Natalia Tina Jeleva: Jsem matkou tvých dětí, mami

Jme­nu­ju se Tina a je mi dva­cet dva…, těmi­to slo­vy začí­ná per­for­man­ce Jsem mat­kou tvých dětí, mami, jež je nebý­va­le ote­vře­nou život­ní zpo­vě­dí její autor­ky a hlav­ní před­sta­vi­tel­ky Nata­lie Tiny Jelevy.

I když před­sta­ve­ní vlast­ně začí­ná už při pří­cho­du do sálu Venu­še ve Šveh­lov­ce, kde se pro­duk­ce ode­hrá­vá. Na zemi upro­střed jeviš­tě sedí per­for­mer­ka, sle­du­je při­chá­ze­jí­cí, občas s nimi komu­ni­ku­je, komen­tu­je jejich pří­cho­dy, navi­gu­je je, sle­du­je, jak se sál zapl­ňu­je, čeká na posled­ní pří­cho­zí. Dokon­ce jde někte­rým napro­ti. Na třech reprí­zách, na kte­rých jsem byl (17. led­na, 19. úno­ra a 10. květ­na), bylo nabi­to. Lidé sedě­li i na zemi před prv­ní řadou, pár jich stá­lo. Ne všech­na mís­ta v hle­diš­ti totiž lze obsa­dit. Někte­rá mají na seda­dle nápis „Obsa­ze­no“ a u něj mobil. Vysvět­le­ní při­jde až v prů­bě­hu představení…

Per­for­mer­ka na úvod mlu­ví o tom, že je ner­vóz­ní, že neví, jak před­sta­ve­ní dopad­ne, a je ráda, že nás tolik při­šlo. Jme­nu­je se Tina a je jí dva­cet dva let…

Z repro­duk­to­rů se začí­ná ozý­vat její hlas. Zpo­věď začí­ná. Prv­ní část je věno­va­ná její mat­ce. Byla krás­ná, tem­pe­ra­ment­ní, kaž­dý se s ní chtěl sezná­mit. Kaž­dý muž s ní tou­žil spát… Ovšem toto vyzná­ní, kdy o mat­ce mlu­ví s obdi­vem a lás­kou, rámu­je popi­sem drs­ných situ­a­cí. Byť mamin­ka měla ji a poz­dě­ji dal­ší děti, bra­la dro­gy. Jejich cheb­ský byt slou­žil jako pro­stor pro věč­ný mejdan, jako dro­go­vé dou­pě. Tina žila v pro­stře­dí plném fetu­jí­cích a sou­lo­ží­cích lidí. A mat­ku vlast­ně pořád­ně nepo­zna­la. Tinu jí v jejích šes­ti letech ode­bra­li. Vza­la si ji k sobě babič­ka…. A mat­ka po něja­ké době zemře­la… Na heroin.

Věc­ný tón (nahra­né­ho) vyprá­vě­ní dopro­vá­zí per­for­mer­ka těka­vý­mi pohy­by, tan­cem zra­ně­né­ho či zra­ňo­va­né­ho těla, vyzý­va­vé­ho, sebe­vě­do­mé­ho, tou­ží­cí­ho. Po čase zou­fa­lé­ho, na zem upa­da­jí­cí­ho, zmá­me­né­ho, zfe­to­va­né­ho. Není to expre­siv­ní tanec děsu či utr­pe­ní, spí­še ost­rý­mi, krát­ký­mi tahy vede­ná kres­ba pada­jí­cí­ho čer­né­ho andě­la. Obraz osa­mě­lé, mož­ná opuš­tě­né bytos­ti, neo­vlá­da­jí­cí své tělo a ztrá­ce­jí­cí svou duši. Pád Ika­ra tou­ží­cí­ho po Slun­ci. Let, tisí­ce nára­zů a… smrt. Tanec-zpo­věď. Smut­ný a věc­ný zároveň.

Per­for­mer­ka se jde pře­vléct. Násle­du­je pasáž Otec. Opět nahra­ná výpo­věď dopro­vá­ze­ná pohy­bem. Otec byl Bul­har. Vese­lý, úžas­ný chla­pík. Jako malou ji vozil do své vlas­ti, kde byl váže­ným a obá­va­ným… mafi­á­nem. U nás jej něko­li­krát zavře­li a odsoudili.

Tina se mu vyzná­vá. Mlu­ví o tom, jak jej ženy obdi­vo­va­ly, jak byl pro ni nedo­stup­ný, a pře­ce tak blíz­ko. Když byla nemoc­ná, sedl do auta a při­jel z Bul­har­ska k nim domů, do Che­bu, za osm hodin… Sou­čas­ně ji ale neu­stá­le opouš­těl. Tři­krát byl u nás odsou­zen, tři­krát si odpy­ká­val trest. A Tina díky tomu pozna­la čes­ká vězení…

Tato pasáž je pohy­bo­vě i výtvar­ně odliš­ná od té před­cho­zí. Tina je v tep­lá­cích s kapu­cí a kou­ří. Krát­ké posko­ky, zner­vóz­ňu­jí­cí pohy­by jsou pro tuto pasáž typic­ké. Sedá si do kře­sel, pohy­bu­je se trha­vě. Vstá­vá a sna­ží vytrh­nout své koře­ny – sama sebe — ze země. Dlou­ze a vytr­va­le. Marně.

Na jeviš­ti stál od začát­ku kovo­vý rám poste­le v čele s vel­kou mří­ží. Sym­bo­li­zu­je jak dět­skou postýl­ku, tak – pře­de­vším – otco­vo uvěz­ně­ní. Věze­ní, do něhož za ním jez­dí. Prá­vě nyní do ní Tina ulé­há. Tak­že uvěz­ně­ná je vlast­ně ona. Pro­str­ku­je mří­že­mi ruce, zou­fa­le – němě – volá o pomoc. O dotek, o kon­takt. Hlas v nahráv­ce se láme, zadr­há­vá: Tatín­ku objí­mám tě. /…/ Miluj a odpouš­těj, neboj se.

Míří na ni bodo­vý reflek­tor, zní taneč­ní hud­ba. Tina trha­ně tan­čí, šku­be sebou, mož­ná se mod­lí, pro­sí. Jde o pohy­bo­vě nej­pů­so­bi­věj­ší pasáž per­for­man­ce. Žena ukři­žo­va­ná, žena vamp. Při vybrn­ká­va­ných tónech basy svět­la poha­sí­na­jí, Tina odchází..

Pře­vlé­ká se do čer­né­ho crop topu a širo­ké dží­no­vé suk­ně. Je z ní dospí­va­jí­cí hol­ka. Z nahráv­ky zní pokra­čo­vá­ní jejích vzpo­mí­nek: Bylo to jako v seri­á­lu Kdo pře­ži­je, až na ten roz­díl, že jsem to hrá­la do svých sed­mi let. Nikdo se o mě nepo­sta­ral, žila jsem si svým surre­a­lis­tic­kým živo­tem… Tělem jako by jí pro­chá­ze­la elek­tric­ká vlna. Zezdo­la naho­ru, sho­ra dolů.

Děsi­vé bou­chá­ní na zad­ní dve­ře sálu. Skr­ze jejich pro­skle­ná okna vidí­me jakési démo­ny, nemrt­vé mrt­vé. Dve­ře se roze­ví­ra­jí a do sálu vtr­há­vá sed­mič­ka feťá­ků. Dva muži a pět dívek. Za zvu­ků tech­no-hud­by se před­vá­dě­jí. Tan­čí, sami či spo­lu, pro­vo­ku­jí divá­ky, sou­lo­ží, vále­jí se po zemi. Seda­jí na „feťác­ký“ gauč, na sto­le jsou dro­gy. Bílý prá­šek všu­de kolem. Zou­fa­lý, divo­ký, auten­tic­ký svět mejda­nů. Vel­ko­le­pý obraz, taneč­ně, pohy­bo­vě sty­li­zo­va­ný do krát­kých dra­ma­tic­kých situ­a­cí. Všem vévo­dí mla­dík v krát­kém dám­ském kožíš­ku, s kabel­kou v ruce a lodič­ka­mi na nohou. Dlou­há, úpor­ná, zdán­li­vě neko­neč­ná scé­na stá­le se opa­ku­jí­cích situ­a­cí, do nichž je občas vta­že­na i sama per­for­mer­ka, na začát­ku před obluda­mi prch­nuvší těs­ně před divác­ké řady a odtud tiše sle­du­jí­cí dění. Jako v dobách, kdy byla malá, kdy „to“ hrá­la… Hudeb­ně i zvu­ko­vě skvě­le pro­kom­po­no­va­ná scé­na stří­da­jí­cí zvu­ky elek­tro­nic­kých i akus­tic­kých nástro­jů, roz­lič­né nála­dy a vrcho­lí­cí dlou­ze se opa­ku­jí­cím rifem kláves.

Feťá­ci use­da­jí mezi divá­ky (pro­to ta mís­ta s nápi­sy „Obsa­ze­no“). Na jeviš­ti sedí v jed­nom z kře­sel bra­tr Tiny. Zpo­věď pokra­ču­je. Na svět při­šel můj malý smy­sl živo­ta. Bráška… 

Šes­ti­le­tá Tina utí­ká z domo­va ke své babič­ce… Na jeviš­ti se zkrášlu­je, upra­vu­je vla­sy, cho­dí po opě­ra­dle gau­če jako by šla po pro­va­ze. Život stá­le na hra­ně, ale už pří­vě­ti­věj­ší, měk­čí. Padá do pol­štá­řů, vstá­vá, odpo­čí­vá. Hla­vou se jí honí nedáv­ná minu­lost. Vyprá­ví o svém malém bráš­ko­vi, kte­ré­ho necha­la ve feťác­kém bytě s mamin­kou. Vyčí­tá si to. Její hlas je plačti­vý, zou­fa­lý. Bra­tr, sedí­cí do té doby stá­le v křes­le, vstá­vá, bere si mik­ro­fon a začí­ná rapo­vat: Soci­ál­ka, sou­dy, zamo­ta­ný sítě… Máma mož­ná byla skvě­lá dáma, ale nikdy neby­la doma s náma… Sou­dy, soci­ál­ka… všu­de fet…

Na scé­nu se vra­cí Tina. Lehá na gauč, její tělo se šku­be v kře­čích. Není to ona, je to její mat­ka… Nej­těž­ší část Tini­ny zpo­vě­di. Návrat v čase… Mat­ku ovlá­dá feťác­ký mile­nec. A nejen ji. Dovo­lí si i na Tinu. Ta si lehá do kovo­vé poste­le. Ztuh­ne. Byly jí tři…

Při­chá­zí dal­ší sil­ná pohy­bo­vá scé­na. Mož­ná nej­sil­něj­ší. Tina sto­jí před divá­ky sama, opuš­tě­ná. Je zou­fa­lá. Za zvu­ků har­mo­ni­ky se sklá­ní do hlu­bo­kých před­klo­nů, trup jako by padá, nohy jsou pokr­če­né. Tina ryt­mic­ky bou­chá svě­še­ný­ma ruka­ma od ste­hen a do země. Napři­mu­je se a vše opa­ku­je. Jako když se flage­lan­ti biču­jí. Do zemdlení…

Nebu­du dál popi­so­vat, co a jak se v per­for­man­ci ode­hrá­vá. Je to str­hu­jí­cí, auten­tic­ká osob­ní zpo­věď dopro­vá­ze­ná pre­ciz­ně zpra­co­va­ný­mi pohy­bo­vý­mi struk­tu­ra­mi. Tina je při všem tom dění klid­ná, sou­stře­dě­ná. Hrdá. Důstoj­ná. Mlu­ví za ni její hlas a její tělo. Dopro­vá­zí je pre­ciz­ní sou­hra svě­tel, hud­by a zvu­ku. Nahráv­ka její zpo­vě­di je vlast­ně hudeb­ní parti­tu­ra. A její ges­ta a pohyb jsou tan­cem, očist­ným rituálem.

Vše do sebe zapa­dá. Věc­ně, chlad­ně, mra­zi­vě. Při­tom emo­tiv­ně tak sil­ně, až se leckte­ré­mu divá­ko­vi chce zvo­lat: To se nedá pře­žít, zastav­te to!

Ale ono to tako­vé bylo a děje se dál. V tom je per­for­man­ce zásad­ní. Odkrý­vá vrst­vy této spo­leč­nos­ti, kam ne kaž­dý z nás – divá­ků dohléd­ne. A uka­zu­je ces­tu, kudy je mož­né jít, jak pře­žít. Nabí­zí vyrov­ná­ní se i s těmi nej­těž­ší­mi rana­mi osu­du. Tina v závě­ru svým rodi­čům odpouš­tí a pře­se všec­ko je milu­je. Mož­ná dnes víc, než když s nimi žila.

Nekou­pat se v té neko­neč­né ago­nii a nepři­ži­vo­vat maso­žrav­ku, říká. Vybí­rám si žít a cítit trá­vu pod noha­ma. Vybí­rám si umět se napl­no smát, ale i řvát bre­čet kři­čet rados­tí i smut­kem. Vybí­rám si neza­cykle­ní. Vybí­rám si vědo­mě život, kde budu vní­mat. Budu vní­mat SEBE i tebe a tebe a tebe a tam­tu a tam­to­ho a měs­to a dote­ky a emo­ce a chuť a hory a zvu­ky a bar­vy a lás­ku a smích a vzduch. A budu vní­mat, že se kaž­dé ráno pro­bu­dím. Až jed­nou ne, tak se s nimi potkám. A bude­me se usmí­vat i zno­vu cítit. Mami, tati. To jsem teď já….

Očist­ný ritu­ál kon­čí, život Tiny pokra­ču­je. V úpl­ném závě­ru se opět chá­pe živé­ho slo­va a mlu­ví o sobě. Jaká je, co si mys­lí a co se sta­lo v posled­ních dnech. Tře­ba že nedáv­no ado­p­to­va­la svou čtr­nác­ti­le­tou sest­ru Páťu a žijí spo­lu. A že soci­ál­ka při­jde za čtr­náct dnů na kon­t­ro­lu. Ten­to konec je v kaž­dém před­sta­ve­ní jiný. Aktu­ál­ní. Teď a tady.

Nene­chej­te si tuto pro­duk­ci ujít. Obsa­ho­vě, nasa­ze­ním, pro­ve­de­ním je to nej­sil­něj­ší, přes­ně pro­myš­le­né, do detai­lů dota­že­né, for­mál­ně pre­ciz­ní performance/tanec/pohybové diva­dlo, jaké u nás za posled­ní dobu vznik­lo. Skvě­lý text, vyni­ka­jí­cí hud­ba, důraz­ný sound design. Úspor­ná, přes­ná výpra­va, dyna­mic­ký, atmo­sfé­ro­tvor­ný light design. Str­hu­jí­cí před­sta­ve­ní. Každé.

Pro­žil jsem je tři­krát a půjdu zas. Tak mne kdy­si uchvá­ti­lo Bílé diva­dlo svý­mi Lyža­ři, Jan Mocek per­for­man­cí FKK, Spit­fi­re Com­pa­ny Svě­tem odsou­zen­co­vým či Mar­ké­ta Vacov­ská sólem One Step Befo­re the Fall. Tako­vé dnes u nás jsou Miřen­ka Čecho­vá, Céci­le da Cos­ta, Bec­ka McFad­den, Nela Husták Kor­ne­to­vá, Ali­ca Minar, Mar­ti­na Hajdy­la Laco­vá… A ve svě­tě tře­ba Ange­li­ca Lid­dell. Odváž­né, sebe­vě­do­mé, kre­a­tiv­ní, hrdé ženy, kte­ré mají co říct a říka­jí to sil­ně a důraz­ně. Obsa­ho­vě i for­mál­ně per­fekt­ně. A kaž­dá jinak. Do této ligy nyní vstou­pi­la i Nata­lia Tina Jeleva.

Venu­še ve Šveh­lov­ce, Pra­ha — Nata­lia Tina Jele­va: Jsem mat­kou tvých dětí, mami. Režie, cho­re­o­gra­fie, výpra­va Natá­lie Tina Jele­va, hud­ba, sound design Jan Vod­str­čil, svět­la a atmo­sfé­ra Soňa Le, rap Voj­ta Jelev, gra­fic­ká vizu­ál­ní iden­ti­ta Adéla Jana­to­vá. Účin­ku­jí: Natá­lie Tina Jele­va, Voj­ta Jelev, Anna Snie­go­ňo­vá, Ondřej Šafář, Tomáš Sed­lá­ček, Julie Sed­láč­ko­vá, Sára Bou­fa­la, Zuza­na Kohou­to­vá. Pre­mi­é­ra 30. 11. 2025 v rám­ci fes­ti­va­lu Pří­pad pro soci­ál­ku. Psá­no z repríz 17. 1., 19. 2. a 10. 5. 2026 ve Venu­ši ve Šveh­lov­ce, Praha.

Nej­bliž­ší uve­de­ní: 6. červ­na 2026 od 20 hodin ve Venu­ši ve Švehlovce.