Jiří Bilbo Reidinger: Pouť za Píťou

Prv­ní byl list, vho­ze­ní do obálky/láhve, do poš­tov­ní­ho oce­á­nu jak za dob čes­ké­ho obro­ze­ní, kama­rá­do­vi Janu Anto­ní­nu Pitín­ské­mu, vlast­ním jmé­nem Zde­něk Petr­žel­ka ali­as Píťa:

Nová Ves pod Ple­ší 16. 10. 2023

Ahoj milo­va­ný Píťo,
tady klaun Bilbo!

Moc Tě zdra­vím do Luha­čo­vic a s pod­zi­mem jen dotaz a malé přání…

Sna­žím se ze svých črt sesta­vit, vždy jed­nou za deset let malou kni­hu. Dal­ší při­pa­dá v úva­hu sice až za sedm let, ale vůbec neva­dí mít vše při­chys­ta­né s před­sti­hem. Ne?!…. A Bůh ví, co vůbec bude…

A zde mé přá­ní – kaž­dá tato kni­ha má před­mlu­vu na téma klaun­ství – co pro mne zna­me­ná… Může se tře­ba odrá­žet pří­mo ode mne, ale může jít i jen a jen o úva­hu, co pro mne klaun­ská pro­fe­se, klaun­ské uva­žo­vá­ní, klaun­ská filo­so­fie, klaun­ský život… e.t.c. znamená.

Už pro mne a nás klau­ny, do pře­de­šlých knih, napsa­li Ladi­sla­va Petiš­ko­vá, Tomáš Glanc, Lubo­mír Martí­nek… a teď dotaz – neměl bys chuť napsat pár strá­ne­ček Ty? Nejde o dél­ku, spí­še vhled, zamyš­le­ní… Měl bych obrov­skou radost!!!

Budou­cí kni­ha má pro­za­tím název Vrzot.

No kdy­by sis našel chvil­ku… tak…

Pěk­né dny, objí­mám… a tře­ba brzooo 

Bil­bo J.R.

Čas pádil jak pomi­nu­tý. Dny, týd­ny, měsí­ce… rok… Stá­le žád­ná ode­zva. Smí­řil jsem se tedy s tím, že Píťa si odpo­čí­vá od vše­ho… od diva­dla, lidí…a sám ve své samo­tě sepi­su­je své lite­rár­ní kous­ky. Nebu­du ho otra­vo­vat, trýznit, una­vo­vat… Hla­vou pro­le­tí naše nedáv­né, ač dáv­né setká­ní nad insce­na­cí o Rado­ko­vi — Otví­rá­ní studá­nek. Jde­me se posil­nit kou­sek od brněn­ské diva­del­ní budo­vy míst­ní­ho národ­ní­ho diva­dla.  Píťa si povzdech­ne -
Už mi je víc jak šede­sát… Cítím to v kos­tech…
Já při­spě­chám s nadě­jepl­ným komen­tá­řem:
No, to je… začá­tek!
Zasta­ví­me se a Píťa s vrouc­ným pohle­dem:
Čeho?
Já lako­nic­ky:
Kon­ce…
Uště­pač­ně se roze­smě­je­me nevyhnutelnosti.

Jedi­ným přímým kon­tak­tem byl a stá­le zůstá­val sta­rý mobil­ní tele­fon. Tu a tam jsem si posla­li, vymě­ni­li sms zprá­vu a pře­kva­pi­vě byla pokaž­dé ode­zva. Ping-pong fungoval.

Nevy­dr­žel jsem a zku­sil před dal­ší­mi Váno­ce­mi nesmě­lý pokus.

Ahoj Píťo! 
Pěk­ný Advent a rok budou­cí!!!
Pře­jí
Bil­bo­Syl
P. S. Dostals můj dopis s přá­ním? Byl bych moc rád… Zatím dob­ré dny…

Neo­če­ká­val jsem nic.

Když tu náh­le odpo­led­ne během seká­ní habro­vé­ho dře­va v kap­se kalhot blik­nul, zabzu­čel, pípnul můj mobil­ní tele­fon. Patr­ně jed­no z mno­ha přá­ní k Váno­cům 2024…

Milý Bil­bí­ku! Krás­né vánoč­ní přá­ní z toho srd­ce opě­tu­ji! A — onen list jsem dostal a o klau­no­vi už dokon­ce ve dvou ver­zích napsal, jen to ješ­tě není ono… Ale příští týden Ti to dám k nakouk­nu­tí. Mne tro­chu zle­ni­vě­lo, že to má být až za rok, tak se omlou­vám. Měj se krás­ně! Objí­má Zd.

Opět dny odka­pá­va­ly. Jeden za dru­hým. Po měsí­ci se ve mne ote­vře­la studán­ka bubla­jí­cí, vyjí­cí netr­pě­li­vost! ÚÚÚÁÁÁÁ… Nám těka­vým lidem se to občas stá­vá… a napsal jsem dal­ší zprávu:

Ahoj Píťo! Kaž­dé dopo­led­ne běžím k dopis­ní schrán­ce, abych nepro­švi­hl Tvé psa­ní o klau­nech. Snad se někde neza­tou­la­lo! Budu dál v oče­ká­vá­ní… Díky, Tvůj netr­pě­li­vý klaun Bilbo.

Žalu­dek malič­ko sevře­ný, abych neo­trá­vil něž­né­ho člo­vě­ka. Nevy­pla­šil ptáč­ka odpo­čí­va­jí­cí­ho ve svém tep­lém hnízdě, v údo­lí bubla­jí­cí Vincentky…

Za minu­tu… Bzzzz…

Bil­bí­ku, už to bude! Pro­miň té pro­dle­vě, sice to již dáv­no mám, ale je to tak téma nepo­sti­ži­tel­né, že do toho pořád něco ješ­tě vklá­dám nebo nao­pak ode­bí­rám… a stej­ně to za moc nesto­jí… Ale říkal jsem: v led­nu, v led­nu, v led­nu! S lás­kou Zd.

Moc díky…Budu se těšit a sli­bu­ji, budu trpě­li­vý, pře­tr­pě­li­vý… Pěk­né dny do Luha­čo­vic z Nové Vsi pod Ple­ší zdra­ví Tvůj Bilbo

Najed­nou dru­hé­ho dub­na 2025:

Bil­bí, věř mi, že jsem to nyní ve zlín­ské Továr­ně dokon­čil, doškr­tal a poni­čil, a že to v pátek, nej­poz­dě­ji v pon­dě­lí pošlu.(Musím to už jen pře­psat). S omlu­va­mi v lás­ce přec, Zd.

Srd­ce posko­či­lo půl met­ru a v met­ru na kole­ni ťukám…

Juchů! Juch! Vře­lé podě­ko­vá­ní a nemůžu se dočkat! Máš to u mne scho­va­né a jis­tě to spo­leč­ně zapi­je­me dob­rým mokem! Pěk­né dny a jis­tě budou mé noce plné snů s vyhlí­že­ním hap­pyen­du! Jdu prá­vě obve­se­lo­vat dětič­ky do nemoc­ni­ce… na brzo se těším… Tvůj klaun, šašek Bilbo

Osmé­ho dub­na se v tele­fo­nu ozva­lo bam­bu­so­vé ťuk­nu­tí ozna­mu­jí­cí novou SMSku:

Mily Bil­bo, koneč­ně tedy v obál­ce, ofran­ko­vá­no, při­pra­ve­no — teď je to na posti­li­o­nech! Ser­vus ubrus, Zd.

V tu ránu vykle­pá­vám odpověď:

Hurá! Hurá! Schrán­ka je vyme­te­na, a tak suché hníz­deč­ko vyčká­vá ofran­ko­va­né­ho pole­tu­chu… Vře­lé podě­ko­vá­ní Tvůj vděč­ný Bil­bo, zku­še­ný orni­to­log v lapá­ní vzác­ných opeřenců!

…

Koneč­ně ote­ví­rám obál­ku a vyta­hu­ji z ní psa­cím stro­jem popsa­ný list předmluvy…

Malá ukáz­ka:

 Klaun musí…
Klaun musí vše roz­vrá­tit, aby se to posta­vi­lo,
 avšak to, co se posta­ví, je posta­ve­no roz­vrá­ce­ně,
 a i zajíc, kte­rý při­běh­ne k tako­vé­mu roz­vrá­ce­né­mu domu,
je vlast­ně motý­lem zají­ce,
 při své roz­vrá­ce­nos­ti není motýl zají­cem
 ani zajíc motý­lem,
stej­ně jako klau­nem roz­vrá­ce­ný dům
 není ani posta­ven,
 ani se tak brzy nese­su­ne,
 a stej­ně jako se roz­vrá­ce­nos­tí posta­ve­ný dům,
kde byd­lí klaun,
 nezří­tí,
ani se v něm nena­ro­dí žád­né dítě,
 tak roz­vra­ce­nos­tí smě­jí­cí civi­li­za­ce se zase nafouk­ne
 a hned zase splask­ne,
neboť je vidě­na oči­ma klau­na,
mož­ná je to ale klaun klau­na,
kte­rý musí napřed něco roz­vrá­tit,
aby se to pak moh­lo postavit…

Po rych­lém zhlt­nu­tí mač­kám, coby rváč bez masa a kos­tí, do vir­tu­ál­ních kláves…

Prá­vě dočí­tám Tvou kni­hu poví­dek s názvem Domá­cí potře­by. Napl­ňu­je mne bás­ní­kův, tedy Tvůj, magic­ký svět pře­bí­je­jí­cí, vypu­zu­jí­cí všech­ny rych­lokvaš­ky a zkrat­ko­vi­tá hes­la! Poci­ťu­ji jaké je štěs­tí být si nablíz­ku, dýchat stej­ný vzduch, mít chuť hle­dat tajem­ství slov, nalé­zat mož­nos­ti jejich významů…a to, co je za tím vším! Jino­ta­je, jem­nost, humor… Pro­cház­ka lesem, domov důchod­ců, kde je uvěz­ně­ný sta­rý reži­sér Brech­ta, Shakespeara…Syn vrchního…Stará nevěs­ta, kte­rá vypouš­tí vet­ché motýl­ky hlá­sek, jež ani nedo­slo­ví …měla zrak sla­bý, oči lou­pe­ži­ly v tajem­ném ryb­ní­ku smr­ti, na jehož bře­zích se chvě­lo ráko­sí, kte­ré při sebe­men­ším pory­vu vět­ru praskalo…Metamorfózy člo­vě­ka v prach, kouř, chmýří…Prchající svět, zmi­zí­kem potře­ný. Jen bub­lin­ky sku­teč­nos­ti pole­tu­jí­cí, čeka­jí­cí na poryv vět­ru. Svět, kte­ré­mu rozu­mím, kte­rý mně prá­vě pro­to napl­ňu­je vese­los­tí pro­po­je­nou žádosti­vým, nezbyt­ným smut­kem. Rád ulé­tám s tesk­ným bás­ně­ním v próze!… O to víc jsem byl v oče­ká­vá­ní na list o nás klaunech…Moc děku­ji!!! Jsem vel­mi spo­ko­je­ný! Dal­ší báseň, dokon­ce dotý­ka­jí­cí se našich luhů a hájů!!! Moc se těším na vidě­nou, tam vše zpe­če­tí­me a radost­ně zapi­je­me!
Tvůj klaun Bilbo

Po víc jak roce a váž­né nemo­ci Zdeň­ko­vě jsme se domlu­vi­li, že za ním koneč­ně zaje­de­me osob­ně se pomač­kat. Posled­ní SMS a…

Ahoj Zdeň­ku / Piťo!
Už jsem zakou­pil hotel Har­mo­nie, a tak když bude­me zdár­ně dýchat, se s nevy­hnu­tel­nou jis­to­tou setká­me během nedě­le 26. 4. 2026! Tedy už se to blí­ží…
Hurá 🥳 těší­me se bil­bo­syl…
Napiš pro­sím, kdy by bylo nej­lep­ší se v nedě­li sejít, zda na oběd či po obě­dě u Tebe nebo v něja­ké restau­ra­ci? Ty navrh­ni a my se Syl­vií vysly­ší­me Tvé pros­by...

Milý Bil­bo,
vzhle­dem k nestá­los­ti mého sta­vu by asi bylo nej­lé­pe vidět se u nás, a to řek­ně­me kolem 13té hodi­ny, co říkáš? Budu se na vás moc těšit, pěk­ně se zhoup­ne­me v koší­ku setká­ní nebý­va­lé­ho! Zd.

Výbor­ně!
Tak tedy v nedě­li u Tebe ve 13!!! Na pohou­pá­ní se moc těší­me a jem­ný vánek ať nás pro­vá­zí! Tedy již brzo­oo bil­bo­syl…

A je tu předlou­há ces­ta za přá­tel­ským obe­jmu­tím v luha­čo­vic­kých luzích, v údo­lí nazdo­be­ným jur­ko­vi­čo­vý­mi archi­tek­to­nic­ký­mi skvosty…

Hotel Har­mo­nie! Har­mo­nie zůsta­la pou­ze v názvu. Pro­le­že­ná mat­ra­ce, kde jed­na část una­ve­né­ho těla zapad­ne, dru­há se vytr­čí, dal­ší je bez­o­hled­ně muče­na spod­ní tvr­dos­tí… Sou­sed­ky přes ten­kou zeď morav­sky hurón­sky vykři­ku­jí svou dovo­len­ko­vou radost: Hol­ky mi si to uži­je­me! Si piš­te! Popo­je­dem! Po půl­no­ci musím něko­li­krát zaťu­kat do bílé stě­ny. Koneč­ně, na chvil­ku zti­ši­ly svůj oslav­ný ryk. Ráno har­mo­nic­ká hra na masáž, tedy šimrá­ní po zádech s mobi­lem v ruce: Jak dlou­ho mám hla­dit toho pána?…

A už krá­čí­me celým měs­tem, skrz lázeň­skou kolo­ná­du, kolem nádra­ží mezi vyso­ké pane­lo­vé domy, mezi kte­rý­mi se krčí sta­rý obyt­ný dům. Zvo­ním na zvo­nek se Zdeň­ko­vou jme­nov­kou… Vzá­pě­tí nám dve­ře ote­ví­rá vytáh­lý, usmě­va­vý hube­ňour. Malič­ko pomač­ka­ný kluk, věchý­tek, roze­smá­té chmý­ří. Tisk­ne­me si dla­ně, plá­cá­me se šťast­ně do zad. Ihned se vyva­lí širo­ký proud víc jak pět a půl hodi­no­vé šťav­na­té stra­vy… I s ope­rá­tor­kou ze spo­ři­tel­ny v podo­bě umě­lé asi­s­tent­ky, kte­rá ho dlou­ho nuti­la, kára­la, a on nezvyk­lý na AI svět nechá­pal, proč je jeho dotaz moc složitý.

Já shá­ním jako minu­le paní Kro­páč­ko­vou, abych s ním mohl…

Musí­te polo­žit váš dotaz jas­ně­ji, sro­zu­mi­tel­ně, stručněji!

Nako­nec jej radě­ji pře­po­ji­la na poma­lej­ší, živou kole­gy­ni! Konečně!…Dostaneme i dár­ky — Buni­nův román Život Ale­xe­je Arseňje­va. To si musíš přečíst!

Když mu vyprá­vím o našem pří­te­li, eston­ském spi­so­va­te­li Arvo­vi Val­to­no­vi, kte­ré­ho jsem kdy­si obje­vil, pozval do Čech a nako­nec na jeho povíd­ky udě­lal část insce­na­ce Smyč­ka.

Zde­něk hned vyta­hu­je sva­zek knih. Tak to si sežeň ješ­tě dal­ší Eston­ce! Skvě­lé­ho Anto­na Han­se­na Tamm­sa­a­re­ho. Je to celá řada knih a jsou fan­tas­tic­ké. Dlou­ho jsem je shá­něl!… A Edu­ar­da Vil­de­ho Do chlad­né­ho kra­je… Až je seže­neš, bude­me si mít dlou­ho o čem povídat!

 Dostá­vám i láhev Píťou vyro­be­né sli­vo­vi­ce z roku 2018: Ta obstá­la i v koš­tu! Byla čtvr­tá! V násle­du­jí­cím roku byla naše kořa­lič­ka až dva­nác­tá! Čert ví proč!

Řeč se sto­čí na neko­neč­ný pří­běh o růz­ných nešťast­ných zaple­ten­cích, sple­ten­cích se šíle­nou StB nebo k dneš­ním vyhro­ce­ným a nesmy­sl­ným prudér­nos­tem. Kupří­kla­du v jakém­si nakla­da­tel­ství se moc­ně pohá­da­li, pozu­rá­že­li ohled­ně setká­ní emi­grant­ských spi­so­va­te­lů z celé­ho svě­ta. Důvod? Nesměl tam být žád­ný Rus! Ani Vla­di­mír Soro­kin, neb je Rus! Nic nezmoh­lo, že je řadu let v emi­gra­ci a pří­klad­ně vyhra­ně­ný pro­ti sou­čas­né­mu reži­mu. Hovo­ři­lo se i o Vaš­ko­vi Hav­lo­vi, jeho smut­né­mu odcho­du z pozem­ské­ho bytí… I dětech disen­tu… O diva­dle, novém cir­ku­su, jehož někte­ré obra­zy míří ke dře­ni, k exis­ten­ci­ál­ní výpo­vě­di… O lite­ra­tu­ře: Ty čteš Prous­to­vo Hle­dá­ní ztra­ce­né­ho času?… Náram­ný, sro­zu­mi­tel­ný pohled na dět­ství, chla­pec­tví!… Nový román mla­dé­ho Topo­la?… Podiv­ný jazyk under­groun­du! Poté nám dlou­ze, podrob­ně vyprá­ví jeho ztřeš­tě­ný děj plný non­sen­so­vých zvra­tů. Při­po­mněl pohád­ku, ve kte­ré kuchti­li kočič­ka s pej­skem… a všech­no tam dali… O mém dvou­le­tém puto­vá­ní po Fran­cii, o půt­kách se Ctiborem…

O fil­mech… Vče­ra jsem viděl pozo­ru­hod­ný gru­zín­ský film Kos v ostru­ži­ní. Pade­sá­ti­le­tá pan­na při­jde ve svém obcho­dě o panen­ství… My hned při­dá­vá­me nedáv­né make­don­ské skvos­ty zhléd­nu­té v Trho­vých Svinech.

Bylo nás tam pár… no… my a paní, co pro­mí­ta­la, ale DJ Ahmet i Mat­ka jsou úžas­né fil­my!… O skan­dá­lech ve škol­ství, kte­ré jen vyhře­zá­va­jí, ale nic se sku­teč­ně neře­ší, nebo jen a jen z pohle­du stu­den­tů… O cir­ku­su a mém pobý­vá­ní v jeho pili­no­vých manéžích… Jak se byd­lí v marin­got­ce, kte­rá se neu­stá­le vrtí, natřá­sá?… Při­po­me­nu i drezú­ru kače­ny Bil­boy a mast­nou bra­du ředi­te­le cir­ku­su po jejím kon­ci na jeho peká­či. Při­dám i leti­tou lás­ku k slo­ni­ci Dixi… I o sví­tí­cích dětech z kni­hy dět­ské­ho psy­cho­lo­ga Nicho­la­se Kar­da­ra­se, o vli­vu digi­tál­ní tech­no­lo­gie na naše potom­ky. Jak ten vliv půso­be­ní ome­zit? Záka­zy?… O čase po pan­de­mii, kdy se jako by svět ješ­tě víc posu­nul ke své­mu roz­pa­du. Ke změ­ně dáv­ných jis­tot, pravidel…Vše, co jsme důvěr­ně zna­li, se poma­lu vytrácí…

Vše zapí­jí­me jeho sliv­ku a naším fran­couz­ským vínem.

Nako­nec Píťa nemá dost a pozve nás do neda­le­ké piz­ze­rie na skvě­lou piz­zu s buvo­lí moz­za­rellou… I zde neu­tu­chá sop­tě­ní mlu­vi­del a všem je nám dobře.

Pak se musí­me pře­ci jen roz­lou­čit. Spon­tán­ně se objímáme.

Bude­me si psát a pošli mi foto­gra­fie z Blou­dě­ní. I video záznam… Rád bych ho měl…

Ano… Žád­ný sen­ti­ment. Jis­tě se potká­me tu či onde… brzoooo!!!?

Je málo setká­ní, kdy tak při­ro­ze­ně odti­ká­vá čas. On bohu­žel letí jako vždy, ale chtě­lo by ho poza­sta­vit, pro­dlou­žit, pro­táh­nout. Zkrát­ka  pábi­tel­ských hovo­rů, kte­ré roz­kve­tou v pes­t­ro­ba­rev­nou džun­g­li, není mno­ho. Naštěs­tí jsou!!!

Večer cuk­ne v mobilu…

Vče­ra četl jsem v kni­ze Věry Dvo­řá­ko­vé Co si pama­tu­ju:
„Vzpo­mín­ka na tuhle posled­ní Olži­nu osla­vu, při kte­ré Andrej Krob (…) zor­ga­ni­zo­val pro Olgu půvab­nou gra­tu­la­ci v podo­bě toli­ka mla­dých dívek se sví­čič­ka­mi, kolik jí bylo let…„
A tak na vás ješ­tě mys­lím v krás­ném poci­tu nad tou nedě­lí u nás…
(Snad vám v hote­lu pak topi­li, bylo chlad­no…!) Mávám k Ple­ši a objí­mám! Zd.

A já… klaun,
rváč bez kos­tí,
rváč bez masa,
rváč, jemuž cin­ka­jí oči…

Moc děku­je­me za spo­leč­né chví­le ! Bylo krás­ně a i v hote­lu Har­mo­nie nasta­la koneč­ně harmonie.Teplo! Ukři­če­né sou­sed­ky odje­ly a my moh­li kou­kat do tmav­nou­cích strá­ní, lesů, luk… jak poma­louč­ku mizí, stej­ně jako ule­tě­ly minu­ty u Tebe! Bylo jich dost, přes­to málo… Děku­je­me za vše a dob­ré dny na východ z Ple­še! Máva­jí camu­so­vi šťast­ní Sysifové…sylbil

P. S. Kni­ha Vrzot by měla zavr­zat kon­cem roku 2030 k mým před­čas­ným sedmdesátinám!