Závěr měsíce Ukrajiny patřil divadelnímu stand-upu z Charkova. Nabídl žánr, jaký na festivalu dosud nebyl, a další druh divadla vznikajícího ve válce. Inscenace Když je všechno doopravdy vznikla přímo v zákopech a původně byla hrána vojákům při odpočinku. Později, když se herci při rotaci vojáků dostali na pár dnů do Charkova, jí dodali světelnou scénografii, zvukové efekty a animace a inscenace se stala součástí repertoáru Charkovského státního akademického loutkové divadla V. A. Afanasjeva. Speciálně pro pražské uvedení byla vytvořena úvodní část o městě Charkov a lásce k němu. Na domácí scéně není potřebná, Charkované znají své město a vědí, že je milují.
Tetiana Tumasjanc a Oleksij Petričenko jsou herci Afansjevova loutkového divadla. Mimochodem, je to totéž divadlo, kde je hlavní režisérkou Oksana Dmytrijeva, od níž jsme na festivalu viděli Žirafáka Monse a Brecht.Cabarett. Po vpádu rusů do Ukrajiny oba odešli bránit svou zem a na frontě tráví většinu času dodnes – „společně pracovali v divadle, společně šli jako dobrovolníci na frontu, společně bránili Mikolajiv, Cherson, Vovčansk, Slovjansk“.
Přestože narukovali dobrovolně, divadlo jim chybí. A tak začali ve volném čase tvořit improvizované scénky. A protože na frontě je málo jiných podnětů než život na frontě – tedy hráli právě o něm. Na rozkaz velitele oddílu, 13. brigády „Chartija”, kde slouží, své scénky propojili do delšího stand-upového výstupu, který hráli vojákům na frontě a v provizorním „kulturním a společenském centru“ Chartija-Hub vojákům ve vnitrozemí a dobrovolníkům. Povolení velitele potřebovali i k cestě do Prahy. Jak řekli po představení, znakem, že spolubojovníky v zákopech představení zaujalo, je okamžik, kdy si během představení s rozvážně nachýlenou hlavou zapálí cigaretu a sledují je dál.
Inscenace je po formální stránce klasickým stand-upem, tedy Tetianou Tumasjanc a Oleksijem Petričenkem vyprávěným a hereckými akcemi (v několikam případech dokonce i loutkami vytahovanými z kufru) občas doprovázeným sledem historek, vtipů, osobních zpovědí, filosofických úvah, písní. Jenže… — jak připomíná název – ono je to všechno doopravdy. A tak hrdiny komických scének roztrhá na konci výbuch nebo zabije dron, milostné objetí ve chvíli, kdy sviští raketa, je nejupřímnější chvíle života, jaká může být, protože je možná poslední.
Vyprávět o tom a nacházet příležitosti pro humor pomáhá to všechno přežít (spolu s jistotou, že obrana Ukrajiny je to nejsmysluplnější, co může Ukrajinec dnes dělat). Příběhy jsou to drsné, stejně jako humor, se kterým jsou podané. Fakt, že to všechno je prožité, mění divácké vnímání: nelze se odvracet, nelze pochybovat o patřičnosti humoru. Přesně to vystihuje ukrajinský popis inscenace: Je to víc než divadlo. Jsme to my (diváci) s vámi (aktéry). Protože když je všechno doopravdy, už se neschováš.
Ano, nelze se schovat. A nelze ani nacházet rovnováhu v pocitech. Energie obou aktérů naplňuje dění na scéně radostí žít a nadějí přežít. Ale v těch příbězích je příliš mnoho smrtí. Tak zbytečných, jako ti dva jsou lidsky krásní.
Druhá část večera – takřka neoddělená (a z hlediska smyslu celku neoddělitelná) od předchozího představení – se nesla na stejné vlně silných a obtížně slučitelných emocí. Tvořila ji dražba několika s Ukrajinou a Charkovem spojených předmětů (v Ukrajině na podobných dražbách bývají kusy kovu z raket nebo i šperky ze zbytků válečného materiálu, v Praze byly ke koupi lidová výšivka, dvě sady knih, pamětní mince a fotografie) a setkání a veřejný rozhovor s Tetianou Tumasjanc a Oleksijem Petričenkem. Oboje bylo náležitě svérázné.
Podstatné totiž bylo být spolu, nikoli naplňovat standardy a ustálené představy o žánru, aukci nebo diskusi po představení. Odpovídalo to náladě vytvořené předchozím černým humorem o válce. Za vzrušením z dohazování různě vysokých finančních částek a vtipným rozhovorem s milými a zářivými lidmi neustále čnělo, že za zdmi divadla „je to všechno doopravdy“.
Výtěžek z aukce byl na nákup auta pro 13. brigádu Chartija. Dražily se cennosti přivezené přímo z Charkova: knihy Serhije Žadana s jeho podpisem a věnováním, fotografie známého fotografa, jím samotným pro tuto aukci vybraná a existující v pouhých pěti originálech, z nichž jednu vlastní známý ukrajinský influencer. Dále pamětní mince z charkovské historie. Bohužel si nepamatuji jména fotografa a influencera, ani přesné okolnosti vydání mince. Ale to je podstatné pro ty, kdo díla vydražili. V kontextu aukce je důležité, že pět vydražených věcí přispělo na nákup auta více než padesáti tisíci českými korunami. V sále byla znatelná radost a uspokojení, že alespoň tímto mohli návštěvníci festivalu – zejména samozřejmě ti, kdo přihazovali tisícové částky (a mnozí z těch, kdo „neuspěli“, ale přispěli alespoň na sbírkové konto) – napomoct spravedlivému boji Ukrajiny. A také 13. brigádě Chartija, v níž slouží hrdinové pražského festivalového večera.
Setkání s nimi pokračovalo ve stejně radostné a lidsky blízké atmosféře. Moderátor snad ani nebyl třeba. Tetiana a Oleksij navrhli: Popovídejme si. Ptejte se na cokoliv, nemáme tajemství, jako jsme upřímně vyprávěli v představení, budeme teď odpovídat. Aby publikum osmělili, ohlásili ještě jednu „soutěž“: dvě knihy přivezené z Charkova s věnováním autorů pro ty, kdo zadají dvě nejzajímavější otázky. Řeči se vedly o lidské sounáležitosti na frontě, o potřebě divadla a jak moc chybí, o tom, jakou senzaci pro aktéry a všechny jejich kolegy byla možnost „odskočit“ z fronty a zahrát představení do Prahy. Ale i o tom, že být partnery ve válce je kromě povzbuzení i komplikace – nedávno je chtěli rozdělit a poslat každého do jiného oddílu, protože je nepsané pravidlo, že partneři nesmějí sloužit spolu. Kdyby totiž nastalo extrémní nebezpečí, hrozilo by, že oni upřednostní záchranu jeden druhého před zachraňováním všech.
Tento a podobné momenty stále a znovu vracely všechny přítomné do nesmyslné a nepochopitelné reality války. Jako „nejlepší“ otázky (přesněji ty, na které pro ně bylo nejradostnější odpovídat) byly vyhodnoceny: Kdy jste nejsilněji pociťovali lásku? a Jak se vám změnil žebříček hodnot za poslední roky? Odpovědí na tu první byly dva osobní příběhy ze zákopů, jeden komediálně emotivní od Oleksije a jeden čistě emotivní od Tetiany. Odpověď na druhou byla taková, jakou by pravděpodobně každý očekával. Dalo by se říct, že je patetická: Nejdůležitější je život – kdyby v jejím pozadí nebylo to, že všechny vyprávěné příběhy oba aktéři prožili. A až se vrátí „domů“, budou válku prožívat dál.
Byl to silný, emotivní večer, skromné, ale intenzivní zakončení festivalu. Ale po něm se ve mně začal ozývat vztek. Vztek, že ti dva nádherní lidé se další den vracejí „tam“ a s nimi tisíce jiných, které jsme nepotkali. Že „civilizovanější“ část světa není schopná rusko (a všechny další agresory) přinutit se z okupovaných území stáhnout a nechat lidi žít, jak chtějí.
Pár hodin před začátkem představení dopadl dron do centra Lvova a způsobil požár kláštera zapsaného v UNESCO (což není na místě zveličovat nad jinou každodenní nesmyslnou destrukci), den před tím jel „náš“ vládní představitel do Maďarska podpořit nejvíce proruského evropského politika. Že by se někdo z těch, kdo v Čechách obhajují rusko a jeho zájmy, objevil na některém z představení Měsíce Ukrajiny, je samozřejmě mimo realitu. A vlastně i mimo představivost.
Tetiana Tumasjanc, Oleksij Petričenko: Když je všechno doopravdy. Hrají vojáci 13. brigády „Charta“ a zároveň herci Charkovského státního loutkového divadla Tetiana Tumasjanc a Oleksij Petričenko. Psáno z uvedení 24. 3. 2026 v Divadle Komedie / MDP, Praha na festivalu Měsíc Ukrajiny.
///
Více o festivalu Měsíc Ukrajiny 2026 na i‑Tz:
MDP: Měsíc Ukrajiny /I/
MDP: Měsíc Ukrajiny /II/
MDP: Měsíc Ukrajiny /III/
MDP: Měsíc Ukrajiny /IV/
MDP: Měsíc Ukrajiny /V/
