­ských parnících?