Jmenuju se Tina a je mi dvacet dva…, těmito slovy začíná performance Jsem matkou tvých dětí, mami, jež je nebývale otevřenou životní zpovědí její autorky a hlavní představitelky Natalie Tiny Jelevy.

I když představení vlastně začíná už při příchodu do sálu Venuše ve Švehlovce, kde se produkce odehrává. Na zemi uprostřed jeviště sedí performerka, sleduje přicházející, občas s nimi komunikuje, komentuje jejich příchody, naviguje je, sleduje, jak se sál zaplňuje, čeká na poslední příchozí. Dokonce jde některým naproti. Na třech reprízách, na kterých jsem byl (17. ledna, 19. února a 10. května), bylo nabito. Lidé seděli i na zemi před první řadou, pár jich stálo. Ne všechna místa v hledišti totiž lze obsadit. Některá mají na sedadle nápis „Obsazeno“ a u něj mobil. Vysvětlení přijde až v průběhu představení…
Performerka na úvod mluví o tom, že je nervózní, že neví, jak představení dopadne, a je ráda, že nás tolik přišlo. Jmenuje se Tina a je jí dvacet dva let…

Z reproduktorů se začíná ozývat její hlas. Zpověď začíná. První část je věnovaná její matce. Byla krásná, temperamentní, každý se s ní chtěl seznámit. Každý muž s ní toužil spát… Ovšem toto vyznání, kdy o matce mluví s obdivem a láskou, rámuje popisem drsných situací. Byť maminka měla ji a později další děti, brala drogy. Jejich chebský byt sloužil jako prostor pro věčný mejdan, jako drogové doupě. Tina žila v prostředí plném fetujících a souložících lidí. A matku vlastně pořádně nepoznala. Tinu jí v jejích šesti letech odebrali. Vzala si ji k sobě babička…. A matka po nějaké době zemřela… Na heroin.
Věcný tón (nahraného) vyprávění doprovází performerka těkavými pohyby, tancem zraněného či zraňovaného těla, vyzývavého, sebevědomého, toužícího. Po čase zoufalého, na zem upadajícího, zmámeného, zfetovaného. Není to expresivní tanec děsu či utrpení, spíše ostrými, krátkými tahy vedená kresba padajícího černého anděla. Obraz osamělé, možná opuštěné bytosti, neovládající své tělo a ztrácející svou duši. Pád Ikara toužícího po Slunci. Let, tisíce nárazů a… smrt. Tanec-zpověď. Smutný a věcný zároveň.
Performerka se jde převléct. Následuje pasáž Otec. Opět nahraná výpověď doprovázená pohybem. Otec byl Bulhar. Veselý, úžasný chlapík. Jako malou ji vozil do své vlasti, kde byl váženým a obávaným… mafiánem. U nás jej několikrát zavřeli a odsoudili.

Tina se mu vyznává. Mluví o tom, jak jej ženy obdivovaly, jak byl pro ni nedostupný, a přece tak blízko. Když byla nemocná, sedl do auta a přijel z Bulharska k nim domů, do Chebu, za osm hodin… Současně ji ale neustále opouštěl. Třikrát byl u nás odsouzen, třikrát si odpykával trest. A Tina díky tomu poznala česká vězení…
Tato pasáž je pohybově i výtvarně odlišná od té předchozí. Tina je v teplácích s kapucí a kouří. Krátké poskoky, znervózňující pohyby jsou pro tuto pasáž typické. Sedá si do křesel, pohybuje se trhavě. Vstává a snaží vytrhnout své kořeny – sama sebe — ze země. Dlouze a vytrvale. Marně.
Na jevišti stál od začátku kovový rám postele v čele s velkou mříží. Symbolizuje jak dětskou postýlku, tak – především – otcovo uvěznění. Vězení, do něhož za ním jezdí. Právě nyní do ní Tina uléhá. Takže uvězněná je vlastně ona. Prostrkuje mřížemi ruce, zoufale – němě – volá o pomoc. O dotek, o kontakt. Hlas v nahrávce se láme, zadrhává: Tatínku objímám tě. /…/ Miluj a odpouštěj, neboj se.
Míří na ni bodový reflektor, zní taneční hudba. Tina trhaně tančí, škube sebou, možná se modlí, prosí. Jde o pohybově nejpůsobivější pasáž performance. Žena ukřižovaná, žena vamp. Při vybrnkávaných tónech basy světla pohasínají, Tina odchází..
Převléká se do černého crop topu a široké džínové sukně. Je z ní dospívající holka. Z nahrávky zní pokračování jejích vzpomínek: Bylo to jako v seriálu Kdo přežije, až na ten rozdíl, že jsem to hrála do svých sedmi let. Nikdo se o mě nepostaral, žila jsem si svým surrealistickým životem… Tělem jako by jí procházela elektrická vlna. Zezdola nahoru, shora dolů.

Děsivé bouchání na zadní dveře sálu. Skrze jejich prosklená okna vidíme jakési démony, nemrtvé mrtvé. Dveře se rozevírají a do sálu vtrhává sedmička feťáků. Dva muži a pět dívek. Za zvuků techno-hudby se předvádějí. Tančí, sami či spolu, provokují diváky, souloží, válejí se po zemi. Sedají na „feťácký“ gauč, na stole jsou drogy. Bílý prášek všude kolem. Zoufalý, divoký, autentický svět mejdanů. Velkolepý obraz, tanečně, pohybově stylizovaný do krátkých dramatických situací. Všem vévodí mladík v krátkém dámském kožíšku, s kabelkou v ruce a lodičkami na nohou. Dlouhá, úporná, zdánlivě nekonečná scéna stále se opakujících situací, do nichž je občas vtažena i sama performerka, na začátku před obludami prchnuvší těsně před divácké řady a odtud tiše sledující dění. Jako v dobách, kdy byla malá, kdy „to“ hrála… Hudebně i zvukově skvěle prokomponovaná scéna střídající zvuky elektronických i akustických nástrojů, rozličné nálady a vrcholící dlouze se opakujícím rifem kláves.
Feťáci usedají mezi diváky (proto ta místa s nápisy „Obsazeno“). Na jevišti sedí v jednom z křesel bratr Tiny. Zpověď pokračuje. Na svět přišel můj malý smysl života. Bráška…
Šestiletá Tina utíká z domova ke své babičce… Na jevišti se zkrášluje, upravuje vlasy, chodí po opěradle gauče jako by šla po provaze. Život stále na hraně, ale už přívětivější, měkčí. Padá do polštářů, vstává, odpočívá. Hlavou se jí honí nedávná minulost. Vypráví o svém malém bráškovi, kterého nechala ve feťáckém bytě s maminkou. Vyčítá si to. Její hlas je plačtivý, zoufalý. Bratr, sedící do té doby stále v křesle, vstává, bere si mikrofon a začíná rapovat: Sociálka, soudy, zamotaný sítě… Máma možná byla skvělá dáma, ale nikdy nebyla doma s náma… Soudy, sociálka… všude fet…

Na scénu se vrací Tina. Lehá na gauč, její tělo se škube v křečích. Není to ona, je to její matka… Nejtěžší část Tininy zpovědi. Návrat v čase… Matku ovládá feťácký milenec. A nejen ji. Dovolí si i na Tinu. Ta si lehá do kovové postele. Ztuhne. Byly jí tři…
Přichází další silná pohybová scéna. Možná nejsilnější. Tina stojí před diváky sama, opuštěná. Je zoufalá. Za zvuků harmoniky se sklání do hlubokých předklonů, trup jako by padá, nohy jsou pokrčené. Tina rytmicky bouchá svěšenýma rukama od stehen a do země. Napřimuje se a vše opakuje. Jako když se flagelanti bičují. Do zemdlení…
Nebudu dál popisovat, co a jak se v performanci odehrává. Je to strhující, autentická osobní zpověď doprovázená precizně zpracovanými pohybovými strukturami. Tina je při všem tom dění klidná, soustředěná. Hrdá. Důstojná. Mluví za ni její hlas a její tělo. Doprovází je precizní souhra světel, hudby a zvuku. Nahrávka její zpovědi je vlastně hudební partitura. A její gesta a pohyb jsou tancem, očistným rituálem.
Vše do sebe zapadá. Věcně, chladně, mrazivě. Přitom emotivně tak silně, až se leckterému divákovi chce zvolat: To se nedá přežít, zastavte to!

Ale ono to takové bylo a děje se dál. V tom je performance zásadní. Odkrývá vrstvy této společnosti, kam ne každý z nás – diváků dohlédne. A ukazuje cestu, kudy je možné jít, jak přežít. Nabízí vyrovnání se i s těmi nejtěžšími ranami osudu. Tina v závěru svým rodičům odpouští a přese všecko je miluje. Možná dnes víc, než když s nimi žila.
Nekoupat se v té nekonečné agonii a nepřiživovat masožravku, říká. Vybírám si žít a cítit trávu pod nohama. Vybírám si umět se naplno smát, ale i řvát brečet křičet radostí i smutkem. Vybírám si nezacyklení. Vybírám si vědomě život, kde budu vnímat. Budu vnímat SEBE i tebe a tebe a tebe a tamtu a tamtoho a město a doteky a emoce a chuť a hory a zvuky a barvy a lásku a smích a vzduch. A budu vnímat, že se každé ráno probudím. Až jednou ne, tak se s nimi potkám. A budeme se usmívat i znovu cítit. Mami, tati. To jsem teď já….
Očistný rituál končí, život Tiny pokračuje. V úplném závěru se opět chápe živého slova a mluví o sobě. Jaká je, co si myslí a co se stalo v posledních dnech. Třeba že nedávno adoptovala svou čtrnáctiletou sestru Páťu a žijí spolu. A že sociálka přijde za čtrnáct dnů na kontrolu. Tento konec je v každém představení jiný. Aktuální. Teď a tady.

Nenechejte si tuto produkci ujít. Obsahově, nasazením, provedením je to nejsilnější, přesně promyšlené, do detailů dotažené, formálně precizní performance/tanec/pohybové divadlo, jaké u nás za poslední dobu vzniklo. Skvělý text, vynikající hudba, důrazný sound design. Úsporná, přesná výprava, dynamický, atmosférotvorný light design. Strhující představení. Každé.
Prožil jsem je třikrát a půjdu zas. Tak mne kdysi uchvátilo Bílé divadlo svými Lyžaři, Jan Mocek performancí FKK, Spitfire Company Světem odsouzencovým či Markéta Vacovská sólem One Step Before the Fall. Takové dnes u nás jsou Miřenka Čechová, Cécile da Costa, Becka McFadden, Nela Husták Kornetová, Alica Minar, Martina Hajdyla Lacová… A ve světě třeba Angelica Liddell. Odvážné, sebevědomé, kreativní, hrdé ženy, které mají co říct a říkají to silně a důrazně. Obsahově i formálně perfektně. A každá jinak. Do této ligy nyní vstoupila i Natalia Tina Jeleva.
Venuše ve Švehlovce, Praha — Natalia Tina Jeleva: Jsem matkou tvých dětí, mami. Režie, choreografie, výprava Natálie Tina Jeleva, hudba, sound design Jan Vodstrčil, světla a atmosféra Soňa Le, rap Vojta Jelev, grafická vizuální identita Adéla Janatová. Účinkují: Natálie Tina Jeleva, Vojta Jelev, Anna Sniegoňová, Ondřej Šafář, Tomáš Sedláček, Julie Sedláčková, Sára Boufala, Zuzana Kohoutová. Premiéra 30. 11. 2025 v rámci festivalu Případ pro sociálku. Psáno z repríz 17. 1., 19. 2. a 10. 5. 2026 ve Venuši ve Švehlovce, Praha.
Nejbližší uvedení: 6. června 2026 od 20 hodin ve Venuši ve Švehlovce.

