Letní Letná 2026 (3): Pandax (Cirque La Compagnie, Francie)

Dru­há fran­couz­ská sku­pi­na na letoš­ní Let­ní Let­né — Cirque La Com­pag­nie — přes­ně napl­ňu­je to, proč vzni­kl a exis­tu­je nový cir­kus. Doko­na­lou akro­ba­cii a suve­rén­ně zvlád­nu­té cir­ku­so­vé tech­ni­ky (např. vrhá­ní nožem) funkč­ně pro­po­ju­je s tan­cem, gym­nasti­kou, per­for­man­cí a fyzic­kým diva­dlem. K tomu má nápa­di­tou (a funkč­ní) výpra­vu a skvě­lou, původ­ní, živě pro­vo­zo­va­nou hud­bu. V vše je drs­né, syro­vé a na vyso­ké pro­fe­si­o­nál­ní úrovni.

For­ma je pře­dem daná, jen je pro ni vymys­let vhod­né téma, pří­běh, výpra­vu, hud­bu. A to se Fran­couzům v insce­na­ci Pan­dax poda­ři­lo náram­ně. A že vám nasa­ze­ním, (novo)cirkusovými tech­ni­ka­mi, libos­tí v industri­ál­ní este­ti­ce, humo­rem a pře­de­vším pěti­cí per­for­me­rů evo­ku­je insce­na­ci L’A­vis Bidon z Let­ní Let­né 2021, teh­dy — naroz­díl od letoš­ní­ho cen­t­rál­ní­ho auto­mo­bi­lu — plnou léta­jí­cích bare­lů? Není divu, vždyť jde o tu samou company.

Zalo­ži­la ji v roce 2014 pěti­ce gene­rač­ně spří­z­ně­ných per­for­me­rů (bylo jim kolem tři­a­dva­ce­ti, čty­ři­a­dva­ce­ti let) — Boris Fodel­la, Zac­ka­ry Arnaud, Char­lie Mach, Nico­las Pro­vot a Bap­tis­te Clerc spo­lu s tro­ji­cí hudeb­nic Ondi­ne Can­ti­ne­au, Sera­i­na De Block a Ast­rid Cre­ve a pěti­cí dal­ších věko­vě blíz­kých zná­mých, jež se zabý­va­jí tech­ni­kou, pro­duk­cí a mana­žér­stvím. Pěti­ce per­for­me­rů se sezná­mi­la a absol­vo­va­la výcvik na Cir­ku­so­vé ško­le v Mon­tre­a­lu. Jejich vizí bylo a je kolek­tiv­ní cir­ku­so­vé těle­so, v němž jsou vzá­jem­ná spo­lu­prá­ce a sdí­le­ní základ­ní­mi život­ní­mi a tvůr­čí­mi hod­no­ta­mi. A pilí­ři jejich prá­ce akro­ba­cie, kre­a­ti­vi­ta, ori­gi­na­li­ta a riziko.

Prv­ním poči­nem sou­bo­ru bylo šes­ti­mi­nu­to­vé akro­ba­tic­ké čís­lo Planche-Mat, kte­ré kom­bi­nu­je sko­ky z tee­ter­bo­ar­du na ver­ti­kál­ní (čín­skou) tyč a akro­ba­ci na ní. V roce 2017 za ně sou­bor zís­kal zla­tou medai­li na pres­tiž­ním paříž­ském Fes­ti­va­lu Mon­dial du Cirque de Dema­in. Z toho­to výstu­pu se rekru­to­va­la jejich prv­ní insce­na­ce: L’Avis Bidon – Face A (2016) a L’Avis Bidon – Face B (2017), jež je diva­del­ní ver­zí Face A, již jsme vidě­li v onom roce 2021 v Praze.

Díky těm­to pro­jek­tům zís­kal Le Cirque la Com­pag­nie mezi­ná­rod­ní reno­mé. Dnes má vlast­ní šapi­tó, s nímž při­jel do Pra­hy se svou dru­hou celo­ve­čer­ní insce­na­cí Pan­dax.

Pan­dax

Vzni­ka­la na pře­lo­mu let 2022 a 2023 (pre­mi­é­ra se kona­la 22. dub­na 2023 v rám­ci fes­ti­va­lu v alsas­kém Ober­nai spo­lu s uved­ním sedm­de­sá­ti­mi­nu­to­vé­ho fil­mo­vé­ho doku­men­tu o sku­pi­ně PANDAX, l’his­toi­re d’u­ne cré­ati­on) ve spo­lu­prá­ci s hereč­kou, cir­ku­so­vou reži­sér­kou a cho­re­o­gra­f­kou Nico Lagar­de. Dnes má — jak pro­zra­di­li tvůr­ci na dis­ku­si po neděl­ním před­sta­ve­ní — za sebou kolem sto osm­de­sá­ti uvedení.

Sou­bor vyni­ká oso­bi­tým akro­ba­tic­kým ruko­pi­sem, syro­vým humo­rem, tech­nic­kou vir­tu­o­zi­tou a důsled­nou sna­hou posou­vat hra­ni­ce svých schop­nos­tí i samot­ných akro­ba­tic­kých dis­ci­plín. Tak tro­chu mi při­po­mí­ná ranou Losers Cirque Com­pa­ny. Vyba­vu­je­te si jejich insce­na­ci Beach Boy(s)?

Obdob­ný nápad měla i Nico Lagar­de. Na začát­ku do aré­ny vjíž­dí sta­řič­ký, otlu­če­ný Fiat Pan­da (odtud zřej­mě název ince­na­ce). A v něm pěti­ce oby­čej­ných, v pra­cov­ních botách, civil­ních kalho­tách a v prostých halen­kách, vestách, světý­r­cích či koši­lích oble­če­ných bra­trů-per­for­me­rů. Road trip začíná.

Na roz­díl od sur­fu­jí­cích Lose­rů jedou­cích k moři však vezou z pohřbu domů kde­si na Gua­de­lou­pu urnu s pope­lem své­ho otce. Ces­tou ale jejich auto­mo­bil sra­zí jele­na, nara­zí při tom na strom a je nepo­jízd­ný. Brat­ři vyta­hu­jí na stře­chu vozu čer­ve­nou urnu s otco­vým pope­lem a jdou s ní dál pěš­ky. Oci­ta­jí se v tajem­ném, nepro­stup­ném lese a hle­da­jí ces­tu. Putu­jí nezná­mým úze­mím, lezou po ska­lách, vylé­za­jí na stro­my, hra­jí péta­nque, opí­je­jí se, háda­jí, perou se, nará­že­jí na záhad­né elek­tric­ké osvět­le­ní, kte­rým jsou sle­do­vá­ni, obje­vu­jí motor­ku, o niž se pře­ta­hu­jí a s níž jeden z nich jede hle­dat pomoc (a ostat­ním uje­de) a zaží­va­jí mno­ho dal­ších neče­ka­ných situ­a­cí (jeden z nich — vrhač nožů — napří­klad úto­čí na les­ní pře­lu­dy — či mož­ná stí­ny mrt­vé­ho otce — míha­jí­cí se kolem něj), jež pro­vě­řu­jí jejich fan­ta­zii, soudrž­nost a vzta­hy. Nako­nec se všich­ni oci­ta­jí na hou­pa­jí­cí se láv­ce. Že by sym­bol nejis­to­ty živo­tů, ve kte­rých žije­me? Ovšem to už je popel z urny dáv­no (omy­lem) roz­sy­pán kde­si v lese… Tak tro­chu Mon­ty Pythoni…

Výcho­zí situ­a­ce i samot­né dění evo­ku­je tema­tic­ky obdob­né fil­mo­vé sním­ky Darje­e­ling s ruče­ním ome­ze­ným (2007) Wese Ander­so­na, írán­ský The Gra­ve­less (2018) Mosta­fy Saya­ri­ho, kanad­ský Sbo­hem, štěs­tí (2021) Kena Scot­ta, čes­ký Výlet (2002) Ali­ce Nel­lis či zmi­ňo­va­né tele­viz­ní Pytho­ny a jejich Live at Aspen (1998). Ovšem o téma ani pří­běh až tak nejde. Ten jen ote­ví­rá mož­nos­ti čer­né­ho humo­ru, kte­rý je fran­couz­sko-švý­car­ské sku­pi­ně vlast­ní. Pod­stat­né jsou z výcho­zí situ­a­ce vyplý­va­jí­cí gro­tesk­ní situ­a­ce a jejich akro­ba­tic­ká a taneč­ní zpracování.

Divák s úža­sem sle­du­je, jak akro­ba­té z auta vypa­dá­va­jí či doslo­va vlé­tá­va­jí — popře­du i poza­du — okén­ky do malé­ho fiát­ka, jak pocho­du­jí po jeho stře­še na žeb­ří­cích, jak je pře­me­ty pře­ska­ku­jí, jak na něm sta­vě­jí lid­ské pyra­mi­dy, spouš­tě­jí se z něj jako ze ská­ly, ane­bo jak lezou po čín­ské tyči hle­da­jí­ce jak Jení­ček s Mařen­kou ces­tu z lesa. 

Těch situ­a­cí je pře­hr­šel a všech­ny jsou zpra­co­vá­ny vtip­ně, sviž­ně, dyna­mic­ky, čas­to pře­kva­pi­vě, s obrov­ským fyzic­kým nasa­ze­ním, nepřed­stí­ra­nou rados­tí a suve­re­ni­tou. Per­for­me­ři jsou diví a živel­ní. Při­tom po celý čas plně sou­stře­dě­ní a přes­ní. A k tomu jim hra­je úžas­né hudeb­ně-vokál­ní dív­čí trio (trub­ka, ban­jo, akus­tic­ká kyta­ra, hous­le, klá­ve­sy, per­ku­se), jež na mik­ro­fo­ny utvá­ří i růz­né les­ní zvu­ky. Až na jeden pří­pad nikdy nejde o samo­ú­čel­né exhi­bi­ce, ale akté­ři fyzic­kým jed­ná­ním, gym­nastic­ký­mi figu­ra­mi, krát­ký­mi tanečními/pohybovými cho­re­o­gra­fie­mi a mno­ha akro­ba­tic­ký­mi for­ma­mi (a s pomo­cí rekvi­zit a objek­tů) roz­vá­dě­jí kaž­dou situ­a­ci po její smys­lu a v logi­ce dění. To není pro nový cir­kus samo­zřej­mos­tí (viz aus­tral­ský Wolf).

A ten jeden pří­pad, kte­rý se z cel­ku vyčle­ňu­je? Sku­pi­no­vé čís­lo mixu­jí­cí sko­ky z tee­ter­bo­ar­du na ver­ti­kál­ní (čín­skou) tyč a z ní zpět na tee­ter­bo­ard či žíněn­ku. Úžas­né pro­ve­de­ní, při němž krev tuh­ne v žilách, srd­ce se zasta­vu­je a oči z důl­ků vypa­dá­va­jí. Divá­ci se smě­jí a potlesk burá­cí. Ale jen čís­lo, s děním nesou­vi­se­jí­cí výstup upo­mí­na­jí­cí na jejich slav­né Planche-Mat. Bral jsem jej, jako když Rol­ling Sto­nes musí zahrát Satis­facti­on. Zkrát­ka je to iko­nic­ká, pozná­va­cí znač­ka skupiny.

A odchá­zel jsem spo­ko­jen. Ba nad­šen. A satu­ro­ván. Diva­dlem i novým cirkusem.

Násled­ná dis­ku­se se tře­mi čle­ny (dvě­ma per­for­me­ry a jed­nou z hudeb­nic) se moc nevy­da­ři­la. Divá­ci se úpěn­li­vě pta­li, jak je nový cir­kus a život v sou­bo­ru nároč­ný, jak dlou­ho tré­nu­jí, zda se někdy bojí, zda během před­sta­ve­ní impro­vi­zu­jí a jak to všich­ni vydr­ží. O vzni­ku a podo­bě insce­na­ce jsme se mno­ho nedo­zvě­dě­li. Ovšem to se někdy stává.

Cirque La Com­pag­nie, Aous­te-sur-Sye, Fran­cie — Nico­le Lagar­de, Cirque la Com­pag­nie: Pan­dax. Režie: Nico­le Lagar­de, Cirque La Com­pag­nie, dra­ma­tur­gie Nico­le Legar­de, hud­ba / zvu­ko­vá kom­po­zi­ce: Sera­i­na De Block, Ast­rid Cre­ve, Ondi­ne Can­ti­ne­au, svě­tel­ný design a obslu­ha svě­tel: Clé­ment Fodel­la, zvu­ko­vý design: Marjo­la­i­ne Car­me, scé­no­gra­fie a stav­ba scé­ny: Anto­i­ne Mach, kos­týmy: Cla­ris­se Bau­di­nière, akro­ba­tic­ký kouč: And­ré St. Jean. Artis­té: Zac­ka­ry Arnaud, Bap­tis­te Clerc, Boris Fodel­la, Char­lie Mach, Nico­las Pro­vot. Pro­duk­ce: Sébas­ti­en Lho­m­me­au. Pre­mi­é­ra 22. 4. 2023, Ober­nai, Fran­cie. Psá­no z uve­de­ní na fes­ti­va­lu Let­ní Let­ná 16. 8. 2026.

///

Více o Let­ní Let­né 2026 na i‑Tz:
Let­ní Let­ná 2026 (1): Wolf (Cir­ca, Aus­trá­lie)
Let­ní Let­ná 2026 (2): Hour­va­ri (Com­pag­nie Raspo­so, Francie)