V této reportáži se ještě vrátím k inscenaci Žirafák Mons, kterou do Divadla Komedie přivezlo Charkovské loutkové divadlo (plným názvem Charkovské státní akademické loutkové divadlo V. A. Afanasjeva, ukrajinská divadla mají v oblibě dlouhé všeobsahující názvy). Den po ostře sociálně kritickém a hlavně sebekritickém Brecht.Cabarettu charkovské režisérky Oksany Dmytrijevy jsme tak mohli vidět představení jejího domácího souboru. Žirafák Mons je loutková inscenace pro děti, ale má co říct i dospělým. Nabízí pohled na válku a její vnímání očima a prožitky osamělé malé žirafy (žirafáka) v lidmi opuštěné zoo. Vznikla v roce 2023 ve válkou zasaženém městě zažívajícím každodenní bombardování.
Mnoho repríz se odehrálo na „turné“ po stanicích metra. Tam trávili Charkované mnoho dnů a nocí, tam se odehrávaly koncerty, školní výuka, tam se přenesla velká část života města.
Charkovská divadla totiž měla a dodnes mají z bezpečnostních důvodů zákaz uvádět představení ve svých divadelních sálech. Postupně proto zřizovala scény v krytech, v nejrůznějších podzemních prostorech, často utajených, jejichž adresu se diváci dozvídají po registraci v den představení. Vyjít s představením do stanic metra byl jeden z prvních nápadů, kde hrát a jak obnovit válkou přerušený kontakt s diváky. A zároveň naplňovat důležitou misi divadla ve společnosti. Tu, která je dnes v Ukrajině nejpotřebnější – obohacovat život, dělat ho snesitelným, léčit od beznaděje.
Loutkové divadlo je divadelní forma, se kterou Oksana Dmytrijeva začínala a jíž se stále věnuje. Právě tento obor totiž vystudovala. Inscenace s živými herci přišly později. Nicméně vliv loutkářského řemesla je v nich čitelný, hlavně v jejím vztahu k předmětům, v manipulaci herců s nimi, v budování scénografie a v jejích proměnách. Herectví se to ale netýká. Ve vedení herců se projevuje její velký cit pro přesnost gest, pro vytváření vztahů a komunikace prostřednictvím řeči těl.
Velmi prostou, ale výstižně vybudovanou situací začíná i Žirafák Mons. Na scéně jsou tři pojízdné vysoké stoly, na desce každého z nich je trojrozměrná instalace představující část města, miniaturní, stylizovaná, trochu pohádková (autorem je charkovský výtvarník, scénograf a ilustrátor Kostjantyn Zorkin).
Zprvu jsou jednotlivé části města rozmístěny v prostoru a zní tichá jemná hudba. Když na scénu vejdou postavy v černém — v tu chvíli obyvatelé města, později vodiči loutek -, seřadí stoly vedle sebe a schovají se pod ně. Náhle v hudbě zazní hluboký, temný tón. Herci vykloní hlavy, ustrašeně se podívají na nebe a zase se schovají. Po chvíli přestaví stoly do řady proti divákům a po čtyřech, jeden za druhým, pod nimi postupují jako podzemní chodbou. Gestem, které jednoznačně definuje situaci, je nabídnutá ruka jednoho z herců, která pomáhá ostatním vyjít. Dvě prosté akce – a jsme ve válečném městě. Příběh začíná.
Herci přecházejí ke čtvrtému elementu scény, dětské ohrádce – kleci v zoo. Přesnými, detailně propracovanými pohyby a zvučnými, mnoha odstíny probarvenými hlasy animují loutky, které v jejich rukách ožívají.
Příběh se odehrává v Charkově na jaře 2022, po nejhorším bombardování. Malý žirafák se snaží svým žirafím rozumem pochopit, co se to stalo se životem a jak žít, když „začalo divně hučet nebe a padají z něho kameny“. Lidé i zvířata utekli a někteří „zavřeli oči, spí a neprobouzejí se“. Nic není, jak bylo. Nepřicházejí ti, kdo mu nosili jídlo. Žirafák je sám a začíná mu být opravdu těžko. Dozvídáme se, že se narodil v Německu, do Charkova ho převezli nedávno, a tak nerozumí ukrajinsky, a ještě mu ani nestihli dát jméno.
K jeho kleci přilétá vrána. Řeknou si, že když zůstali sami dva, bude nejlepší se skamarádit. Vrána je stará, zná mnoho příběhů. A umí německy. Aby malý žirafák lépe porozuměl, kdo je a v jaké situaci se ocitl, vypráví mu příběh o žirafákovi jménem Monsovi, který žil v charkovské zoo dávno před ním.
Zde autor literární předlohy Oleh Michajlov vpletl do děje charkovskou městskou legendu – a dal jí šťastný konec. Podle ní se Mons objevil v charkovské zoo na počátku třicátých let minulého století. Stal se miláčkem celého města. Do svých devíti let žil v Hamburku s bratry a sestrami, v Charkově se proto cítil osamělý a byl často nemocný. Žirafy mají největší srdce z živých tvorů a možná proto těžko snášejí osamělost…
Když se Mons nachladil, rozhodli jeho ošetřovatelé, že ho bude léčit nejznámější otorinolaryngolog ve městě, profesor Stepan Surukči. Ale profesor byl již starý a téměř nevycházel z bytu. A tak Monse vodili charkovskými ulicemi k němu domů. A profesor a Mons se spřátelili.
Když v roce 1941 zoo vybombardovali a zvířata se rozutekla, vydal se Mons na jediné místo, které znal mimo zoo – ke svému profesorovi. Ale ten už nežil. A tak Mons zůstal v průchodu k jeho domu. Noví obyvatelé ho přijali a krmili. A pak jednou do průchodu vešel německý voják, lekl se velkého zvířete a… jazykem představení: „rachotící rourou způsobil, že Mons zavřel oči, usnul a nikdy se neprobudil“.
Bezejmenný žirafák z dnešní doby se po vyslechnutí tohoto příběhu začíná bát, že také bude muset usnout a už se neprobudit. Hovoří o tom s vránou a rozhodne se, že nebude usínat. Když k jeho kleci přijde voják s „rachotící rourou“, myslí si, že bude muset. Ale realita je tentokrát jiná. Voják je přátelský, přišel jej zachránit. Ptá se žirafáka, jak se jmenuje. Ten už se chystá vysvětlit, že ještě nemá jméno, ale pak řekne: Mons. Jsem Mons…
Je těžké si představit, jak inscenaci vnímají děti v bombardovaném Charkově. Podle recenzí ji diváci odměňují dlouhými potlesky se slzami v očích. Premiéra se odehrála 27. května 2023, kdy válka trvala rok a tři měsíce. Textová předloha Oleha Michajlova vznikla o rok dříve, v době intenzivního bombardování města, kdy byla zdevastovaná i část zoologické zahrady, v níž zahynuly stovky zvířat. A ta, která přežila, byla za dramatických okolností, někdy dokonce pod palbou, evakuována do jiných měst.
Oleh Michajlov k tomu řekl: V té době [když Charkov odrazil ruský útok] nebylo možné psát smutný příběh. Ale mluvit s dětmi o válce je třeba, i když samozřejmě ne úplně přímo. Všichni potřebujeme léky na naše strachy, děsy a beznaděj.“ Autor loutek a scény, Kostjantyn Zorkin, k tomu dodává: Někomu se může zdát, že to není úplně dětské představení. Ale je přesně takové, jaké bych si v dětství přál vidět. Když se divadelníci se mnou nemazlí, ale hovoří jako s dospělým.
Inscenace vypráví o válce s velikou citlivostí. Válka je prostředí, ve kterém se příběh odehrává – ale zůstává v pozadí. V popředí je život a touha žít. Válečná doba je zpřítomněna temnou atmosférou danou objekty na jevišti, občas i některými loutkami a hrou světel — hraje se většinou v polosvětle s nasvícenými prostředími, kde se příběh v danou chvíli odehrává, a zbytek scény je ponořen do tmy. Vážnost situace podtrhuje věcná animace a chování loutek. Děj není psychologizován ani veden logikou času a dramatických situací, nýbrž logikou trvání života: bezejmenné žirafí mládě přebírá jméno, a tím i život dospělého žirafáka zavražděného před mnoha desítkami let v jiné válce.
Charkovské státní akademické loutkové divadlo V. A. Afanasjeva, Charkov, Ukrajina — Oleg Michajlov (ve spolupráci s Kostjantynem Solovjenkem): Жираф Монс / Žirafák Mons. Režie Oksana Dmytrijeva, loutky a scéna Kostiantyn Zorkin, hudba Kateryna Palačova. Hrají Anton Glazunov, Oleksandra Kolesničenko, Viktorija Miščenko, Lilija Osijčuk, Oleksandra Šlykova. Premiéra 27. 5. 2023. Psáno z uvedení 14. 3. 2026 v Divadle Komedie / MDP, Praha na festivalu Měsíc Ukrajiny.
///
Více o festivalu Měsíc Ukrajiny 2026 na i‑Tz:
MDP: Měsíc Ukrajiny /I/
MDP: Měsíc Ukrajiny /II/
MDP: Měsíc Ukrajiny /III/
MDP: Měsíc Ukrajiny /IV/
MDP: Měsíc Ukrajiny /V/
MDP: Měsíc Ukrajiny /VI/
