Další událostí programu Měsíce Ukrajiny byla inscenace Překročit hranice kyjevského Divadla Veteránů. Vznikla v koprodukci s Městskými divadly pražskými a byli jsme svědky premiéry prvního nastudování vítězné hry ukrajinské soutěže současné dramatické tvorby Týden aktuálních her za účasti autorky Natalie Zarycké a jejího muže Bohdana. Jejich přítomnost neměla pouze společenský význam k oslavě premiéry, ale byla jistým způsobem pokračováním představení – na scéně se totiž odehrával bezmála deníkový záznam jejich osudů v průběhu prvních mnoha měsíců války.
Inscenaci Překročit hranice lze po festivalových Brecht.Cabarettu a Žirafáku Monkovi vnímat i jako volné pokračování dokumentu o divadle vznikajícím a potřebném za války. Brecht.Cabarett je výpravná produkce pro velkou scénu a reflektuje válku dialogem s klasickou předlohou. Žirafák Monk je inscenace o válce pro děti prožívající válku. Hrála se ve stanicích metra, v nichž se lidé ukrývali při bombardování. Překročit hranice je dílo vytvořené těmi, kdo válku prožívají přímo – v zákopech, při obraně Azovstalu[1] nebo v ruském zajetí – a jejich blízkých. Je třeba zmínit, že česká verze názvu nezachovává dvouznačnost originálního „Вийти за Межу“. Meža (mez, hranice) je válečný pseudonym Bohdana Zaryckého, hlavního hrdiny, kterého jeho žena, autorka hry, neuvěřitelným úsilím spolu s dalšími uvězěnými dostala z věznice-mučírny v Olenivce[2].
Divadlo Veteránů je impozantní aktivita. Jeho tvorba je založená na myšlence, která by se mohla jevit jako myšlenka předem odsouzená k neúspěchu. Ale realita je právě opačná. Několik umělců se rozhodlo založit školu a platformu pro psaní divadelních her válečnými veterány. Smysl a zdroje této myšlenky jsou především dva. Za prvé mnoho dramatiků v Ukrajině má pocit, že vzniká málo současných ukrajinských her, a o ty, které vznikají, je malý zájem mezi režiséry a divadly. A za druhé mnoho divadelních tvůrců je přesvědčeno, že i když je to divácky málo atraktivní, je třeba reflektovat válku – pro budoucnost, pro zahraniční publikum, pro rozumění současnosti.
Jeden ze zakladatelů Divadla Veteránů, dramatik Maks Kuročkin, proto přišel na nápad, že by hry mohli psát právě veteráni. Tato myšlenka se ukázala jako nosná a Divadlo Veteránů se stalo významným proudem v uměleckém a divadelním ekosystému Ukrajiny. Kromě zmíněných dvou důvodů, které pomáhá napravovat, má terapeutickou funkci pro samotné autory her. Mnozí z nich dokonce v rozhovorech říkají, že jim to pomáhá víc než rozhovory s psychology.
Divadlo Veteránů rozvíjí svoji činnost v několika městech Ukrajiny. Sídlí v Kyjevě, kde má malý, ale útulný a zcela dostačující prostor pro své projekty (sdílí ho s Divadlem Dramaturgů, druhou platformou založenou Maksem Kuročkinem na podporu originální ukrajinské dramatiky). Organizuje zde čtyřměsíční intenzivní kurzy, v nichž jejich účastníci procházejí lekcemi psaní a divadelního myšlení a jsou vedeni, aby své válečné zkušenosti přetvářeli do divadelních her. V lednu tohoto roku se konal nábor do třetího kurzu.
Prvotním záměrem Divadla Veteránů zatím nejsou inscenace, ale hry. V současné době je jich několik desítek a jsou k dispozici režisérům a divadlům k inscenování. Na závěr každého kurzu probíhají Festivaly prvních her, na němž se konají scénická čtení. Festivaly zatím byly v Kyjevě, Charkově, Dnipru a Lvově. Postupně je v plánu rozšiřovat záběr kurzů Divadla Veteránů o herectví a dojít k tomu, že veteráni budou své hry pravidelně i sami inscenovat. Zatím se tak děje, jen když je k tomu vhodná příležitost.
Tu nabídla Městská divadla pražská na Měsíci Ukrajiny. Stala se koprodukčním partnerem premiéry inscenace hrané veterány, a tím vlastně i něčeho mnohem důležitějšího. Stejně podstatné jako představení je v případě Divadla Veteránů i příležitost setkat se těmi, kteří prošli zákopy, boji, ruským zajetím – někteří z nich se po návratu do Ukrajiny na frontu vrátí. Pro veterány to byla možnost vyjet za hranice, po čtyřech letech od začátku války a pro některé poprvé v životě.
Představení bylo – a nic jiného se v tomto případě asi nedalo čekat – odlišné od toho, co může nabídnout profesionální divadlo. Herecké výkony byly neškolené, výprava podřízená nestandardním podmínkám vzniku, z textu bylo patrné, že autorka málo myslela na realizační možnosti. Místo toho jsme ale mohli vnímat jiné kvality – především skutečnou — lidskou — pravdivost a autenticitu. Namísto profesionálně hereckých…
Tvůrci díla, které se odehrávalo v prostoru profesionálního divadla, a mělo by proto naplňovat nároky na technickou vyspělost a možnosti prostoru, měli s tímto prostředím jen malou zkušenost. Zato prošli něčím, co na vlastní kůži poznal málokdo z diváků. V Praze pravděpodobně nikdo. Ty dva světy – divadelní a osobní — se v představení prolínaly. Chvíli převládala viditelná nezkušenost s divadelní scénou, chvíli scénu zaplňovala autenticita, kterou v divadle nezažíváme často. Anebo ne v této podobě.
Zde je třeba podotknout dvě věci. Za prvé: ne všichni aktéři na scéně byli neherci, tři ženy, které společně ztvárňovaly hlavní hrdinku, jsou absolventky hereckých škol. A za druhé: nedostatečnou divadelnost některých scén není na místě vyčítat aktérům a aktérkám. Otázky směřují k režisérovi: proč vedl herce do situací, ve kterých se nemohou cítit jistě, a nedal jim větší možnost užít potenciál plynoucí z jeho zkušeností? V případě zmíněných tří představitelek hlavní role nenabídl divákům (a pravděpodobně ani herečkám) žádné inscenační znaky vedoucí k porozumění, proč jsou tři.
Děj zaznamenává několik měsíců života autorky hry a jejího muže. Na začátku sledujeme malou Natalku. Narodila se slabá. Doktor řekl, že se nedožije první menstruace. Později když si jako malá hrála s kamarádkou, se ona kamarádka přes netěsnící kryt propadla do žumpy. Natalka poznala, že na to, aby ji vytáhla, potřebuje víc síly, než má. Kamarádku naštěstí zachránil její otec a ona mu slíbila, že se dožije alespoň svatby. Žije dodnes… Síla se stala hlavním motivem jejího života.
Po nevydařeném prvním manželství potkává Bohdana, který po ruském vtrhnutí do Ukrajiny odchází jako dobrovolník na frontu. Natalka je aktivní v týlu. Bohdan ji po telefonu instruuje, jaké informace je třeba šířit Telegramem, aby navedla rusy /Ukrajinci důsledně píší názvy rus, ruska či rusko s malým prvním písmenem – respektujeme to – pozn. red./ do míst, kde na ně čeká ukrajinská armáda. Následuje svatba na dálku. On na frontě, ona v Kyjevě, oddává je armádní kněz.
Bohdan je ve skupině bránící Azovstal. Po rozkazu ukrajinského vedení vzdát se se pak dostává do ruského zajetí a vězení-do mučírny v Olenivce. Natalka zakládá organizaci Žinky zi stali, která podporuje vojáky v zajetí a jejich rodiny, uvádí informace o nich do mezinárodních médií a posiluje nátlak na rusko, aby je propustilo. Po dlouhém úsilí se Bohdan a mnoho jiných vrací domů. Natalka čelí závisti a útokům žen, jejichž muže se dostat zpět zatím nepodařilo.
Scény, ve kterých neherecká autenticita vyznívala nejvíce, byly ty nejemotivnější, nejintenzivněji prožité autorkou nebo aktéry. V takových situacích si sám sebe málokdo umí představit: scéna na hranici při návratu propuštěných zajatců do Ukrajiny, v kanceláři „sovětsky“ pasivní úřednice, která má zajišťovat vládní aktivitu ve vyjednávání o propuštění zajatých vojáků (Jak jistě víte, někteří zrádci předávají rusům souřadnice, kam mají dopadat rakety, jestli nebudete vykonávat svou práci, věřte, že budu schopná jim dát souřadnice vašeho pobytu.) je asi nejsilnější scénou celé inscenace: příprava dítěte na možnost, že v jeho přítomnosti budou rusové znásilňovat matku.
Nejsilnější nedivadelní moment nastal během potlesku – když se mezi herci objevili Natalka a Bohdan Zaryčtí, jejichž osudy jsme sledovali a kteří tím vším prošli. A žijí. Dívat se jim — a všem členům souboru — do očí, bylo víc než zážitky z představení.
Ale vraťme se k němu. Hra je značně kritická vůči některým jevům v Ukrajině. Až by se dalo říct, že kdyby přišli proruští aktivisté (což se nestalo), získali by realističtější podklady ke své antipropagandě, než jsou fráze, které mechanicky opakují. To ale samozřejmě neznamená, že by autorka nebo tvůrci byli proti Ukrajině. Právě naopak. Cítí za ni zodpovědnost, a proto se vyjadřují i kriticky.
Režisér Oleksandr Tkačuk k tomu na setkání po představení řekl: Problémy se státem jsou v každé zemi. U nás je v současné době pociťujeme velmi ostře. Ale co to je stát? Stát jsou lidé. V Česku občané Česka, v Ukrajině Ukrajiny. Na nich stojí bezpečnost Evropy. Všichni jsme jenom lidé a ve stresu války jsou mezi námi konflikty. Ale navzdory všemu nacházíme sílu, porozumění a vzájemnou úctu si odpouštět a jít dál. Myslím, že to je jeden z rysů ukrajinské společnosti. Bez ohledu na problémy jsme silný stát. Proto jdeme a půjdeme dál. Učíme se ze svých chyb. Nemáme kde jinde získat zkušenosti, jak se v dobách války chovat, proto je získáváme doslova každý den z reality. A tuto zkušenosti můžeme sdílet s Evropou. Můžeme a budeme je sdílet i s dalšími generacemi. Díky tomu – věříme — bude svět bezpečnější.
Divadlo Veteránů /zde/, Kyjev, Ukrajina — Natalia Zarycká: Překročit hranice. Režie Oleksandr Tkačuk, dramaturgie Natalia Zarycká, scéna Viktor Doncov, kostýmy Olena Hres, Olena Rukavišnikova, hudba Volodymyr Bohdancev, režie bojových scén Petro Tresko. Hráli: Marija Havrysevyč, Polina Filippova, Veronika Chnykina, Volodymyr Bohdancev, Kateryna Vyšneva, Svitlana Ochrymenko, Mychajlo Orel, Maksym Kuročkin, Nazar Žolobovyč, Idan Revuckyj, Oleksandr Tkačuk. Premiéra 20. 3. 2026 v Divadle Komedie /MDP, Praha v rámci festivalu Měsíc Ukrajiny 2026.
[1] Největší metalurgický komplex v Ukrajině. V dubnu 2022 se stal útočištěm posledních obránců Mariupolu po jejich vytlačení z centra města.
[2] Věznice na okupovaném území v Doněcké oblasti, kam byli mimo jiné umístěni obránci Mariupolu. 29. července 2022 tam došlo k výbuchu, který zabil 54 zajatců a desítky zranil. Rusové popírají vinu za výbuch, i když je mnoho důkazů.
///
Více o festivalu Měsíc Ukrajiny 2026 na i‑Tz:
MDP: Měsíc Ukrajiny /I/
MDP: Měsíc Ukrajiny /II/
MDP: Měsíc Ukrajiny /III/
MDP: Měsíc Ukrajiny /IV/
