Jihočeské divadlo uvedlo v Malém divadle inscenaci Láznění v režii Dany Račkové, s dramaturgií Małgorzaty Chodyny, výpravou Anny Fukátkové a hudbou Václava Hoskovce. Tvůrci ji označují jako „divadelní wellness pro nejmenší a jejich rodiče“ a tento podtitul je přesný: představení je určeno dětem od šesti měsíců do tří let a nesází na příběh ani výrazný konflikt, ale na hudbu, světlo, barvy, pohyb a jednoduché smyslové impulzy. Právě v jasnosti tohoto zadání se ukrývá jeho síla, jež by, jak zaznívalo v publiku po premiéře, „měla vyjet do světa.”
Už vstup do prostoru nastavuje jiný režim vnímání. Diváky nečeká hlediště, nýbrž lázeňský svět, do něhož se vstupuje přes senzorický chodníček z oblázků, masážních podložek a měkkých povrchů. Po větě „Můžete se uvolnit“ se publikum ocitá v prostoru s bambusovými rohožkami, polštáři, voňavým prádlem a vanou uprostřed scény. Dospělí přirozeně ztiší hlas, děti naopak prostor okamžitě testují tělem; inscenace tento rozdíl nepovažuje za problém, ale za svou výchozí situaci.
Neméně důležitá je práce interpretů. V duchu scénáře fungují jako lázeňský personál: civilní, vlídní, pohotoví a zjevně připravení na to, že nejmenší diváci budou do dění vstupovat po svém. Nehrají psychologicky vystavěné postavy, spíše vytvářejí bezpečný rámec, v němž se lze pohybovat mezi péčí, hrou a pozorováním. Pohybová kvalita inscenace neleží v taneční exhibici, ale v tempu obsluhy, v drobných gestech a v přesně dávkovaném vedení pozornosti. I proto se prostor nerozpadá do chaosu, přestože děti mohou reagovat svobodně a bez křečovitého usměrňování.
Scénář je vystavěn jako sled rituálů – čištění, masáž, kalamita, noční koupání, dech, závěsy, ponožky – a na jevišti se tato skladba proměňuje v přesně organizovanou partituru obrazů. Vana se napouští, voda se roztáčí na kruhové projekci, barevné kapky se rozpíjejí do vírů, světelné rukavice hladí divácké dlaně, provazy vedou z vany k lidem v prostoru, kapání se mění v tichou pohromu a noční koupel v jemně svítící akvárium cikád, odlesků a létajících bodů. Zvlášť silný je obraz plachetnice vzniklé z postranních šál a odrazů baterek, stejně jako závěrečné praní a společné věšení ponožek, v němž se obyčejná činnost promění v hravou, téměř slavnostní ceremonii.
Působivost Láznění stojí do velké míry na efektech, ale nejde o efektnost samoúčelnou. Tvůrci velmi dobře rozumějí tomu, jak nejmenší diváci sledují svět: skrze rytmus, opakování, změnu struktury, světelné impulzy, zvuk a možnost doteku. Když dítě sáhne po rejžáku, sleduje kapky na projekci nebo se přidá k ponožkovému finále, nevstupuje proti inscenaci, nýbrž do ní. Výprava, hudba i performeři a performerky vytvářejí rámec, v němž je dětská spontánnost nejen dovolena, ale přímo započítána jako součást výsledného tvaru.
Pro dospělého diváka, který by čekal dvojí kód nebo výraznější dramatický oblouk, může být Láznění zpočátku překvapivě prosté. Jenže právě tato prostota je jeho přesně zvolenou metodou. Dospělí zde nedostávají paralelní příběh, nýbrž možnost zpomalit, přestat organizovat každý okamžik a sdílet s dítětem stav soustředěné přítomnosti. Inscenace je nevede k interpretaci, ale k uvolnění; absence klasické gradace se tak neukazuje jako nedostatek, nýbrž jako podmínka jejího relaxačního účinku.
Láznění se navíc dobře čte v širším kontextu tzv. baby theatre či early years theatre, tedy divadla pro publikum, které je ještě předjazykové nebo do jazyka teprve vstupuje. Japan Baby Theatre Network vymezuje tento typ tvorby jako umění pro nejmenší, které v bezpečném prostoru oslovuje schopnost dětí vidět, slyšet a cítit a sdílí tentýž zážitek s dospělými; japonská profesní organizace JIENKYO zároveň pořádá přímo festivaly pro publikum od narození do tří let. Když tedy Láznění počítá s pohybem dětí, s jejich dotekem i s tím, že budou reagovat po svém, nepůsobí to jako rozvolnění pravidel, ale jako přesná disciplína žánru.
Blízký je inscenaci i finský kontext, kde se vauvateatteri už dávno chápe jako svébytná součást dětského divadla. Teatteri Hevosenkenkä dnes uvádí inscenace pro děti od čtyř do osmnácti měsíců, založené na smyslovém vnímání a rytmu, a Teatteri Pikkirii připomíná, že první institucionální produkce pro miminka se ve finské Jyväskylä objevila už v roce 2002. Finské ministerstvo kultury navíc výslovně spojuje kulturu pro děti s právem dítěte na umění a kulturní účast. I proto je dobré vnímat Láznění ne jako roztomilou doprovodnou aktivitu pro rodiče s batolaty, ale jako plnohodnotný kulturní formát.
Nejpřesnější přirovnání bych proto hledal někde mezi finskou saunou a japonským onsenem, převedenými do divadelního jazyka. Ne ve smyslu dekorativní exotiky, ale jako obrazu pečlivě ohraničeného prostoru, v němž je dovoleno na chvíli změnit tempo: vstoupit, ztišit se, nechat na sebe působit rytmus, opakování, světlo, vodu a dotek. Tak funguje i Láznění. Místo dramatické křivky nabízí ritus; místo pointy sdílený stav. A právě proto u něj absence „příběhu pro dospělé“ nepůsobí jako chyba, ale jako vědomá součást formy, která dobře souzní jak s japonským pojetím baby theatre coby sdíleného zážitku dítěte a dospělého, tak s finským důrazem na dětské právo k umění a kultuře.
Láznění je velmi dobrá inscenace právě proto, že ví, komu a k čemu slouží. Nenabízí batolatům zmenšenou verzi „velkého“ divadla, ale svébytný formát, v němž se vizuální a zvukové podněty spojují s péčí, jemností a sdíleným časem. Jihočeské divadlo tak vytvořilo projekt, který nejmenší skutečně zaujme a dospělé na čtyřicet minut nenásilně odzbrojí. Jako divadelní wellness funguje Láznění přesně a přesvědčivě.
Láznění, Malé divadlo, Jihočeské divadlo, České budějovice
Premiéra: 21. 3. 2026
Režie: Dana Račková, Dramaturgie: Małgorzata Chodyna, Výprava: Anna Fukátková, Hudba: Václav Hoskovec
Účinkující: Dana Ibragimová, Terezie Jelínková, Jiří Fencl, Václav Hoskovec, Petr Hubík
