Zpravodajství, nebo Montovna příběhů?
aneb
Zpráva o inscenaci Making the Story divadla Futur3
V neděli 1. března se v Divadle Komedie odehrálo první představení 4. ročníku festivalu ukrajinské kultury v Městských divadlech pražských Měsíc Ukrajiny Making the Story - Ukrajinští váleční fixeři německého (kolínského) nezávislého divadla Futur3. Nesporně potřebné, nesporně angažované, profesionální divadelně i lidsky. Tato zpráva o něm vznikla téhož dne v noci a byla doformulována den poté. Je ponechána v částečně neuspořádané formě, kde se míchají obrazy, dojmy a úvahy – právě tak se fragmenty z představení a setkání s tvůrci míchaly a spojovaly do výsledného obrazu, který přetrvává v mé paměti.
Na otázku, jaké dojmy vyvolalo, kterou jsem si položil krátce po představení, zněla má odpověď: Mnoho dohromady. Od obdivu ke zpracování těžko uchopitelného tématu, údivu nad tím, co se člověk dozvěděl, a okouzlení hudební složkou a texty písní přes neklid z odhalování neviditelných vrstev (nejen mediálního) světa po drobné rozpaky z přepjatosti některých hereckých akcí a scénických efektů a až nepříjemný nepokoj, že stále nové otázky po tom, nakolik zpravodajství podává skutečnou realitu konfliktu, postupně znemožňovaly nacházet jakékoli jednoznačné odpovědi.
Dojem z představení z delšího časového odstupu: právě takové má dokumentární divadlo být.
Tématem a výchozím úhlem pohledu inscenátorů jsou váleční fixeři a fixerky, v tomto případě ukrajinští. Fixeři jsou obyvatelé konfliktních oblastí, kteří se nechávají najímat zahraničními novináři jako jejich průvodci. Ovládají místní jazyk, znají kulturní prostředí, mají přístup k lokálním informacím a orientují se v aktuální bezpečnostní situaci. Jsou pro práci zahraničních novinářů nezbytní. Bez nich by kvalitní zpravodajství nebylo možné – přesto o nich málokdo ví, málokdy jsou v článcích a reportážích zmíněni. Jde o vymezenou a náročnou profesi – přesto k jejímu vykonávání může stačit i poměrně málo: odvaha (ta zejména), znalost cizího jazyka (aspoň částečná), schopnost řídit auto. Když se stane, že auto novinářů je terčem ostřelování, jméno napadaného — či dokonce zabitého — novináře proběhne světovými médii, jméno fixera, fixerky obvykle ne. Jak se dozvíme v příběhu o útoku na štáb britsko-amerického zpravodaje Benjamina Halla, který Hall, ač s těžkými zraněními, jako jediný přežil a napsal bestseller Saved (Zachráněn) /více o incidentu zde/, rodina zastřelené 24-leté fixerky Saši Kuvšynovové dostala pouze zprávu od zaměstnávající agentury Fox News Channel, kde si může vyzvednout její věci…
Text inscenace vychází z rozhovorů, které členové souboru vedli s fixery a zahraničními novináři v Kyjevě v dubnu 2024. Jak řekli v diskusi po představení, z jejich rešerší vzniklo dvě stě hodin záznamů a problém, jak takové množství materiálu zpracovat. Z tohoto materiálu vytvořili hodinu a čtyřicet minut dlouhou inscenaci ve stylu dialogického doku-divadla, jež fixery a jejich problematiku detailně — na konkrétních situacích a příbězích — představuje. A vzdává jim hold, když se jim ho nedostává od novinářů a agentur, pro které pracují.
Důležitá je hudební stránka inscenace, především písně Mariany Sadovské (je známá i v Čechách, zejména ze spolupráce s Farmou v jeskyni), která je na jevišti — doprovázejíce se na bicí a elektronické nástroje — živě zpívá. Vytvořila je přímo pro tuto produkci na texty současných ukrajinských básníků Kateryny Kalytko, Hrycka Čubaje a jiných. Pozoruhodná je i dynamika celého představení, která ani na chvíli neupadá, nedá divákovi odtrhnout pozornost od dění na scéně. Scénografie sestávající z křesel a stolků různého typu a panelů mobilních plotů umožňuje rychlé proměny scény. Zdařile vytváří dojem chaosu a dočasnosti jakéhokoliv uspořádání prostoru ve válečných zónách.
Stránkou, která minimálně u mě v některých momentech budila rozpaky, bylo herectví tří hlavních aktérů (André Erlen, Anja Jazeschann, Stefan H. Kraft), místy příliš exponované, příliš „kreativní” v situacích, kdy je diskutabilní, zda je přehnaná herecká kreativita na místě — například citoslovce dokreslující vyprávění o výbuších, zpomalený pohyb těl odhozených tlakovou vlnou doprovázený prudkými záblesky reflektorů, když auto zasáhla raketa. Ale takových míst bylo minimum. A ani na chvíli nebylo pochyb, že herci přesně vědí, o čem hrají a proč.
Mou plnou přízeň si pak tvůrci získali během veřejného setkání se třemi z nich po představení, kdy potvrdili, že můj dojem o jejich zaujetí tématem a jeho potřebností nebyl mylný. Tato produkce totiž není u divadla Futur3 zdaleka jediným aktem podpory Ukrajině. Právě skrze zájem o ni a spolupráci s ukrajinskými umělci se k tématu fixerů dostali. Řeč došla i na to, že při práci na inscenaci řešili množství etických a morálních otázek, jak k tématu fixerů a zobrazování války přistupovat, co si mohou při jeho zpracovávání dovolit. Mariana Sadovska, jediná Ukrajinka na jevišti, v tomto kontextu komentovala i zvolené formy herectví. Ona jako Ukrajinka si dovolila emotivnější polohy (hlavně v hudbě a písních, ale několikrát vystoupila i jako herečka), němečtí aktéři a aktérky zvolili spíše racionální odstup. To, co u mě během představení budilo pochybnosti, se tak přetvořilo v podněty k obecnějším úvahám, jak přistupovat k herectví v dokumentárních inscenacích. A je jasné, že každý z nás si na ně odpovídá rozdílně, dle svého naturelu a zkušeností.
Již jsem zde zmínil osud fixerky Saši Kuvšynovové /více např. zde/. Takových příběhů, fragmentů vyprávění a komentářů ze záznamů s rozhovorů se skutečnými fixery se na scéně odehrává mnoho. Vykreslují jejich svébytnou práci a tíži nároků, které jsou na ně kladeny. Vedle posuzování bezpečnostních rizik je to zprostředkovávání kontaktů s bojujícími vojáky i místními lidmi.
Na scéně například sledujeme situace, kdy si zahraniční zpravodajský tým umanul, že udělá rozhovor s paní, které znásilnili dceru, u ní doma, i když ona u sebe doma natáčet nechce. A když jsou u ní doma, vstoupí i do pokoje její dcery.. Nakonec natáčejí právě tam… Nebo scénu, kdy – kvůli většímu efektu a lepší prodejnosti – reportér a jeho štáb potřebují, aby starší paní ze vsi, která o sobě vypráví, měla na hlavě šátek. A tak jí jej nasazují…
Fixeři a fixerky musejí být diplomatičtí vůči všem stranám, vytvářet prostředí, ve kterém jsou lidé ochotni o sobě vyprávět a novinář má pocit, že získal, co chtěl. Při tom překládají a nesou odpovědnost za to, že do světa půjde nezkreslený obraz reality. Často také dávají psychologickou podporu těm, kdo vyprávějí a nesou emoční tíži jejich příběhů. Rozumějí jazyku a kulturnímu kontextu, a tak jsou — narozdíl od novináře či novinářky — s vyprávějícími v přímém kontaktu. A když jsou novináři v honbě za efektními a srdceryvnými příběhy neempatičtí, řeší, jak zůstat v souladu se svým svědomím a svou citlivostí a přitom neztratit přízeň svých zaměstnavatelů.
V diskusi padla i otázka, nakolik je inscenace vyvážená v zobrazení válečných novinářů, protože v ní vystupují hlavně ti, kteří se nevybíravě a hyenovitě derou za senzacemi (mnozí jistě manipulováni svými agenturami). Odpověď herců byla, že samozřejmě oni i fixeři potkávali a potkávají i novináře profesionální a korektní, ale inscenace je věnována fixerům a scénář byl vytvořen z fragmentů, které nejlépe představují jejich pozice a úhly pohledu, tedy nikoli se záměrem vytvořit vyvážený obraz novinářů.
Otázky citlivosti přístupu se netýkají jenom vztahu novinářů k zasaženým lidem, ale i jejich vztahu k samotným fixerům. Ukazuje se, že i když většinou (ale ne vždy) pracují za slušné peníze, nejsou pojištění a není řešeno odškodnění v případě jejich zranění nebo dokonce úmrtí.
To, že se při setkání s tvůrci pozornost diváků soustředila na ústřední téma — to jest fixery —, je dokladem toho, že inscenace splnila záměr mluvit o těch, o kterých se nemluví. A vzdát fixerům a fixerkám hold, kterého se jim většinou nedostává.
Theater.Kollectiv.Futur3, Köln, Německo — André Erlen, Stefan H. Kraft: Making the Story – Ukrainische Fixer im Krieg / Making the Story - Ukrajinští váleční fixeři. Režie André Erlen, scéna Petra Maria Wirth, kostýmy Julie Wiesen, světelný design Boris Kahnert, hudba Jörg Ritzenhoff, Mariana Sadovska, video Valerij Lisac, dramaturgie Lea Goebel, asistentka režie Silvana Mamone, překlad Katharina S. Speelmanns, umělecká spolupráce Pavlo Yurow. Obsazení: André Erlen, Anja Jazeschann, Stefan H. Kraft, Jörg Ritzenhoff (hudební doprovod), Mariana Sadovska (zpěv). Premiéra 13. března 2025. Psáno z uvedení 1. března 2026 v Divadle Komedie v Praze v rámci festivalu Měsíc Ukrajiny.
