Vnímání koprodukční inscenace Kyjevského akademického divadla Zoloti vorota a Charkovského státního akademického divadla loutek V. A. Afanasjeva Brecht.Cabarett, kterou festival hostil v pátek 13. března v Divadle Komedie, se pravděpodobně bude lišit podle toho, zda je člověk Ukrajinec, nebo není. A pokud není, nakolik je s Ukrajinou a tím, co tam lidé prožívají, v kontaktu. A také podle představy o tom, jak má vypadat brechtovská inscenace.
Zprávu o pražském uvedení kyjevsko-charkovské inscenace proto předchází delší úvod o jejím vnímání a ohlasu v Ukrajině.
I. Brecht.Cabarett v ukrajinském kontextu
Inscenace Brecht.Cabarett vznikla v Ukrajině, pro Ukrajince, aby – jak řekla její režisérka Oksana Dmytrijeva – zachytila a pojmenovala to, co se s nimi, Ukrajinkami a Ukrajinci, v současné době děje. A Dmytrijeva ví, o čem mluví. Žije v Charkově, městě, které válku od prvního dne prožívá v plné intenzitě. Leží 40 km od ruské hranice a 20 km od fronty. Rakety tak mohou dopadat na město i během několika minut po ohlášení vzdušného poplachu (do Kyjeva ty nejrychlejší letí kolem 15 minut, do Lvova 30 minut). Divadla v Charkově mají z bezpečnostních důvodů zákaz hrát v divadelních sálech, a tak hrají ve stanicích metra, krytech, v provizorně adaptovaných podzemních prostorech. A protože Charkov byl před válkou velkou měrou ruskojazyčné město, mohou se Charkované dodnes v západní Ukrajině setkat s poznámkou, že to oni jsou vinni válkou, protože mluvili řečí nepřítele.
Kromě této válečné zkušenosti, třebaže „v týlu“, má Oksana Dmytrijeva dar být v pojmenovávání toho, co se s Ukrajinci děje, krutě trefná. A má odvahu dotýkat se témat, která jsou bolestná. Pro ni samou, pro herce i pro diváky. Je považována za jednu z nejvýznamnějších ukrajinských režisérek. Nedávno jí byla prezidentem Ukrajiny udělena Ševčenkova cena, nejvyšší státní ocenění v oblasti kultury. Je hlavní režisérkou v charkovském Národním akademickém loutkovém divadle V. Afanasjeva, je zvána pracovat v divadlech po celé Ukrajině. V současné době se hraje její Médea v Ivano-Frankivském národním akademickém divadle Ivana Franka, Othello v Divadle Na livomu berezi Dnipru a Bouře v Národním akademickém divadle Marii Zankovecké ve Lvově. A Brecht.Cabarett v kyjevském divadle Zoloti Vorota.
Všechny tyto inscenace klasiků „z dávných dob“ pomáhají uchopit dnešní ukrajinskou realitu. Jsou také atraktivnější pro diváky. Nehovoří o válce přímo, to je příliš bolestné a obtížné, když je válka každodenní realitou. A tak i když se většina ukrajinských divadelních tvůrců shodne na tom, že v posledních letech probíhá boom divadla, stejně tak se shodnou, že je těžké lákat diváky na hry o válce. Klasika napomáhá tomu, co se očekává od divadla — výtvářet pocit, že probíhá normální život. A když v rámci této inscenace dojde na reflexi současnosti, je snazší ji přijmout. A nakonec jsou za ni diváci vděční.
V Othellovi je výrazné téma žen, jejichž muži odcházejí do války a po návratu jsou „jiní“, už nedokážou existovat v partnerském vztahu ani v běžném životě. A samozřejmě je aktuální i to, jak lze manipulacemi a nepravdami rozložit člověka i svět. Z Médei do současnosti promlouvá obraz ženy, která ztratila domov i blízké. Bouře je o boji o moc, dekolonializaci, o nutnosti vytyčovat hranice, i když ideální by byl svět, který patří nikomu a všem. Aktuálnost těchto her někdy potvrdí samotná realita. Při jedné z repríz Médei v Ivano-Frankivsku, když hrdinka říká slova: Jsem ze zničené země, nemám domov…, se ozval zvuk sirén. Chvíli nebylo jasné, zda je to zvukový podklad představení, než jiný z herců nezakončil monolog slovy: Náš soused nás nutí přerušit představení…
Nezvratným potvrzením potřebnosti inscenací Oksany Dmytrijevy — a zejména Brecht.Cabarettu — jsou reakce diváků na sociálních médiích:
Dívat se na to bolí, ale člověk to musí vidět. / … nelehké, ale organické mystérium o všech, kdo dnes žijí v Ukrajině… / Představení, na které jsem čtyři roky podvědomě čekala… / Někdo se v tom možná pozná a nebude tleskat – tento surrealismus je nemilosrdný. Trefný, krásný… a bolestivě pravdivý… Jedním slovem, člověk přišel z války a vidí… cirkus.
Delší zprávu napsala Maryna Smilianets, respektovaná třiatřicetiletá ukrajinská dramatička, scenáristka a kulturní novinářka: Brecht.Cabarett jasně a srozumitelně odpovídá na otázku, jaké divadlo dnes potřebujeme. A jak mluvit s divákem. Upřímně, ostře, o věcech, které mohou být nepříjemné nebo traumatizující… Po představení jsem dlouho měla chuť mlčet. Ani dnes se mi o něm nechce s někým veřejně diskutovat. Protože jsem vedla upřímný, otevřený rozhovor sama se sebou. Tuto recenzi jsem nenapsala hned, rozhodla jsem se dát si pár dní čas… Pokud si na představení vzpomenu i pak, napíšu. Upřímně řečeno, vzpomínala jsem na ně každý den. Samotná realita mi ho připomíná. Představení tak s vámi zůstává ještě dlouho. A nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Ve skutečnosti si myslím to druhé. Protože je tragické… Ale vidět ho musíte.
Inscenace je tak otevřená a krutě upřímná, že se v diskusi po pražském uvedení ozvala otázka, zda tvůrci přemýšleli o tom, že ji pro prezentaci v zahraničí upraví. Odpovědi režisérky a jedné z hereček zněly jednoznačně: Ne. My chceme mluvit o tom, co nás trápí, nechceme vás šetřit. A jsme vděčni, pokud to přijímáte.
Dmytrijeva říká, že tvorba je pro ni hlavně záchranou – před upadáním do pasivity a před výčitkami, že když je v týlu, dělá toho málo. To je pocit mnoha Ukrajinců. I o tom a proto je Brecht.Cabarett.
…
Tento dlouhý úvod měl za cíl usnadnit vnímání Brecht.Kabarettu divákům v českém prostředí. A protože následující pokus písemně zachytit jeho festivalové uvedení je spíše zprávou o události, která se odehrála v Praze, s malou pravděpodobností, že český divák bude mít šanci inscenaci ještě zhlédnout, dovolím si prozradit motivy, které by jinak měly zůstat nesděleny. Kdyby se někdo octl v Kyjevě, vřele doporučuju najít divadlo Zoloti Vorota (Золоті ворота) a zažít Brecht.Cabarett v domácím prostředí. Nebo jiné představení v tomto prostorově malém (hlediště má jen šedesát míst), ale významem zásadním divadle. Stoj to za to.
II. Brecht.Kabarett v Praze
Předlohou Brecht.Cabarettu je raná Brechtova hra Bubny noci (1922). Kromě ní jsou do textu zakomponovány úryvky a citace jiných Brechtových textů a her, především z Matky Kuráže, Svatby, Žebrácké opery, ale i z dalších. Děj Bubnů noci jako by byl psán speciálně pro dnešní Ukrajinu: do přípravy svatebních oslav přichází strašidlo, duch vojáka, Andreas Kragler vracející se z fronty. Jeho milá Anna ho již považovala za mrtvého, rodina ji chce provdat za bohatého mladíka. Anna má náhle před sebou dva muže. V Brechtově hře se nakonec rozhoduje, s kým odejde. V Brecht.Cabarettu se její volbu nedozvíme. V dnešním kontextu to není podstatné. Podstatnější je, že otázku, co s ním, co s mužem, který se náhle vrátil „tam z východu“, nedokáže jednoznačně odpovědět ani Anna a její rodina. A do jisté míry nikdo v Ukrajině.
Do tohoto rámce hlavní předlohy vcházejí ostatní postavy, především matka Anny s předobrazem v Matce Kuráži. A další z jiných textů a her. Začíná totiž kabaret Brecht. Herci scházejí do temného sklepení – celé představení se odehrává v temnotě, několikrát zní píseň Žijeme v temných časech z Brechtovy básnické skladby Budoucím – s řadou plechových sudů, kolejnic s vozíkem na jejich převoz, dřevěnými bednami. Kdosi se ptá: Kde to jsme? Někdo odpovídá: To je kabaret, divadlo. Tady se lidé smějí, žertují, tančí… V druhé části před závěrem tuto situaci komentuje Andreas Krugler: Ano, toto je skutečně divadlo. Realita je nedaleko za kulisami, tam je skutečný mlýnek na maso.
Pro matku Anny je válka živobytí. Potřebuje válku a to, aby nikdy neskončila, protože na tom stojí její podnikání. Je rozhodná, efektivní a tvrdá v cestě za uživením rodiny. Její muž Balicke je tak trochu její opak. Stále nerozhodný, zbabělý, odmítající přijmout realitu. Pokaždé nechává rozhodovat a jednat ženu, vždy se za ni schová. Murk, snoubenec Anny, je mladý podnikatel, kterému se podařilo vyhnout mobilizaci. Díky tomu během války zbohatl. Všechno je „jakoby“ (chtělo by se, aby bylo) v pořádku, než se zjeví Andreas. Pak je náhle až příliš zřetelné, že Murk má drahé boty a drahou košili, zatímco Andreas má na sobě odrané oblečení z fronty, kterého se navíc nechce vzdát, protože po letech „tam“ je s ním životně srostlý a nedokáže si sám sebe představit v bílé košili. Murk zvláštním tónem, trochu provinile, divně rozhodně, jako by přesvědčoval především sám sebe, říká: Ale nemysli si, my tady v týlu taky pořádně dřeme. Ta věta zazní několikrát. Jindy zase, ve snaze obhájit se tváří v tvář Andreasovi, kdosi prohodí: Vždyť on zabíjel lidi…, či Já jsem ho tam neposlal. Ale ukazuje se, že i Murk má problém. Správce, který občas přichází uklidit divadlo, budí dojem, že je člen mobilizační komise, která hledá ty, co se vyhýbají odvodu. Matka Anny musí získat peníze, aby ho podplatila nebo dceřině snoubenci koupila invaliditu. Přece nemůže dovolit, aby tak perspektivní nápadník odešel válčit! Balicke horlivě souhlasí, ale řešení, kde získat peníze a jak Murka vykoupit nechává na Anně.
Andreas Kragler zatím stále více rozumí, že po čase stráveném na frontě (v reálném světě, který je skutečným mlýnkem na maso) už pro něho v normálním (ale nenormálním, protože válka neskončila) světě v týlu není místo. A že „takový“ svět nebránil. Ti kolem to všechno vědí také. Ale nevědí, zda se mají stydět, obhajovat, nebo tvrdě sami sebe přesvědčovat, že jejich práce v týlu a příspěvky na armádu jsou pro vítězství také důležité. A skutečně jsou. V tak v jedné z paradoxně nejhrozivějších scén matka, obvykle velmi (až nadměrně) expresivní, gestikulující a hlučná, zcela klidně, civilně a věcně Andreasovi navrhne: Poslyš, a nechtěl bys tam vrátit? Vždyť to bude nejlepší pro tebe i pro nás… Kost z ryby ze zásnubní hostiny uvízlá v jejím hrdle se náhle dere na povrch a nedá jí myšlenku dokončit.
Inscenace trvá dvě hodiny. Témata, která bolí, se kupí jedno na druhé, větví, proplétají. Jak dokazují reakce Ukrajinců v sále, narážkou na jejich realitu je pravděpodobně každá druhá věta. A protože je to kabaret, žánr ve kterém se lidé „baví a veselí“, není prvoplánově ponurá. Naopak. Je plná energie, života, hudby, písní na Brechtovy texty (přeložené Serhijem Žadanem). O to je bolestivější.
Brecht.Cabarett má jednu zvláštní vlastnost: inscenace je drsně kritická a sebekritická, ale zároveň nikoho neodsuzuje, protože tvůrci vědí, že tyto problémy nemají jednoduchá řešení. A jako je ve hře nezpůsobila žádná z postav, nezpůsobil je v dnešní Ukrajině nikdo z Ukrajinců. Až příliš mnoho věcí vyvolává odpor i porozumění současně. Ti, kteří se vracejí „odtamtud“, jsou často skutečně nevratně „jiní“ pro svět „tady“. Ale každý současně ví, že bez nich by ten — alespoň zdánlivě na povrchu normální — život v týlu nebyl možný.
V závěrečné scéně (ne úplně, závěrečných scén je několik, v té opravdu poslední všichni na scéně tančí, postupně jeden po druhém ze scény mizí, ale ti, kdo zůstávají, tančí dál, až do konce) se odhalí množství bubnů a bicích souprav a všichni bubnují: Probuďme se, jinak zahyneme.
III. Dovětek: Historie vzniku Brech.Cabarettu
Na 24. února 2022 byla naplánována premiéra Matky Kuráže v režii Oksany Dmytrijevy v Charkovském státním akademickém loutkovém V. A. Afanasjeva. Kvůli ruské invazi se neodehrála. Režisérka toto datum označuje za počátek zrodu Brecht.Kabarettu. Když ji v roce 2024 oslovilo divadlo Zoloti Vorota, aby u nich režírovala inscenaci, navrhla Brechta – ale už ne Matku Kuráž. Bubny noci se ukázaly jako aktuální a z Matky Kuráže do nich přešla hlavní postava.
V Čechách máme vesměs jinou představu o brechtovské estetice, o brechtovském herectví, o tom, jak má dnes vypadat moderní divadlo. Ale Brecht.Cabarett je kromě divadla i svébytný dokument. Je to inscenace, která vznikla ve válce a kterou vytvořili ti, kteří válku na vlastní kůži denně zažívají. Je určena pro obyvatelé země, která se pátým rokem brání nesmyslné agresi. V tomto kontextu funguje úžasně. A pro český kontext navrhuju, aby inscenace dala podnět k úvahám o tom, že dialog s diváky je pro divadlo přinejmenším stejně podstatný jako modernost, inovátorství a exkluzivita, na jakých často stojí naše hodnocení a přístupy.
Kyjevské akademické divadlo Zoloti vorota / Charkovské státní akademické divadlo loutek V. A. Afanasjeva, Ukrajina — Andryj Bondarenko na motivy hry Bertolta Brechta Bubny v noci: Brecht.Cabarett. Režie Oksana Dmytryjeva, výprava Mychajlo Nikolajev, hudba Katerina Palačova, pohybová spolupráce Olha Semjoškina, překlad hry Bubny v noci do ukrajinštiny Mykola Lipisivicky, překlad písní Serhij Žadan. Hrají: Vitalina Bibliv, Bohdan Bujluk, Jan Korněv, Roman Kučerjavenko, Chrystja Ljuba, Viktoria Miščenko, Lilija Osijčuk, Andrij Poličuk, Anton Solovej. Premiéra 13. 9. 2025 v Kyjevě a 14. 9. 2025 v Charkově. Psáno z uvedení 13. 3. 2026 v Divadle Komedie / MDP v Praze v rámci festivalu Měsíc Ukrajiny 2026.
///
Více o festivalu Měsíc Ukrajiny 2026 na i‑Tz:
MDP: Měsíc Ukrajiny /I/
MDP: Měsíc Ukrajiny /II/
MDP: Měsíc Ukrajiny /III/
