Jak mluvit o truchlení
aneb
Trójanky gruzínského Royal District Theatre
Začnu osobně. Když jsem uviděl divadlo Royal District Theatre v programu Měsíce Ukrajiny, nesmírně jsem se zaradoval. V prosinci 2025 jsme totiž s mým souborem Teď nádech a leť při toulkách po Tbilisi narazili v docela neočekávaném místě na divadlo. Toho dne večer hrálo, plakát vypadal lákavě, celý v gruzínštině, bylo vyprodáno. Na prosbu, že jsme divadelníci z Čech a Ukrajiny a moc nás zajímá jejich divadlo, nám našli místa. A dozvěděli jsme se, že hrát se bude Sen noci svatojánské v režii Davita Doiashviliho.
Sen noci svatojánské
Večerní představení bylo po všech stránkách skvělé, hlavně herecky. Všichni na scéně fungovali jako jeden živý organismus, propojeni mezi sebou a s děním kolem. Znali jsme děj, nerozuměli ani slovo. Po tři hodiny jsme od představení nedokázali odtrhnout pozornost. Vůbec to nebyla „jen“ komedie. Hlavně v závěru, kdy se v divadle na divadle promítaly i záběry těžkooděnců bijících demonstranty, bylo i z atmosféry v sále znát, že se mluví o vážných věcech a aktuálních souvislostech. A v Gruzii již několikátý měsíc probíhaly protesty proti prorusky orientované vládě… A tak jsme zcela náhodou objevili nesmírně zajímavé a významné místo.
Veliký zážitek byla i sama budova divadla. Stojí v centru starého Tbilisi v boční klidné ulici v řadě mezi starými domy, v místě, kde by člověk divadlo nečekal. Uvnitř jsou cihlové neomítnuté stěny, zjevně staré, s mnoha výklenky a reliéfními ozdobami. Nahoře trámový dřevěný strop. Je to bývalá synagoga z roku 1875, která v roce 1930 vyhořela. Obnovenou budovu poničilo rozsáhlé zemětřesení v roce 1988 s epicentrem v severní Arménii, které zasáhlo až do Tbilisi. Ruiny poté chátraly, dokud v nich v roce 1997 Iza Gigoshvili a Merab Tavadze nezaložily divadlo.
Trójanky
V Praze vystoupil Royal District Theatre v rámci letošního Měsíce Ukrajiny v Divadle X10, tedy v prostoru vizuálně zcela odlišném, než je jejich domácí scéna. Ale duchem blízkém. Minimálně tím, že oba prostory nebyly budované pro divadlo a oba interiéry neusilují zakrýt stopy po minulosti.
Tak jako v prosinci Sen, i Trójanky jsou pro mě nezapomenutelným zážitkem. Vlastně ideálem určitého druhu divadla. Takového, které si vystačí bez scénografie, bez prudkých změn rytmu, dokonce bez změn osvětlení. Po celých devadesát minut byla scéna i diváci v plném, neproměnném, pro oči příjemném světle. Byli jsme diváci, ale v prostoru hry. Aktérky na scéně, Kato Kalatozišvili, Keta Šatirišvili, Natuka Kakhidze, Magda Lebanidze, Salome Maisašvili, samotná jejich přítomnost, vztahy mezi nimi, drobná gesta, pohledy vytvářely napětí (v pozitivním nebo lehce znepokojivém smyslu), které divákům nedovolovalo držet si odstup. Vyprávěné příběhy a fragmenty příběhů se do nich zařezávaly. Akce hereček přitom nebyly násilné, nenutily ke spolubytí, k účasti. Jen zvaly, vtahovaly. Vytvářely prostor, v němž se člověku chtělo naslouchat a být.
Příběhy to ale nebyly lehké. Pocházely z válek, všechny byly o smrti a umírání. Blízkých, přátel, lidí kolem… Některé byly hodně naturalistické, hodně bolestné. Ale nenutily odvracet se. Bylo jasné, že všechno, co se říká, vyřčeno být musí. A slyšeno.
Herečky se skoro celou dobu usmívaly. To, že „skoro“ celou dobu, je důležité. Nebylo to pořád. Nebylo to mechanické, nucené, cokoli vynucující.
Těmi úsměvy představení i začínalo. Na prázdné ploše jeviště seděly na židlích herečky, dvě vedle sebe při stěně, tři volně v prostoru. K tomu jeden stolek s karafou s vodou a sklenicemi, dvě vázy s mnoha karafiáty a stojan s mikrofonem. Diváci seděli ze dvou stran, zpředu a z boku. Každá z hereček se dívala zpříma před sebe, na diváky, kteří byli před nimi. A každá se usmívala… Ten obraz, nehybný, ovšem nikoli strnulý, byl odzbrojující. Zval, hostil, vyzařoval klid. Jako by aktérky sdělovaly jediné podstatné: Žijme!
Po dlouhém, opravdu dlouhém čase naplněném tím pětinásobným úsměvem a zpěvem ptáků z reproduktorů začala jedna z hereček zpívat pohřební lament. Jednohlasý předzpěv, ostatní v chóru odpovídaly. Z písně se rodily vzpomínky na truchlení nad mrtvými. A z nich otázka: Ale jak se má mluvit o truchlení? Ticho, zpěv ptáků, nehybnost… A znovu: Ale jak se má mluvit o truchlení? A znovu a znovu, mnohokrát, možná desetkrát: Ale jak se má mluvit o truchlení? Stále ostřejším hlasem, který se zařezával do naslouchajících. Ale nebolel, protože z tváře té, která tu otázku vyslovovala stále zářil ten vlídný, zvoucí úsměv: Žijme.
Všechny texty jsou o ztrátě — muže, otce, blízkých, sestry, přátel… O smrti ve válce, nucené, brutální, nepochopitelné, nesmyslné. V neurčené válce. Nezní žádná data, názvy míst. Kromě Eurípidových textů, které jsou v základu inscenace. Ale nedominují. Není jich mnoho, nejsou odděleny od příběhů z dnešních válek.
Pět žen, dokonale sehraných, utváří otevřené, vlídné prostředí k vyprávění. Rozehrávají drobné situace, hrají dětské hry, podpírají se, podporují, opečovávají. Mezi postavami putují květiny z váz, padají na zem, jsou zašlapávané, znovu zvedané. Jejich svazek v náručí je umírajícím dítětem. Stále více vyvstává obraz odvahy a síly žen, které udržují život navzdory válce a všem ztrátám. Až k přímo vyřčenému poznání v jednom z příběhů: To my jsme hrdinky!
Ať jsou vyprávěné motivy sebetěžší, úsměvy nepřestávají držet těžiště toho, co se před námi odvíjí, na straně života, naděje. Pamatujme. Naslouchejme. Neztrácejme naději. A žijme. A když poslední z aktérek opouští scénu, poprosí směrem k zvukaři: Pusť mi zpěv ptáků, chci ho teď slyšet.
Royal District Theatre, Tbilisi, Gruzie — Davit Gabunia, Data Tavadze: Trójanky. Režie Data Tavadze, hudba Nika Pasuri. Hrají: Kato Kalatozišvili, Keta Šatirišvili, Natuka Kakhidze, Magda Lebanidze, Salome Maisašvili. Premiéra 23. 5. 2013 na festivalu Swedish Biennial for Performing Arts v Jönköpingu. Psáno z uvedení 8. 3. 2026 v Divadle X10 v Praze v rámci festivalu Měsíc Ukrajiny 2026.
///
Data Tavadze / Davit Gabunia: Dáváme prostor umlčovaným
Nebudu se dále snažit popsat něco, co je z podstaty divadla – a tohoto zvláště – třeba zažít přímo. Pokusím se raději zrekonstruovat slova režiséra Daty Tavadzeho a dramaturga Davity Gabunii pronesená na setkání s diváky po představení. Bylo sice těžké se po tak intenzivním zážitku přeladit na diskusi, ale bylo jasné, že to je výjimečná a vzácná příležitost. Následující záznam tedy není přepisem celého dialogu, ale výběr některých motivů, jak jsem je narychlo zachytil.
Jak inscenace Trójanky vznikla?
Data Tavadze: Inscenace je stará třináct let. Když jsme ji připravovali, vůbec jsme nepočítali s tím, že by se měla reprízovat dlouho. Její vznik určila válka. Válka z roku 2008, kdy Rusko anektovalo Jižní Osetii. Tehdy nebylo v Gruzii moc známé dokumentární divadlo, vůbec jsme nevěděli, jak by inscenace mohla vypadat.
Začali jsme tak, že jsme měli název a naši hereckou skupinu, nic víc. A herci a herečky začali vyprávět své vzpomínky. Pak jsme vyšli z divadla, začali vést rozhovory s lidmi. A náhle jsme měli obrovské množství materiálu. Každý v Gruzii mohl o té válce vyprávět. A chtěl. Ukázalo se, že lidé o ní potřebují hovořit. Nám šlo o hlasy žen, protože jim se po válce nikdo nevěnoval. Stát jim neposkytl ani psychologickou pomoc. Chtěli jsme tak pro ně touto inscenací aspoň něco udělat. A chtěli jsme zaznamenat, co si musíme z té války pamatovat.
Při jednom cvičení vycházejícím z dětské hry jsme například vybíhali z divadla na ulici a hledali vždy nějakou ženu. Požádali jsme se ji o první vzpomínku na válku, která ji napadne, a s tou jsme se vraceli zpět do divadla. A pak znovu vybíhali. Tak jsme sbírali i první reakce, které se lidem vybaví bez připraví. Někdy to jsou ty nejpodstatnější. Vymazali jsme vždy časové údaje a názvy míst. Myslím, že ve vzpomínce na samotnou událost nejsou podstatné.
Všechny texty v naší inscenaci jsou vzpomínky gruzínských žen na válku roku 2008. A některé i na válku z roku 1990, kdy Rusko napadlo a anektovalo Abcházii. Nechci generalizovat, ale obecně se dá říct, že ženy, když mají mluvit o válce, nemluví o pomstě, ale o smíření, o sdílení traumatu. Možná proto je jedním z důležitých motivů naší inscenace truchlení. Inscenace tak není přímo o válce, jsou to spíš portréty lidských bytostí tváří v tvář katastrofě.
Trójanky jsou z roku 2013, vznikly tedy pět let po válce…
Davit Gabunia: To téma je velmi osobní, velmi bolestné. Potřebovali jsme čas, odstup. Mně například v té válce zahynul bratr. Bylo mu dvacet let. Moc jsem chtěl udělat něco k jeho připomenutí, ale neuměl jsem si představit hned po jeho smrti hrát inscenaci o talentovaném, nádherném člověku, který právě zahynul.
Jak se inscenace proměňuje? Má na její podobu vliv válka v Ukrajině?
Data Tavadze: Když jsme Trójanky v roce 2013 chystali, nepočítali jsme s tím, že je budeme hrát dlouho. Ale ukázalo se, že to téma je v Gruzii velmi potřebné, lidé je potřebovali reflektovat. Po covidu jsme si řekli, že inscenaci už neobnovíme, že je těžkých témat příliš. Ale pak začala válka v Ukrajině a Trójanky začaly být zase aktuální.
A samozřejmě, že inscenace žije. A je už plně v rukou hereček. Já na její aktuální podobu nemám vliv. Vlastně jsem ji dnes viděl po delší době.
Asi největší proměna je, že příběhy jsou teď vyprávěny v první osobě. Když jsme začínali, striktně jsme dbali na třetí osobu, která umožňovala odstup. Herečky jsou v podstatě média mezi diváky a ženami, které vyprávěly. Bylo důležité, aby osobně nenesly tíži příběhů. Po čase si sami uvědomily, že už mohou vyprávět v první osobě.
Dnes je 8. března, mezinárodní den žen. V představení byly červené karafiáty symbolické pro tento den. Byl to záměr?
Davit Gabunia: Částečně. Ale není to podstatné. Když jsme inscenaci zkoušeli, kvetly šeříky. Byly všude, a tak jsme jich na každou zkoušku nosili celé náruče a zkoušeli s nimi. Šeřík má specifickou vlastnost, velmi intenzivně voní. Když je ho v místnosti plno, může být ta vůně až nepříjemná. To se stávalo během zkoušek. Zvlášť když květy postupně zůstávaly ležet na zemi a herečky na ně občas šláply. Tak se vůně stala důležitou součástí představení. Slyšeli jste, že v některých textech ženy zmiňují intenzitu vůně květů u mrtvých. Premiéra se tak odehrála se šeříky. Ale ty nekvetou pořád. V každé repríze jsou květy, které jsou zrovna dostupné. V Praze padl úkol zařídit květy na mě, to se obvykle nestává. Viděl jsem v obchodě mnoho karafiátů, vzpomněl jsem si na jejich symboliku a rozhodl se, že by v dnešním představení mohly být právě karafiáty.
To, jak herečky existují na scéně, je velmi intenzivní, a přitom přirozené. Jsou na sebe neuvěřitelně napojené. Jak zkoušíte, jak fungujete jako soubor?
Data Tavadze: Pracujeme spolu dvacet let, známe se od svých šestnácti roků. Já jsem v Gruzii nikdy nepracoval s jinými herci, jenom v zahraničí. Snažíme se rozbít klasickou hierarchii a dělení zodpovědnosti na herce, režiséra, dramaturga, scénografa a tak dále. Od začátku našeho souboru pracujeme skupinově, na každé inscenaci. Improvizací, zkoušení, sbírání materiálu se od počátku účastní celý soubor. I já jsem v naších prvních projektech hrál.
Během zkoušení Trójanek jsme si vytvořili způsob, jak společně pracovat, jak zkoušet. Nebojíme se být na scéně bez textu, dokonce i bez ideje. Umíme se navzájem inspirovat, víme jak.
Můžete říct, jaká je teď politická situace v Gruzii? A jak v ní funguje vaše divadlo? Předpokládám, že to, co děláte, proruská vláda neoceňuje.
Data Tavadze: Je to tak. V Gruzii už dlouho probíhá hybridní válka. Dá se říct, že žijeme v trvalém strachu z okupace. Vláda používá metody zastrašování. Někteří umělci jsou ve vězení, samozřejmě z vykonstruovaných důvodů. Například herec Andro Chichinadze. Nebo jsou lidé odvoláváni z funkcí jako režisér a ředitel Nového divadla v Tbilisi David Doiashvili. Zastrašování se ale netýká jen umělců, známý je například případ novinářky Mzia Amaghlobeli.
[Andro Chichinadze je členem souboru Vaso Abashidze New Theatre v Tbilisi, což je státní hudební a činoherní divadlo zřizované Ministerstvem kultury. Byl zatčen za účast v protivládních a proevropských demonstracích a obviněn z účasti na skupinovém násilí. Aktuálně je odsouzen na dva roky vězení, případ je u odvolacího soudu. Podle lidskoprávních organizací a jeho kolegů a přátel je případ politicky motivovaný.
Davit Doiashvili byl v roce 2025 odvolán z funkce ředitele Vaso Abashidze New Theatre s oficiálním odůvodněním, že divadlo neplnilo své provozní povinnosti a pozastavilo činnost. Ve skutečnosti šlo o stávku na podporu uvězněného Andra Chichinadzeho a protestní akce na podporu demokracie a svobody projevu, které soubor pořádal po celé Gruzii. V reakci na odvolání odešlo z divadla osm herců, očekává se, že odejdou další.
Mzia Amaghlobeli je spoluzakladatelka nezávislých médií Batumelebi a Netgazeti. Byla odsouzena k dvěma rokům vězení za to, že během protestů dala facku veliteli policie v Batumi. I v jejím případě jde o politicky motivovaný proces.]
Gruzínská vláda opakuje vzorce z Ruska, ale postupuje desetkrát rychleji, protože metody jsou už ozkoušené v praxi. Omezuje financování toho, co se jí nehodí, případně dosazuje své lidi do vedení institucí, které chce kontrolovat. Takhle byl prakticky zlikvidován gruzínský fond kinematografie, největší literární instituce…
Davit Gabunia: Fond na podporu překladů gruzínských knih v zahraničí nepodporuje překlady autorů, které považuje za nepřátelské režimu. To se týká i překladů a vydávání mých knih.
Data Tavadze: Je jasné, že cílem těchto procesů a represí je šířit strach.
Davit Gabunia: Týká se to i rušení oborů na univerzitách a omezení financování univerzit. Pro Illia State University, kde učím, stanovili nové kvóty pro příjem studentů, tři sta. Dříve to bylo tři tisíce osm set. A zrušili většinu oborů. To znamená i to, že lidé přicházejí o práci. Kdo není ve vězení, přijde o místo. Naše univerzita je velmi liberální a proevropská, proto je útok na ni nejsilnější.
Důvody neuvádějí, nebo prostě „optimalizace“, „racionalizace“, „šetření“. Postupně zavádějí zákony, podle kterých jsou všechny tyto zásahy právní a legální.
A vedou kampaň i proti umělcům. Že jsou zbyteční, neschopní se uživit, že vysávají rozpočet…
Data Tavadze: V divadle se snažíme, abychom byli pro diváky něco jako štít. Pracujeme, abychom zachránili divadlo. Vycházíme do ulic, účastníme se demonstrací. Myslím, že jsme jeden z posledních ostrovů svobody. Ale opravdu nevím, jak dlouho vydržíme.
Pozvali jsme Davita Doiashviliho, kterého odvolali z New Theatre. Režíroval u nás Sen noci svatojanské [Inscenace, o které jsem psal v úvodu tohoto textu – pozn. DZ]. A zveme i další. V této sezoně dáváme prostor pronásledovaným a utlačovaným umělcům.
///
Více o festivalu Měsíc Ukrajiny 2026 na i‑Tz:
MDP: Měsíc Ukrajiny /I/
MDP: Měsíc Ukrajiny /II/
