Málokterý — i světový — festival má tak vyváženou dramaturgii jako Letní Letná. Festival přiváží vždy čtyři až pět „hlavních hvězd”, které každá přijíždějí s jiným typem produkce, s jiným přístupem k novému cirkusu a vlastní práci, s jiným světonázorem jak žít a jak žít uměním (divadlem, cirkusem…). I české produkce a jejich přehlídka ve stanu č. 6 a k tomu dětské šapitó a venkovní akce včetně mnoha workshopů splňují pestrost a rozmanitost přístupů k novému cirkusu a dalším oborovým performancím. Dávají ucelený přehled o dění v těchto oblastech ve světě i u nás.
Mou druhou letošní festivalovou zastávkou byla produkce francouzské skupiny Compagnie Rasposo nazvaná Hourvari. Její stan najdete v místech, kde obvykle sídlí kočovné skupiny žijící a tvořící rodinným, komunitním způsobem evokujícím divadelní společnosti devatenáctého a raně dvacátého století (v nedávné minulosti například Cirque Aïtal, Les Rois Vagabonds či loni Les Compagnie Max et Maurice). A právě taková je i Compagnie Rasposo.
Založili ji v roce 1987 Fanny a Joseph Molliensovi. Od roku 2012 ji řídí a inscenace režíruje jejich dcera Marie Molliens (nar. 1978) /Joseph Molliens v březnu 2016 ve věku sedmdesáti let zemřel/. Kočují světem s vlastním šapitó a kořeny jejich produkcí sahají až do pouličního divadla 19. století. Kladou důraz na tradiční cirkusové techniky, ale zároveň — jak stojí v jejich festivalové charakteristice (parafrázuji): zapojují divákovu citlivost prostřednictvím divadelní práce, v níž odvaha a krása akrobacie v kombinaci s vyjádřováním emocí skrze příběh a hudební a výtvarnou eložku nepředstavují pouhou efektní demonstraci technických dovedností, nýbrž fyzické zhmotnění životních pocitů a postojů sdílených s publikem.
Název souboru Rasposo pochází ze španělštiny a znamená drsný, škrábavý nebo hrubý. Slovo vzniklo spojením slovesa raspar (škrábat, drhnout) a přípony -oso vyjadřující hojnost. V doslovném překladu tedy znamená plný škrábání. V kontextu Compagnie Rasposo toto slovo dobře odráží jejich umělecký styl. Jejich představení nejsou uhlazená ani podbízivá, ale naopak syrová, drsná a emotivní, plná nefalšovaného úsilí a napětí.
Soubor na Letní Letné již jednou hostoval. V roce 2015 zde uvedl inscenaci Morsure. Psali jsme o ní v Taneční zóně 3/2015. Nina Vangeli ji tehdy charakterizovala: Představení bylo stylizováno jako poněkud naturalistický, zároveň ale i taneční návrat do minulosti před nějakými devadesáti lety. Nahlédlo do prostředí navinulého tanečního klubu pro klientelu z pařížské galérky, dále do prostředí dobového filmového studia éry němého filmu a do cirkusové klece. Artistickou hvězdou tu byla Marie Mollens, provazochodkyně na ocelovém laně, auroak koncepce a režisérka /…/ Jak už to od Francouzů očekáváme, bylo to fantastické divadlo.
O letošní produkci — byť její téma a obsah jsou naprosto odlišné — bychom mohli psát obdobně: fantastické divadlo s ústředními postavami Marie Mollens a — v této produkci — už i jejími dvěma syny Achillem a Orphéem, zhruba ve věku šesti a deseti let. Rodinná tradice zdá se pokračuje…
Francouzské slovo Hourvari má dva hlavní významy: 1/ Velký hluk, zmatek, vřava nebo rozruch: v přeneseném významu se používá pro hlasitý chaos, melu, pozdvižení nebo situaci plnou zmatku a křiku. Jeho synonymem je známější a ve Francii používanější slovo charivari. 2/ Lest honěné zvěře (původní význam): v tradiční francouzské myslivecké terminologii označuje toto slovo lest pronásledovaného zvířete (např. jelena), které se vrací po vlastních stopách zpět, aby zmátlo a svedlo ze stopy lovecké psy. Slovem hourvari se označuje i následné volání lovců nebo jejich troubení na roh, které má psy přivolat zpět na správnou cestu.
V souvislosti s inscenací symbolizuje název obojí – divoké, emotivní dění v šapitó i neustálé kličkování výstupů a obrazů, hru s iluzemi, zmatení smyslů a návraty po stopách vlastní minulosti a rodinných komediantských kořenech. Právě o komediantství, jeho zmizelých stopách a různých historických aluzích totiž zhruba půldruhahodinová dystopická produkce je.
V úvodu, ještě před vstupem diváků do šapitó, vychází ze stanu klučina a cosi sprejem stříká na štít nad vchodem. Přicházejí dvě postavy, asi majitelé šapitó, jeho rodiče, a kluka zahánějí i s diváky dovnitř.
Ale to ještě nejsme vpuštěni do samotného cirku. Narážíme a obstupujeme ještě jedno vyvýšené pódium, na němž se odehrává první komešdiantský výstup jak z jarmarečního divadla předminulého století, kdy komedianti zvali na svá show do svých šapitó a bud — dialog maňáska-guignola s jeho vodičem. O ovládání jeden druhého, o manipulaci, o humoru, o věčném souboji dobra a zla, o násilí a svobodě. Co by byl kašpárek bez četníka? To je jako Ábel bez Kaina, Brutus bez Caesara, bezpečí bez svobody. To nemůže fungovat…, zní z pódia. A maličký guignol říká: Nejsem a v představení ze mě nebude uhlazená loutka bez vůně, bez chuti, bez ničeho. Všechno musí mít grády.
Vchází Securite — ostraha: Oh, ostraha, četníci! S nimi je obvykle zábava, ne? Bim, bam, bum! Pif, paf!... Každý zkušenější divadelník si vybaví obdobné postavy v různých dobách a kulturách — harlekýna a Brighellu, kašpárka, Pinocchia a Buratina, rakvičkárny, Punche a Judy, nebo třeba i Spejbla a Hurvínka, na něž Francouzi ve svém dialogu také upozorňovali.V dnešní době je naše řemeslo čím dál obtížnější. Dělat dnes humor není vůbec jednoduché…
Teprve pak jsme vpuštěni do vnitřku šapitó a usazujeme se na dvě protilehlé tribunky. Uprostřed visí na tazích vysoko nad zemí lidé-loutky. Jako bychom vstupovali do zákulisí loutkového divadla nadlidských rozměrů. Jako bychom vstupovali do zemřelé třídy Tadeusze Kantora…
Představení začíná. Loutky-lidé ožívají a jsou stahovány na zem. Křičí, divočí… Vznikají první akrobatická čísla. Vše to sleduje, jeviště obchází a do dění vstupuje jakýsi demiurg/šéf s omotanou hlavou, zlý dědek, možná dokonce smrtka.
Připomíná středověkého flagelanta postiženého leprou, přísného kněze procházejícího morem postiženou krajinou a dohlížejícího na řád světa. Pomáhá loutkám, aby ožily, ale činí jim i příkoří, když jej neposlechnou. Zabraňuje jim v rozletu, dohlíží na jejich chování, vede je k poslušnosti a řádu, zlobí se na ně, když jej neposlechnou. Stejně jako na onoho kluka — jsou vlastně dva, každý sedí u stolku na opačných stranách cirku. Oba volně pobíhají po scéně, ale občas zasednou ke stolkům a učí se písmenům abecedy od své maminky — akrobatky Marie Molliens.
Ta v inscenaci působí jako dobrá víla. Ochranářka, opravitelka lidí-loutek, akrobatka, léčitelka, vychovatelka. Proti ní stojí „temné” síly, jež se snaží loutky-svobodné bytosti umravňovat, odnášet z jeviště, bránit jim v rozletu, v bláznovství. Všechno to jsou postavy-loutky z arzenálu kočovných loutkářů. Vedle nich ale do dění vstupují i živé postavy přítomnosti (ochranka — Securite- v černých uniformách). Ani jedněm se loutky-svobodné umělce umravnit nedaří. Loutky vždy najdou nějaký únik, gag, situaci, kdy se mohou vymknout a vysmát všem hlídačům morálky a společenského statu quo.
Vše se odehrává v divokém tempu ztřeštěných výstupů, občas skrytých za průhlednou oponou, nejčastěji přímo před — či dokonce mezi — diváky. Sledujeme řadu akrobatických čísel využívajících různé techniky, vesměs s vazbou na loutkové divadlo (postavy se snášejí z výše ovázány provázky, za něž jsou zase vytahovány, občas mají na hlavách papírové čepice či dokonce zvířecí — koňské, oslí — masky, jindy žonglují s nafukovacími balónky — pro Francouze evokace filmu Alberta Lamorisse Červený balónek z roku 1956). Asi nejpůsobivější, nejdojemnější chvíle nastává v okamžiku, kdy si jedna z lidí-loutek zapaluje své boty-škrpály. Chce se zbavit svého údělu, svého jha? Chce vše — sebe i divadlo — spálit? Naštěstí Marie oheň zháší a postavě přináší novou obuv, nový život.
Dystopie světa, rozvrácenost jeho kulis, věčný mor, jenž lidstvo pronásleduje od jeho počátků, a Smrtka jako jeho poručník jsou základními tématy a motivy, ústředním pocitem táhnoucím se inscenací. Na závěr — v mohutném finále odehrávajícím se na teeterboardu (snad nejlepší číslo, jaké jsem kdy na tomto náčiní viděl — plné divokých eskapád, fórů, nápadů a gagů přesně zapadajících do dané dramatické situace) — dokonce lidé-loutky své divadlo ničí. Možná však cupují jen starý, zchátralý svět… Jeho kulisy rvou ze stropu, trhají na kusy a odnášejí pryč. A dva policajti (Securite) se jim v tom snaží zabránit. Je to divoký souboj s přitroublými strážci pořádku. Honička (zde „skákačka”) jak z němých filmů Macka Sennetta.
Tím se vracím k v úvodu citovaným slovům Niny Vangeli o představení Morsure na Letní Letné 2015. A dovolím si je parafrázovat a doplnit v souvislosti s produkcí tohoto souboru na letošní Letné: Představení bylo stylizováno jako poněkud naturalistický, zároveň ale i komediantský návrat do minulosti. Nahlédlo do prostředí navinulého loutkového divadla z pařížského předměstí 19. století, do prostředí jarmarků a kočovných loutkářů a cirkusáků. Dotklo se středověku a dolétlo do současnosti. Artistickou hvězdou byla Marie Mollens, provazochodkyně na ocelovém laně, autorka koncepce a režisérka… A jak už to od Francouzů očekáváme, bylo to fantastické divadlo.
Compagnie Rasposo, Moroges (Francie)- Marie Molliens: Hourvari. Námět, režie, světelný design: Marie Molliens, choreografická spolupráce: Milan Herich, asistenti režie: Robin Auneau, Fanny Molliens, umělečtí spolupracovníci: Aline Reviriaud, Sarah Anstett, Jacques Allaire, kostýmní výtvarnice: Solenne Capmas, zvukový design: Fabrice Laureau, asistent světelného designu: Théau Meyer, konzultant pro extrémní cirkusové prvky: Guy Périlhou. Účinkují: Robin Auneau, Eve Bigel, Camille Judic, Marie Molliens, Achille et / nebo Orphée Molliens, Joséphine Terme, Seppe Van Looveren, Tiemen Praats, Niels Mertens, Benoit Segui, Claire Mevel. Produkce: Robin Bellanger, výkonná ředitelka: Mélanie Delage, technické zajištění: Théau Meyer, Gregory Adoir, konstrukce scény: Agatha Rose, Gaëtan Dubriont. Premiéra 2. 11. 2024, Moroges, Francie. Psáno z uvedení na festivalu Letní Letná 13. 8. 2026.
///
Více o Letní Letné 2026 na i‑Tz:
Letní Letná 2026 (1): Wolf (Circa, Austrálie)
